Katedrála Notre-Dame-du-Bourg v Digne-les-Bains ( ) je bývalá římskokatolická katedrála v departementu Alpes-de-Haute-Provence v regionu Provence-Alpes-Côte d’Azur, Francie. Tento dřívější hlavní chrám dignejské diecéze je od roku 1840 chráněn jako monument historique.

Stavebně-historický vývoj chrámu Antické Dinia, karolinská synoda a rozdělení města (IV.–XIII. století) Město Digne-les-Bains, v antické éře nazývané Dinia, bylo hlavním centrem galského kmene Bodiontiků a významným římským městem (civitas), které se již během 4. století stalo sídlem diecéze. Z této gallo-římské epochy se však do současnosti nedochovaly žádné viditelné stavební památky. Významný dokument z roku 780 výslovně zmiňuje lokalitu in Digna civitate v souvislosti se soudním tribunálem, který z přímého rozkazu císaře Karla Velikého vedli jeho královští poslové (missi dominici). Důvodem byla stížnost marseillského biskupa Mauronta, který zastupoval opatství Saint-Victor v Marseille.

Dalším nejstarším dochovaným písemným pramenem je bula papeže Alexandra III. ze dne 3. listopadu 1180. Ta výslovně jmenuje zdejší katedrálu i tehdejšího dignejského biskupa Bertranda I. de Turriers a potvrzuje soupis majetku zdejší kapituly.

Feudální hrad (castrum) v Digne je v listinách poprvé zmíněn v roce 1193. Listina z roku 1221, vydaná v podhradí Digne, pak potvrzuje rozsáhlá privilegia, která kapitule udělil provensálský hrabě. Tyto dokumenty umožňují moderní stavební archeologii a paleografii ověřit, že ve středověku se Digne dělilo na dvě samostatné části. Hradní akropole (cité) bylo opevněné biskupské město s palácem, které navázalo na základy antického města. Podhradní městečko (bourg) byla civilní obchodní čtvrť rozkládající se pod kopcem kolem katedrály Notre-Dame-du-Bourg.

Celé podhradní městečko však od počátku 14. století zažívalo hluboký hospodářský a sociální úpadek. Tradiční velké výroční trhy, které se po staletí konaly na prostranství kolem katedrály, byly v rámci urbanistických změn nuceně přeneseny nahoru do chráněné hradní akropole, a to na základě nařízení provensálského hraběte Reného I. Dobrého.

Románská stavba, hugenotský ikonoklasmus a poškození dělostřelectvem (IX.–XVI. století) Přestože legendy a pozdní tradice kladly založení chrámu Karlem Velikým do roku 780, podrobný uměnovědný rozbor zdiva prokázal, že počátky nynější románské stavby nelze datovat před 9. století. Monumentální věž tyčící se nad lodí a soubor dochovaných kamenných základů a fragmentů sloupků v interiéru pocházejí z pokročilé fáze 11. století.

Jakožto duchovní a společenské centrum nechráněného podhradí byla katedrála Notre-Dame-du-Bourg vystavena četným drancováním a vojenským útokům, což vedlo k její rozsáhlé obnově na samém počátku 13. století (kolem let 1200–1210).

Největší zkázu však pro katedrálu znamenalo řádění kalvínských protestantů během náboženských válek. V letech 1560–1562 hugenoti poprvé vyplenili vnitřek lodi a zničili vybavení. V letech 1568 a 1574 útoky zopakovali, zničili kapitulní knihovnu a poškodili klenby. Úplné zničení pak v roce 1591 dovršil hugenotský vojevůdce a pozdější maršál Francie François de Bonne de Lesdiguières, který nechal katedrálu ostřelovat dělostřelectvem.

Bezprostředně po tomto útoku v roce 1591 zůstala katedrála v ruinách bez střechy. Kapitula proto evakuovala církevní správu a biskupský stolec dignejské diecéze byl trvale přenesen do bezpečí hradní akropole, do nynější katedrály svatého Jeronýma (Cathédrale Saint-Jérôme de Digne). Tím byl definitivně zpečetěn úpadek a opuštění podhradního chrámu.

Architektura Exteriér thumb|Celkový pohled na bývalou katedrálu Notre-Dame-du-Bourg v Digne-les-Bains, která patří k nejvýznamnějším románským jednolodním stavbám v jihovýchodní Francii.

Bývalá katedrála Notre-Dame-du-Bourg v Digne-les-Bains představuje kompletně zrekonstruovaný a památkově vysoce autentický architektonický celek. V Provence je tato stavba považována za jeden z nejvýznamnějších a nejrozsáhlejších chrámů vybudovaných v přísném románském slohu s jednolodní dispozicí v celé jihovýchodní Francii. Hrubá stavba byla vztyčena na přelomu 12. a 13. století (s dílčími kamenickými úpravami trvajícími až do počátku 14. století), přičemž navázala přímo na základy původních raně křesťanských a karolinských staveb. V pískovcovém zdivu stěn se dodnes dochovaly autentické fragmenty z 11. a 12. století.

Celková obnova a statické zajištění celého chrámového pláště probíhaly v 80. letech 20. století a byly doprovázeny rozsáhlým archeologickým výzkumem. První archeologická kampaň na staveništi se uskutečnila v letech 1987 až 1988. Tyto hloubkové sondáže a průzkum podlahových vrstev přinesly medievistice zásadní posun a výrazně rozšířily historické poznatky o původním stavebním uspořádání celého komplexu v podhradí.

V novodobé éře byl prostor románské zvonice zrekonstruován a osazen novými zvony. Po slavnostním vysvěcení byl do horního zvonového patra 13. září 2012, po 218 letech, znovu vyzdvižen a osazen nový hlavní zvon pojmenovaný „Marie-Vincent“. Souběžně s ním byla věž osazena dvojicí menších zvonů.

Interiér

Vnitřní prostor jednolodního sálového chrámu vyniká mimořádnou monumentalitou a čistotou linií, které jsou typické pro provensálskou románskou školu. V centru kněžiště se nachází vzácný hlavní oltář z čistého bílého mramoru. Tento oltář pochází z merovejské epochy z 6. až 7. století a představuje jednu z nejstarších dochovaných oltářních mens v celém regionu.

Stěny lodi jsou pokryty hodnotným souborem pozdně středověkých nástěnných fresek, které vytvořili místní mistři v průběhu 14. a 15. století. Tyto malby zobrazují tradiční hagiografické a christologické výjevy.

V důsledku hugenotského ikonoklasmu v 16. století se uvnitř chrámu nedochovalo žádné historické vybavení ani okenní vitráže. Interiér tak po staletí zůstával prázdný a prosvětlovala ho pouze velká západní rozeta. Tato situace vedla městskou radu k rozhodnutí svěřit celkovou obnovu a nové uspořádání liturgického prostoru současnému umění v rámci programu národních veřejných zakázek Francie. Projektu se ujal světově uznávaný kanadský sochař a výtvarník David Rabinowitch.

Mezinárodně oceňovaný soubor moderních vitráží z Rabinowitchovy dílny využívá jednotný, přísně geometrický motiv kruhových terčů. Ty byly ručně vyrobeny tradiční technikou foukání skla a vykazují syté barevné tóny: Trojité okno v chóru (triplet): Monumentální trojdílné okno v kněžišti symbolizující Nejsvětější Trojici. Boha Otce představuje zelená barva, Syna fialová (levandulová) a Ducha Svatého žlutá; Osové okno presbytáře: Monochromní vitráž v sytě červeném odstínu; Mariánské okno (Notre-Dame): Okno osazené hluboce modrým, safírovým sklem; Okno nad křtitelnicí: Čistá, průsvitná vitráž se dvěma ústředními kruhovými terči.

Trasa vedoucí od hlavního západního vstupu skrze celou podélnou loď je v kamenné dlažbě vyznačena soustavou geometrických symbolů vyřezaných do kamene a vyplněných kovovými inkrustacemi. Tyto linie a křivky odkazují na křesťanskou teologickou a číselnou mystiku:

Úvodní bod: Zkamenělina amonita zapuštěná do kruhového výřezu v podlaze a chráněná pochozím bezpečnostním sklem; symbolizuje stvoření světa a hmoty; Rovnostranný trojúhelník: Geometrický prvek se třemi rytými hebrejskými písmeny כ, ר, מ (Kaf, Reš, Mem), která tvoří starozákonní slovo כֶּרֶם (Kerem), označující v Bibli Pánovu vinici; Čtverec: Čtyřúhelník nesoucí řecký nápis ΙΧΘΥΣ (Ichtus), symbol prvotních křesťanů znamenající v překladu Ryba; Pětiúhelník: Prvek s latinským rytým nápisem agnus, ztělesňující Božího Beránka; Šestiúhelník: Prvek s latinským nápisem berger, odkazující na Krista jako Dobrého Pastýře; Kříž: Kovový kříž vsazený přímo do dlažby v geometrickém středu lodi; Příčná linie: Soustava tří kryptografických symbolů rozmístěných podél příčné osy chrámu; Sedmiúhelník: Mystický prvek s rytým řeckým písmenem alfa (α), které symbolizuje začátek veškerého bytí; Osmiúhelník: Symbol vzkříšení a věčnosti s řeckým písmenem omega (Ω), které ztělesňuje koncový bod dějin; Soustředný kruh a osmiúhelník: Kovová inkrustace obepínající kamennou křtitelnici; Devítiúhelník: Koncový bod celé cesty tvořený devítiúhelníkem, který obepíná dvě soustředné kružnice.

Krypta a archeologické výzkumy Gabrielle Démians d'Archimbaud Předchůdcem moderních vědeckých výzkumů v podhradním dignejském chrámu byly pouze sporadické archeologické sondáže v průběhu 19. a první poloviny 20. století, které v letech 1945 až 1946 poprvé systematicky koordinovali badatelé André Delmas a Jean Irigoin. Zásadní obrat však přinesly až rozsáhlé restaurátorské a statické záchranné práce na zpevnění zdiva katedrály, které vedl Francesco Flavigny, hlavní architekt úřadu historických památek. Souběžně s těmito pracemi byly přímo v podzemí pod katedrálou i v jejím bezprostředním okolí zahájeny rozsáhlé archeologické výzkumy.

Archeologické výzkumy probíhaly mezi lety 1983 a 1993 pod vedením přední francouzské archeoložky Gabrielle Démians d'Archimbaud, profesorky univerzity v Aix-Marseille a ředitelky Laboratoře středomořské středověké a moderní archeologie.

Tato záchranná a dokumentární archeologická kampaň probíhala po etapách: Léta 1983–1984: Přípravné a předběžné hloubkové sondáže, které předcházely zahájení statických prací na zpevnění chrámu; Léta 1987–1988: Hlavní archeologická kampaň realizovaná přímo uvnitř a v podzemních prostorech pod podlahou samotné katedrály; Léta 1991–1992: Rozsáhlé plošné výzkumy v sektoru bezprostředně na sever od obvodové stěny lodi; Rok 1994: Závěrečná doplňková archeologická kampaň na prostranství (*parvis*) před hlavním západním průčelím katedrály.

Snaha vědecky zhodnotit a zpřístupnit nálezy raně křesťanských staveb vedla město Digne-les-Bains, které je vlastníkem budovy, k vybudování moderní archeologické krypty pod podlahou románské lodi. Komplexní architektonické řešení a vnitřní expozici navrhl architekt Eric Klein. Tento podzemní muzejní areál, který se rozkládá na ploše 870 m², byl slavnostně otevřen pro veřejnost v červenci roku 2010.

Archeologická chronologie podzemních horizontů Systematické stratigrafické výzkumy, které v podzemí chrámu Notre-Dame-du-Bourg provedla profesorka Gabrielle Démians d'Archimbaud, přinesly jasné materiálové svědectví o navzájem se překrývajících stavebních a pohřebních horizontech od antiky až po vrcholný středověk:

Předkřesťanský horizont (I.–III. století): V nejhlubších vrstvách pod podlahou byly doloženy gallo-římské pohřební relikty a nápisy spadající do 1. století n. l. Nad tímto původním pohřebištěm antického města Dinia byla v průběhu 3. století vyzděna dvě monumentální římská rodová mauzolea, situovaná symetricky proti sobě; Raně křesťanský horizont (IV.–V. století): Na sklonku 4. století a v průběhu raného 5. století zde vyrostl vůbec první křesťanský chrám v Digne. Tato pozdně antická stavba vznikla tak, že stavebníci obezdili a vnitřně propojili obě starší protilehlá gallo-římská mauzolea do jednoho celistvého liturgického prostoru; Románský horizont dvojice bazilik (XI. století): Archeologické sondáže v podzemí potvrdily existenci dvou po sobě bezprostředně následujících románských bazilik, které byly nad staršími základy vybudovány v průběhu 11. století. Mladší z této dvojice raně středověkých staveb byla podle stop ohořelého pískovce a popela kompletně zničena požárem, což na počátku 13. století uvolnilo prostor pro výstavbu současného chrámu.

Odkazy

Literatura