náhled|Čaroděj Merlin na ilustraci k rukopisu románu Merlin en prose od Roberta de Boron, 13. století

Středověká magie, respektive magie ve středověké latinské Evropě, zahrnovala širokou škálu praktik a představ. Některé z nich, označované jako přirozená magie, měly blízko k pozdějším přírodním vědám; jiné se vztahovaly k duchovními bytostem, jako jsou démoni a andělé; přičemž hranice mezi těmito dvěma typy magie byla často nejasná.

Rané křesťanství zdědilo převážně negativní náhled na magii, který byl běžný v řeckém a římském prostředí, a zároveň provozování spojilo s vlivem démonů. Přesto, především ve vrcholném středověku, došlo v evropských intelektuálních kruzích ke vzniku pozitivního obrazu magie. Kromě obhajoby některých forem magie jako přirozených se objevil také koncept magie, která spočívá ve styku s anděly. Magie byla také oblíbená ve dvorské kultuře, především ta, která se týkala automatů nebo drahokamů, a literární tvorbě, například v artušovské látce s jejím Merlinem.

Na středověkou magii nelze aplikovat moderní dělení na magii, náboženství a vědu. Některé náboženské praktiky jako žehnání, exorcismus nebo užití relikvií, mohou být moderním člověkem chápány jako magické, ale ve středověku byly součástí pravověrného náboženství. Naopak některé postupy přírodních věd byly chápány ve středověku jako součást magie. Víra v existenci démonické magie však byla široce rozšířena. Se středověkem je často také spojováno čarodějnictví, respektive pronásledování údajných čarodějnic, to však v evropském kontextu proběhlo až později, v 15. až 17. století.

Magie a křesťanství

Vztah křesťanství k magii, stejně jako v případě řeckého a římského náboženství, byl od počátku ambivalentní, ale tíhnoucí spíše k odsouzení. V Novém zákoně například nalezneme tři mudrce–mágy chápané pozitivně, ale také negativní postavu Šimona Mága, u které se objevuje kontrast mezi božskými zázraky apoštolů a bezbožnou, falešnou, magií Šimona. Následně začala být v křesťanském myšlení magie spojována s vlivem démonů. Magie byla také úzce spojována s pohanstvím a kacířstvím, případně i se židovstvím. Zatímco v počátcích křesťanství byl magický charakter přisuzován především řeckým a římským kultům, tak od 9. a 11. století začala magie být, s postupující christianizací severní a východní Evropy, spojována s dalšími tradičními náboženstvími, především germánským a slovanským. Představy sepětí mezi magií a kacířstvím na konci středověku vedla ke vzniku víry v široce rozšířené čarodějnické spiknutí.Podle Claire Fanger a Franka Klaasena však mohlo mít ztotožnění pohanských kultovních praktik s magií také jiný než polemický účel, mohly sloužit také k oddělení pohanské literatury a filozofie od kultu a ospravedlnění zájmu o ně. Na druhou stranu ztotožnění s kacířstvím může plynout z obav že praktikování magie nevyhnutelně vede k synkrezi křesťanství a pohanství, potažmo k heterodoxii. K takovým procesům opravdu docházelo, nejvýraznějším příkladem jsou koptské magické papyry.

Teologický výklad magie se objevuje už u církevních otců, především Tertulliána a Augustina. Druhý z nich, působící na přelomu 4. a 5. století, je nejvýznamnějším myslitelem, který ovlivnil křesťanské chápání magie. Augustin propracoval teorii o démonickém původu magie, a založil jí na předpokladu, že hmotné pomůcky, slova a gesta užívaná v magických rituálech jsou pouhými znameními určenými ke komunikaci s démony, kteří mají nadlidské schopnosti díky svým vzdušným tělům, ostrým smyslům a dlouhověkosti. V tomto duchu vyložil jako znamení pro démony i praktiky tradičních kultů a ztotožnil tak s magií pohanství jako celek. Představa démonů jako původců jako veškeré magie se objevuje i ve vlivných Etymologiae Isidora Sevillského ze 7. století, podle kterého ji naučili lidstvo padlí andělé a prvním mágem byl Zoroaster. Magie spočívá především v různých formách věštění, astrologii, zaklínadlech, užití amuletů a zvláštních znaků („charakterů“).Odlišné, více nuancovaný, pohled snad existoval v byzantském prostředí, v encyklopedii Suda z 10. století se hovoří o magii, tedy vzývání dobrotivých duchů; poté o goetii, tedy vzývání zlovolných duchů a nekromantii; a nakonec o farmakeii, tedy travičství skrze různé lektvary.

Ve 12. a 13. století se pod vlivem vlny latinských překladů arabských děl zaobírajících se astrologií, alchymii a astrální magií počal obraz měnit. Učenec Dominic Gundissalinus zahrnul ve svém díle De divisione scienciarum, navazujícím na al-Fárábího, pod „fyziku“ kromě optiky, navigace, lékařství a agronomie také právě astrologii, alchymii a astrální magii, dokonce pak i „přirozenou nekromantii“. Jiní učenci, například Albert Veliký nebo Michael Scotus se snažili rozlišit praktiky, které spoléhaly pouze na přirozené příčiny, od těch, které byly závislé na pomoci démonů. Tak se zrodila představa přirozené magie, odlišné od magie démonické. V některých případech ovšem o těchto praktikách autoři nehovořili jako o magii, takové slovo pak bylo ponecháváno pro negativně chápané praktiky. Zároveň se ve vrcholném středověku objevuje mnoho výrazně negativních náhledu na magii.

Klasifikace magie

Richard Kieckhefer rozdělil středověkou magii na dvě hlavní formy:

„nízkou“ zahrnující různá zaklínadla, amulety, zlovolnou magii, věštění, lidovou astrologii, léčení a různé triky vydávající se magii. „vysokou“ nebo „intelektuální“ zahrnující učenou astrologii, astrální magii, alchymii a nekromantii

Za příklad „nízké magie“ lze považovat rukopisnou příručku z 15. století z tyrolského hradu Wolfsthurn. Je psaná německy, pravděpodobně světskou osobou, a zabývá se tématem vedení šlechtické domácnosti. Většina její obsahu nemá žádnou souvislost s magií, ale část obsahuje postupy, které se mohou magické zdát. V lékařských receptech je například doporučováno napsat určitá slova na listy léčivé byliny, a celou proceduru doprovodit modlitbami. Časté je také užití liturgických formulí mimo původní kontext, nebo zkomolených a nesmyslných slov v duchu antických nomina barbarica. Některé postupy zase připomínají klasické pověry: nošení pelyňku na ochranu před kouzelnictvím. Pozdější čtenáři zanechali na okrajích stránek své poznámky, některé chápou obsažené postupy jako na hraně kacířství, jiné se vyznačují spíše skepticismem.

Příkladem „vysoké magie“ je takzvaná Mnichovská příručka démonické magie, taktéž z 15. století. Je psaná latinsky a jejím autorem byl pravděpodobně duchovní. Zaobírá se věštěním a také obsahuje řadu zaklínadel, mezi jejichž cíle patřilo vzbuzení lásky, získání kouzelného koně nebo dohnání soka k šílenství. V magii této příručky se užívají magické kruhy, voskové podobizny očarovaných a vykuřování. Ještě ve větší míře než příručka z Wolfsthurnu čerpá z liturgie, ale také jsou zjevné vlivy astrologie i židovské a muslimské magie. Démonický charakter je nepokrytý: někdy se v nich vyvolává jménem Satan nebo Lucifer.

Pro středověký kontext je nutno podotknout, že užití termínu magie, a tím spíše termínů přirozená a démonická magie, se omezovalo na úzkou vrstvu vzdělanců. V běžné řeči by se o postupech obsaženém v obou příručkách hovořilo podle jejich charakteru spíše jako o „léčebných praktikách“, „požehnání“, „zaklínání duchů“ či o „kouzlech“. Zatímco démonický charakter magie mnichovské příručky je zjevný, tak v případě wolfsthurnské by se odpovědi, zda má něco společného s démony nejspíše lišily člověk od člověka.

Odkazy

Poznámky

Reference

Kategorie:Magie Kategorie:Středověk