Helena Božena Fediovová (28. července 1906, Žižkov – 20. ledna 1987, Třebotov), známá především pod přezdívkami Vltavěnka a Vltavka, byla česká otužilkyně a výrazná místní postava středního Povltaví. Od roku 1933 žila poblíž tehdejší osady Královská a později na Ždáni u Slapské přehrady. Známou se stala především každodenním koupáním ve Vltavě a po vybudování přehrady ve Slapském jezeře, a to během celého roku včetně zimních měsíců.
Podoba jejího příjmení není v pramenech jednotná. Vedle podoby Fediovová se objevují také podoby Fediová a Fedievová.
Dětství a vztah k vodě Narodila se na pražském Žižkově jako Helena Božena Fediovová dcera přistěhovalců z území dnešní západní Ukrajiny. Její otec Julius Fediov vedl v roce 1913 jeden z prvních táborů nově vznikajícího skautského hnutí a od roku 1915 byl pokladníkem Junáka. Podle pozdějších životopisných textů byla Helena Fediovová od dětství často nemocná a kvůli zdravotním obtížím nemohla pokračovat ve studiu. Měla hudební nadání, sama se naučila hrát na klavír a později vyučovala hře na klavír děti ze sousedství.
Během mládí zjistila, že pobyt v přírodě a koupání ve studené proudící vodě spojuje se zlepšením svého zdravotního stavu. Začala se věnovat pravidelnému plavání a otužování. Při výletech proti proudu Vltavy objevila údolí mezi Ždání a osadou Královská, které významně ovlivnilo její další život.
Život u Královské Na levém břehu Vltavy pod skálou naproti Královské si nechala vybudovat podezdívku a zbytek malé dřevěné chaty podle dobových svědectví postavila vlastníma rukama. Nejprve do ní jezdila z Prahy, roku 1933 se však ke Královské přestěhovala natrvalo.
Živila se různými příležitostnými pracemi. Pomáhala na polích okolních hospodářů, předla ovčí vlnu, vykonávala domácí práce, opravovala nádobí, nosila poštu a později také převážela lidi přes Vltavu. Chovala králíky, kočky a další zvířata. Přestože žila samotářsky, udržovala kontakt s okolními obyvateli, docházela do Slap a zajímala se o kulturní dění, četla, malovala a hrála na hudební nástroje.
Největší pozornost vzbuzovalo její každodenní koupání. Do Vltavy vstupovala za každého počasí, včetně silných mrazů. Když řeka zamrzla, vysekávala si v ledu otvor sekerou. Právě podle jejího vztahu k řece jí obyvatelé okolí začali říkat Vltavěnka nebo zkráceně Vltavka.
Účastnila se také vánočních plaveckých setkání otužilců u Národního divadla v Praze, spojených se sportovcem a propagátorem zimního plavání Alfredem Nikodémem. V tehdejší skupině otužilců měla patřit mezi nemnoho žen, podle některých zdrojů byla její jedinou pravidelnou ženskou účastnicí.
Zničení chaty a výstavba přehrady thumb|left| Na jaře roku 1940 její první chatu zničila ledová dřenice. Fediovová stačila zachránit pouze část svých věcí a následně si postavila novou chatu výše nad řekou. Kvůli stavbě se zadlužila a dluh splácela dalšími příležitostnými pracemi.
Během druhé světové války se zhoršilo její zdraví i hospodářská situace. Po válce se stala převoznicí na Královské. U chaty rovněž chovala kočky, které podle životopisných pramenů odebíral lékařský výzkumný ústav.
Výstavba Slapské přehrady znamenala zatopení Královské i místa, kde stála její druhá chata. Úřady jí proto nechaly postavit nový příbytek na poloostrově Ždáň, který vznikl mezi přehradním jezerem a zátokou u ústí Sladovařského potoka. Do nové chaty byl přestěhován také její klavír.
Fediovová pokračovala v každodenním koupání i v nově vzniklém přehradním jezeře. Okolí Ždáně se však postupně změnilo v hustě využívanou rekreační oblast s chatami a autokempem. Narůstající počet návštěvníků nesla podle dobových svědectví obtížně a ve stáří se stále více uzavírala do sebe.
Pozdější život a úmrtí Ve vyšším věku si při úrazu zlomila nohu v kotníku a poté se pohybovala o berlích. Po návratu z nemocnice nadále žila ve své chatě a s pomocí správce ždáňského kempu zůstávala částečně soběstačná. Ani omezená pohyblivost ji nepřiměla zanechat zimního koupání. K vodě chodila o berlích a při zamrzlé hladině si otvor v ledu vysekávala sekerou.
V lednu 1987 ji správce kempu nalezl nemocnou v její chatě a zařídil její převoz do nemocnice. Byla převezena do zdravotnického zařízení v Třebotově, kde 20. ledna 1987 ve věku osmdesáti let zemřela. Poslední rozloučení se konalo o deset dní později v pražském Motole.
Ohlas Fediovová se již za svého života stala známou regionální postavou a objevila se v několika novinových a časopiseckých reportážích. Marie Šimáková o ní napsala reportáž Vltavka pro časopis Květy. V roce 2004 jí věnovala Blanka Kovaříková článek Zakletá Helena v časopise Vlasta.
Její život zachytil Jan Čáka v knize Zmizelá Vltava a později také Vojtěch Pavelčík v publikaci Výlet k Vltavě do Svatojánských proudů. Osudy Vltavěnky se staly rovněž předlohou románu Blanky Kubešové Vltavěnka. Jeho rozšířené druhé vydání vyšlo v roce 2006 pod názvem Vltavěnka: Příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů. Můj otec s velkým O.
Odkazy
Reference
Literatura
Kategorie:Otužilci Kategorie:České plavkyně