Kostel Nanebevzetí Panny Marie ( ) je římskokatolický kostel v obci Montgeard v departementu Haute-Garonne v regionu Okcitánie. V rámci církevní správy spadá do farního obvodu Villefranche-de-Lauragais.

Celá stavba včetně dominantní zvonice požívá nejvyššího stupně památkové ochrany a na seznam historických památek byla zapsána na základě výnosu z 25. dubna 1980.

Historie Kostel byl vybudován v letech 1522 až 1561, tedy v období největšího rozmachu pěstování a obchodu s borytem barvířským v jihofrancouzském historickém regionu Lauragais. Finanční prostředky na stavbu pocházely z rozsáhlých darů místních měšťanských rodin, které díky mezinárodnímu obchodu s tímto modrým barvivem zbohatly. Kostel tak typologicky náleží do specifické skupiny takzvaných „borytových kostelů“ a představuje přímé hmotné svědectví o zlatém věku této oblasti, pro kterou se vžil romantický název „země hojnosti“ (Pays de Cocagne).

Hlavním účelem stavby bylo vytvořit honosné pohřební zázemí, které by pojalo rodinné hrobky předních borytových magnátů z celého okolí. Architektura měla především demonstrovat společenský vzestup nejmocnějšího lokálního rodu Durandů, jehož příslušníci se ve stejném období stali světskými pány celého montgeardského panství.

Z uměleckohistorického hlediska stavba reprezentuje sloh jihofrancouzské gotiky. Objekt vyniká výrazným architektonickým kontrastem mezi exteriérem a vnitřním prostorem. Zatímco zvenčí budova působí velmi stroze, masivně a vykazuje až pevnostní rysy, interiér skrývá neobyčejně bohatou sochařskou a malířskou dekoraci. Vnitřní klenba byla v průběhu 19. století vymalována jako věrná imitace klenby slavné katedrály svaté Cecílie v Albi, kvůli čemuž si stavba vysloužila populární regionální přezdívku „Malé Albi“ (Petit Albi). Velká část této cenné výzdoby ze 16. století zůstala v interiéru neporušená dodnes.

Předchozí stavba Ještě před zahájením stavby současného kostela v roce 1522 existovalo na tomto místě starší poutní a bohoslužebné zázemí. Jeho existenci spolehlivě dokládá několik písemných pramenů a dochovaných epigrafických památek:

Dokument z roku 1218 zmiňuje existenci kostela Panny Marie v Chatrčích (Notre-Dame-des-Cabanes) v královském lese u Nailloux, který se s největší pravděpodobností nacházel přímo v areálu dnešní svatyně.

Papežská listina z roku 1318 papeže Jana XXII. formálně podřizuje tehdejší montgeardské převorství správě katedrály svatého Štěpána v Toulouse.

Stavební smlouva z roku 1502 ukládá stavitelskému mistru Pierru Gabriacovi povinnost vybudovat pro tehdejší kostel v Montgeardu nové schodiště.

Nápis v kapli svatého Michala vyrytý přímo v interiéru dokládá, že její zakladatel Bernard Durand obdržel oficiální povolení k výstavbě od toulouského arcibiskupa v roce 1515.

Nápis na křtitelnici, text na podstavci kamenné křtitelnice, kterou kostelu věnoval Jacques Caussidières, nese jasnou dataci k roku 1516.

Stavební smlouva z roku 1524 uzavřená při pokračování prací na novém renesančním kostele (zahájených roku 1522) ukládá stavitelskému mistru zajistit lešení, přičemž k podepření a vyztužení nové konstrukce mohl využít dřevěné trámy ze starého krovu původního demolovaného chrámu.

16. století Po skončení albigenské křížové výpravy (1209–1229) se francouzský král a jeho zástupci v Languedoku snažili upevnit královskou moc v regionu Lauragais, který byl dřívějším epicentrem katarského kacířství. Příkladem této snahy o ovládnutí dříve odbojného území korunou bylo založení středověkého opevněného městečka (tzv. bastidy) Montgeard v roce 1317. Tehdy byla podepsána smlouva o spolusprávě (pariáž), kterou o rok později potvrdila listina městských práv a zvyklostí.

Skutečný rozkvět Montgeardu však nastal až o dvě století později díky borytu barvířskému, kterému se tehdy přezdívalo „modré zlato země hojnosti“. Této rostlině se v regionu skvěle dařilo díky mimořádně úrodné půdě a dostatku levné pracovní síly. Její distribuci do celé Evropy zajišťovali toulouští buržoazní obchodníci. To vedlo k období intenzivní stavební činnosti v celém Lauragais, zejména uvnitř produkčního trojúhelníku mezi městy Albi, Toulouse a Carcassonne.

V Montgeardu a jeho okolí tak díky kapitálu z obchodu s borytem vyrostlo mnoho honosných staveb. Příkladem je zámožná rodina Durandů, která byla hlavním mecenášem kostela. Tento rod si nechal v obci postavit monumentální městský palác, dnes známý jako zámek Montgeard, a také rozsáhlé venkovské sídlo v srdci svého panství v obci Marquein, k němuž patřil i velký holubník s přibližně 950 hnízdními otvory v sousední obci Monestrol.

Výstavba kostela náhled|Kostel v Montgeardu na kresbě Paula Sibry z roku 1926 Průběh stavby kostela v Montgeardu je velmi dobře zdokumentován díky dochovaným písemným pramenům. Přestože kostel církevně spadal pod kapitulu katedrály svatého Štěpána a kolej svatého Marciála v Toulouse, stavební práce byly financovány především čtyřmi místními rodinami bohatých obchodníků s borytem: Caussidièrovými, Ganacovými (psáno též Ganhac či Gagnac), Fagetovými a zejména již zmiňovanými Durandovými.

Již v roce 1515 získal obchodník Bernard Durand od toulouského arcibiskupa povolení k založení kaple zasvěcené svatému Michalovi. Tato kaple se v interiéru dochovala dodnes (jako čtvrtá kaple na jižní straně) a toto povolení se považuje za prvotní impuls, který odstartoval celkovou přestavbu kostela.

Vlastní stavba nového kostela začala o sedm let později, v roce 1522, kdy byla podepsána stavební smlouva se zednickým mistrem Pierrem Gabriacem. Ten však o dva roky později zemřel. Farní správce (syndik) Jean Amiel Starší proto smlouvu zrušil, přičemž vdova po staviteli musela obyvatelům Montgeardu vyplatit odškodné ve výši 50 liber.

Dne 7. května 1524 podepsal syndik společně s Arnaudem du Faget, který byl jmenován nuceným správcem (sekvestrátorem), novou smlouvu se zednickým mistrem Jeanem d'Escalquens, zvaným Pothony. Ten měl za úkol dokončit stavbu hlavní lodi. Jmenování správce soudem senešala bylo tehdy nutné kvůli velkým potížím s výběrem církevních desátků, které měly stavbu krýt.

Jean d'Escalquens dokončil stavbu lodi (tehdy omezenou pouze na tři klenební pole) v roce 1528. Svědčí o tom nápis v okcitánštině vytesaný na hlavici druhého pilíře na severní straně, který doprovází stavitelská značka a text: „faict lan mil vc xxviii per my“ (v překladu: „vyrobeno mnou roku 1528“). V tomto roce se stavební práce na nějakou dobu zastavily a loď byla na západní straně provizorně uzavřena zvonovou stěnou.

Nedokončená zvonice náhled|Nedokončená masivní zvonice při pohledu od jihovýchodu Pět let po přerušení prací, v roce 1533, vedlo k obnovení stavby úmrtí Arnauda du Faget. Nápis u vstupu do kostela dokládá, že tento farník odkázal „veškerý svůj majetek zdejšímu kostelu“. V roce 1535 zemřel Jacques Durand, nejstarší syn Bernarda Duranda, který na projekt navázal velkorysým darem v podobě „50 000 cihel na stavbu nynější zvonice“.

Tyto finanční a materiální dary umožnily obnovit stavební práce. Na západní straně lodi začala stavba mohutné věžové zvonice s průchozím portálem. Vliv rodiny Durandů na stavbu pokračoval i po smrti Bernarda a Jacquese. V roce 1547 se jako hlavní zadavatel a správce stavby věže uvádí Jacquesův bratr Jean Durand. O sedm let později, v roce 1554, třetí z bratrů Guillaume Durand zakoupil celé montgeardské panství od Kateřiny Medicejské, která byla tehdy hraběnkou z Lauragais. Současně nechal rozšířit rodové sídlo stojící v těsné blízkosti kostela, dnešní zámek Montgeard.

Při této etapě byla hlavní loď kostela prodloužena o jedno nesouměrné klenební pole se dvěma bočními kaplemi. Tato úprava měla vyrovnat mírné vyosení nové věže, které pravděpodobně způsobilo nestabilní podloží. Během této závěrečné fáze hrubé stavby byl kostel v roce 1550 slavnostně vysvěcen. Rok 1561, který je vytesaný na svorníku klenby nejblíže hlavnímu vchodu, označuje definitivní konec stavebních prací, přestože zvonice zůstala nedokončená. Masivní věž byla na vrcholu seříznuta a nikdy neobdržela plánované architektonické zakončení, které mělo spočívat na její mohutné základně. Její nejvyšší patro tvoří pouze skromně provedená zvonová stěna.

Pozdější úpravy a doplňky náhled|Historická fotografie z konce 19. století zachycující zvonici ještě bez novodobého cimbuří před její celkovou obnovou S výjimkou úpravy nejvyššího zakončení věže a kompletní přestavby klenby kněžiště se celková architektura kostela v Montgeardu od 16. století změnila jen velmi málo. Z hlediska vnitřní výzdoby sice řada původních uměleckých děl zmizela nebo byla přemístěna, avšak téměř celá dochovaná malířská výzdoba interiéru pochází z 18. a především z 19. století.

Obranný vzhled zvonice je z historického hlediska pouze estetickou záležitostí, neboť stavba neměla, přinejmenším ve svých počátcích, žádnou vojenskou funkci. Podsebití na vrcholu věže je pouze dekorativní a postrádá jakékoli funkční otvory pro shazování předmětů. Podobně je tomu u cimbuří, které bylo na vrchol stavby doplněno až na počátku 20. století. V letech bezprostředně následujících po dokončení stavby sice po obou stranách apsidy stály dvě obranné věžičky, ty se však do současnosti nedochovaly.

V interiéru kněžiště bylo na počátku 18. století instalováno klasicistní dřevěné obložení s nátěrem, které rámuje malířská plátna věnovaná životu Panny Marie. Klenba presbytáře pak byla kompletně přestavěna v polovině 19. století během rozsáhlých dekorativních prací. Právě tyto úpravy vtiskly hlavní lodi a především jejím klenbám současnou bohatou novorenesanční podobu.

Popis

Architektura a uspořádání náhled|Závěr a jižní strana kostela s patrným prostorem po bývalých vodních příkopech Kostel v Montgeardu vykazuje všechny charakteristické znaky jihofrancouzské gotické architektury. Půdorys stavby tvoří jedna hlavní loď o čtyřech klenebních polích, kterou doplňují obdélníkové boční kaple vkládané mezi vnější opěrné pilíře a pětiboká apsida v závěru chrámu. Vnější fasáda budovy působí celkově velmi strohým dojmem s minimem úzkých oken a téměř úplnou absencí kamenosochařské výzdoby, což je v přímém protikladu s neobyčejně bohatým interiérem.

Vzhledem k umístění na samotném okraji původního opevněného městečka je kostel v současnosti zcela izolován od okolní zástavby, což umožňuje plně vnímat jeho vnější proporce. Katastrální plán z roku 1833 dokládá, že vodní příkopy, které původně městečko obklopovaly, lemovaly také samotný kostel podél severní a jižní strany a obepínaly jeho závěr. Tyto příkopy byly v pozdějších staletích zasypány a v okolí chrámu přeměněny na travnatou esplanádu.

Stavba má dokonalou liturgickou orientaci k východu. Z tohoto důvodu její osa neodpovídá urbanistickému plánu samotného městečka, jehož uliční síť sleduje směr od severozápadu k jihovýchodu.

Exteriér Zvonice Zvonice má podobu masivního věžového bloku na čtvercovém půdorysu, který v rozích zpevňují mohutné zaoblené opěrné pilíře. Celá tato konstrukce měla původně sloužit jako stabilní základna pro monumentální architektonické zakončení věže, které však nebylo nikdy dokončeno. Přístup na horní vyhlídkovou terasu, jež nabízí široký výhled na jižní kopce oblasti Lauragais, zajišťuje točité schodiště vestavěné do polygonální (šestiboké) věžičky na jižní straně zvonice. Nejvyšší patro nedostavěné věže tvoří zvonová stěna s pěti otvory pro zvony.

Několik autorů se pokusilo navrhnout teoretickou rekonstrukci dokončené podoby zvonice na základě srovnání její dochované konstrukce se obdobnými církevními stavbami v regionu. Část badatelů vidí možnou architektonickou souvislost se zřícenou věží kostela Notre-Dame de la Dalbade v Toulouse, kterou v polovině 16. století postavil významný architekt Nicolas Bachelier. Jiní odborníci ji naopak připodobňují ke zvonici v obci Belmont-sur-Rance v departementu Aveyron. Jako příklady lze uvést i geograficky a stylisticky bližší stavby, jako jsou soudobé věže sousedních kostelů v Cintegabelle a především v Saint-Sulpice-sur-Lèze.