Neviditelné postižení je takové zdravotní postižení, které na člověku není jasně vnějškově viditelné. Jde o situaci, kdy člověk na první pohled pohled vypadá jako zcela zdravý, nicméně ve skutečnosti má závažný zdravotní problém. Typickým příkladem jsou lidé jejichž zdravotní stav je za běžných situací skrytý pod oblečením (stomie, inkontinenční pomůcky, protézy), zcela vnějškově neviditelný (crohnova choroba, počáteční fáze postižení kloubů a pohybového aparátu, diabetes), případně viditelný, ale společnost pro tyto stavy nemá patřičné pochopení (autismus, ADHD, MS/CFS).

Právě to, že tyto stavy nejsou jasně viditelné způsobuje, že lidem kteří jimi trpí se dostává daleko menšího pochopení a podpory, případně čelí otevřené diskriminaci, kdy je jim poskytnutí potřebné pomoci kterou by potřebovali výslovně odmítáno. Zatímco člověk na vozíku nebo o berlích se automaticky dočká okamžité empatie a ochoty pomoct, u lidí s neviditelným postižením je základní problém už to, že okolí jejich zdravotní problém vůbec nevidí. A tím pádem ani nevidí důvod, proč by jim mělo jakkoliv pomáhat nebo na ně brát nějaké ohledy.

Právě tento problém lidem s neviditelným postižením závažně komplikuje život a způsobuje efekt, kdy se i z menšího zdravotního omezení, které by samo o sobě na život člověka nemělo tak významný dopad, právě kvůli nedostatku podpory a pomoci ze strany společnosti může stát těžce omezující hendikep zcela vyřazující ze společnosti.

Společenské dopady Nejčastější problém se kterým se lidé s neviditelným postižením potýkají je nepochopení ze strany druhých lidí. V lepším případě jen z nevědomosti, kdy lidé u zdravě vypadajícího člověka nepředpokládají přítomnost nějaké závažné nemoci, a člověk s neviditelným postižením jim svoji situaci musí patřičně objasnit, aby se dočkal pochopení. I když to ze strany druhých lidí nemusí být zlý úmysl, pro člověka trpícího neviditelným postižením je opravdu nepříjemné a vyčerpávající, pokud při každé žádosti o pomoc která by mu jako osobě se zdravotním postižením měla automaticky náležet, musí svůj nárok neustále vysvětlovat a obhajovat.

Typický příklad je potřeba místa na sezení v prostředcích hromadné dopravy, nebo nutnost použít bezbariérové WC. Pro mnoho lidí s neviditelným postižením je tato potřeba neustálého sebeobhajování natolik vyčerpávající, že než by se s někým stále dohadovali nebo někomu pořád něco vysvětlovali, raději se veškerých svých nároků na bezbariérovou infrastrukturu a „výhody“ pro zdravotně postižené vzdávají. Přestože jim samotným dělá stání značné problémy, případně jim hrozí, že se neudrží a spadnou, dobře si uvědomují, že na základě toho jak vnějškově vypadají od nich okolí očekává, že vstanou a uvolní místo někomu „kdo to potřebuje více“. Pokud tak neučiní, čeká je okamžité nařčení z „bezohlednosti“ a „nevychovanosti“. Podobná situace může nastat i při využívání bezbariérové infrastruktury, například bezbariérových WC. Ačkoliv mnoha lidem s neviditelným postižením oficiálně náleží právo využívat bezbariérové toalety, a jsou pro ně zcela nezbytné k tomu aby mohli vést normální společenský život, často narážejí na problém, kdy jim je personál odmítá zpřístupnit, nebo je lidé odsuzují za jejich použití, protože „nevypadají že by je potřebovali“. Případně se zdráhají požádat o asistenci na letišti z obav, že by na ně mohlo být nahlíženo jako na pouhé simulanty.

Lidé s neviditelným postižením čelí tedy především společenské bariéře. Pravidelné opakované zažívání takových situací vede k tomu, že si připadají podřadní a mají pocit, že pro ně a jejich potřeby na veřejnosti není místo. Z tohoto důvodu mnozí z nich kompletně rezignují na jakýkoliv společenský život a raději se uzavírají doma, což vede jen k rozvoji dalších problémů, jako jsou například deprese, zhoršování už tak špatného zdravotního stavu, v některých případech až dokonce sebepoškozování nebo sebevraždy.

Řešení V průběhu let se postupně dostává do podvědomí veřejnosti i osvěta o neviditelných postiženích. V Británii vznikly iniciativy jako „Not every disability is visible“, které připomínají veřejnosti, že i lidé bez vnějškově viditelného hendikepu můžou mít skrytou nemoc, která vyžaduje používání bezbariérových toalet, a že tyto toalety zdaleka neslouží jen lidem s fyzickým postižením, ale i jako zázemí právě například pro lidi, kteří například potřebují provést výměnu zdravotních pomůcek, nebo mají urgentní potřebu okamžitého přístupu na nejbližší dostupné WC (které bývá zpravidla právě to bezbariérové). V rámci městské hromadné dopravy v Londýně byla rovněž zavedena kampaň „Offer me a seat“, která řeší problém právě lidí, kteří z důvodu zdravotního stavu potřebují během jízdy sedět.

Další projekt zaměřený přímo cíleně na lidi s neviditelným postižením je „Sunflower lanyard“. Přívěsek, který jasně signalizuje personálu, že člověk má postižení, které není na první pohled vidět. Tahle myšlenka původně vznikla lokálně na letišti Gatwick, ale od té doby si získala takovou popularitu, že se šíří napříč mnoha evropskými letišti i leteckými společnostmi.

Přímo v českém prostředí pak nejdále pochopení pro neviditelná postižení posunul projekt euroklíč: univerzální klíč k přístupu na bezbariérové toalety. Ve svých podmínkách pro vydání výslovně zahrnuje i širokou škálu neviditelných postižení a jeho systém, který se postupně rozšířil do všech koutů Česka, zcela zboural hlavní bariéru, které lidé s neviditelným postižením obvykle čelí: riziku odmítnutí přístupu na bezbariérové WC, protože je neproškolený personál na základě vnějšího vzhledu vyhodnotí jako „zdravé“.

Odkazy Reference

Kategorie:Zdravotní postižení