Kostel svatého Hilariana a svaté Víry z Perse ( ), známý také pod zkrácenými názvy kostel svatého Hilariana z Perse či jednoduše kostel z Perse, je významná románská sakrální stavba nacházející se v obci Espalion v departementu Aveyron v regionu Okcitánie ve Francii. Tento církevní objekt požívá nejvyšší státní památkové ochrany jako zapsaná historická památka Francie (monument historique) již od roku 1862.

Poloha Kostel se nachází v severovýchodní části departementu Aveyron, jihovýchodně od samotného městského jádra Espalionu. Objekt leží přímo na společném úseku historické poutní trasy via Podiensis, která je jednou z hlavních větví Svatojakubské pouti do Santiaga de Compostela, a dálkové turistické trasy GR 6.

Historie

V roce 1060 darovali šlechtic Hugues de Calmont, jeho manželka Foy a jejich syn Bégon klášter v Perse do přímého vlastnictví mocnému opatství Sainte-Foy de Conques, jak dokládá dochovaný klášterní kopiář. Tato darovací listina výslovně uvádí, že celá lokalita je svobodným alodem (dědičným statkem), a jmenuje samotný kostel, farní léno i právo na výběr desátků. V této rané fázi byl kostel zasvěcen výhradně svatému Hilarianovi. Druhé spoluzasvěcení svaté Víře (sainte Foy) bylo zavedeno až po definitivním začlenění kláštera pod správu opatství Sainte-Foy v Conques.

O další středověké historii kostela se dochovalo jen minimum písemných pramenů. Z archivních dokumentů vyplývá, že v roce 1312 byl tehdejší opat z Conques nucen z ekonomických důvodů administrativně sloučit převorství v Perse s převorstvím v Campagnacu, aby vůbec dokázal finančně zajistit obživu a údržbu pro pět trvale zde žijících mnichů. O sto let později se situace ještě zhoršila a v klášteře zbyli pouze dva řeholníci.

Kostel v Perse dlouhodobě plnil funkci hlavního farního kostela pro obyvatele celého Espalionu. V zakládací listině z roku 1060 je výslovně zaznamenáno, že svatyně leží v lokalitě burgo vetulo de Persia, tedy ve staré osadě (starém městečku) Perse. Tato formulace jasně dokazuje, že souběžně existovala i novější městská část. V oblasti sice stál ještě další farní kostel zasvěcený svatému Spasiteli (Saint-Sauveur), avšak v roce 1472 si obyvatelé Espalionu oficiálně vymohli povolení k výstavbě zcela nového kostela svatého Jana Křtitele přímo uvnitř chráněných městských hradeb. Tento nový městský kostel byl postaven na místě dřívějšího špitálu pro chudé, přičemž jako hlavní stavební materiál byly druhotně použity kameny získané z kompletní demolice starého kostela svatého Spasitele.

V roce 1524 nechal tehdejší vlivný biskup z Rodez François d'Estaing slavnostně otevřít hrobku svatého Hilariana a osobně provedl rituální translaci (přenesení) jeho relikvií.

V roce 1537 prošlo opatství v Conques i jemu podřízené převorství v Perse procesem sekularizace (převedením pod světskou správu). V roce 1543 sice prameny uvádějí naléhavou nutnost celkových stavebních oprav klášterního areálu, avšak již k roku 1546 byly obytné prostory v tak dezolátním stavu, že je mniši nemohli nadále využívat. V roce 1664 byly zbývající obytné budovy převorství úředně prohlášeny za zříceniny.

Během 18. století ztratil samotný kostel svůj dosavadní status farního kostela. K zásadnímu obratu směrem k záchraně objektu došlo v roce 1862, kdy byl kostel na základě posudků oficiálně zařazen na celostátní seznam národních historických památek.

Celková obnova chrámu byla zahájena v roce 1902 pod vedením architekta Henriho Laffilléea, který se zaměřil na rozsáhlé a urgentní zednické a statické sanace obvodového zdiva. Architekt Laffillée během těchto prací identifikoval přítomnost středověkých omítek s figurální výmalbou. Tyto historické malby se však do současnosti dochovaly výhradně na klenbách obou ramen příčné lodi; všechny ostatní cenné omítky s malovaným dekorem totiž v roce 1957 odstranil tehdejší hlavní architekt Dufour v rámci radikální puristické očisty interiéru.

Architektonická podoba Celá stavba je orientována v tradiční ose východ–západ a nachází se v severovýchodním cípu historického farního hřbitova, přibližně patnáct metrů nad náplavovou terasou, která lemuje řeku Lot a její drobný přítok, potok Perse. Jako hlavní stavební materiál byl při výstavbě použit lokální pískovec.

Jižní strana kostela

Z jižní strany se do chrámu otevírají dva samostatné portály. Původní západní románský portál vede skrze sestupné vnitřní schodiště přímo do hlavní lodi, která se nachází v nižší úrovni terénu a sestává ze tří klenebních polí. Loď je od samotného kněžiště opticky i staticky oddělena mohutným triumfálním obloukem, nad nímž byl dodatečně vybudován specifický zvonový štít se čtyřmi otvory pro zvony, v nichž se do současnosti dochoval již pouze jeden jediný zvon.

Jižní rameno příčné lodi (transeptu) se otevírá do druhého, mladšího portálu, který je proveden v gotickém slohu. Východní závěr chrámu tvoří polygonální apsida zvenčí zpevněná opěrnými sloupy a dekorovaná vyřezávanými podokapními konzolami (modillony). K této apsidě těsně přiléhají dvě menší boční absidioly se zkosenými nárožími. Na severní straně byly v průběhu 15. století ke stavbě druhotně přistavěny dvě boční kaple. V exteriéru, přesně v prostoru mezi západním portálem a jižním transeptem, se nachází cenný kamenný pohřební výklenek pocházející ze 13. století.

Západní románský portál Tento monumentální západní vstup je v exteriéru chráněn menší kamennou stříškou, kterou nesou vyřezávané krakorce a dva postranní masivní opěrné pilíře. Po obou stranách portálu jsou do ostění zapuštěny tři sloupy. Ty nesou tři bohatě profilované archivolty – z nichž dvě vnější jsou zdobené výjevy –, jež rámují mistrovsky vytesaný tympanon a kamenný překlad. Ve vyšší části na levé straně portálu je ve reliéfu vytesána scéna Klanění: tři králové stojí vedle sebe a vyjadřují úctu malému Ježíškovi, který sedí na klíně Panny Marie v majestátu (Maiestas Domini).

Jednotlivé archivolty a reliéfní zóny mají jasný ikonografický program:

Vnější archivolta zachycuje postavy archandělů Gabriela a Rafaela, které lze spolehlivě identifikovat podle latinských jmen vepsaných do rozevřených knih, jež drží v rukou. Doplňuje je třetí korunovaná postava, která podle historických výzkumů pravděpodobně představuje samotného zakladatele a donátora tohoto chrámu.

Vnitřní archivolta sestává z jedenácti precizně vytesaných andělů, kteří v sedící či stojící poloze drží otevřené liturgické knihy a společně tak tvoří zástup nebeského dvora.

Centrální tympanon (Sestoupení Ducha svatého) – horní polovina tympanonu vyobrazuje novozákonní událost Letnic. Nejsvětější Trojice je zde symbolicky vyjádřena pomocí tří soustředných půlkruhů, z nichž směrem dolů šlehají plamenné jazyky. Po obou stranách scény je do kruhových medailonů zapsána personifikace Slunce (vlevo) a Měsíce (vpravo). Bezprostředně pod nimi přijímá Panna Maria, obklopená deseti apoštoly, dary Ducha svatého, který je zobrazen v podobě letící holubice.

Monolitický překlad (Poslední soud) – spodní nosný monolitický překlad rozvíjí eschatologické téma Posledního soudu. V samotném geometrickém středu vystupuje z otevřeného kamenného sarkofágu lidská hlava, nad níž jsou zavěšeny váhy pro vážení lidských duší.

Pravá strana (Ráj): Zobrazuje spasení – anděl něžně vede malé dítě směrem k nebeské slávě. Další andělská figura opticky odděluje tento výjev od monumentální postavy Krista ve slávě sedícího v mandorle, kterého obklopují okřídlené symboly biblického tetramorfu (orel pro Jana, býk pro Lukáše, anděl/člověk pro Matouše a lev pro Marka).

Levá strana (Peklo): Reprezentuje věčné zatracení. Kolem nohou rohatého Satana se obtáčí tlustý had, přičemž vládce pekel je obklopen čtyřmi divokými démony, což představuje přímou parodii a protiklad k protilehlému božskému tetramorfu. Hned vedle se otevírá obrovská, ozubená tlama mýtického netvora Leviathana, který hlavou napřed požírá zatraceného hříšníka. Scénu dotváří šklebící se démon, který se snaží vší silou přitáhnout sarkofág na svou stranu a zároveň vahou svého těla podvodně tlačí na pekelnou misku vah.

Movité památky a mobiliář V kostele se nachází mimořádně cenná románská kamenná socha ze 12. století, která představuje sedící Pannu Marii s malým Ježíškem (Pannu Marii v majestátu). Tato plastika byla pro svůj význam prohlášena za chráněnou movitou historickou památku dne 5. prosince 1908.

Galerie

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Historické památky v Okcitánii Kategorie:Vzniklo v 11. století Kategorie:Románské kostely ve Francii Kategorie:Stavby v departementu Aveyron Kategorie:Románské stavby v Okcitánii