Katedrála svatého Spasitele v Aix-en-Provence ( ) je římskokatolická katedrála situovaná v ulici Gastona de Saporty ve městě Aix-en-Provence v departementu Bouches-du-Rhône v regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur. Katedrála vybudovaná na místě antického fóra a podle legendy přímo na základech starověkého Apollónova chrámu v sobě spojuje velké množství architektonických slohů, což je důsledkem četných přestaveb a stavebních úprav v průběhu mnoha staletí.

Celkové rozměry budovy činí 70 metrů na délku a 46 metrů na šířku, přičemž vnitřní výška pod klenbami dosahuje 20 metrů. Katedrála plní funkci sídelního chrámu arcidiecéze Aix-en-Provence.

Celý objekt je chráněn jako historická památka a na seznam Monument historique byl zapsán již v roce 1840. Památková ochrana byla v roce 1875 rozšířena i na klášterní ambit.

Při pohledu na hlavní průčelí lze jasně rozlišit tři hlavní chronologické etapy výstavby. Nejstarší částí je strohá a hladká fasáda románské lodi pocházející ze 12. století.

Na ni o několik let později navázala stavba zdi tvořené masivními antickými bosovanými bloky, které byly sestaveny nasucho s těsnými spárami na ložích z provazcových vláken. Jediným novějším prvkem průčelí je bohatě zdobený portál, který uzavírá gotickou loď a jehož vznik je datován do počátku 16. století. V průběhu věků byly ke katedrále postupně přistavovány další budovy, které se k ní přímo přimykají. Patří mezi ně zejména konventní budova kanovnické komunity z konce 12. století, areál klášterního ambitu budovaný od 11. do 13. století a mohutná zvonice, jejíž stavba byla dokončena v roce 1425.

Historie

Původ a zakladatelské legendy Katedrální komplex se nachází přímo na trase starověké římské silnice Via Aurelia. Dochovaný fragment římské zdi a antické sloupy v prostoru dnešního baptisteria daly v minulosti vzniknout rozšířené legendě, že kostel svatého Spasitele byl vztyčen na ruinách pohanského chrámu zasvěceného bohu Apollónovi. Historik Pitton v roce 1654 tvrdil, že tento antický chrám byl původně zasvěcen solárnímu božstvu, přičemž své tvrzení opíral o tehdejší archeologický nález torza antické sochy s odhaleným stehnem. Podle křesťanské tradice založil toto svaté místo svatý Maximinus, který připlul z Palestiny společně s Máří Magdalénou na Lazarově bárce a na tomto strategickém místě vybudoval první skromnou kapli zasvěcenou svatému Spasiteli.

Stavební vývoj a zničení původní kaple Během saracénských vpádů a nájezdů v průběhu 8. a 9. století byla původní raně křesťanská svatyně svatého Spasitele kompletně zničena.

Zatímco přilehlé baptisterium vykazuje podstatně starší původ a datuje se již do 6. století, obnova a samotná výstavba románské části dnešní katedrály započala až na sklonku 11. století. Za tímto stavebním úsilím stáli tehdejší arcibiskup Rostan de Fos a probošt zdejší katedrální kapituly Benoît. Na stěně jižní boční lodi, označované jako loď Těla Páně (Corpus Domini), se dochoval slavnostní dedikační nápis s přesným datem 1103. Jeden z dochovaných úseků obvodového zdiva v této zóně je však zjevně ještě staršího data a prokazatelně sahá až do období raného středověku.

Pozdně gotická dostavba a dokončení průčelí Dne 11. prosince 1471 rozhodl arcibiskup Georges-Olivier de Pannard po dohodě s kapitulou o definitivním rozšíření chrámu a výstavbě posledního západního klenebního pole. O několik měsíců později, 16. dubna 1472, byla uzavřena smlouva s arleským kameníkem a sochařem Hélionem z Auvergne a 13. května 1472 následovala oficiální dohoda o financování této náročné stavby mezi arcibiskupem a kapitulou. V roce 1477 byl Hélion z Auvergne vyzván k zahájení prací na monumentální západní fasádě, avšak v době arcibiskupovy smrti v roce 1484 dosahovalo rozestavěné průčelí pouze do výšky základů budoucích nik pro sochy.

Podle archivního dokumentu ze 7. dubna 1484 převzal kamenosochařské práce na sochách apoštolů Jacotin Paparoche, zatímco celkové architektonické a ornamentální vedení projektu podle starších plánů obdržel Pierre Souquet, který s kapitulou podepsal smlouvu 3. července 1484. Kvůli vleklým kompetenčním sporům mezi novým arcibiskupem Philippem Herbertem a kapitulou se však práce plně rozběhly až kolem roku 1489 a následně byly mezi lety 1494 a 1499 zcela zastaveny. Pierre Souquet podepsal novou prováděcí smlouvu 20. listopadu 1500 a stavbu vedl až do své smrti kolem 10. října 1505.

Závěrečné umělecké práce na západním průčelí pak již probíhaly v rychlém sledu. Dne 6. března 1505 podepsal malíř a sklář Jean Joye smlouvu na zhotovení velké okenní vitráže pro průčelí. Dne 20. února 1507 byli sochaři Jean Lagrime a Pierre Guief pověřeni vytesáním monumentální vrcholové sochy svatého Michaela pro štít fasády.

Kompletní sochařská výzdoba západního průčelí byla definitivně dokončena v roce 1513 díky velkorysému finančnímu daru Louise Rostana. Hlavním autorem těchto pozdně gotických plastik se stal sochař Jean Mone pocházející z Met. Všechny nově osazené kamenné sochy byly následně povrchově polychromovány malíři Pierrem Bœufem ze Sisteronu a Jeanem Cordonnierem z Troyes.

Architektura

Portál a vyřezávaná vrata

Z původní sochařské výzdoby samotného kamenného portálu se do dnešních dnů dochovalo pouze sedm nejvýše umístěných figur. Ostatní plastiky, které dnes průčelí zdobí, jsou věrnými kopiemi zhotovenými v průběhu 19. století.

Monumentální vstup do gotické lodi uzavírají vzácná vrata z ořechového dřeva, která byla objednána 15. října 1505. Samotný dřevěný rám a konstrukci vrat zhotovili v roce 1505 aixští truhlářští mistři a bratři Raymond a Jean Bolhitové (v pramenech uvádění též jako Bouilly). Figurální a ornamentální reliéfní výzdobu následně v roce 1508 vyřezal toulonský řezbář Jean Guiramand, který je mimo jiné autorem plastik starověkých Sibyl.

Každé ze dvou dveřních křídel je lemováno jemnými květinovými girlandami, jež obklopují reliéfní výjevy převážně s náboženskou tematikou. Na levém křídle jsou vyobrazeni proroci Izajáš a Jeremjáš, zatímco pravé křídlo nese postavy proroků Ezechiela a Daniela. Každá z těchto figur je završena výrazně vystupujícím baldachýnem. Celá vrata byla původně vyvedena v jasných, živých barvách, jejichž stopy lze na povrchu dřeva na několika místech dodnes rozpoznat.

Baptisterium Zdejší osmiúhelníkové baptisterium (křestní kaple) bylo vybudováno na počátku 6. století (případně již v 5. století) přímo na prostranství původního antického fóra římského města Aquae Sextiae. Je soudobé s dalšími dochovanými raně křesťanskými baptisterii ve Fréjus a Riez, ale také v ligurské Albenze či alžírské Djemile, a řadí se k vůbec nejstarším sakrálním stavbám na území Francie.

Centrální prostor baptisteria obklopuje osm antických sloupů, které byly druhotně použity z původních římských staveb na fóru. Horní patro a kupoli s bohatou štukovou výzdobou nechal v roce 1579 vystavět kanovník Jean de Léone.La date de 1579 est donnée par l'historien Roux-Alphéran. Bouyala d'Arnaud parle plutôt de 1577. Samotná křestní piscina uprostřed kaple pochází z merovejského období, zatímco pod kamennou dlažbou baptisteria se nacházejí hrobky zdejších kanovníků a arcibiskupů. Z doby původní pozdně antické výstavby se do současnosti dochovaly pouze spodní partie obvodových zdí a samotná křestní vana.

Již od doby svého vzniku bylo baptisterium důmyslně napojeno na rozvod teplé vody pocházející z nedalekých římských termálních lázní. Křest se v této epoše prováděl formou úplného ponoření katechumena. K tomuto svátostnému aktu se vázala jasně definovaná symbolika: rituální ponoření představovalo pohřbení starého člověka v náruči smrti spolu s Kristem a následné omytí znamenalo znovuzrození pro nový život skrze duchovní osvícení. Celá stavba je i přes pozdější stavební úpravy a přidání žulových sloupů striktně orientována směrem k vycházejícímu slunci. Původní přívod tekoucí vody do bazénku byl zajištěn z východní strany, tedy z vnějšku katedrály, skrze rozměrnou provozní přístavbu. Během křtů se mezi osm obvodových sloupů napínaly těžké látkové závěsy, které měly nahé katechumeny vizuálně skrýt před zraky ostatních přihlížejících věřících. V kamenných sloupech jsou dodnes patrné zářezy a drážky, do kterých se tehdy vkládaly dřevěné či kovové tyče pro zavěšení těchto plent.

V průběhu 19. století bylo baptisterium na přání tehdejšího arcibiskupa a z pověření státní správy krásných umění osazeno uceleným cyklem sedmi obrazů, které reprezentují sedm svátostí katolické církve. Vypracováním tohoto úkolu bylo pověřeno sedm vybraných aixských malířů, jimiž byli Alphonse Angelin, Antoine Coutel, Baptistin Martin, Joseph Richaud, François Latil, Léontine Tacusselová a Joseph Marc Gibert. Tato zakázka představuje v kontextu evropského umění 19. století zcela ojedinělý a vzácný příklad zachycení kompletní série sedmi svátostí, který nemá v tehdejší malířské tvorbě obdoby.

Klášterní ambit Klášterní ambit byl vybudován kolem roku 1190 zdejšími kanovníky a nachází se jižně od lodi. Prostorově zaujímá část původního fóra starověkého castella, které v roce 122 př. n. l. založil konzul Gaius Sextius Calvinus, přičemž typicky římskou uliční strukturu s hlavními osami cardo a decumanus získal tento areál až v průběhu 1. století. Celý areál křížové chodby byl v roce 1875 zapsán na seznam historických památek.

Vstup do ambitu se v minulosti nacházel na jeho jižní straně, kde se otevíral monumentální portál směřující na dnešní Arcibiskupské náměstí. Křížovou chodbu tvoří čtyři galerie o osmi klenebních polích, které jsou do rajského dvora otevřeny půlkruhovými románskými arkádami spočívajícími na zdvojených sloupcích. Na rozdíl od jiných slavných provensálských ambitů (např. u kláštera Saint-Trophime v Arles nebo v Montmajouru) nejsou zdejší galerie zaklenuty kamennou klenbou, nýbrž jsou kryty lehkým dřevěným trámovým stropem. Právě tato lehkost střešní konstrukce umožnila středověkým stavitelům použít mimořádně štíhlé sloupky a zcela se obejít bez masivních vnějších opěrných pilířů či silného zdiva. Pouze v rozích jednotlivých galerií jsou vztyčeny čtyři robustnější pilíře zdobené reliéfními panely a rovnými či tordovanými (šroubovitě kroucenými) příporami. Na každém z těchto čtyř rohových pilířů je plasticky ztvárněn jeden ze čtyř živých tvorů z novozákonní Apokalypsy (Zjevení svatého Jana), kteří symbolizují evangelisty: člověk, lev, orel a býk.

Východně od křížové chodby se v rámci rozlehlé budovy z konce 11. století (stavebně upravené ve 14. století) původně nacházel společný kanovnický dormitář. Jižní křídlo bylo vyhrazeno pro ubytování probošta kapituly. V západní galerii ambitu posloužila jako statická základna pro jedno z řadových sloupoví starší mramorová deska s vytesaným akrostichickým veršovaným nápisem, který ve své době detailně zdokumentoval a opsal slavný francouzský učenec a humanista Nicolas-Claude Fabri de Peiresc. Tento nápis je historickým epitafem významného církevního hodnostáře, kterým byl podle historických indicií pravděpodobně Basile, starověký biskup z Aix.

Vitráže dílny Didron Pařížská umělecká sklářská dílna Didron (Atelier Didron) dodala v průběhu 19. století pro okna katedrály následující vitrážové soubory: Triumf víry (1858): Monumentální vitrážové okno osazené v západním průčelí chrámu v roce 1858. Okna hlavní apsidy (1860–1861): Velká vitráž v závěru gotické lodi, kterou doplňuje celkem šest oken s jemným nefigurativním ornamentálním dekorem. Vitráž Naděje (1863): Výrazné barevné okno situované v jižním rameni příčné lodi (transeptu). Vitráž s hrajícími anděly a provensálskými světci (1866): Sklářské dílo umístěné v kapli Nejsvětějšího Srdce Páně v románské lodi katedrály.

Kaple svatého Kosmy a Damiána