Kostel svatého Jana Křtitele ( ) je bývalý kolegiátní kostel a současný farní kostel nacházející se ve francouzské obci Montrésor v departementu Indre-et-Loire v regionu Centre-Val de Loire ve střední Francii. Celý objekt podléhá nejvyššímu stupni státní ochrany a na první francouzský seznam historických památek byl zapsán již v roce 1840. Interiér chrámu navíc ukrývá devatenáct samostatných uměleckých předmětů, které jsou evidovány v celostátní památkové databázi Palissy jako movité kulturní památky chráněné ministerstvem kultury.

Kostel založil v roce 1521 Imbert de Batarnay, tehdejší vlivný pán z Montrésoru, který si přál ze svatyně vytvořit monumentální rodové pohřebiště. Chrám zasvěcený svatému Janu Křtiteli byl bezprostředně po založení povýšen na kolegiátní kostel a stal se sídlem kapituly, která původně čítala pět a později až dvanáct kanovníků. Sám Imbert de Batarnay zemřel ještě před úplným dokončením stavebních prací, avšak jeho tělo zde bylo o něco později s veškerými poctami pohřbeno.

Od roku 1700, v souvislosti s oficiálním zřízením samostatné montrésorské farnosti, začala budova plnit zároveň funkci běžného farního kostela. Během Velké francouzské revoluce, kdy byla zdejší kapitula kanovníků po staletém úpadku již výrazně oslabena, se její poslední členové definitivně rozutekli. Přestože byl kostel v roce 1793 kompletně vypleněn a utrpěl vážné strukturální škody, svou farní funkci si úspěšně udržel a náboženským účelům slouží i v 21. století.

V průběhu historie prošel kostel četnými opravami a vlnami restaurování. K nejvýznamnější z nich došlo ve druhé polovině 19. století z iniciativy a za finančního přispění polského exilového rodu Branických, a to zejména hraběte Xaviera Branického, který v letech 1860 až 1870 zastával úřad montrésorského starosty a byl mimořádně štědrým mecenášem celé obce. Jedním z nejsymboličtějších počinů této éry byla celková umělecká obnova renesanční hrobky rodiny Batarnayů a také radikální obohacení vnitřní výzdoby kostela, do níž Branicki zakoupil vzácné obrazové sbírky italské renesanční malby a děl klasické malířské školy.

Z hlediska půdorysného uspořádání se kostel vyznačuje vysoce originálním a v sakrální architektuře vzácným konceptem v podobě takzvaného lotrinského kříže (se dvěma příčnými loděmi nad sebou). Zatímco celková hrubá stavba a její vnitřní konstrukční systém jsou ještě silně poznamenány doznívající pozdní gotikou, kompletní vnější i vnitřní dekorativní výbava již nese neomylné a čisté rysy nastupující francouzské renesance.

Lokalizace Kostel se nachází na území obce Montrésor, přibližně patnáct kilometrů východně od města Loches, nedaleko správní hranice mezi departementy Indre-et-Loire a Indre. Stavba byla situována východně od montrésorského zámku a severovýchodně od historického městského jádra, jehož vznik a rozvoj sama časově předběhla. Je rozložena na úbočí skalnatého svahu na pravém břehu meandru řeky Indrois.

náhled|Historický kamenný most Bouvet klenoucí se nad zaříznutou ulicí a spojující zámek s areálem kolegiátního kostela Celé základy chrámu spočívají na uměle srovnané terase v nadmořské výšce 100 metrů, což je deset výškových metrů nad úrovní říční hladiny a v mírném podsvaží samotného zámeckého areálu (106 m). Architektura kostela zcela zásadním způsobem rozbíjí tradiční liturgickou orientaci křesťanských sakrálních staveb. Její hlavní vstupní portál totiž směřuje na severozápad, zatímco polygonální apsida ukazuje k jihovýchodu.

Až do 19. století, kdy došlo k jeho kompletnímu zasypání, chránil celou severní stranu ostrohu, na němž se zámek i kolegiátní kostel tyčí, hluboký umělý příkop vyhloubený do skalní plošiny již během středověku. Dva původní padací mosty umožňovaly zámeckému panstvu přímý a bezpečný přístup z paláce rovnou do prostor chrámu. Jeden z nich byl v pozdějších staletích nahrazen pevnou přístupovou rampou a druhý byl přebudován na kamenný most (dnešní most Bouvet), který překlenoval zámecké příkopy v místech současné ulice Potocki.

Historie Od založení do 17. století náhled|Detail obličeje alabastrové náhrobní sochy (gisantu) zakladatele kapituly Imberta de Batarnay Kolem roku 1520 pojal Imbert de Batarnay, pán z Bridoré a Montrésoru, záměr založit kolegiátní kostel, který by sloužil jako rodová hrobka pro něj a jeho rodinu. Původně pro tento účel vybral Bridoré, kde vlastnil středověkou pevnost, a projekt začal nabývat konkrétních obrysů v březnu 1519. V roce 1521 však Imbert de Batarnay z neznámých důvodů změnil názor a rozhodl se hrobku definitivně umístit do Montrésoru, nedaleko svého renesančního paláce, neboť stávající hradní kaple ze 13. století mu pravděpodobně připadala příliš těsná. Samotná stavba byla zahájena v březnu 1522. Imbert de Batarnay zajistil pro kolegiátní kostel kapitulu s pěti kanovníky, kteří měli za povinnost denně zpívat velkou mši a kanonické hodinky za doprovodu dvou chlapců vyučovaných ve čtení a zpěvu. Počet kanovníků byl brzy zvýšen na dvanáct.

Zakladatel Imbert de Batarnay zemřel v roce 1523. Jelikož rozestavěný kostel ještě nebyl připraven pro uložení jeho ostatků, byl dočasně pohřben v hradní kapli. Teprve později bylo jeho tělo přeneseno do chóru nového kolegiátního chrámu, přičemž přesné datum tohoto transferu není známo. Po dokončení hrubé stavby kostel 10. prosince 1532 vysvětil arcibiskup Antoine de Bar, stavební práce však kompletně skončily až v roce 1541. Stavební ruch se na místo brzy vrátil, když kolem roku 1550 nechal René de Batarnay, Imbertův syn, přistavět k jižní straně chóru novou kapli. Byla zasvěcena Panně Marii Loretánské jako pocta Svaté chýši v italském Loreto v provincii Ancona, jejíž poutní věhlas v té době vrcholil.

Dobové prameny nezmiňují žádné škody, které by nově postavenému kolegiátnímu kostelu způsobily francouzské náboženské války.

Již od roku 1680 byl kvůli slabým finančním příjmům kapituly počet kanovníků zredukován na pouhé čtyři. V roce 1583 Isabeau de Savoie, manželka Imbertova vnuka Reného de Batarnay, rozšířila možnost pohřbívání v kolegiátním kostele na všechny obyvatele Montrésoru s podmínkou, že takto získané finanční prostředky budou použity výhradně na stavební opravy chrámu. V roce 1700 pak byla na úkor sousední farnosti Beaumont-Village nově zřízena samostatná farnost Montrésor a kolegiátní kostel svatého Jana Křtitele se stal jejím hlavním farním chrámem.

18. století a Velká francouzská revoluce Kolem poloviny 18. století prošel kostel řadou menších stavebních úprav, které zahrnovaly dvojitou opravu zvonice a odstranění několika vedlejších oltářů.

Roku 1789, po vypuknutí Velké francouzské revoluce, byla zdejší kapitula kanovníků definitivně rozpuštěna a kostel byl na základě dekretu z 2. listopadu 1789 vyvlastněn a dán k dispozici francouzskému národu. Přesný průběh revolučních událostí v Montrésoru sice není detailně zdokumentován, avšak v roce 1793 utrpěl chrám fatální škody. Monumentální renesanční hrobka rodiny Batarnayů byla kompletně rozebrána a zdevastována, přičemž část jejích úlomků zůstala pohozena přímo na místě. Historické vitráže byly těžce poškozeny, exteriérové i interiérové sochy zničeny či zohaveny a dva ze čtyř kostelních zvonů nadobro zmizely.

Na samotném sklonku revolučního období byl kostel navrácen své farní funkci, přičemž od tohoto momentu začala bývalá kaple Panny Marie Loretánské sloužit jako farní sakristie.

Od velké rekonstrukce v 19. století do současnosti náhled|Celkový pohled do interiéru bývalého kolegiátního kostela v ose hlavní lodi směřující k chóru náhled|vlevo|Historický dřevěný model novogotické zvonice navržené architektem Roguetem, vystavený na zámku v Montrésoru Kostel byl zařazen na vůbec první národní seznam chráněných historických památek již v roce 1840. V roce 1853 se však starosta Montrésoru písemně obrátil na prefekta s vyjádřením hlubokých obav nad celkovým zanedbaným a havarijním stavem budovy. Téhož roku vyslala Archeologická společnost Touraine specializovanou komisi, která měla prozkoumat stav zdemolované hrobky rodiny Batarnayů, jejíž poškozené části byly do té doby provizorně uskladněny v prostorách kostela. V druhé polovině 19. století byly zahájeny rozsáhlé restaurátorské práce, které z velké části osobně financoval polský hrabě Xavier Branicki. Silně narušená zvonice byla v roce 1861 kompletně rozebrána. Její nová výstavba pod vedením architekta Rogueta byla sice v roce 1869 dočasně přerušena, avšak definitivně skončila v roce 1875; architektonický dřevěný model této nové věže je dodnes trvale vystaven v expozicích montrésorského zámku. Celkový krov a střešní krytina byly kompletně obnoveny v letech 1867–1869.

V roce 1875 byla úspěšně zrestaurována a nově sestavena také slavná hrobka Batarnayů, která byla provizorně umístěna v severozápadním rohu hlavní lodi. Zároveň došlo k vybourání dosud zazděného okna v západním průčelí lodi přímo nad vstupním portálem, což umožnilo přirozené osvětlení této renesanční hrobky. Nová vitrážová výplň tohoto okna byla sestavena z dochovaných fragmentů staré vitráže zničené v roce 1793. Roku 1877 byly náboženské obřady navráceny do kaple Panny Marie Loretánské, zatímco pro potřeby farnosti byla podél severní strany chóru přistavěna nová menší sakristie. V roce 1883 prošlo celkovou obnovou jižní rameno příčné lodi, které bylo vybaveno mobiliářem přeneseným ze zrušené a odsvěcené montrésorské kaple svatého Rocha. Od tohoto momentu nese jižní rameno transeptu oficiální název „kaple svatého Rocha“, zatímco protilehlá kaple v severním rameni je umělecky zasvěcena Panně Marii.

Přijetí francouzského zákona o odluce církve od státu ze dne 9. prosince 1905 definitivně potvrdilo vlastnické právo francouzského státu k tomuto kostelu, který mu byl dán k dispozici již v roce 1789. V roce 1919 prošel generální opravou hlavní vstupní portál; vnitřní meziokenní pilíř, který vykazoval těžké statické poruchy, byl tehdy kompletně demontován a bezpečně uložen do interiéru chrámu.

Na základě oficiální dohody uzavřené v roce 2013 mezi obecní samosprávou v Montrésoru a tourskou arcidiecézí je v prostorách kostela povoleno pravidelné pořádání vybraných kulturních akcí a koncertů.

V současnosti je kostel svatého Jana Křtitele v Montrésoru jedním z osmi aktivních sakrálních míst společné montrésorské farnosti, která spadá pod správu tourského arcibiskupství.

Architektura Kostel se ve své původní stavební konfiguraci (před dodatečným přistavěním kaple Panny Marie Loretánské) vyznačoval specifickým půdorysem, který věrně napodoboval tvar takzvaného lotrinského kříže. Hlavní podélnou osu této kompozice tvoří přímá linie hlavní lodi a navazujícího kněžiště (chóru). Větší z obou příčných ramen představuje hlavní transept, zatímco menší příčné rameno tvoří dvojice postranních kaplí přisazených k bokům chóru. Celá stavba dosahuje vnitřní délky 34 metrů, šířka v prostoru hlavní lodi činí 8,70 metru a celková výška vnitřního prostoru pod klenebními poli dosahuje 10 metrů.

Chrám v Montrésoru patří k poměrně vzácným ukázkám církevní architektury 16. století v celém historickém regionu Touraine. Unikátním způsobem v sobě spojuje pozdně gotický konstrukční systém s raně renesančním dekorativním tvaroslovím.

náhled|Schematický stavební plán kolegiátního kostela s barevným rozlišením hlavních vývojových etap - okrově období 1522 až 1541, žlutě 1550, červeně 1870 Tato mimořádná syntéza stylů vzbudila velký obdiv u vévodkyně Dorothée de Courlande (vévodkyně z Dino), která popsala svou návštěvu Montrésoru ze dne 14. července 1837, kdy regionem projížděla v doprovodu slavného diplomata Talleyranda:

„[…] Následně jsme se zastavili v Montrésoru, abychom si prohlédli jeden z nejhezčích renesančních kostelů, jaké jsem kdy viděla. Je postaven hned vedle starého hradu, který vděčí za svůj původ proslulému Fulkovi Nerra – vůbec největšímu staviteli před králem Ludvíkem Filipem.“

— vévodkyně z Dino, Kronika z let 1831 až 1862.

Stavebně-chronologický přehled vývoje chrámu