Julian Rosefeldt (* 1965 Mnichov) je německý vizuální umělec, fotograf a filmový režisér. Rosefeldtova tvorba se skládá převážně z filmových instalací, většinou navržených jako panoramatické vícekanálové projekce. Jeho instalace se stylově pohybují od dokumentárních až po videoart. Jeho díla jsou propracované inscenované instalace obvykle uspořádané jako vícekanálové projekce, které se vyznačují komplexním prolínáním různých dimenzí reality. Rosefeldtovy práce jsou často přirovnávány k malbám jako tableaux vivants, živé obrazy. Hlavním tématem jeho tvorby je zkoumání lidského chování ve společnosti, analýza kulturní paměti a dekonstrukce filmových i mediálních mýtů. Známé popkulturní, politické nebo historické motivy zasazuje do nového, nečekaného kontextu. Jeho filmy, přestože se zabývají kritickými tématy současnosti, jako jsou dějiny kapitalismu ve filmu Euphoria, hegemonická zahraniční politika USA ve filmu Americká noc, vzestup pravicového nacionalismu a ideologický náboj německé krajiny ve filmech Loď bláznů a Můj domov je temná a mraky ověšená země, dopad neoliberálního myšlení na společnost ve filmech Penumbra a V zemi sucha nebo genderová fluidita ve filmu Hluboké zlato, nepůsobí didakticky, ale zachovávají si pocit nejednoznačnosti, díky kterému mohou sociopolitická kritika a opulentní estetika koexistovat.
Život Julian Rosefeldt studoval architekturu v Mnichově a Barceloně, ale povolání architekta nebylo jeho cílem. Rosefeldtovými prvními vizuálními díly byly černobílé fotografie architektury: V závěru studia spolu s Pierem Steinlem fotografoval a dokumentoval podzemní prostory budov z nacistické éry na Königsplatz v Mnichově. Jejich spolupráce pokračovala i po získání diplomu v roce 1994 a trvala až do roku 1999, kdy se Julian Rosefeldt usadil v Berlíně a zaměřil se na vytváření filmových instalací. V roce 2002 se znovu sešli u příležitosti výstavy věnované malíři Maxu Beckmannovi v pařížském Centre Georges Pompidou. Vytvořili videoinstalaci Meine Kunst kriegt hier zu fressen – Hommage à Max Beckmann, koláž archivních záběrů ze čtyř důležitých období umělcova života.
Žije a pracuje v Berlíně, kde sdílí ateliér v Kreuzburgu společně s dalšími umělci. Ve své tvorbě hodně využívá týmovou práci. Rosefeldt se v různé míře podílí na všech fázích svých projektů: od předprodukce, včetně rozpočtování, obsazení, scénografie a kostýmního designu, přes natáčení a postprodukci, přičemž mezi časově nejnáročnější úkoly patří střih, barevná korekce, zvukový design a mix zvuku.
V roce 2007 získal první cenu na mezinárodním festivalu uměleckých filmů (KunstFilmBiennale) v Kolíně nad Rýnem. V roce 2009 byl Rosefeldt jmenován hostujícím profesorem na fakultě mediálních umění Univerzity Bauhaus ve Výmaru, kde strávil jeden rok. V roce 2010 se Rosefeldt stal řádným členem Bavorské akademie výtvarných umění v sekci filmového a mediálního umění. Od roku 2011 je profesorem na Akademii výtvarných umění v Mnichově. V letech 2018–2019 byl rezidentem Accademia Tedesca di Roma (Villa Massimo).
Jeho práce jsou součástí mnoha veřejných i soukromých sbírek, včetně MoMA v New Yorku, MUSAC (Muzeum současného umění) v Leónu, Kunstmuseum v Bonnu, Burger Collection HongKong; CAC (Centrum současného umění) v Malaze, CIFO (Cisneros Fontanals Art Foundation) v Miami, Sbírka současného umění v Cascais, Goetzova sbírka v Mnichově; Maison Européenne de la Photographie v Paříži, Muzeum Franze Gertsche v Burgdorfu, Saatchi v Londýně, National Gallery of Victoria v Melbourne.
Tvorba V prvních letech používal výlučně techniku found footage, tedy nalezený filmový materiál. Prvním samostatně inscenovaným projektem byl film Azyl (Asylum) z přelomu let 2001–02. Jeho preferovaným filmovým médiem je 16mm a 35mm film a již mnoho let úzce spolupracuje s kameramanem Christophem Kraussem. Jednotlivé filmy často běží v nekonečné smyčce na paralelních plátnech a trvají 15 až 50 minut. Rosefeldtovy filmy se vyznačují dlouhými, klidnými sekvencemi , v nichž se poloha kamery často mění jen pomalu, nebo náhlé záběry odhalují aktuální situaci ve filmovém studiu. Dramaturgicky použité ostré střihy občas přerušují tok vyprávění vtipem a humorem. Zvláštní pozornost věnuje zvuku filmu. Zvuky a hudba hrají v jeho filmech dominantní roli a občas slouží jako ironický komentář k událostem odehrávajícím se na plátně. Humor a satira patří mezi Rosefeldtovy preferované nástroje k demystifikaci života a umění. Například ve své instalaci Americká noc podtrhuje typickou rvačku v západním saloonu sborovou větou Lacrimosa z Mozartova Requiem. Postavy, které ve svých instalacích používá, vytvářejí známí herci (např. Cate Blanchettová), amatérští umělci nebo neznámí lidé různých národností.
Některé jednotlivé záběry ze svých filmových instalací digitálně zpracovává na nezávislé fotografie a vydává je jako tisky v různých formátech.
Fotografie Archiv archivů (Archive of Archives 1995), 15 černobílých fotografických tisků ve formátu 63 cm × 53 cm; Detonace – Německo (Detonation – Deutschland 1996–1999), série pěti lightboxů a pěti diptychů v černé a bílé, vytvořená ve spolupráci s Pierem Steinlem. Vznikla také stejnojmenná sedmikanálová videoinstalace zaměřená na snímky a filmové záběry zachycující demolice budov v rámci poválečné rekonstrukce Německa od roku 1945 až do poloviny 90. let. Mnichov – Neznámé katedrály (Munich – The Unknown Cathedrals 1995), snímky ze série vyfotografované speciální kamerou, jsou promítány na 180° plátno a vytvářejí tak asociaci s panoramatickými snímky 19. století. Tato instalace již obsahuje soundtrack. Archiv, Paříž – Neznámé katedrály ( Archive, Paris – The Unknown Cathedrals 1997), sedm černobílých fotografií ve formátu 67 cm × 300 cm, vzniklo také ve spolupráci se Steinlem.
Oktoberfest (1998) je první fotografické dílo v barvě a ve velkém formátu. Skládá se z devíti širokoúhlých záběrů interiéru velkého pivního stanu na mnichovském Oktoberfestu ve formátu 124 cm × 266 cm.
Skryté město (Hiddencity/Verborgene Stadt 1999) fotografie pro jeho a Steinleho diplomovou práci dokumentují zbytky bývalých nacistických budov na Königsplatz v Mnichově. Série obsahuje 28 černobílých fotografií v různých formátech.
Globální mýdlo, Vzpomínky a džus (Global Soap.Mnemories a Juice 2000–2001) jsou barevná fotografická díla. Rosefeldt fotografoval portréty převážně hereček z televizních seriálů a digitálně je upravoval. Kombinoval motivy a scény z různých mezinárodních telenovel a vytvořil čtyřkanálovou videoinstalaci shrnující situace, které lze nalézt téměř ve všech televizních seriálech bez ohledu na zemi původu nebo sociální a politické zázemí.
Azyl (Asylum 2001–2002), devítikanálová instalace je první filmovou instalací, ze které digitálně zpracoval jednotlivé filmové záběry na velkoformátové fotografie
Video V letech 2001 až 2008 vytvářel videa jako scénické návrhy pro divadlo Schaubühne am Lehniner Platz v Berlíně.
Neznámý vojín (2007) jednokanálové video ukazuje na absurditu války prostřednictvím chaotických, trhaných pohybů vojáka v uniformě, které jsou v rozporu s hrdinským a mystifikovaným obrazem mužské síly a moci.
Filmové instalace Azyl (Asylum 2001–2002). Film Azyl se zabývá klišé a stereotypy o cizincích žijících v Německu na devíti skupinách migrantů a gastarbeiterů: turecké uklízečky se šátky na hlavách, pákistánští prodavači růží, čínští kuchaři, Afghánci, kosovští Albánci, všichni se ocitají v absurdních situacích na absurdních místech, např. skupina černochů v kabinetu s bílými sádrovými odlitky. 120 účastníků jsou amatérští herci, z nichž polovina jsou žadatelé o azyl a nedomluví se. Název filmu je dvojznačný: azyl jako útočiště a úkryt, ale také ústav pro choromyslné. Pomalé, hypnotické pohyby kamery doprovází sbor silničářů zpívajících pouze jednu notu. Premiéra se konala v Berlíně na nádraží Hamburger Bahnhof. Rosefeldt k této instalaci vytvořil ještě stejnojmennou krátkometrážní verzi (14 minut). Trilogie selhání (Trilogy of Failure 2004–2005) obraz marného snažení člověka, (sisyfovský motiv)
Zvukař (The Soundmaker 2004) tříkanálová instalace, film Super 16 mm, smyčka 35 min, kamera: Christoph Krauss Ohromený muž (Stunned Man 2004) dvoukanálová instalace, film Super 16 mm, smyčka cca 32 min, kamera: Christoph Krauss Perfekcionista (The Perfectionist 2005) tříkanálová instalace, smyčka 25 min. Kamera: Christoph Krauss
Klaun (2005) tříkanálová instalace, smyčka 10 min. Postava klauna pohybujícího se v brazilské džungli představuje metaforu odcizení moderního člověka od přírody a jakýsi epilog Trilogie selhání.
Rekviem (Requiem 2007) čtyřkanálová instalace, 12minutová smyčka, kamera: Vitor Amati. Filmy byly natočeny v brazilském deštném pralese. Prakticky nedotčený tropický deštný prales je vizualizován v kontrastu s jeho ničením lidskýma rukama a použitím gigantických robotů, což ve filmu nabývá apokalyptických rozměrů. Film měl premiéru v Muzeu umění Fuglsang v Dánsku . Osamělá planeta (Lonely Planet 2006) jednokanálová instalace, film Super 35 mm, 16minutová smyčka, kamera: Christoph Krauss. Vytvořeno ve spolupráci s Goethe-Institutem. Film byl inspirován populárními cestovatelskými příručkami, které lákají západní turisty do exotických zemí. Ztvárňuje hippiesovského batůžkáře ze Západu na cestě po Indii. Zatímco prochází sérií klišovitých sekvencí, včetně frenetického tanečního čísla inspirovaného Bollywoodem, kamera se pravidelně posouvá zpět, aby odhalila zákulisí filmového natáčení (reflektory, šatny atd). Loď bláznů (The Ship of Fools, Das Narrenschiff 2007) čtyřkanálová instalace, kamera Christopha Krausse. Film byl natočen v paláci Sacrow nedaleko Postupimi. Zatímco němečtí ovčáci nepřetržitě štěkají, Christa Ludwig, doprovázená Ottem Klempererem, zpívá ve vybraných scénách písně Wesendonck Lieder od Richarda Wagnera. V instalaci Rosefeldt zkoumá proměny a kontinuitu nacionalismu v Německu, od romantismu přes nacismus a NDR až po oživení pravicového extremismu v Německu. Posun (The Shift .2008) čtyřkanálová instalace, film Super 16 mm, kamera: Christoph Krauss. The Shift vznikl jako prolog k inscenaci her Město/Řez od Martina Crimpa a Marka Ravenhilla v berlínském divadle Schaubühne v režii Thomase Ostermeiera . Revidovaná verze byla součástí třídílné filmové instalace Život v zapomnění (Living in Oblivion) v Berlinische Galerie. Dále zde byly uvedena díla Skryté město (1994/2010) a Neznámé katedrály (1995), obě vytvořená ve spolupráci s Pierem Steinlem. Život v zapomnění získal v roce 2010 cenu Vattenfall Contemporary Prize. Americká noc (American Night 2009) pětikanálová instalace, kamera: Christoph Krauss. Koprodukce Bienal de Canarias a Kunstmuseum Bonn. Americká noc paroduje známé mýty a kultovní obrazy amerického westernu : kovboje jedoucího sám na západ, osamocenou ženu čekající před srubem v prázdné krajině, saloon s opilci, hráči karet a pestře oblečenými prostitutkami, muže kolem táboráku v noci, opuštěné westernové město. Současnost může náhle a brutálně vniknout do těchto vzdálených míst minulosti, když se město stane vojenským cvičištěm pro pouliční boje a nasazení moderních útočných vrtulníků. Konverzace pěti mužů kolem táboráku v noci se skládá z citací z klasických westernů, fragmentů projevů nebo úryvků ve stylu republikánských amerických politiků a textů písní, které se spojují do litanie prázdných frází. Jeden z kovbojů poté cituje – hlasem Garyho Coopera – jeho slavnou větu „Samozřejmě, že zbraň je jen tak dobrá, jako ten, kdo ji používá“ z filmu Vera Cruz . Následuje diskuse o tom, kdo v kterém filmu danou větu řekl, a poté se kamera posune nahoru a ukáže celou kulisu včetně herců, štábu, kamer, vozidel a vybavení. Název Americká noc odkazuje na Truffautův film Americká noc.