Hemilepistus reaumuri je druh suchozemského korýše – stejnonožce, který žije v pouštích severní Afriky, Blízkého východu a přilehlých regionů. Obývá nejsušší prostředí ze všech známých korýšů. Dorůstá délky těla 22 mm a šířky až 12 mm, sedm párů kráčivých končetin umožňuje držet tělo neobvykle vysoko nad povrchem. Druh se poprvé objevil v díle Description de l'Égypte, které vzniklo díky Napoleonovu tažení do Egypta a Sýrie v letech 1798–1801, ale vědecky jej popsal až Henri Milne-Edwards v roce 1840 jako Porcellio reaumuri (současné vědecké jméno pochází z roku 1930 povýšením dřívějšího podrodu Hemilepistus na samostatný rod).

Hemilepistus reaumuri ve své domovině dosahuje vysokých hustot populací a jde o důležitý druh místních potravních sítí. Živí se listy rostlin, většinu vody získává ze vzdušné vlhkosti a vlhkého písku a sám představuje klíčovou součást jídelníčku konkrétně pro veleštíra maurského (Scorpio maurus). Ve vyprahlých podmínkách umožňuje tomuto tvorovi přežít i skutečnost, že se stará o své potomstvo. Dospělci vytvářejí rodinné skupiny, které obývají vyhrabané nory, přičemž členové rodinných klanů se navzájem poznávají pomocí feromonů. Nory na hloubku měří 40–50 cm a za přílišného vedra umožňují stáhnout se do relativně chladných a vlhčích hlubších vrstev půdy. Územní hranice si kolonie vymezují trusem.

Popis vlevo|náhled|U vchodu do nory Hemilepistus reaumuri měří přibližně 22 mm na délku a 9–12 mm na šířku. Stejně jako ostatní zástupci suchozemských stejnonožců má i tento druh sedm párů končetin a jeden pár nápadných tykadel. Druh je zařazen do rodu Hemilepistus, charakteristickým rysem této skupiny je přítomnost hrbolků pouze na hlavě a přilehlých částech hrudi.

H. reaumuri se v mnohých ohledech odlišuje od dalších pouštních stejnonožců. Je aktivní za soumraku, zatímco jiné druhy jsou čistě noční. Až na dobu nejvyššího vedra vykazuje pozitivní fototaxi (přitahuje ho sluneční světlo), zatímco jiné druhy jsou negativně fototaktické (přitahuje je tma). Ve srovnání s ostatními stejnonožci také při chůzi drží tělo neobvyklým způsobem: vysoko nad zemí.

Výskyt Hemilepistus reaumuri se vyskytuje ve stepích, polopouštích a pouštích severní Afriky a Blízkého východu, někdy i na okrajích slaných jezer. Jde o nejsušší stanoviště, jaká kdy kolonizoval jakýkoli druh korýše. H. reaumuri typicky žije ve sprašových půdách v Saharské a Negevské poušti, ačkoli obývá i jiné oblasti od východního Alžírska po západní Sýrii.

Ekologie vlevo|náhled|Veleštír maurský, hlavní predátor těchto stejnonožců Hemilepistus reaumuri patří mezi hojné druhy svého regionu. Zjištěná hustota populace činila až 480 000 jedinců na hektar, což odpovídá biomase 19,2 kg/ha; pro srovnání, biomasa místních pouštních savců činí asi 39,9 kg/ha. Hlavním predátorem H. reaumuri je veleštír maurský (Scorpio maurus), pro něhož představují tito stejnonožci až 70 % jídelníčku. H. reaumuri se však vystavuje riziku útoku predátorů nejspíše pouze na povrchu, poněvadž neexistuje záznam o žádném predátorovi, jenž by jej napadal v norách.

Schopnost vyhrabávat si nory je pro H. reaumuri zcela klíčová pro toleranci pouštního vedra. Jde však o časově i energeticky náročný úkol a typicky jeden člen páru (tito korýši žijí v párech) střeží noru, zatímco druhý shání potravu. Díky tvorbě nor může H. reaumuri shánět potravu na povrchu až deset měsíců v roce, tedy mnohem déle než stejnonožci bez této schopnosti. Stejnonožci H. reaumuri se dokážou krmit ještě při teplotách 35 °C, v příliš velkém parnu se však stáhnou do vyhloubených úkrytů. Také nesnášejí vzduch s relativní vlhkostí pod 6 %. Pouštní půda v nejteplejších měsících roku prosychá na tuto kritickou úroveň ještě v hloubkách kolem 30 cm, a proto si stejnonožci hloubí nory do hloubky nejméně 40–50 cm. Nory jsou svislé, s jediným vchodem o průměru 9–12 mm, a ve vhodných stanovištích může na jeden čtvereční metr připadat až 20 nor. Pokud se stejnonožci nedaří noru najít, využije k jejímu opětovnému nalezení náročnou, ale účinnou strategii: začne pohybem opisovat rozšiřující se spirálu, s postupujícími neúspěchy pak přechází na pohyby po klikaté trajektorii. náhled|Vodní pára v Negevské poušti jako na tomto snímku je důležitým zdrojem vody pro Hemilepistus reaumuri Stejnonožci H. reaumuri v Negevské poušti tvoří mnohem výraznější část biomasy než ostatní býložravci, což z nich činí důležitou součást místních potravních sítí. Den většinou tráví shromažďováním lístků, které si zatahují do nor, někdy odpočívají pod kameny nebo ve skalních štěrbinách. Na povrchu dochází k hromadění výkalů, které připomínají jakési hráze a slouží i k vymezení domovského okrsku kolonie v jedné noře. Hlavní část potravy tvoří nejspíše pelyněk Artemisia herba-alba a saxaul Haloxylon scoparium (resp. jde o nejhojnější křoviska Negevské pouště).

Tekutiny H. reaumuri přijímá zejména ze zkondenzované vodní páry a vlhkého písku. Ztrátu tekutin minimalizuje skrze specializovaný rektální epitel, jenž vodu zpětně vstřebává a zajišťuje, že výkaly jsou sušší než konzumovaná potrava. Odpařování vody skrze kutikulu však zároveň může být využito k ochlazování.

Životní cyklus Hemilepistus reaumuri je jediným zástupcem rodu Hemilepistus, u něhož se vyvinula složitá rodičovská péče. Jde o jednu z dalších klíčových adaptací pro život v tak náročných podmínkách. Na rozdíl od mnoha dalších korýšů jde dokonce o monogamní druh, kdy se o potomstvo starají oba rodiče.

Zimu tráví kolonie těchto stejnonožců pod zemí, nová generace se na povrchu objevuje až v únoru a březnu a posléze si zakládá vlastní nory. Mladí stejnonožci si většinou nory hloubí na krytých místech pod keři, větší samci se nicméně často snaží získat samici s již vybudovanou norou a někdy zapudí jejího původního druha. Navzdory životu v norách není H. reaumuri nijak specializovaným kopáčem, hloubení nory proto trvá dlouho a dochází k němu pouze brzy na jaře. Prvních 3–5 cm vyhrabe jeden člen páru, následně práci přeruší a novou noru střeží. Do nory dovolí vstoupit pouze konkrétnímu jedinci opačného pohlaví, před pářením nastává několikahodinové období vzájemných námluv.

Samice přivádí na svět 50–100 živých mláďat, obvykle v květnu. Mláďata zůstávají v noře 10–20 dní a během této doby je oba rodiče krmí. Opuštění nory je rizikové, protože sem často vnikají jedinci ze sousedních klanů, již mláďata loví jako potravu pro vlastní potomstvo. Kanibalismus vůči vlastním mláďatům se nicméně neobjevuje, členové každé sociální skupiny se totiž navzájem rozpoznávají pomocí specifických feromonů. Každý pár během svého života odchová pouze jeden vrh mláďat, délka života obvykle činí jen asi 15 měsíců. Suchozemští stejnonožci z vlhčích stanovišť, jako svinka obecná (Armadillidium vulgare), stínka obecná (Porcellio scaber) nebo stínka mechová (Philoscia muscorum), se naproti tomu dožívají běžně 2–4 let.

Taxonomická historie Ilustrace Hemilepistus reaumuri se objevila již ve 21. svazku monografie Description de l'Égypte, která vznikla díky Napoleonovu tažení do Egypta a Sýrie v letech 1798–1801. Kapitolu o korýších začal psát francouzský přírodovědec Marie Jules César Savigny, ale vzhledem k jeho zdravotním problémům ji dokončil Jean Victor Audouin. Formální vědecké jméno však tomuto stejnonožci přiřadil až Henri Milne-Edwards v roce 1840, a sice Porcellio reaumuri. Původně šlo tedy o zástupce rodu Porcellio, dánský zoolog Gustav Budde-Lund však v roce 1879 představil nový podrod Hemilepistus, který v roce 1930 povýšil na úroveň samostatného rodu německý zoolog Karl Wilhelm Verhoeff. Kashani s kolektivem roku 2011 přezkoumali několik synonymních pojmenování pro H. reaumuri a dospěli k názoru, že náležela druhu z jiné čeledi: Porcellio brevicaudatus.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Stejnonožci