Kolegiátní kostel Notre-Dame-du-Fort v Étampes ( ) je farní chrám ve městě Étampes v departementu Essonne v regionu Île-de-France. Tato svatyně, zasvěcená Panně Marii, původně fungovala jako hradní kolegiátní kostel spjatý se sousedním královským hradem (castrum). Okrsek založil kolem roku 1022 francouzský král Robert II. Pobožný. Z této stavby, dokončené kolem poloviny 11. století, se dochovala krypta pod presbytářem.

Tento církevní objekt je již od 1840 chráněn jako francouzská národní kulturní památka (Monument historique).

V současnosti kostel plní roli hlavního katolického chrámu celého města Étampes a tvoří přímou urbanistickou dominantu kraje Beauce.

Lokalizace Kolegiátní kostel Notre-Dame-du-Fort se nachází v historickém jádru města Étampes v departementu Essonne. Církevní okrsek byl založen v údolí na levém břehu řeky Juine v podhradí královského hradu, pro jehož dvůr a posádku fungoval jako svatyně. Přístup k chrámu vede přes ulici Rue de la République.

thumb|upright|left|Jižní strana chrámu s raně gotickým Královským portálem (Portail royal).

V těsné blízkosti chrámu se nenachází prostranství ani náměstí. Kostel je včleněn do husté historické městské zástavby a ze všech stran ho lemují úzké uličky, což vysvětluje nepravidelnosti jeho půdorysu a asymetrii stěn.

Kolem kostela lze projít, neboť budova není spojena s okolními domy, avšak kvůli nedostatku místa nelze žádnou ze čtyř vnějších stěn přehlédnout v její celistvosti z uliční úrovně.

Dílčí průhledy se otevírají pouze na určité části chrámu: Západní průčelí s věžovou zvonicí Královský portál (Portail royal) na jižní stěně Nároží mezi severní boční lodí a severním ramenem příčné lodi Severní zakončení transeptu

Jižní stěna lícuje s uliční čárou třídy Rue de la République, která omezuje vnější nároží boční kaple situované na jižním boku podvěžní předsíně.

Před západním průčelím se rozkládá prostranství trojúhelníkového tvaru. Ulice Rue du cloître Notre-Dame obepíná okrsek od severní strany a obtáčí východní závěr chrámu. Tato komunikace se rozšiřuje do podoby malého náměstí před severní stranou příčné lodi, kde odhaluje románsko-gotické zdivo.

Dějiny a stavební předchůdci Založení, nadace Roberta Pobožného a relikvie mučedníků Podle studií a kronikářského svědectví benediktinského učence Basila Fleureaua vyrostla kolegiátní svatyně na místě starobylé oratoře, která byla původně zasvěcena mučedníku svatému Severínovi (Seurin). Na základě svědectví Helgauda z Fleury a kronikáře Huga z Fleury byl první kamenný kolegiátní kostel založen v roce 1022 francouzským králem Robertem II. Pobožným. Panovník svou nadaci obdařil ostatky tří akvilejských mučedníků – svatého Kana, Kanciana a Kancianily (Can, Cantien et Cantienne).

Umístění stavby odpovídalo mocenskému centru královského hradu (castra), který představoval rozvojový pól aglomerace podél královské cesty spojující Paříž s Orléansem. Tento okrsek sousedil s palácem (falcí), který kolem roku 1015 nechala postavit králova manželka, královna Konstancie z Arles.

Stavba chrámu postupovala vlivem nestabilního podloží pomalu. Výstavba nebyla dokončena ani v roce 1046, což dokládá listina krále Jindřicha I., kterou panovník kanovníkům potvrdil roční daňový výnos určený na financování a dokončení svatyně. Tento původní kostel vykazoval skromné rozměry.

Když byla budova v průběhu stavebního rozmachu v letech 1130 až 1180 stržena a nahrazena současným objektem, byla z ní zachována pouze podzemní krypta situovaná pod hlavním presbytářem (chórem).

Chrám byl od svého založení zasvěcen Panně Marii. Přídomek „du Fort“ nebyl ve středověku součástí oficiálního liturgického označení svatyně. Teprve v průběhu 14. století, kdy se v zemi rozhořely operace stoleté války, začaly dokumenty v latině a starofrancouzštině uplatňovat termín „le fort de Notre-Dame“ (pevnost Panny Marie), což reflektovalo fakt, že budova byla obehnána cimbuřím a hradebním ochozem.

S nástupem novověku a s demilitarizací etampského podhradí toto vojenské označení upadlo do zapomnění. K jeho znovuzrození došlo na sklonku 19. století z podnětu lokálních historiků.

Moderní stavební archeologie se však k tomuto toponymu staví s vědeckou rezervou a upozorňuje, že tento dodatečný přídomek byl vzkříšen především proto, aby dodal raně gotickému monumentu vojenský vzhled. Kostel má k dispozici reálné architektonické prvky k vědeckému zájmu, než jsou tyto romantické konstrukce.

Stavební etapy a vývoj rané gotiky (1130–1210) Románské základy a trojlodí (1130–1135) thumb|left|Půdorys kostela Notre-Dame-du-Fort s pokusem o rekonstrukci středověkého uspořádání chóru od Louise-Eugèna Lefèvrea. V kontextu sakrálních staveb Île-de-France představuje kolegiátní kostel Notre-Dame-du-Fort v Étampes stavebně-historickou zvláštnost. Jedná se o chrám, který byl dokončen před koncem 12. století, a to v partiích viditelných z prostoru lodi. Zároveň se jedná o celek konstrukční složitosti (v níž mu v regionu konkuruje kolegiátní kostel Notre-Dame de Poissy), která je v exteriéru způsobena fortifikačními přestavbami po stoleté válce a úpravami z 19. století.

Stavební archeologie na budově rozlišuje deset po sobě jdoucích stavebních fází mezi lety 1130 a 1210. Pět etap bylo věnováno výstavbě nadzemního jádra (gros œuvre). Jedna etapa byla vyčleněna pro stavbu Královského portálu na jižní stěně. Tři etapy spotřebovalo budování věžové zvonice. Jedna závěrečná kampaň byla určena pro stavbu západní fasády a vyzdění cimbuří s hradebním ochozem.

Podle analýz Eugèna Lefèvre-Pontalise, na které navázala Anne Prache a profesor Philippe Plagnieux, těchto deset stavebních fází umožňuje sledovat vývoj gotického inženýrství a lomeného oblouku, přičemž huť vychází z pozdně románského slohu, který dominuje části chrámu. Přestože je posloupnost těchto fází potvrzena strukturálním provázáním kamenných bloků v klenebních polích, nejasnosti stále panují nad stavebním vývojem transeptu a hlavního chóru.

thumb|Detail: Profilovaný dráp (griffe) na patce nosného románského pilíře.

Během restaurátorských prací v roce 1843 byl v zdivu severozápadního křížového pilíře v křížení transeptu nalezen zazděný náběh oblouku hlavní arkády. Tento objev dokazuje, že toto pole bylo v původním projektu zamýšleno jako třetí klenební pole hlavní lodi, zatímco severní rameno transeptu vyrostlo stavebně později než samotné trojlodí.

Vnitřní předsíň (nartex), podélná loď s oběma bočními loděmi a křížení transeptu představují nejstarší části chrámu. Tyto prostory jsou ztělesněním první stavební etapy z let 1130–1135, kterou lze datovat díky výzdobě románských hlavic a způsobu zdění valených kleneb. Tyto románské části zde kráčejí s inovativními prvky rodící se gotiky – zejména s nasazením konstrukčního lomeného oblouku. Stavební archeologie zde konstatuje, že v rozporu se středověkým územ staveniště nezapočalo stavbu od východního kněžiště, nýbrž huť začala stavět od západní předsíně směrem k východu.

2. Gotická žebrová metamorfóza a Královský portál (1135–1150) thumb|Detail pozdně románské sloupové hlavice; prořezávaný rostlinný motiv doložený z první etapy huti (1130–1135).

Druhá stavební kampaň, která se rozvinula bezprostředně po letech 1135 až 1140, se plně soustředila na vyzdění stěn obou dvojitých klenebních polí severního křížového ramene transeptu. Tato fáze se však striktně omezila pouze na obvodové zdivo fasád, neboť tamní vznosné gotické křížové klenby byly inženýrsky realizovány až v průběhu mladší čtvrté etapy.

Před jejím vypuknutím nastoupila vysoce progresivní třetí stavební kampaň, která započala těsně před samotnou polovinou 12. století a plně se koncentrovala na vyzdění tří rozložitých polí hlavního presbytáře (chóru). Právě v těchto místech bylo na staveništi Notre-Dame-du-Fort vůbec poprvé v dějinách chrámu inženýrsky uplatněno vznosné gotické křížové žebrové klenutí. Stavební cechy zde pozdně románský sloh uplatnily naposledy v historii města, přičemž pískovcové profily svazkových pilířů již v mnoha ohledech vědecky předznamenávaly čistý vznosný gotický řád nastupujících staletí. Poslední klenební pole tohoto chóru bylo v této rané fázi na severní i jižní straně zcela volné a do podhradí se otevíralo velkými bočními románskými okny. Přestože postranní boční kaple, ochozy ani jižní křížové rameno v této době fyzicky ještě vůbec neexistovaly, anonymní šéfarchitekt mistrně předvídal jejich budoucí vystavění – namísto plných neprodyšných zdí v parteru vyzdil otevřené lomené mezilodní pasy a monumentální přízemní arkády, které po celá léta sloužily jako staticky otevřená brána čekající na budoucí dostavbu.

Následná čtvrtá stavební kampaň, kterou medievistická věda s naprostou materiálovou jistotou fixuje do poloviny 12. století (kolem roku 1150), přinesla celkové prostorové ucelení severního traktu. Zednické cechy kompletně vyzdily celou severní boční lodi, vztyčily obvodové pískovcové zdivo dvou severovýchodních půlkruhových kaplí (absidiol) a definitivně provedly náročné zaklenutí celého severního křížového ramene transeptu. Na základě absolutní uměnovědné a stylistické shody mezi prořezávanými kamennými visutými svorníky klenby této boční lodi a sochařskou plastikou slavného Královského portálu dospěla moderní stavební archeologie k vědeckému závěru: monumentální Královský portál (Portail royal) na jižní stěně byl tesařsky i sochařsky budován paralelně, v naprosté časové i cechovní shodě s touto čtvrtou severní kampaní.

3. Přechod k čisté gotice a vojenský zásah z roku 1200 thumb|Kamenický detail: rituální konsekrační kříž vytesaný do pískovcového líce zdiva presbytáře v roce 1160.

Zásadní obrat směrem k puristickým formám přinesla pátá stavební kampaň, která započala bezprostředně po polovině 12. století a plně se soustředila na vyzdění a ucelení sálových polí situovaných jižně od ústředního křížení transeptu a podél jižní stěny chóru. Stavební cechy v této etapě zrealizovaly raritní manévr: novostavba v tomto křídle byla započata budováním dvou bočních kaplí gotického závěru, které ze stran neprodyšně obklopily a uzamkly kamennou kapitulní klenotnici a archiv. V naprostém rozporu se zbytkem celého kostela Notre-Dame-du-Fort tak v tomto jižním křídle stavební práce nepostupovaly od západu k východu, nýbrž obráceným směrem od východního závěru k západnímu transeptu. Umělecký sloh této páté etapy je již stoprocentně a čistě raně gotický, což ovšem v lících zdiva nevylučuje přítomnost řady vědomých, staticky nesmírně odolných románských reminiscencí.

Jakmile byl celý vnitřek pětilodního halového trojlodí i s kaplemi hotový, kanovníci jakožto nejvyšší církevní stavební dozor upřeli veškeré finanční zádušní fondy k vyzdění obří reprezentační západní zvonice. Tento inženýrský proces se rozpadl do tří samostatných fází pod vedením různých mistrů: První věžní fáze: Cechy vyzdily pouze robustní, pískovcový suterénní parter a kompletní první patro věže, prolomené ranými lomenými okny; Druhá věžní fáze: Kapitula angažovala zcela jiného šéfarchitekta, který na lešeních vyzdil kompletní převýšené zvonové patro a provedl odvážný náběh a konstrukční start monumentální kamenné jehlanové špice, jejíž stěny dovedl přesně až do úrovně trojúhelníkových štítů čtyř velkých střešních vikýřů (luceren) osazených uprostřed každé ze čtyř stran věže; Třetí věžní fáze: Do tesařských i zednických prací autoritativně zasáhl v pořadí již čtvrtý šéfarchitekt, který radikálně transformoval projekt svého předchůdce. Tento mistr nechal rozestavěné kamenné gábly velkých vikýřů strhnout a nahradil je podstatně užšími a štíhlejšími lucernovými okny, vyzdil dodatečné třetí patro nárožních schodišťových vížek (lanternonů) a triumfálně ucelil celou monstrózní kamennou špici. Celý tento věžní kolos byl úspěšně zkolaudován kolem roku 1180.