Katedrála svatého Cyra a svaté Julitty v Nevers ( ) je římskokatolický katedrální chrám, který se nachází ve francouzském městě Nevers v departementu Nièvre v regionu Burgundsko-Franche-Comté. Katedrála je zasvěcena svatému Cyrovi (Cyricus), který zemřel mučednickou smrtí v roce 304 ve věku pouhých tří či čtyř let, a jeho matce svaté Julittě (Julitta), která byla umučena spolu s ním. Na seznam francouzských historických památek (Monument historique) byla katedrála zařazena v roce 1862. Katedrála slouží jako sídelní chrám neverské diecéze.

Kult svatého Cyra a svaté Julitty v Nevers Svatý Cyr a jeho matka Julitta, mučedníci z prvních století křesťanské éry, byli krutě mučeni kolem roku 304 během posledního velkého pronásledování křesťanů nařízeného římským císařem Diokleciánem. K jejich umučení došlo ve městě Tarsu (rodišti apoštola Pavla), které se nachází na jihu dnešního Turecka. Přestože popisy jejich života vykazují pololegendární rysy, historická autenticita jejich mučednické smrti je nezpochybnitelná.

Bezprostředně po jejich smrti se úcta k nim a uctívání jejich ostatků rychle rozšířily po celém Středomoří – v Sýrii, Palestině, Iberii (dnešní Gruzie), Pontu, Lydii a také v Itálii, kde byl svatému Cyrovi zasvěcen první kostel již v 6. století. V Gálii se kult obou mučedníků začal šířit od 5. století. Zásluhu na tom měl především svatý Amator (Amateur), biskup z Auxerre v letech 386 až 418. Ten podnikl cestu do Malé Asie v doprovodu svatého Savina (jenž se později usadil v kraji Poitou) a přivezl odtud vzácné ostatky obou světců; rameno svatého Cyra daroval svatému Savinovi a další části relikvií rozdal různým významným chrámům (v Toulouse, Arles apod.).

Biskup Jeroným (Jérôme), který stál v čele neverské diecéze v letech 800 až 816, podřídil svou pastorační činnost a celkovou obnovu diecéze právě patronátu svatého Cyra. Vydal se proto získat jeho i matčiny relikvie do Auxerre a Poitou. Přivezení těchto svatých ostatků do Nevers doprovázelo obrovské celonárodní veselí a na počátku 9. století jim byla zdejší katedrála oficiálně konsekrována.

Franský král Rudolf Burgundský, který byl dříve burgundským vévodou, nechal za episkopátu biskupa Tedalgrina (v letech 928–947) luxusně okovat zlatem celou lebku svatého Cyra. V roce 1594 byly všechny relikvie svatého Cyra a svaté Julitty nacházející se v Nevers sjednoceny do jednoho monumentálního relikviáře. Během Francouzské revoluce v roce 1793 musel být tento vzácný relikviář tajně ukryt v obci Nolay, aby unikl systematickému ničení ze strany revolucionářů. Ostatky, uchovávané poté pouze v prosté skříňce, byly v roce 1861 vloženy do nového neobyzantského relikviáře, který byl s velkou pompou slavnostně představen 16. června 1861, přesně na svátek svatého Cyra. V roce 1872 byla tato schránka na základě votivního slibu tehdejšího neverského biskupa Théodora-Augustina Forcada umístěna do ozdobného ciboria (oltářního baldachýnu) nad novým hlavním oltářem katedrály. Tento cenný relikviář však byl definitivně zničen během tragického spojeneckého bombardování dne 16. července 1944.

Dějiny Založení na místě pohanské svatyně Návrší v Nevers sloužilo jako posvátné místo již od hlubokého starověku. Kolem roku 1904 byly při archeologických vykopávkách na úpatí dnešní stavby objeveny pozůstatky galorománského chrámu zasvěceného bohu Janovi.

Zdejší diecéze byla založena v 6. století, kdy vznikl první křesťanský kostel, tehdy dedikovaný svatému Gervásiovi a svatému Protásiovi. Tento nejstarší objekt měl kněžiště neobvykle orientované směrem k západu. Tuto dispoziční zvláštnost lze vysvětlit tehdejší naléhavou potřebou postavit kostel přímo na základech pohanské svatyně, avšak bez toho, aby se stavba otočila k tehdejšímu městu zády. Rozloha města byla v té době velmi omezená a tradiční orientace chrámu k východu by znamenala, že by se hlavní vchod ocitl na odvrácené straně od tehdejšího politického centra, přímo u hradební zdi.

Další vysvětlení nabízí srovnání s raně křesťanskou praxí ze 4. století, kdy stavitelé budovali své kostely podle vzoru římských civilních bazilik: jednalo se o podélný obdélník s polokruhovým, zaklenutým závěrem na západní straně, kde tváří k východu seděl předsedající liturgického shromáždění.

Legenda o snu Karla Velikého

Na konci 8. století se církevní budova nacházela v žalostném stavu.

Podle starobylé legendy se Karlovi Velikému jednou zdálo, že ho v hlubokém lese pronásleduje rozzuřený divočák. Panovník ve snu úpěnlivě prosil nebesa o pomoc, načež se před ním objevil polonahý chlapec a slíbil mu záchranu, pokud od krále dostane oděv. Panovník s podmínkou souhlasil a dítě vzápětí divoké prase osedlalo a odjelo na něm pryč. Jakmile se Karel Veliký probudil, svolal své rádce a sen jim vyprávěl. Jeden z nich, neverský biskup Jeroným (Jérôme), králi vysvětlil, že oním zachráncem byl dětský mučedník svatý Cyr. Roucho, které chlapec žádal, pak podle biskupa symbolizovalo králův závazek vrátit církvi dříve zkonfiskovaný majetek a nechat zchátralý chrám od základů obnovit. Právě od této chvíle bylo nové patrocinium chrámu zasvěceno svatému Cyrovi a jeho matce svaté Julittě. Dojatý Karel Veliký věnoval neverské diecézi značné finanční prostředky i pozemky a kostel byl kompletně velkolepě přestavěn.

V tomto období byly do Nevers ve dvou etapách slavnostně přeneseny svaté ostatky obou patronů. První část relikvií svatého Cyra získal pravděpodobně biskup Heriman (841–860) z benediktinského opatství Saint-Savin-sur-Gartempe, kam mnohé církevní komunity ukrývaly své poklady před ničivými nájezdy Normanů. Druhé, mnohem významnější přenesení se uskutečnilo za vlády franského krále Rudolfa (923–936), kdy byla celá těla svatého Cyra a svaté Julitty převezena z kostela Saint-Amatre v Auxerre, kam je před rokem 418 uložil tamní biskup svatý Amator po svém návratu z Antiochie. Během tohoto druhého přenesení ostatků v první třetině 10. století došlo v Nevers k mnoha zázrakům, jejichž přesný popis se však v kronikách nedochoval.

Tato slavná zakladatelská epizoda je v katedrále výtvarně zachycena na poslední hlavici sloupu v hlavní lodi (na jižní straně) a také na vnějším štítu románského závěru, který na konci 19. století věrně rekonstruoval architekt Victor Ruprich-Robert.

Vývoj ve 13. a 14. století

Na počátku 13. století tvořila zdejší katedrální skupinu předsíň (narthex) o dvou zaklenutých polích, ze které se na severní straně vstupovalo do vícelaločného baptisteria (křestní kaple), jehož základy prokazatelně sahaly až do 6. století. Na jižní straně k narthexu přiléhala biskupská kaple svatého Jana, vyzděná z přesně opracovaných kamenných kvádrů. Samotný tehdejší katedrální kostel sestával z hlavní lodi, která byla pravděpodobně dosud krytá otevřeným dřevěným krovem, ze stejně řešené příčné lodi (transeptu) a z kněžiště (chóru), které tvořila zpola zapuštěná podzemní krypta a vyvýšená horní kůrová empora. Toto prostorové uspořádání bylo přímým dědictvím po stavbách z období karolínské renesance (analogii představuje například klášterní kostel v Saint-Riquier v departementu Somme). Východní průčelí transeptu navíc na severní i jižní straně lemovaly dvě postranní věže.

V roce 1211 však vypukl katastrofální požár, který velkou část katedrály proměnil v trosky. Biskup Guillaume de Saint-Lazare proto neprodleně zahájil její celkovou obnovu v tehdy novém, nastupujícím gotickém slohu. Vzhledem k tomu, že se město Nevers mezitím výrazně rozrostlo a jeho nové hradby se posunuly dále do krajiny, mohl být nový chrám poprvé založen s pravidelnou liturgickou orientací, tedy s hlavním gotickým chórem směřujícím pevně k východu.

Architektonické unikum gotické novostavby Nová gotická loď získala klasickou třípodlažní elevaci stěn: spodní úroveň tvoří velké mezilodní arkády, střední pás slepé triforium a nejvyšší patro vysoká bazilikální okna. Naprosté unikum této architektury představuje soubor drobných kamenných sošek představujících tehdejší obyvatele Nevers v pestré rozmanitosti jejich společenských stavů (šlechtici, rolníci, duchovní...), které jsou plasticky přisazeny k ozdobným příporám (sloupkům) v zóně triforia a horních oken.

Původní románský západní chór a západní transept, které byly požárem z roku 1211 zasaženy nejméně, zůstaly záměrně zachovány. Během rozsáhlé gotické výstavby to přinášelo obrovskou praktickou výhodu, neboť v této starší románské části mohly nepřetržitě probíhat bohoslužby. Po definitivním dokončení gotické lodi však stavitelům zjevně chyběla pevná vůle nebo dostatek finančních prostředků na to, aby románské torzo strhli a nahradili jej klasickým monumentálním západním průčelím.

Zda byl na východní straně tehdy vybudován plnohodnotný gotický transept, který by doplňoval západní románský, není z archeologického hlediska zcela prokázáno. V dnešní stavbě se sice na severní i jižní straně dochovala řada gotických sochařských fragmentů, nicméně neexistují doklady o tom, že by byl tento východní transept kompletně dokončen předtím, než byl po dalších ničivých požárech z let 1228 a 1308 ve 14. století nově vybudován velkolepý gotický chór. Ten byl postaven v čistém paprskovitém gotickém slohu (gothique rayonnant), avšak zcela bez příčné lodi. Okenní otvory získaly propracovanější, bohatě členěné kružbové výplně a triforium bylo nově pojednáno jako plně prolamované a prosvětlené, což vnitřní prostor zalilo záplavou světla.

Osové vychýlení chóru Při pohledu na půdorys neverské katedrály, je na první pohled patrné, že osa tohoto nového gotického východního chóru nerespektuje hlavní podélnou osu lodi a je vůči ní výrazně vychýlena směrem na jih. Tato dispoziční anomálie byla v minulosti předmětem mnoha vědeckých i teologických hypotéz. Někteří badatelé v ní spatřovali mystický symbol (připomínku hlavy Krista nakloněné na kříži k pravému rameni), jiní ji vysvětlovali čistě pragmatickými architektonickými či složitými geologickými podmínkami na hraně návrší, aniž by však jedno z těchto vysvětlení dodnes jednoznačně převážilo.

Gotická obnova katedrály po požáru z roku 1308 postupovala mimořádně rychle, neboť již v roce 1331 mohl celý nový chrám slavnostně konsekrovat latinský jeruzalémský patriarcha Pierre La Palud.

Na počátku 14. století byla rovněž zahájena výstavba mohutné věže na jižním boku hlavní lodi. Původní stavební plány jasně ukazují, že na severní straně měla symetricky vyrůst druhá věž (která měla pohltit zbytky starší kaple) a že tyto konstrukce měly tvořit základ pro reprezentativní západní průčelí. K jeho realizaci však již nikdy nedošlo.

Vývoj od 15. do 18. století

V 15. století byl gotický východní chór rozšířen o věnec dalších radiálních (paprskovitých) kaplí. Z tohoto období pochází také kaple Neposkvrněného početí Panny Marie, která jasně dokládá, že tato mariánská úcta byla v celém kraji Nivernais hluboce zakořeněna dávno předtím, než katolická církev v roce 1854 prohlásila Neposkvrněné početí za oficiální dogma. Současná dekorativní výzdoba této kaple byla dokončena v roce 1876.

Během 16. století vyrostly podél hlavní lodi nové boční kaple v dekorativním stylu plaménkové gotiky, mezi nimiž vyniká zejména elegantní kaple rodiny Fontenay z roku 1550. Vnitřní vybavení chrámu v této éře obohatily nové varhany (z nichž se do dnešních dnů dochovalo pouze několik fragmentů vyřezávané skříně), pozoruhodný orloj s mechanickými automaty (jacquemart) a především honosné vybavení samotného kněžiště. To zahrnovalo vyřezávané kanovnické lavice a monumentální hlavní oltář vytesaný z kamene a alabastru, který kolem roku 1580 zhotovil vlámský mistr Jean de Borset.