Leendert Hasenbosch (přibl. 1695, Haag – 1725, ostrov Ascension) byl nizozemský voják ve službách Východoindické společnosti, který byl obviněn ze sodomie a za trest vysazen na tehdy neobydleném ostrově Ascension. Narodil se v Haagu a brzy přišel o matku, načež se jeho otec i se zbytkem rodiny vystěhoval do Batavie v jihovýchodní Asii, kde se trvale usadil. Mladý Leendert Hasenbosch v přibližně osmnácti letech vstoupil do služeb Východoindické společnosti a nedlouho poté do Batavie odcestoval také.
V nizozemských državách ve Východní Indii strávil více než deset let, pět let z toho v Kóčinu na malabarském pobřeží, kde byl aktivním účastníkem války proti lokálnímu králi. Po návratu do Batavie v roce 1720 byl povýšen na poddůstojníka a začal pracovat v administrativní pozici. Koncem roku 1724 se rozhodl pro návrat do Evropy a nalodil se proto jako lodní účetní na indiaman jménem Prattenburg. Po mezipřistání v Kapském městě byl Leendert Hasenbosch 17. dubna 1725 zatčen a obviněn ze sodomie. Byl uznán vinným a odsouzen k vysazení na pustém ostrově – ten nejbližší vhodný byl Ascension uprostřed Atlantského oceánu.
Jeho krajané mu s sebou nechali zásobu potravin a vody, stan, oblečení, Bibli a modlitební knihu – a především psací potřeby. Ty trosečník využil k psaní deníku, kde den po dni popisuje svůj boj o přežití, především ve světle nedostatku vody a naděje na záchranu. Nikdy se mu však nepodařilo najít stabilní zdroj pitné vody a po několika týdnech se musel uchýlit k pití moči a krve zvířat. Zápisky v deníku pokračují do poloviny října 1725, prozrazují upadající zdravotní stav svého autora a potom končí. V lednu roku 1726 britští námořníci objevili prázdný stan a osobní věci, ale tělo opuštěného trosečníka se nikdy nenašlo a je předpoklad, že na ostrově zemřel někdy koncem roku 1725. Jeho deník, který Britové vzali s sebou, vzbudil ve Velké Británii velký ohlas a byl v následujících letech celkem třikrát vydán knižně.
Původ a služba u Východoindické společnosti Leendert Hasenbosch se narodil pravděpodobně v roce 1695 v Haagu, jeho rodiči byli Johannes Hasenbosch a Maria van Bergende. V roce 1706 nebo 1707 zemřela jeho matka a ovdovělý Johannes Hasenbosch se roku 1708 nebo 1709 rozhodl i s třemi dcerami Cornelií, Ursulou a Marií Elisabeth přestěhovat do Batavie na ostrově Jáva. Mladý Leendert zatím zůstal doma ve Spojených nizozemských provinciích, patrně u nějakého pěstouna.
náhled|vlevo|Josias Cornelis van Rappard: Protestantský Portugalský vnější kostel v Batavii, kde pracoval Johannes Hasenbosch (konec 19. století)
Koncem roku 1713 se v Enkhuizenu nechal najmout Nizozemskou Východoindickou společností jako řadový voják se základní mzdou 9 guldenů měsíčně. Brzy poté, 17. ledna 1714, se v texelském přístavu se skupinou dalších rekrutů nalodil na indiaman Corssloot, který mířil do Východní Indie, kam dorazil 13. srpna 1714. V Batavii Hasenbosch sloužil více než rok, do září 1715, a jeho čas vyplňovala hlavně cvičení a nezáživná strážní služba. Jelikož nebyl ženatý, musel žít v kasárnách v batavském hradu a vycházku měl povolenu jen jeden večer v týdnu.Ritsema (2010), op. cit., s. 34–35.
V září 1715 Leendert Hasenbosch patřil ke kontingentu vojáků, který byl přesunut z Batavie do Kóčinu na malabarském pobřeží v Indii, toho času nizozemské državy. Kóčin se nacházel pod útokem sousedního kóžikkótského zamorina, který byl jednak podporován britskými a portugalskými žoldnéři, a druhak hrozilo, že ostatní dosud neutrální vládcové v oblasti se k němu připojí. Jablkem sváru byla pevnost, kterou Holanďané postavili na ostrově Četuva na hranicích se zamorinovým teritoriem. Zamorin se jí zmocnil a Holanďané byli odhodláni získat ji zpět. O četuvskou pevnost se svedly celkem tři bitvy, kdy Hasenbosch se účastnil neúspěšné druhé v lednu 1716 a vítězné třetí v listopadu 1716, která skončila masakrem zamorinovy posádky.Ritsema (2010), op. cit., s. 37–39. V Kóčinu Hasenbosch strávil další téměř čtyři roky. V červnu 1718 poskytl velkorysý dar na stavbu lazaretu pro malomocné – šlo o částku 75 guldenů, celé jeho tehdejší úspory a zhruba dvě třetiny jeho ročního výdělku. Lazaret z darů zaměstnanců Východoindické společnosti se v roce 1728 skutečně postavil, dodnes existuje a slouží jako škola.
V roce 1720 se z Indie vrátil do Batavie, kde byl povýšen na kaprála. To s sebou vedle zvýšení mzdy z 9 na 14 guldenů neslo i pohodlnější životní podmínky a více volného času, který mohl trávit s rodinou – otec a sestry Cornelia a Ursula v Batavii stále žili. V roce 1721 nebo 1722 byl dále povýšen na písaře a začal pracovat v administrativě, čímž se mu mzda zvedla na 16 guldenů měsíčně. Dne 15. srpna 1722 z neznámých důvodů převedl celé své dosavadní úspory ve výši 287 guldenů na jistého Jana Backera žijícího v Nizozemsku, který se o rok později o peníze skutečně přihlásil a obdržel je.Ritsema (2010), op. cit., s. 42.
V říjnu 1724 se ve funkci lodního účetního nechal zapsat na palubu indiamanu Prattenburg, který 1. prosince 1724 vyplul do Nizozemska. I když Hasenbosch neměl na funkci lodního účetního dost vysokou hodnost, přesto se na palubě počítal mezi důstojníky a nejspíše měl i vlastní kajutu. Během plavby Indickým oceánem se na Prattenburgu rozšířila epidemie – pravděpodobně tyfus – a vyžádala si dvacet mrtvých. Dne 19. března 1725 zakotvila v Kapském městě v jižní Africe, kde se shromažďovaly nizozemské lodě ze všech koutů Východní Indie, aby poslední část cesty do Evropy pokračovaly společně.Ritsema (2010), op. cit., s. 44.
náhled|Lodě shromažďující se před Kapským městem (1726)
Konvoj třiadvaceti lodí pod velením komodora Ewouta van Dishoecka opustil Kapské město 11. dubna 1725. Již 17. dubna 1725 byl Leendert Hasenbosch předvolán před Velkou radu složenou z kapitánů všech třiadvaceti lodí, které předsedal komodor van Dishoeck – obvinění znělo sodomie. Protože nic nenasvědčuje tomu, že by s Hasenboschem byl potrestán ještě někdo další, a nedochoval lodní deník ani jediné z lodí předmětného konvoje, který by mohl na podrobnosti procesu vnést trochu světla, historikové Michiel Koolbergen a Alex Ritsema přišli s několika teoriemi, k čemu přesně mohlo dojít: Hasenbosch měl na palubě sex s členem posádky nízké hodnosti – námořníkem, vojákem nebo plavčíkem – a byli buď přistiženi, nebo později udáni. Jeho partner byl popraven bezodkladně, nejspíše hozen přes palubu. Hasenbosch měl na palubě sex s členem posádky, který po odhalení spáchal sebevraždu, anebo se jednalo o velmi mladého chlapce, který mohl být potrestán podstatně mírněji, takže před Velkou radou by stanul pouze Hasenbosch. Hasenbosch se (např. v opilosti) o své homosexualitě před někým zmínil.Ritsema (2010), op. cit., s. 44–46.
Verdiktem Velké rady bylo vysazení na pustém ostrově. Protože Svatá Helena, v té době patřící Britské Východoindické společnosti, byla pro tento účel zavržena, nejbližším vhodným místem tak byl ostrov Ascension.Ritsema (2010), op. cit., s. 46.
Život na Ascensionu ve světle deníku náhled|vlevo|Komodor Ewout van Dishoeck (1730)
Podle první (1726) i druhé (1728) vydané verze svého deníku, Hasenbosch záznam započal v sobotu 5. května 1725. Jeho krajané ho vysadili v Clarencově zátoce na severozápadním pobřeží Ascensionu, kde se dnes nachází město Georgetown. S sebou mu dali sud vody, dva kyblíky, starou pánev, mušketu, sekeru, stan, oblečení, Bibli a modlitební knihu, a dále potraviny jako cibuli, rýži, hrách a cizrnu. Kapitán Prattenburgu Jan van der Heiden ho utěšoval, že lodě v tuto roční dobu touto oblastí často projíždějí a záchrana tak může přijít brzy. Ostrov byl Evropanům dobře znám a byl oblíbenou zastávkou pro britské, nizozemské a francouzské lodě na cestě do Asie (Hasenbosch v deníku několikrát zmiňuje objev známek lidské přítomnosti na ostrově) – je proto možné, že vysazení bylo zamýšleno jako příležitost k pokání v naprosté samotě a nikoliv jako trest smrti.
První tři dny tábořil na severní straně tmavého skalního útvaru na Dlouhé pláži, který se nachází na pobřeží Clarencovy zátoky, ale 8. května se z obavy, že by na něho mohl spadnout nějaký kámen, přesunul na jižní stranu na Pláž mrtvého muže. Aby upoutal pozornost možné projíždějící lodě, vyvěšoval na vyvýšená místa u pobřeží bílou vlajku. Své dny trávil pochůzkami po ostrově, vyhlížením lodě na horizontu a sháněním potravy či dřeva na otop a pokud už trávil čas ve stanu, často si četl v Bibli, modlil se a rozjímal. Vedle svých zásob se živil lovem terejů žlutonohých a karet obrovských, které se daly snadno chytit, a sbíráním želvích a ptačích vajec. Maso buď vařil, nebo nasolil a usušil na slunci. Na ostrově žily divoké kozy, ale protože mu k mušketě nenechali žádné střelivo, nedokázal žádnou ulovit. Pokoušel se také rybařit, ale ani to se mu nedařilo. Počátkem června se začaly tenčit zásoby vody.
náhled|Clarencova zátoka s dnešním městem Georgetown. Na levé straně od tmavého skalního útvaru se nachází Dlouhá pláž, na pravé straně se nachází Pláž mrtvého muže, kde Hasenbosch tábořil
Sužován výčitkami svědomí Hasenbosch v deníku popisuje, vedle praktických činností, jež tvořily náplň jeho dnů, že často slýchal roztodivné strašidelné zvuky – i když si byl jistý, že je na ostrově sám –, jak je pronásledován ďábly a přízraky lidí ze svého života. Jmenovitě vzpomíná na jednoho svého druha:
Andrew Marsseven je poangličtělá forma jména Andries van Maarseveen, který je doloženou historickou postavou. Pocházel z Utrechtu, sloužil v Batavii a do Evropy cestoval ve stejném konvoji z Kapského města. V druhé vydané verzi deníku z roku 1728 se tato pasáž liší – Hasenbosch přízrak nezmiňuje jménem, ale hovoří o něm jako o svém starém spolubojovníkovi z Batavie a milenci.Ritsema (2010), op. cit., s. 74–75. Hasenbosch se utěšoval modlitbami a sílu nacházel v přesvědčení, že je mu souzeno těmto věcem čelit s pomocí křesťanské víry.Sodomy Punish'd (1726), s. 10–11. Mohlo se jednat o halucinace způsobené kombinací kurdějí, pozřených halucinogenních bylin a neustálého řevu mořských ptáků.Ritsema (2010), op. cit., s. 71.
náhled|Pohled na západní část ostrova
Dne 10. června mu došla poslední voda, kterou dostal od svých krajanů a od té doby byl zcela odkázán na zdroje ostrova. Kvůli hledání vody svůj tábor několikrát stěhoval. Vícekrát sice objevil pramen pitné vody, ale v důsledku suchého počasí žádný nezůstal dlouho stabilní. Kvůli nedostatku vody, kdy si nemohl dovolit vařit, část svých luštěnin proto zasadil; 6. srpna objevil, že cizrna, kterou zasadil zhruba před dvěma týdny, sice vyrašila, ale byla záhy zničena hlodavci.Sodomy Punish'd (1726), s. 19. Žízeň hasil s pomocí krve a jiných tělesných tekutin ulovených zvířat a 21. srpna začal s pitím vlastní moči, ze které si také připravoval čaj.Sodomy Punish'd (1726), s. 21–22.
Zářijové záznamy vyplňuje popis lovu želv a získávání vody z nich, lov ptáků a sběr vajec a také doufání v déšť. Záznam ze 7. října z deníku ve druhé verzi zmiňuje, že toho dne došlo topné dřevo a od té doby byl odkázán na syrové nebo solené maso. Poslední záznam popisuje rozmezí dnů 9.–14. října a jde o lakonickou poznámku „žil jsem jako obvykle“. Zda následně zemřel žízní, podlehl nemoci, spáchal sebevraždu, anebo jej přeci jen nezachránila nějaká loď, zůstává podle editora první verze deníku „záhadou“.Sodomy Punish'd (1726), s. 26.
Objev trosečníkova tábora Hasenboschovo ležení objevili námořníci z dvou indiamanů patřících Britské Východoindické společnosti James and Mary pod velením Johna Balchena a Compton pod velením Williama Mawsona, které pluly do Londýna. Compton na moři utrpěla trhlinu, která potřebovala naléhavě opravit, což byl důvod, proč i se svou sesterskou lodí James and Mary 19. ledna 1726 přistála v Clarencově zátoce na severozápadním pobřeží Ascensionu. Námořníci z obou lodí se vydali na břeh chytat želvy, kde učinili svůj objev. Kapitán Mawson příštího dne zaznamenal do lodního deníku: