náhled|Symboly představují (zleva doprava): 1. řada: křesťanství, judaismus, hinduismus 2. řada: islám, buddhismus, šintoismus 3. řada: sikhismus, bahá'í, džinismus
Religionistika (z latinského slova religio) je věda, která se zabývá studiem náboženství. Jejím předmětem není rozhodování o pravdivosti jednotlivých náboženství, nýbrž popis a klasifikace jednotlivých náboženských skutečností i celých náboženských systémů. Zkoumá však i samu sebe, své meze a metodologické možnosti.
Jedním z problémů religionistiky jako vědy zůstává definice náboženství a s ní spojený problém definice samotné religionistiky. Věda sama používá různých metod v závislosti na škole, která se jí věnuje; odtud pramení i jisté rozdíly mezi těmito přístupy v religionistice. K základním religionistickým postupům při zkoumání náboženství patří historická a srovnávací (komparativní) religionistika. Religionistika také hojně využívá hledisek jiných věd, ze kterých jsou dnes již relativně samostatné disciplíny jako filozofie či sociologie náboženství (pak se jedná o tzv. kontextuální religionistiku).
Formování religionistiky jako vědy souviselo s dobou osvícenství, a to zvláště v Anglii, Nizozemsku, Německu a Skandinávii. Vznik religionistiky jako samostatného oboru studia spadá do druhé poloviny 19. století a za jejího zakladatele se považuje Friedrich Max Müller. Nejdříve se začala vyčleňovat na teologických fakultách, avšak brzy dokázala prosadit svou nezávislost na teologii a dnes se vyučuje zejména na filozofických fakultách.
Dějiny religionistiky Objektivizující pohled na náboženství je možný až na určitém stupni sociálního a kulturního vývoje. Jestliže je společnost schopna reflektovat cizí a zejména své náboženství, je pak také schopna rozlišovat mezi náboženským a profánním světem. V evropských dějinách se to výrazněji poprvé podařilo v řecké a římské antice. Z historie jsou sice známé i dřívější možné mezináboženské kontakty, ale jsou spíše vedlejším produktem obchodu, politických cest či vojenských tažení. Starověké Řecko a Řím se považuje za kolébku náboženských výzkumů zejména proto, že zde vznikaly první teorie o vzniku a původu náboženství, objevily se první filozofické úvahy o podstatě náboženství apod.Horyna a Pavlincová (2001), str. 11.
Starověké Řecko a Řím Zvláštním rysem reflexe náboženství v antickém Řecku byla kritika náboženství. První velké kritiky náboženství směřovaly ke kritice náboženského antropomorfismu, jejich představitelem je Xenofanés z Kolofóntu se svým známým přirovnáním o zvířatech, lidech a bozích.Komorovský (1994), str. 31.
Filozof Prodikos z Keu vytvořil první známou racionalistickou teorii vzniku náboženství. Podle ní v dávné minulosti lidé uctívali věci, které nejvíce napomáhaly životu (slunce, oheň, řeka či les), z čehož se postupně vyvinulo náboženství. Řecká kritika pokračovala v díle např. Sisyfa a Kritia. Vrcholným představitelem antického zkoumání vlastního náboženství byl Hérodotos z Halikarnásu, známý také jako „otec dějin náboženství“.Horyna a Pavlincová (2001), str. 13. Hérodotos mnoho cestoval a jeho poznatky z cest jsou vůbec prvním pokusem o zaznamenání dějin náboženství.Horyna a Pavlincová (2001), str. 14.
náhled|vlevo|upright=0.8|Ramón Llull (1232–1315), jeden z prvních Evropanů, který se pokusil o navázání mezináboženského kontaktu V helénistickém období byli Řekové přímo konfrontováni s odlišnými náboženskými systémy, a to především následkem vojenských tažení Alexandra Velikého. Z této doby se zachovaly spisy Cicerona i Caesara, které popisují různá náboženství odlišná od náboženství řeckého.
Středověk Křesťanský středověk se mimokřesťanskými náboženskými systémy příliš nezabýval a soustředil se na vlastní křesťanskou tradici. Informace o jiných náboženstvích se dochovaly zejména v zápiscích z cest křesťanských misionářů. Jedním z prvních Evropanů, kteří se pokusili navázat významnější mezináboženský kontakt byl Ramón Llull, jenž se snažil mladé misionáře vyučovat orientálním jazykům a mezináboženské diplomacii. Církev však jeho snaze o navázání dialogu nepřála. Llull ovlivnil ať už přímo nebo nepřímo mnoho následovníků, např. Mikuláše Kusánského, Giordana Bruna a další.Horyna a Pavlincová (2001), str. 15.
Osvícenství a romantismus V osvícenství se zájem o náboženství opět soustředil na kritiku náboženství, především křesťanství. V 17. století se objevil deismus, tehdy populární zejména v Anglii. Deismus se stal výchozím bodem pro kritiky náboženství, jako Voltaire či J. J. Rousseau. Tehdy také vznikaly první pokusy o sekularizaci a racionalistickou kritiku dějin náboženství.Horyna a Pavlincová (2001), str. 18n. Když v polovině 18. století Charles de Brosses vytvořil koncept fetišismu, začalo se více diskutovat o možnostech evoluce či degenerace náboženství.
Důležitou roli sehrála německá osvícenská kritika náboženství, zejména Christian Wolff, Johann Salomo Semler, Gotthold Ephraim Lessing a Hermann Samuel Reimarus.Horyna a Pavlincová (2001), str. 23. Významný přínosViz např. Horyna a Pavlincová (2001), str. 25n. v dějinách náboženské kritiky měl David Hume se svými pracemi (Přirozené dějiny náboženství) z roku 1757 a (Rozmluvy o náboženství přirozeném), vydané v roce 1776. Byl to právě David Hume spolu s Immanuelem Kantem a G. W. Leibnizem, kdo položili základy teorie tzv. přirozeného náboženství, které mělo existovat na počátku dějin a které se až díky postupnému úpadku přetvořilo do nynějších náboženských systémů.Mrázek a Heller (2004), str. 52.
S romantismem přišel do Evropy zájem o východní náboženské tradice, započal výzkum mytologií mimoevropských národů a mysterijních kultů. Klíčový význam měl Johann Gottfried Herder, díky němuž vznikl tzv. göttingenský kroužek, který se zasadil o to, že se křesťanská teologie začala zajímat i o nekřesťanské náboženské systémy.Horyna a Pavlincová (2001), str. 30.
Na počátku 19. století vznikly dvě hlavní orientace náboženského bádání. Směr kolem F. D. E. Schleiermachera a G. W. F. Hegela se snažil o pochopení náboženství na metafyzicko-teologickém základu. Proti nim stáli Ludwig Feuerbach a Karl Marx, kteří se snažili o uchopení náboženství jako antropologické či ekonomické skutečnosti.
Religionistika jako vědní obor Religionistika mohla vzniknout až když se dostatečně rozvinuly jiné obory, které jí poskytly potřebný materiál.Komorovský (1994), str. 45. Za zakladatele religionistiky jako akademické disciplíny jsou považováni Pierre Daniel Chantepie de la Saussaye, Cornelis Petrus Tiele a především Friedrich Max Müller. náhled|vpravo|upright=0.8|Max Müller (1823–1900), který stál u zrodu religionistiky jako samostatného vědního oboru
Roku 1867 publikoval Max Müller první díl své čtyřdílné práce (Střípky z německé dílny). Müller v něm volá po založení samostatného oboru, který by se zabýval studiem náboženství (v plurálu). Poprvé se zde také objevuje termín , tedy „věda o náboženství“ – religionistika.
Müller vyjádřil své názory ve čtyřech přednáškách, které přednesl v Londýně roku 1870. O tři roky později byly vydány knižně pod názvem (Úvod do religionistiky). Tento rok anebo rok vydání Střípků z německé dílny se často uvádí jako datum vzniku religionistiky. Nejen díky velkému ohlasu, jaký jeho přednášky vzbudily, pak Müller dál usiloval o založení nového vědního oboru. Když roku 1878 vypsal přednášky o počátcích náboženství, musel je opakovat dvakrát, protože kapacita posluchárny nestačila. Završením cesty k nové akademické disciplíně byly tzv. Giffordovy přednášky ve Skotsku. Lord Gifford ve své závěti určil částku 80 000 liber na podporu přednášek o dějinách náboženství s podmínkou, že budou konány přísně vědeckým, nestranným způsobem. To umožnilo finančně zajistit i příjezd badatelů do Skotska a přednášky se opět setkaly s velkým ohlasem. Roku 1896 tak vystoupil i Cornelis Petrus Tiele, který přispěl k formování religionistiky svým dílem o komparativních dějinách starověkých náboženství i tím, že napomohl k rozvinutí koncepce dějin náboženství.Horyna a Pavlincová (2001), str. 9–40.
Institucionalizace První katedry dějin náboženství vznikly roku 1873 v Ženevě a Bostonu. V roce 1877 se v Nizozemsku otevíraly katedry na všech teologických fakultách, celkem čtyři. Na univerzitě v Leidenu se do čela postavil C. P. Tiele a na univerzitě v Amsterdamu byl od roku 1878 vedoucím P. D. Chantepie de la Saussaye. V roce 1879 byla ve Francii zřízena první profesura, kterou obdržel A. Réville. Dále byly otevírány katedry religionistiky v Belgii (1884), Švédsku (1901), Velké Británii (1904), Německu (1910), Dánsku (1914), Norsku (1915) a Itálii (1924). V současné době je religionistika zastoupena ve většině zemí Evropy i mimo ni – silnou pozici si vybudovala např. na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a na univerzitě v Tokiu.
Již od počátku 20. století probíhala kongresová setkání religionistů, avšak oficiální výbor byl ustaven až roku 1950 v Amsterdamu. Dostal název (Mezinárodní asociace pro studium dějin náboženství) (IASHR), do jeho čela se postavil nizozemský religionista Gerardus van der Leeuw. Ještě téhož roku však zemřel a funkce se ujal Raffaele Pettazzoni.Horyna (1994), s. 126. Roku 1970 se asociace přejmenovala na (Mezinárodní asociace pro dějiny náboženství) se zkratkou IAHR. Existuje i Evropská asociace pro studium náboženství, (EASR).
Současnost V posledních desetiletích se religionistické bádání rozrůstá do téměř nepřehledné šíře. Většina religionistů se specializuje na určité velmi úzké téma, málo je prací syntetického charakteru. Významným moderním syntetikem byl Mircea Eliade, o jehož rozsáhlé práci se dodnes hojně diskutuje, dále vynikl například francouzský badatel Georges Dumézil.Mrázek a Heller (2004), str. 89–90. V současné době religionistiku reprezentují badatelé jako např. Jacques Waardenburg, William E. Paden a Jonathan Z. Smith.
Religionistika dnes již do jisté míry rezignovala na vytvoření obecně platné definice náboženství. To problematizovalo definici, že religionistika je věda o náboženství. Přesnější je definovat ji jako vědu o člověku a produktech jeho myšlení, mezi něž patří i to, co nazýváme náboženstvím.Horyna a Pavlincová (2001), str. 73–76.
Rovněž tak se religionisté shodují, že postmoderní doba přináší nové impulsy, které přesahují původní rámec zkoumání, ale pole zájmu religionistiky tak rozšiřují.O významu religionistiky před pokalypsou a po ní : Dingir, 31. 12. 2021
Metodologie V religionistice se užívá množství různorodých metod zkoumání. Sem patří filozofické přístupy, sociologické a historické metody, indukce, pozorování a mnoho dalších. Dílčí podobory navíc využívají své speciální metody, např. psychologie náboženství fakta z osobních dotazníků, sociometrie, atd.
Jako i ostatní obory zabývající se náboženstvím bývá i religionistika stavěna před otázku, zda se jedná o vědu, zejména pokud jde o předporozumění vědců zkoumajících jednotlivé fenomény. Tedy například to, jestli sami religionisté se hlásí k některému druhu náboženství či spirituality.Přiznat limity religionistiky: reflexe textu Zuzany Kostićové : Dingir, 17. 1. 2023Neutralita religionisty a současná spiritualita: meditace nad knihou Psychedelika a psychonautika : Dingir, 10. 1. 2023
Východiska pro systematizaci religionistiky je možné rozdělit do tří skupin:Horyna (1994), str. 55. historická religionistika, srovnávací religionistika, kontextuální religionistika.
Zvláštní místo patří fenomenologii a hermeneutice náboženství. Své místo si vydobyla i kognitivní religionistika.
Historická religionistika