Kostel Panny Marie (francouzsky Église Notre-Dame) je římskokatolický farní kostel v obci Dives-sur-Mer v departementu Calvados v regionu Normandie v severozápadní Francii. V minulosti byl cílem významných náboženských poutí, které vzkvétaly až do období hugenotských válek. Tehdy došlo ke zničení hlavního posvátného objektu – sochy Krista Spasitele (Christ Saint-Sauveur), kterou podle tradice v 11. století vylovili z moře místní rybáři. Poutní tradice byla sice později obnovena, avšak definitivně zanikla za Velké francouzské revoluce. Významný normandský archeolog Arcisse de Caumont stavbu označil za „nejpozoruhodnější památku celého Dives“.
Stavba je chráněna jako historická památka; na seznam byla zapsána v roce 1888 a specifické památkové ochraně podléhá také řada prvků z jejího vnitřního vybavení.
Přestože současná budova obsahuje architektonické prvky pocházející již z 11. století a během staletí utrpěla vážné škody, dochovala se v dobrém stavu. Přispěly k tomu postupné renovace, z nichž ta nejnovější probíhá od počátku 21. století. Z původního středověkého zasklení zbyl jen zlomek prvků. Na konci 20. století se však podařilo objevit vzácný vitrážový panel ze 14. století pocházející z tohoto kostela, který obec s finančním přispěním státu odkoupila zpět do svého vlastnictví.
Mimořádným unikátem kostela je výjimečný soubor historických námořních graffit vyrytých do vnějších i vnitřních stěn. Tento ikonografický soubor obsahuje více než 400 samostatných kreseb z období od 15. do počátku 20. století. Vzhledem ke svému mimořádnému rozsahu představuje neocenitelný pramen pro studium vývoje námořních i říčních plavidel a odkrývá rozmanité sociální, profesní a náboženské aspekty života zdejší přímořské komunity během více než pěti set let.
Lokalizace Kostel se nachází v ulici Hélène Boucher v samotném srdci historického jádra obce, která leží ve východní části Dives-sur-Mer. Budova stojí mimo trojici hlavních silničních tahů, které městem procházejí. Až do počátku 20. století byl celý církevní areál obklopen funkčním farním hřbitovem.
Historie
Od počátků do 13. století: Poutní kostel a legenda o Spasiteli thumb|left|Chronologický plán stavebních fází kostela s barevným rozlišením románské (tmavohnědě), paprskové (červeně) a plaménkové (žlutě) etapy thumb|Zázračné vylovení sochy Krista Spasitele diveskými rybáři v roce 1001 na historické vitráži z 19. století Dnešní památka stojí na místě, kde se křesťanské bohoslužby konaly nejpozději od karolínské doby, podle některých indicií snad již od 6. či 7. století. V 9. století spadala obec Dives pod správu významného opatství Jumièges.
Skutečný rozkvět místa však nastal až s nálezem posvátného objektu. Podle tradičního podání objevili zdejší rybáři v ústí řeky 6. dubna 1001 dřevěnou sochu Krista Spasitele, ačkoli samotný organizovaný kult je o něco mladší. Legenda vypráví, že když jeden z nálezců po vytažení z vody zasáhl sochu sekyrou, začala zázračně krvácet. O tři roky později vylovili námořníci z mořských vln také kříž, který k soše patřil. Vlastnictví této zázračné skulptury se okamžitě stalo předmětem ostrého sporu mezi námořníky z Dives a sousedního Cabourgu, v jehož farních vodách byla nalezena. Církevní autority rozhodly spor tak, že sochu vhodily zpět do estuáru a nechaly na vůli Boží, kde spočine; vlny ji následně vyplavily na břehu v Dives.
Středověká tradice připisovala autorství tohoto díla biblickému Nikodémovi, který měl podle legend vyřezat několik věrných Kristových podobizen. Moderní historici se však přiklánějí k tomu, že socha pocházela z lodi, která v ústí řeky ztroskotala, nebo ze starší svatyně zničené mořskou erozí. Po této relikvii se farní městečko až do novověku oficiálně nazývalo Saint-Sauveur (Svatý Spasitel). Samotný kostel je poprvé výslovně zmíněn v listině normandského vévody Richarda II. z roku 1025.
Kostelík se stal strážcem této relikvie a obec se proměnila v prosperující poutní centrum, které farnosti přinášelo značné příjmy. Velké poutní slavnosti se konaly dvakrát ročně: poprvé v období od Svatodušních svátků do svátku Nejsvětější Trojice a podruhé během srpna. Poutníci vstupující do chrámu jižním portálem si mohli celý příběh o zázračném nálezu přečíst přímo nad hlavami v podobě figurálních výjevů vytesaných na klenebních svornících. Cílem poutí bylo vyprosit si ochranu a záchranu na moři, pomoc proti morovým epidemiím i spásu duší věřících.
Nejstarší dochované části dnešního chrámu pocházejí z 11. století, i když přesné datum položení základního kamene není známé. Místní tradice připisuje stavbu velkého kostela Vilému Dobyvateli, který ji měl iniciovat v roce 1067, bezprostředně po úspěšném dobytí Anglie a bitvě u Hastingsu. Historicky je však doložena listina Guillauma de Breteuil z konce 11. století, v níž donátor daruje opatství v Troarnu pozemek určený výhradně k rozšíření diveského kostela. K tomuto monumentálnímu románskému rozšíření budovy došlo na samém sklonku 11. století a v prvních letech století dvanáctého. Guillaume de Breteuil následně zemřel v roce 1103. thumb|left|Masivní románské pilíře a zdivo z 11. století v interiéru současného kněžiště Po normandském záboru Anglie se diveské lenní panství stalo majetkem slavného mužského Opatství aux Hommes, které se však od roku 1066 muselo o svá práva dělit s konkurenčním opatstvím svatého Martina v Troarnu. Výsady caenského kláštera byly oficiálně potvrzeny mezi lety 1066 a 1077. Toto majetkové rozdělení mezi oběma mocnými kláštery potvrdil v letech 1079 až 1083 slavný biskup Odo z Bayeux, který tak neučinil z titulu své církevní hodnosti, ale jako nejvyšší hodnostář normandského vévodství. Odonova zakládací listina výslovně označuje diveský kostel termínem „stará kaple“. Do diveského hospodářství navíc zasahovalo i ženské Opatství aux Dames (Caen), které zde vybíralo církevní desátky. Opat z Caen v Dives profitoval z výběru desátků, mýtného z ulovených velryb a z poplatků za místní produkci soli. Opatství svatého Martina v Troarnu naopak drželo přímá patronátní práva k diveskému kostelu, včetně práva jmenovat zdejšího faráře a správy přilehlého hřbitova. thumb|Detail dochované románské hlavice s typickou středověkou stylizací a rostlinným dekorem Dives v této éře mimořádně prosperovalo z úzkých obchodních a politických vazeb s Anglií. Během 12. století (přesné datum zůstává neznámé) zde bylo, pravděpodobně v důsledku obrovského úspěchu poutí, založeno závislé převorství, jehož přesná podoba není známá. V roce 1908 položil abbé Bourdier vznik tohoto převorství do let 1179 až 1203. Část starší literatury se domnívala, že pozůstatky tohoto převorství, které bylo na počátku 15. století dodatečně opevněno, stávaly přímo naproti kostelu a byly odprodány na počátku 18. století. Podle moderních výzkumů Vincenta Carpentiera je však tato poloha spíše plodem novodobé lokální tradice a převorství se s největší pravděpodobností nacházelo přímo v komplexu samotného kostela.
Do tohoto období spadá další románská přestavba chrámu. Listina z archivu kláštera v Troarnu zmiňuje jméno donátora Duranda, což mohl být buď troarnský opat úřadující v letech 1059 až 1088, nebo jeho jmenovec v úřadě v letech 1179 až 1203. Carpentier se na základě architektonických detailů kloní k dataci této fáze do poslední čtvrtiny 12. století.
Poté, co Normandii vojensky dobyl francouzský král Filip II. August, bylo Dives plně začleněno do francouzské královské domény a spravováno formou dědičného pachtu. Vzhledem k tomu, že většina šlechtických rodů z oblasti estuáru se v konfliktu postavila na anglickou stranu, byla diveská panství králem zkonfiskována a svěřena do rukou šlechticů věrných nové francouzské koruně. Kolem roku 1280 byl tento královský pacht farnosti oficiálně přidělen opatovi caenského kláštera svatého Štěpána.
Stavebně-chronologický přehled vývoje kostela
Architektonická etapa Umělecký sloh Vybudované stavební části a historické souvislosti 11. až 12. století Románský sloh Původní jádro kostela. Dochovaly se románské pilíře a stěny v prostoru současného kněžiště. Stavba je v listinách označována jako „stará kaple“ a její rozvoj financují kláštery v Caen a Troarnu. 14. století Paprsková gotika (gothique rayonnant) Rozsáhlá gotická přestavba lodi a křížení. Z této etapy pochází vzácný fragment historické vitráže, který obec v moderní době odkoupila zpět. 15. století Plaménková gotika (gothique flamboyant) Pozdně gotická modernizace celého areálu. V této fázi začíná na stěnách kostela vznikat unikátní korpus více než 400 námořních graffit vyrytých diveskými námořníky.
Od 14. do 18. století: Mezi stavebním rozkvětem a válečnými útrapami thumb|Portrét admirála Gasparda II. de Coligny z roku 1565 od Françoise Cloueta; pod jehož velením hugenoti v roce 1562 kostel vyplenili a zničili posvátnou relikvii Monumentální rozšiřování chrámu pokračovalo během 14. a 15. století v uměleckém stylu paprskové gotiky, což se projevilo především novou výstavbou hlavní lodi. Celková rekonstrukce budovy začala od kněžiště a postupovala směrem na západ až k prvním dvěma klenebním polím hlavní lodi. Při této příležitosti byla kompletně přestavěna také příčná loď a celá horní část zvonice. Zázračná socha Krista Spasitele byla tehdy uložena do speciální vyvýšené kaple, kde na ni nepřetržitě dohlíželi tři mniši, kteří měli v podvěží zřízeny své vlastní obytné komnaty.
Stoletá válka však přinesla kostelu těžké rány; budova byla armádami opakovaně drancována a pustošena. Přestože se přímých písemných zpráv z tohoto období dochovalo poměrně málo, víme, že anglická vojska diveskou farnost brutálně vyplenila v letech 1362 a 1410. V roce 1443 se v bezprostřední blízkosti chrámu dokonce odehrála bitva, která vyústila v rozsáhlý požár města. Celý stavební proces na kostele byl těmito událostmi drasticky zpožděn, k čemuž přispěla i epidemie černé smrti, která region tvrdě zasáhla, a vyvrcholení tzv. malé doby ledové kolem roku 1380. Blízké město Caen bylo po náročném vojenském obléhání definitivně obsazeno Angličany v roce 1417. thumb|left|Barokní dřevěná kopie zničené zázračné sochy Krista Spasitele ze 17. století osazená na stěně kostela Celé normandské pobřeží bylo po roce 1417 střídavě pustošeno francouzskými i anglickými oddíly, a to i přes zřízení organizované domobrany zvané „pobřežní hlídka“. Vlastní sledování okolního terénu a moře hlídky prováděly s největší pravděpodobností přímo z vysoké kostelní věže. Válečný stav ochromil regionální námořní obchod a veškeré stavební práce na kostele se plně zastavily. Tyto opakované destrukce v interiéru chrámu jasně vysvětlují, proč byla gotická výstavba rozkouskována do tolika odlišných etap.
Nová vlna stavební činnosti nastala až v 16. století, tentokrát v dekorativním stylu plaménkové gotiky. Náboženský život farnosti však fatálně zasáhl rok 1562, kdy v Dives-sur-Mer tábořily hugenotské oddíly pod velením admirála Gasparda de Coligny, které zde vyčkávaly na slíbenou vojenskou pomoc z Anglie. Poté, co protestanti kompletně vyplenili partnerské opatství v Troarnu, zaútočili i na diveský kostel a zcela zničili původní posvátnou sochu Krista Spasitele, kterou protestantský teolog Théodore de Bèze v dobových textech s despektem označil za „velký červotočivý krucifix“. Tento incident se odehrál na samém počátku krvavých francouzských náboženských válek. Samotný požár založený hugenoty tehdy zanechal trvalé stopy a ohořelé zdivo na zvonici chrámu.