Varlaam (světským jménem: Grigorij Jakovlevič Lazarenko; 1879 Konstantinograd – 1930) byl ukrajinský duchovní Ruské pravoslavné církve, biskup majkopský a vikář krasnodarské eparchie. Patřil k hnutí josefitů a byl správcem jejich farností na Kavkazu.
Život Narodil se roku 1879 v Konstantinogradu (dnes město Berestyn v Charkovské oblasti).
Absolvoval ujezdní školu a získal osvědčení k vyučování. Následně vyučoval na různých školách Novomoskovského ujezdu. Roku 1910 nastoupil na Poltavský duchovní seminář, po jehož dokončení byl 24. června 1913 vysvěcen na jereje. Jako kněz působil ve vesnici Zaželje.
V květnu 1914 odjel na pozvání biskupa Silvestra (Olševského), který jej vysvětil, do Tomské gubernie, kde sloužil ve farnosti v Zmeinogorském ujezdu. V roce 1916 se kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu vrátil a působil v chrámu ve vesnici Pilipčiči v Perejaslavském ujezdu. Od roku 1919 sloužil ve vesnici Novoselycja v Chorolském ujezdu Poltavské gubernie.
Projevil značnou aktivitu a pevnost v boji proti renovačnímu rozkolu.
V květnu 1923 přijal mnišský postřih.
Dne 17. října 1923 zaslal dočasný správce kyjevské eparchie, biskup Makarij (Karmazin), jeromonachu Varlaamu návrh na jeho biskupské svěcení: „Vaše přepodobnosti, velectěný jeromonachu Varlaame! Převzav posloupnost biskupské služby při správě kyjevské eparchie od nejdůstojnějších biskupů, kteří mi předcházeli, uznal jsem za vhodné povolat Vás, v souladu s volbou Posvátného sněmu Ukrajiny a pravoslavného duchovenstva i laiků Chorolského ujezdu Poltavské eparchie, za vikárijního biskupa Bohem chráněného města Chorolu.“
Biskupská chirotonie proběhla 18. října 1923 v Kyjevě. Světiteli byli biskup umaňský Makarij (Karmazin) a biskup anaňevský Parfenij (Brjanskich). Biskupské svěcení bylo téhož roku schváleno patriarchou Tichonem. Dne 23. prosince 1924 byl ustanoven biskupem lebedinským a vikářem charkovské eparchie. Od podzimu následujícího roku sloužil jako biskup bogučarský a vikář poltavské eparchie.
Dne 1. srpna 1925 odjel ze zdravotních důvodů na Kavkaz do města Majkop v Kubáňské oblasti. Podle svědectví Mojseje Olejnikova pobýval v domku hlídače hřbitovního chrámu.
Věřící zaslali žádost patriarchálnímu místodržiteli, metropolitovi Pjotru (Poljanskému), aby byl biskup Varlaam jmenován majkopským biskupem, vikářem krasnodarské eparchie. Na podzim roku 1925 si jej bratři Michajlovské Zakubáňské pustyně zvolili také za svého představeného.
Na dotaz stavropolského biskupa Innokentija (Letjajeva) přezkoumal metropolita Pjotr případ Varlaamova biskupského svěcení a dne 6. října 1925 vydal toto rozhodnutí: „1. Je třeba uvědomit Jeho Přeosvícenost Innokentije, biskupa stavropolského, že v prosinci roku 1924 byla v Moskvě záležitost biskupské chirotonie Jeho Přeosvícenosti Varlaama projednána zvláštní komisí složenou z biskupů a ustanovenou Jeho Svatostí patriarchou Tichonem. Na základě závěrů této komise uznal Jeho Svatost, že biskup Varlaam byl vysvěcen řádně (kanonicky), neboť se rozvedl se svou manželkou a poté přijal mnišství.
Na konci roku 1925 byl poprvé zatčen a odvezen do Rostova na Donu. V březnu 1926 byl propuštěn a zavázal se písemně odjet do Charkova, avšak svůj odjezd odkládal. Později při výslechu uvedl, že kvůli špatnému zdravotnímu stavu a vyčerpání odjel z Rostova na Donu místo do Charkova do vesnice Novoselycja ke své rodině a „doufal, že soudruh Karin projeví shovívavost“. Teprve o týden později se vydal do Charkova, ani tam se však nepřihlásil místnímu GPU.
Ubytoval se u sester z divejevského podvorje a dozvěděl se, že věřící z Majkopského okruhu podali k Všeruskému ústřednímu výkonnému výboru žádost o jeho návrat do Majkopu. Poté odjel do Moskvy. Později při výslechu vysvětloval: „Povzbuzen nadějí na návrat do Majkopu jsem se rozhodl nejít za soudruhem Karinem a s obdobnou žádostí jsem se vydal přímo do Moskvy.“
V Moskvě pobýval týden u Darji Michajlovny Karpovové, která bydlela v Donském průjezdu a kterou znal již dříve. Žila ve velmi skromných podmínkách.
Jednoho dne biskupa Varlaama navštívil krutický metropolita Pjotr (Poljanskij). Varlaam na tuto návštěvu později vzpomínal:„Poznamenal, že je to pro mne velmi stísněný pokoj, trochu zažertoval, odmítl nabídnutý čaj a odešel.“
Darja Karpovová obdržela z Majkopu plnou moc k vyřizování žádosti o návrat vladyky do Majkopu. S touto žádostí se obrátila na „všesvazového starostu“ Michaila Ivanoviče Kalinina, který ji ujistil, že výsledek bude oznámen do Rostova na Donu. Žádost však nebyla úspěšná.
Po zatčení metropolity Pjotra potvrdil dne 6. února 1926 jeho zástupce, metropolita Sergij (Stragorodskij), nové jmenování biskupa Varlaama a zaslal mu dopis: „Vzhledem k žádosti pravoslavných farností Majkopského okruhu o zřízení katedry pravoslavného biskupa ve městě Majkopu a o jmenování Vaší Přeosvícenosti na tuto katedru Vás prosím, abyste převzal arcipastýřskou péči o pravoslavné farnosti Majkopského okruhu v hodnosti majkopského biskupa, dočasně nezávislého na správci kubáňské eparchie; vzájemné vztahy budou určeny později. Vzhledem k žádosti zmocněnce šestnácti pravoslavných farností Armavirského okruhu přijměte, prosím, dočasně pod svou péči také Armavirský okruh. Po převzetí úřadu mi laskavě sdělte informace o stavu eparchie, o postavení renovacionismu a podobně.“
Sotva se biskup Varlaam (Lazarenko) ujal správy obou okruhů, byl v Majkopu zatčen pro obvinění z protisovětské agitace a převezen do věznice v Rostově na Donu, později do Moskvy.
V listopadu 1926 byl propuštěn na svobodu, načež se usadil v Černomořském okruhu.
Dne 12. prosince 1926 byl biskup Varlaam podruhé zatčen, tentokrát ve vesnici Zapovednoje v Tuapsinském rajónu, a to na základě obvinění z účasti v kontrarevoluční organizaci a vedení protisovětské agitace. V únoru 1927 byl převezen do Moskvy a uvězněn v Butyrské věznici. Vyšetřování však neprokázalo skutkovou podstatu trestného činu a rozhodnutím Zmocněného zastoupení OGPU Severokavkazského kraje ze dne 4. února 1928 bylo trestní řízení zastaveno.
V letech 1926–1927 se bratři Michajlovské Zakubáňské pustyně obraceli na krajské GPU se žádostí, aby bylo biskupu Varlaamovi dovoleno žít v monastýru. V žádosti z roku 1927, podané jménem „bratří náboženské obce Michajlovské pustyně“, bylo potvrzeno, že biskup Varlaam (Lazarenko) byl jednomyslně zvolen představeným monastýru. Dále se v ní uvádělo: „Nyní jsme se z doslechu dozvěděli, že biskup Varlaam je zadržován krajským GPU. Proto bratři Michajlovské pustyně jednomyslně rozhodli požádat Státní správu o propuštění biskupa Varlaama z vazby a jeho navrácení do Michajlovské pustyně jako registrovaného představeného uvedené obce, a prosí, aby naše obec obdržela Vaše milostivé rozhodnutí.“
Po svém propuštění obdržel vladyka Varlaam dne 20. června 1927 osvědčení vydané jménem zástupce patriarchálního místodržitele: „Tímto se potvrzuje biskupu Varlaamovi (Lazarenkovi), že nenáleží k renovačnímu, grigoriánskému ani jinému rozkolu, nachází se v kanonické podřízenosti a modlitebním společenství s patriarchálním místodržitelem a nebyl ani není postižen zákazem výkonu duchovní služby.“
V opozici vůči metropolitu Sergijovi K Sergiju (Stragorodskému) a jeho Deklaraci zaujal negativní postoj.
Na konci srpna se biskup Varlaam (Lazarenko) usadil ve vesnici Ugrojedy v Sumském okruhu a později se přestěhoval do vesnice Russkaja Berjozovka v Bělgorodském okruhu (v té době byla jižní část Kurské gubernie rozdělena mezi tyto dva okruhy).
Dne 12. září 1927 sepsal oficiální prohlášení o přerušení společenství s metropolitou Sergijem (Stragorodským). Uvedl v něm, že dosud setrvával v církevním společenství s metropolitou Sergijem jako se zástupcem patriarchálního místodržitele: „dokud bylo mezi těmito hierarchy patrné sjednocení ducha ve svazku pokoje. Při své poslední návštěvě (30. srpna tohoto roku v Moskvě) jsem však u něj i u jeho synodu zjistil rozhodný odklon směrem k takzvaným legálním orientacím a podřízení veškeré církevní svobody, vnější i vnitřní, duchu cizímu pravoslaví, neboť podle vlastního vyjádření metropolity Sergije již nemůže jmenovat biskupy bez požehnání Lubjanky.“
Od srpna 1927 do března 1928 sloužil ve venkovských chrámech Sumského a Bělgorodského okruhu.
Na podzim roku 1927 napsal biskupu Pavel (Kratirov), který žil v Charkově a s nímž se seznámil roku 1924 v Donském monastýru. Od té doby mezi nimi panovaly dobré vztahy.
V dopise se majkopský biskup ptal, zda považuje za kanonické vystoupit z podřízenosti metropolitovi Sergijovi. Odpověď byla kladná, protože starobílský biskup Pavel měl již dříve k zástupci patriarchálního místodržitele negativní vztah.
Když hrozilo jeho zatčení, ukryl se. Na začátku roku 1928 navštívil v Leningradu biskupa Dimitrije (Ljubimova), faktického vůdce josefitského hnutí, a připojil se k tomuto proudu.
Dne 18. března 1928 předal sjednocené farnosti, které se pod jeho vedením oddělily od metropolity Sergije v Charkovském a Sumském okruhu i na Kubáni, josefitskému biskupovi Alexiji (Bujovi) a stal se jeho zástupcem v horských oblastech Severního Kavkazu.
Duchovně spravoval josefity v Majkopském, Černomořském a Armavirském okruhu. Sám přitom většinou žil nelegálně v tajném skitu v lokalitě Peus.
V témže roce se k hnutí z větší části připojili také místní přívrženci hnutí imjaslavců (uctívačů Božího jména).
Celkem biskup Varlaam (Lazarenko) duchovně spravoval 21 josefitských obcí ve městech, vesnicích a kozáckých stanicích, stejně jako 10 nelegálních skitů (pousteven), v nichž působilo celkem nejméně 26 duchovních. Jedna nelegální obec spojená s vladykou Varlaamem působila také v Taškentu.
Kubánští josefité udržovali kontakty jak s Novým Athosem v Abcházii, tak s ruskými monastýry na Athos.
Zatčení a smrt Od 16. září do 27. listopadu 1929 provedla OGPU operaci zaměřenou na „likvidaci církevně-monarchistické organizace se střediskem ve městě Majkop“. V tajných skitech v Peusu a na dalších místech bylo zatčeno více než 40 mnichů, celkem pak 165 osob. Některým, například jeromonachu Ioannu (Jevsejenkovi), se podařilo skrýt, avšak biskup Varlaam byl v září 1929 rovněž zatčen. Krátce nato se pokusil uprchnout do Střední Asie, ale byl zadržen v Dagestánu spolu se dvěma průvodci, aniž by dosáhl cíle své cesty. Po zatčení byl převezen do Majkopu.
Biskup Varlaam a veškeré s ním spojené duchovenstvo a mniši byli uznáni vinnými z vytvoření „ilegální monarchistické organizace, jejímž cílem bylo sjednotit reakční vrstvy kozáctva a připravit je k ozbrojenému povstání za účelem svržení stávajícího zřízení a obnovení monarchie“. Spolu se samotným biskupem Varlaamem byli téměř všichni kněží a mniši, kteří v případu vystupovali jako obvinění, odsouzeni k trestu smrti zastřelením. Na seznamu určených k popravě se ocitlo 52 osob. Celkem bylo v tomto procesu odsouzeno 161 lidí.
S cílem vytvořit dojem lidové podpory takto tvrdému rozsudku byla v řadě kubáňských stanic uspořádána shromáždění chudiny a aktivních středních rolníků, na nichž byla přijímána usnesení požadující, aby státní orgány vůči zatčeným josefitům použily „nejvyšší míru sociální ochrany“, tedy trest smrti zastřelením. Případ „Majkopské církevně-monarchistické organizace“ se stal výjimečným počtem popravených – až do období Velkého teroru v letech 1937–1938 šlo o nejrozsáhlejší takový případ v celé zemi. Pravděpodobně to souviselo se zvláštními obavami sovětských úřadů z masového přechodu opozičních církevních obcí do ilegality, který začal právě na Severním Kavkaze, a se snahou tento jev potlačit již v jeho počáteční fázi.