Ukrajinský exarchát Ruské pravoslavné církve byla (ukrajinsky: Український екзархат Руської Православної Церкви) byla církevní administrativní jednotka Moskevského patriarchátu na území Ukrajinské sovětské socialistické republiky (1921–1990).
Historie
Pravoslavná církev na Ukrajině (1918–1921) Dne 7. ledna 1918 byl v Kyjevě se svolením a požehnáním patriarchy Tichona svolán Všeukrajinský církevní sněm pod předsednictvím biskupa Pimena (Pegova). Většinou hlasů (150 proti 60) byla myšlenka autokefalie pravoslavné církve na Ukrajině zamítnuta.
Od 2. ledna do 7. dubna 1918 probíhalo v Moskvě druhé zasedání Všeruského místního sněmu (1917–1918), na němž bylo mimo jiné přijato „Ustanovení o dočasné Vyšší církevní správě pravoslavné církve na Ukrajině“.
Usnesení Všeruského sněmu k této otázce stanovilo, že z eparchií nacházejících se na území Ukrajinského státu se vytváří církevní oblast „se zvláštními právy na principech autonomie“. Ve vztahu k této oblasti se v dokumentech z roku 1918 používaly názvy „Pravoslavná církev na Ukrajině“ nebo „Ukrajinská církev“.
Autonomie Ukrajinské církve se vztahovala na místní církevní záležitosti: správní, misijní, charitativní, monastýrní, hospodářské, soudní v příslušných instancích a manželské. Nevztahovala se však na záležitosti celocírkevního významu.
Nejvyšším orgánem „církevní zákonodárné, výkonné a soudní moci“ na území Ukrajiny se nově stal Ukrajinský církevní sněm, svolávaný nejméně jednou za tři roky. Do jeho složení patřili všichni eparchiální a pomocní (vikární) biskupové Ukrajiny, stejně jako zástupci duchovenstva a laiků.
V období mezi zasedáními sněmu byly jeho výkonnými orgány Svatý synod všech eparchiálních biskupů ukrajinských eparchií a Vyšší církevní rada.
Usnesení Všeruského církevního sněmu, stejně jako rozhodnutí a nařízení patriarchy, měla závaznou platnost pro celou Ukrajinskou církev. Patriarchovi byla svěřena pravomoc potvrzovat metropolity a biskupy ukrajinských eparchií.
Dne 25. ledna 1918, během obsazení Kyjeva bolševiky, byl v Kyjevsko-pečerské lávře brutálně zavražděn Vladimir (Bogojavlenskij), metropolita kyjevský a haličský.
V květnu 1918, za vlády hetmana Pavla Skoropadského, byl na kyjevský stolec zvolen metropolita Antonij (Chrapovickij). Již v prosinci 1918 však byl na příkaz vlády Direktoria zatčen.
Na podzim roku 1919 se propuštěný metropolita Antonij znovu na krátkou dobu vrátil do Kyjeva, který byl tehdy obsazen armádou Antona Děnikina. Téhož podzimu byl vzhledem k úspěšnému postupu Rudé armády nucen opustit území své metropole.
V listopadu 1920 metropolita Antonij spolu se zbytky armády Pjotra Wrangela definitivně opustil Rusko. Následně stanul v čele Vyšší církevní správy v zahraničí, přičemž si nadále ponechal titul metropolity kyjevského a haličského.
Zřízení exarchátu, církevní schizma a pronásledování Mezitím v důsledku agresivních aktivit ukrajinských nacionalistů, podporovaných sovětskou mocí, od počátku 20. let 20. století rychle narůstalo napětí v životě Kyjevské metropole.
Za těchto okolností byla přítomnost kanonického pravoslavného metropolity v Kyjevě nezbytná. Bylo zapotřebí hierarchy s mimořádnou autoritou, který by dokázal uklidnit nepokoje mezi pravoslavnými věřícími na Ukrajině.
Problém však spočíval v tom, že i kdyby si některý z metropolitů přál a mohl tehdy obsadit kyjevský stolec, patriarcha Tichon neměl právo rozhodnout o jmenování kyjevského metropolity vlastní autoritou.
Kyjevský metropolitní stolec měl být obsazován prostřednictvím voleb na Všeukrajinském církevním sněmu. Podle „Usnesení Posvátného sněmu Pravoslavné ruské církve o návrhu Ustanovení o dočasné Vyšší správě pravoslavné církve na Ukrajině“ ze dne 20. září 1918 náleželo patriarchovi pouze právo potvrdit zvoleného kyjevského metropolitu.
V létě roku 1921 nalezl patriarcha Tichon následující řešení této složité situace: vyslal do Kyjeva jako svého exarchu Michaila (Jermakova), tehdejšího arcibiskupa grodněnského, a povýšil jej do hodnosti metropolity. Jeho úkolem bylo stanout v čele pravoslavné hierarchie na Ukrajině. Současně si však ponechal post eparchiálního biskupa grodněnské eparchie.
Titul „metropolita kyjevský a haličský“ nadále náležel Antoniju (Chrapovickému).
Sám metropolita Michail při výslechu v listopadu 1925 ke svému jmenování do Kyjeva uvedl: „Patriarcha mě nejmenoval metropolitou, ale dočasným správcem Kyjevské metropole a exarchou Ukrajiny.“
V říjnu téhož roku se v Kyjevě konal sněm duchovenstva nakloněného autokefalii a laiků, kteří nebyli spokojeni se statusem exarchátu Ruské pravoslavné církve.
Na tomto sněmu byla vyhlášena nekanonická Ukrajinská autokefální pravoslavná církev (UAPC). V chrámu svaté Sofie v Kyjevě byl ženatý kněz Vasyl Lypkivskyj vysvěcen na biskupa vkládáním rukou kněží a dokonce i laiků.
Tato „chirotonie“, stejně jako následná hierarchie UAPC, nebyla uznána nikde v pravoslavném světě. V emigraci byl biskup této jurisdikce Ioann Teodorovyč přijat až po novém svěcení, které bylo provedeno kanonickým způsobem pravoslavnými biskupy.
Později byla přijata řada „kánonů UAPC“, z nichž mnohé byly v přímém rozporu s pravoslavným kanonickým právem a dokonce i s pravoslavným učením. Tato organizace získala označení „lypkovci“ nebo „samosvětitelé“, tedy ti, kteří se podle kritiků sami prohlásili za legitimní církevní hierarchii bez kanonického svěcení.
Za podpory sovětské moci náležela do poloviny 20. let 20. století Ukrajinské autokefální pravoslavné církvi přibližně pětina všech pravoslavných farností na Ukrajině.
V roce 1922 vznikl za aktivní podpory státních orgánů renovační rozkol, který vedl k úplné dezorganizaci církevní správy. Toto hnutí se rozšířilo také na území Ukrajiny. V roce 1923 získali ukrajinští renovacionisté od Vyšší církevní správy renovacionistů v Moskvě autokefalii.
V zimě let 1925–1926 pobývali v Charkově arcibiskup Boris (Šipulin), arcibiskup Onufrij (Gagaljuk), biskup Konstantin (Ďjakov), biskup Makarij (Karmazin), biskup Stefan (Adriašenko) a biskup Antonij (Pankejev), který vykonával funkci sekretáře.
V trvalém kontaktu s nimi byli biskup Vasilij (Zelencov), biskup Filaret (Linčevskij), biskup Sergij (Kuminskij), arcibiskup Averkij (Kedrov), biskup Maxim (Ruberovskij) a biskup Leontij (Matuševič).
Tito hierarchové měli značný vliv na církevní život na Ukrajině.
Během podzimu roku 1926 se projednávala otázka nutnosti tajně vysvětit nové biskupy, podobně jako tomu bylo v roce 1923. Jak jejich volba, tak i samotná chirotonie (biskupské svěcení) byly prováděny tajně, bez předchozího oznámení státním úřadům.
Po zatčení a vyhnanství některých biskupů zaujímali jejich místa jiní, přičemž každý z nich měl na starosti určitý region a konspirační skupiny, které v něm působily.
Tak například biskup Konstantin (Ďjakov) spravoval Charkovskou oblast; arcibiskup Boris (Šipulin), biskup Feodosij (Vaščinskij), biskup Varlaam (Kozulja) a kněz Polikarp Hulevyč (pozdější biskup simferopolský a krymský) měli na starosti Podolí.
Biskup Makarij (Karmazin) a biskup Antonij (Pankejev) působili v Dněpropetrovské oblasti, zatímco biskup Damaskin (Cedrik) a biskup Stefan (Procenko) v Černihivské oblasti.
Současně se šířila vlna represí proti náboženství jako takovému, která dosáhla vrcholu v letech 1937–1938. Ukrajinský exarcha, metropolita Konstantin (Ďjakov), byl během výslechu zabit vyšetřovateli, kteří právě oslavili 20. výročí Říjnové revoluce.
Na podzim roku 1939 se na území SSSR nacházelo již jen přibližně 100 fungujících chrámů a pouze 4 „registrovaní“ (tj. úředně povolení k vykonávání bohoslužeb) biskupové.
V Ukrajinské SSR (bez Haliče a Volyně) nepůsobil ani jediný biskup, s výjimkou emeritního Antona (Abašidze).
V důsledku četných církevních rozkolů, které byly aktivně podporovány sovětskou mocí, a následně také v důsledku krutého pronásledování ve 30. letech 20. století se církev na Ukrajině, stejně jako na celém území Sovětského svazu, ocitla na samé hranici přežití.
Za těchto okolností byla správa eparchií na území Ukrajiny organizována na principu exarchátu. Až do roku 1990 však v Ruské pravoslavné církvi neexistovaly normativní dokumenty, které by jasně vymezovaly kanonický obsah a pravomoci spojené s pojmem „exarchát“.
Druhá světová válka Po připojení západní Ukrajiny k SSSR se zde nacházelo několik biskupů Polské pravoslavné církve, jejíž představený, Dionisij (Valedinskij), se nacházel na území bývalého Polska okupovaném Němci.
Moskevský patriarchát dostal úkol urychleně zorganizovat jejich „znovusjednocení“ s Ruskou pravoslavnou církví. Za tímto účelem byl vytvořen Exarchát západních oblastí Běloruska a Ukrajiny se sídlem v Lucku.
Pro eparchie západní Ukrajiny bylo dokonce vysvěceno několik nových biskupů. Na konci roku 1940 byl do Lucku jako exarcha vyslán metropolita Nikolaj (Jaruševič). Tři týdny po napadení Sovětského svazu Německem byl jmenován „na dosud neobsazený stolec metropolity kyjevského a haličského, exarchy celé Ukrajiny“. Toto jmenování však mělo pouze formální charakter, protože metropolita odešel do evakuace.
Nejstarší z biskupů, kteří zůstali na západní Ukrajině, arcibiskup Alexij (Gromadskij), který v roce 1940 přešel do jurisdikce Ruské pravoslavné církve, převzal péči o obnovu církevního života v rámci celé Ukrajiny v podmínkách německé okupace.
V roce 1941, s postupem německých vojsk na území Ukrajiny, se aktivizovala také činnost episkopátu Polské pravoslavné církve.
Představený autokefální pravoslavné církve v bývalém Polsku (tak se nazývala Polská pravoslavná církev po okupaci Polska Německem), metropolita Dionisij (Valedinskij), jmenoval arcibiskupa volyňského Polikarpa (Sikorského) „správcem autokefální pravoslavné církve na osvobozených územích Ukrajiny“ a požehnal řadu biskupských svěcení pro Ukrajinu.
Název „Ukrajinská autokefální pravoslavná církev“ pro tuto jurisdikci pravděpodobně vznikl až později. Původně se považovala za součást autokefální Polské pravoslavné církve, jejíž věřící byli převážně Ukrajinci.
V každém případě byla hierarchie této církve považována za kanonickou a neuznávala Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev založenou Vasylem Lypkivským, ačkoli bývalí kněží-lipkovci byli aktivně přijímáni do církve prostřednictvím pokání a návratu do kanonického společenství.
Dne 18. srpna 1941 byla na územích Ukrajiny okupovaných Německem vytvořena Ukrajinská autonomní pravoslavná církev v čele s arcibiskupem volyňským Alexijem (Gromadským). Ukrajinská autonomní pravoslavná církev uznávala kanonickou podřízenost Moskevskému patriarchátu.
Dne 25. listopadu 1941 byl na dalším zasedání biskupů v Počajivské lávře arcibiskup Alexij (Gromadskij) zvolen exarchou Ukrajiny a povýšen do hodnosti metropolity.
Během války tak na území Ukrajiny souběžně působily dvě církevní struktury – autonomní a autokefální církev.
Německá okupační správa postupně začala upřednostňovat autonomní církev, protože autokefalisté podporovali ukrajinské nacionalisty. Metropolita Alexij (Gromadskij) byl zabit nacionalisty během útoku na německou kolonu, což zmařilo jednání o sjednocení obou jurisdikcí.
V roce 1942 začalo sovětské vedení přehodnocovat svou náboženskou politiku. Bylo otevřeno několik chrámů, první duchovní byli propuštěni z pracovních táborů a obnovila se biskupská svěcení.
Uvolnění státní politiky vůči církvi se zvláště zřetelně projevilo v roce 1943, kdy Rudá armáda zahájila osvobozování Ukrajiny a represe proti duchovenstvu a věřícím by mohly obrátit místní obyvatelstvo proti sovětské moci.
Sovětské vedení proto nařídilo registraci všech fakticky fungujících (tedy nově otevřených) chrámů na územích osvobozených od okupace.
Část biskupů Ukrajinské autonomní pravoslavné církve — Veniamin (Novickij), Damaskin (Maljuta), Simon (Ivanovskij) a Pankratij (Gladkov) – byla bezprostředně vystavena represím.
Pod tlakem sovětské moci začal návrat renovacionistů a řeckokatolíků do lůna Ruské pravoslavné církve.