Podrobnější informace naleznete v článku Peklo (Dante). náhled|Nebeský posel, jak si jej představoval William Blake

Dějištěm IX. zpěvu Pekla je šestý podsvětní kruh, Ditovo město, kde jsou trestáni kacíři. Děj se odehrává za svítání 9. dubna 1300 (na Bílou sobotu), respektive podle jiné interpretace 26. března 1300.

Rozbor zpěvu

Gradaci výjevů, kterou přináší IX. zpěv, komentátoři označují za „divadelní“: postavy vstupují na scénu po jedné v pečlivě vystavěném dějovém spádu.

Dantův strach (v. 1–33) náhled|Vergilius rozmlouvá s démony, ilustrace Giovanniho Stradana, 1587 Zpěv začíná Dantovými vnitřními zmatky a obavami: básník potlačí bázlivou bledost ve vlastní tváři, když vidí Vergilia, jak se z jednání s démony vrací zkormoucený. „Vůdce“ se vyjádří jen mlhavě a jako by na cosi vyčkával — ví totiž, že oba poutníci městem nakonec projdou, snad díky pomoci, kterou už předjímá, aniž ji dokáže zcela vyslovit: nedořečené „ledaže...“ prozrazuje jeho vlastní nejistotu, ačkoli právě on představuje rozum. Vergilius netrpělivě očekává příchod toho, koho měl „někdo“ přivolat (snad Kristus, jehož jméno v Pekle nikdy nezazní, nebo Beatrice, která se již dříve vydala Dantovi na pomoc).

Dante, jenž se v tomto zpěvu často obrací přímo ke čtenáři, přiznává, že zaznamenal Vergiliovu váhavost i to, jak se jeho vůdce v řeči přerušil a po odmlce navázal jinak; o to víc se děsí toho horšího smyslu, jejž mu Vergilius patrně chtěl zamlčet.

Naplněn strachem se Dante naivně, leč věcně zeptá, zda se už někdy stalo, že by z limbu sestoupila nějaká duše hlouběji do pekelné propasti. Vergilius jej uklidní odpovědí, že se to sice děje jen vzácně, nicméně on sám už jednou sestoupil až do nejnižšího, devátého kruhu, „kruhu Jidášova“, vyslán kouzelnicí Erichthó, aby přivedl nazpět jednu duši v době, kdy už byl krátce po smrti. Zná tedy nejen cestu do Ditova města, ale i cestu až na samo dno, nejvzdálenější od nebeské klenby.

Zmínka o Erichthó čerpá z Lukánova Farsalského pole, ale Dante ji podstatně přetváří: u Lukána jde o čarodějku, která vyvolá mrtvého, aby Pompeiovi předpověděl výsledek bitvy u Farsálu, aniž by jej měla doprovázet další duše. Motiv průvodce, který již podsvětí zná z vlastní zkušenosti, připomíná spíše Sibylu z Vergiliovy Aeneidy, provázející Aenea po podsvětí. Zároveň je namístě odlišovat postavu středověkého „Vergilia kouzelníka“, kterou Dante nesdílíFrancesco d’Ovidio, Dante a magie, in: Čtení o Dantovi Alighierim. Prostory, postavy a slova, ed. a přel. Martin Pokorný, Praha: Institut pro studium literatury 2016, s. 66–87.: motiv spíše slouží k vyvolání nadpřirozené, fantastické atmosféry, jíž je celý zpěv prostoupen.

Lítice (v. 34–63) náhled|vlevo|Erinye, ilustrace Gustava Dorého Vergilius dále vysvětluje, že podobný odpor u hradeb Dítova města je zcela obvyklý, avšak Dante ho už neposlouchá, upoutaný jiným, otřesným zjevem: na ohnivé věži, které si všiml už dříve, se náhle vztyčí tři pekelné Lítice. Jde o Erinye, „krví zbrocené“, s ženskými těly i gesty, opásané zelenými hady a s hady místo vlasů kolem spánků. Jsou hned rozpoznány jako služebnice Persefony, královny věčného nářku podsvětí. Vergilius poutníkovi ukazuje: vlevo Megaira, vpravo plačící Alléktó a uprostřed Tísifoné. Podobně jako plačky na pohřbu si zoufale rvou prsa a bijí se dlaněmi.

Dante, naplněn hrůzou, se tiskne k Vergiliovi ve chvíli, kdy se Lítice vrhnou výhružně vpřed: „Medúsa sem, a změníme ho v kámen ... Špatně jsme učinily, když jsme nepomstily Théseův útok na Kerbera při jeho sestupu do pekla, neboť dnes už živí neváhají vydávat se do říše mrtvých.“ Na tato slova Vergilius Dantovi přikáže zavřít oči a sám mu pro jistotu vlastními dlaněmi překryje víčka.Rodolfo Mondolfi, „…nauka, jež se skrývá pod závojem zvláštních veršů“, in: Čtení o Dantovi Alighierim. Prostory, postavy a slova, ed. a přel. Martin Pokorný, Praha: Institut pro studium literatury 2016, s. 47–55.

Nebeský posel (v. 64–105) náhled|Nebeský posel, ilustrace Gustava Dorého Dante se znovu obrací k čtenáři a vyzývá jej, aby pod závojem podivných veršů hledal „skryté učení“ — jasná výzva k odhalení alegorie následující scény, jejíž smysl zůstává nejasný dodnes.

Zatímco mají oči zakryté, z bažiny se ozve rachot, podobný prudkému vichru, jenž láme větve stromů v lese a žene před sebou stáda i pastýře; Dante pak již s odkrytýma očima spatří bytost, jež kráčí po hladině bažiny, aniž by se smočila. Duše zatracenců před ní prchají jako žáby před užovkou a ona sama si levicí odhání dým od tváře, zatímco v pravici třímá hůlku — jinak ji nic neznepokojuje. Dante v ní pozná posla seslaného z nebe. Ten pouhým dotekem hůlky otevře bránu města a vyčiní démonům, kteří se rozprchli; připomene jim i Kerbera, jenž dodnes nese stopy zápasu, který prohrál proti Héraklovi, sestoupivšímu do Pekla z boží vůle. Posel se poté obrátí a spěšně odejde, aniž by věnoval poutníkům jedinou pozornost.

Otázka, jaký alegorický smysl chtěl Dante scéně vtisknout — a proč na něj čtenáře výslovně upozornil —, zůstává i mezi komentátory sporná; na rozdíl například od alegorie temného lesa z I. zpěvu se zde vykladači neshodli na jednoznačném výkladu. Jedna z možných interpretací spatřuje ve Vergiliovi rozum, jenž sám o sobě nestačí čelit hříchům „zlé vůle“ trestaným uvnitř Ditu — je totiž zdržován pokušením (démoni), výčitkami (Lítice) a zoufalstvím, jež „obrací srdce v kámen“ (Medúsa); rozum pomůže překonat bezprostřední nesnáz (Vergilius zakrývající Dantovi oči), ale teprve boží milost (posel) dokáže hřích provždy překonat.

Uvnitř hradeb: hřbitov bludařů (v. 106–133) náhled|Hřbitov bludařů, ilustrace Gustava Dorého Poutníci již nenarazí na žádnou další překážku a projdou branou dovnitř. Scéna se zcela promění: po ruchu a dramatu předchozích veršů následuje pustota hřbitova, protkaná jen obvyklým nářkem zatracenců. Uvnitř hradeb tak namísto domů a lidí čekají hroby — středověkému čtenáři nic neobvyklého, neboť hřbitovy uvnitř městských hradeb byly v Dantově době běžné.

Dante, rozhlížeje se po nesčetných hrobech, si vzpomene na dva slavné středověké hřbitovy: v Arles a v Pole. Z otevřených hrobů šlehají plameny tak silné, že by postačily kterémukoli kováři. Na Dantův dotaz Vergilius odpovídá, že zde jsou pohřbeni kacíři-bludaři, zakladatelé bludných učení — v následujícím zpěvu se ovšem ukáže, že se zde trestají i jejich stoupenci, byť poutníci nakonec potkají jen popírače posmrtného života, epikurejce. Vergilius upřesňuje, že v každém hrobě jsou trestáni vyznavači obdobné nauky, takže není třeba se divit, že další zpěv ukáže jen jediný, epikurejský hrob. Zvláštní pozornost si zasluhuje skutečnost, že zdejší trest („kontrapasso“) dobře odpovídá právě epikurejcům: protože popírali posmrtný život, jsou nyní mrtví mezi mrtvými.

Ukázka textu Úvodní tercíny zpěvu v překladu Jaroslava Vrchlického (1897; dílo je volné, PD):

Co barvu bázně zřel na tváři mojí, jež vznikla jeho návratem, tu milý můj mistr potlačil hned novou svoji.

Jak ten, kdo naslouchá, stál pevně chvíli, neb černým vzduchem v husté mlhy řase zrak nadarmo do větší dálky pílí.

Odkazy Reference

Související články Božská komedie Dante Alighieri Publius Vergilius Maro

Externí odkazy

Komentáře k Božské komedii na Dartmouth Dante Project

09