Dotekový hlad je fyziologická potřeba lidí a jiných živočišných druhů po fyzickém kontaktu s příslušníky vlastního druhu nebo s jinými živými bytostmi. Jeho dlouhodobá absence může mít traumatizující dopad na emocionální, fyzickou a/nebo duševní pohodu jedince. Absence doteku může vést k osamělosti a/nebo k již existujícím příznakům deprese, stejně jako jimi může být dále prohlubována. Ačkoli se předpokládá, že terapie zahrnující zvířata či jiné neživé objekty přinášejí určitý doplňkový užitek, nedostatek fyzického kontaktu s lidmi má podle odborníků fatální dopad na sebedůvěru, emoční regulaci a vnímání sebe samého, a to zejména v období raného vývoje v dětství.
Biologické příčiny thumb|Červenobílá holštýnská kráva olizující své tele Hmat je často označován jako „matka všech smyslů“, protože se vyvíjí jako první (a to již v děloze) a bývá uváděn jako pro lidský vývoj nejdůležitější smysl. Při narození přijímají lidé veškeré smyslové vjemy prostřednictvím kůže a neustále vyžadují novou odezvu, která podporuje správný biochemický vývoj mozku. Ashley Montagu jako první zpochybnil převládající názor, že zvířata olizují svá mláďata bezprostředně po narození proto, aby je očistila; tvrdil naopak, že těsný a soustavný fyzický kontakt slouží ke stimulaci dýchací a trávicí soustavu mláděte a že bez této stimulace by mláďata zemřela. Lidé tuto stimulaci dostávají v děloze a při průchodu rodidly a proto tento způsob stimulace nepotřebují.
Příjemný zážitek z pozitivního doteku je v posledních desetiletích připisován nervovému vláknu známému jako C-taktilní (CT) aferentní vlákno. To se nachází v ochlupené kůži a přednostně reaguje na podněty od jiných lidí.
Vzájemný dotek a sociální interakce jsou pro biologické fungování téměř veškerého komplexního života klíčové, a to podobným způsobem jako jídlo nebo voda. Jako první na to v roce 1983 poukázala Helen Coltonová, když uvedla, že lidé se rodí s „intenzivním ‚hladem po doteku‘“. Její práce odkazovala na výzkum Sidneyho Jourarda z roku 1966, který „naznačil, že Američané jsou vychováváni v přesvědčení, že dotek musí být buď agresivní, nebo sexuální“, a proto váhají otevřeně navazovat pozitivní fyzický kontakt s kýmkoli jiným než se svými sexuálními partnery.
Sociální „bažení“ Sociální interakce u společenských živočichů funguje jako „primární odměna“ a její omezování může způsobit změny v chování nebo vést k apatii. Studie z roku 2020 publikovaná v časopise Nature Neuroscience odhalila rozdíl v tom, jak striatální a kortikální oblasti mozku reagují na touhu po sociálním kontaktu ve srovnání s touhou po jídle (což znamená, že tyto dva typy touhy nepocházejí ze stejného zdroje). Dále se ukázalo, že deprivace zužuje motivační okno, což vedlo vědce k závěru, že sociální izolace vyvolává touhu po sociálním kontaktu (a časem tedy i „sociální hladovění“) velmi podobným způsobem, jako odmítání potravy či živin vyvolává běžný „hlad“.
Podle stejné logiky může k podobným následkům vést i dlouhodobá absence nebo omezování fyzického kontaktu. Dotek od jiného člověka (nebo v menší míře od jiných živých tvorů) vysílá signály z kůže do bloudivého nervu, což v mozku spouští uvolňování oxytocinu, serotoninu a dopaminu. To zase pomáhá snižovat stres tím, že potlačuje a omezuje tvorbu kortizolu, který reguluje stres. Dále se sníží krevní tlak, zpomalí se srdeční tep i nervová soustava a zmírní se příznaky osamělosti a deprese. Fyzický kontakt je do jisté míry klíčový pro rozvoj sociálních vazeb a vztahů téměř v každé kultuře na světě. Jeho dlouhodobá absence – a to i tehdy, pokud je kompenzována sociální interakcí v jiných oblastech – může mít vážné dopady na emoční regulaci člověka a rovnováhu jeho stresových hormonů, přičemž s prodlužujícím se obdobím tohoto omezování dochází k hromadění psychických škod.
Jedinci s vyšší citlivostí na dotek, jako jsou lidé se specifickými potřebami nebo neurodivergentní osoby (zejména děti), oběti traumat, veteráni, lidé, kteří přežili sexuální nebo fyzické zneužívání, nebo lidé s hypochondrií, mohou mít k fyzickému kontaktu a sociální interakci odpor. Mohou mít potřebu omezit kontakt buď na určitou míru interakce, na konkrétní osoby, nebo na vybrané části těla. Nechtěný dotek tak může mít někdy zcela opačný účinek, než jaký se obecně předpokládá – může vyvolat silnou úzkost, stres nebo strach, a v některých případech dokonce do takové míry, že spustí reakci uteč, nebo bojuj. Odborníci nicméně u těchto jedinců doporučují terapii, která by umožnila alespoň nějaký, byť omezený, citový a vzájemný fyzický kontakt. Dotek totiž může být stále prospěšný, pokud se podniknou správné kroky zohledňující specifické zájmy, omezení a potřeby daného člověka.
Výzkum a vliv okolností nebo kultury Výzkumy prováděné v USA od konce 20. století do současnosti prosazují potřebu většího množství fyzického kontaktu jak mezi blízkými, tak v celé společnosti. Potvrzuje také, že lidé odjakživa chápali spojení mezi fyzickým dotekem a léčením. Studie z roku 1995 publikovaná v časopise Journal of Psychosomatic Research naznačila, že dotek a rozvoj zdravého vztahu k němu hrají klíčovou roli v utváření správného sebeobrazu, zejména pak ve vnímání vlastního těla. Zaměřila se na subjektivní pocit dotekové deprivace u žen s mentální bulimií v porovnání s kontrolní skupinou, přičemž zjistila, že ženy s bulimií měly s větší pravděpodobností horší obraz samy o sobě a častěji se domnívaly, že taktilní deprivaci zažily už v dětství a že jí trpí i v době konání studie.
Fyzický kontakt a věk Vývoj v ranném dětství Drtivá většina vědeckých studií uvádí, že fyzický kontakt, blízkost, chování v náručí a láskyplná péče hrají klíčovou roli v rozvoji bezpečné citové vazby, raných komunikačních dovedností a sociálního chování u kojenců. Kojenci obecně přirozeně vyhledávají fyzický kontakt s pečující osobou. Odepření takové pozornosti může mít výrazně negativní dopad na vývoj dětí a může vést k rozvoji nejistých citových vazeb a sklonů k nestabilitě, jakož i k hlubším nejistotám, které v dospělosti brání dozrávání, plnému rozvoji motorických dovedností a schopnosti emočně se angažovat ve vztazích s druhými.
U dětí s poruchami autistického spektra bylo zjištěno, že sebeuklidňující techniky, jako je kartáčování, houpání končetinami a skákání, mají pozitivní vliv na emoční regulaci a snižují taktilní citlivost, a to bez ohledu na fyzický kontakt v jiných situacích. To by pro rodiče mohlo představovat potenciální alternativu v případech, kdy pro jejich dítě neexistují příjemné nebo praktické možnosti fyzického kontaktu s jinými lidmi.
Stárnutí Navzdory tomu, jak klíčovou roli hraje fyzický kontakt pro jejich správné fungování, dostává většina lidí s přibývajícím věkem stále méně doteků. S tím, jak člověk stárne, se jeho taktilní citlivost snižuje, což vede k slabší smyslové odezvě na většinu fyzických podnětů. Pozitivní reakce vyvolaná příjemným dotekem je však ve stáří ještě výraznější. Přestože neexistuje přímý důkaz o sociálně-emocionálním přínosu, ukázalo se, že masážní terapie u starších osob posiluje uvolnění a zlepšuje náladu.
Genderové rozdíly Ačkoli starší výzkumy tvrdily, že ženy pociťují z fyzického kontaktu větší potěšení než muži, novější vědecké studie tento předpoklad zpochybnily vzhledem k obrovské rozmanitosti v tom, jak příslušníci obou pohlaví kontakt prožívají, přijímají a sami iniciují. Výzkum publikovaný v časopise Physiology & Behavior dospěl na základě dvou samostatných studií k závěru, že ženy s největší pravděpodobností využívají fyzický dotek jako mechanismus zvládání stresu častěji než muži. Výzkumníci však zároveň poznamenali, že dosavadní poznatky v této oblasti jsou prozatím neúplné.
Odkazy Reference
Související stránky Hmat Osamělost Fyzická intimita Sociální izolace
Kategorie:Duševní zdraví Kategorie:Fyziologie Kategorie:Hmat