Varnava (světským jménem: Vasilij Alexandrovič Nakropin; 2. ledna 1862 Petrozavodsk – 13. dubna 1924 Moskva) byl ruský duchovní Ruské pravoslavné církve a arcibiskup tobolský a sibiřský.

Život Původ Narodil se 21. prosince 1861 v Petrozavodsku Oloněcké gubernie v zámožné rodině „zahradníků“. Petr Nakropin, prapraděd budoucího biskupa, jako první v Petrozavodsku založil zahradu se skleníky v záplavové oblasti řeky Lososinky a začal pěstovat nejen obvyklé zelí a brambory, ale také pro obyvatele města neobvyklé jižní melouny, vodní melouny a chřest. Jeho potomci pokračovali v jeho díle a zásobovali gubernské město čerstvou zeleninou: okurkami, tuřínem, brukví, řepou a dalšími. V jednom z kázání, proneseném krátce poté, co se stal kargopolským biskupem, poznamenal: „celý můj život proběhl v téže gubernii jako váš“.

Podle vzpomínek současníka byl „Vasilij Nakropin čilý a schopný chlapec, <…> otec ho dal do místního Oloněckého gymnázia. Avšak Vaska se tam dlouho neučil. Jakžtakž se dostal do druhé třídy, zalekl se dalších moudrostí, byl ze vzdělávacího ústavu vzat a když trochu povyrostl a při projíždění městem s otcem si osvojil obchodování se zeleninou, začal již sám provozovat rozvážný obchod. Tím spíše, že rodiče se přesvědčili o nepochybných obchodních schopnostech svého syna, který při svých cestách po městě velmi úspěšně začal také sdělovat nejnovější zprávy, a to ještě ve velmi zajímavém podání Vasky-zahradníka, jak mu jednoduše říkali“. Podle názoru protojereje Georgije Šavelského „jeho gramotnost v žádném případě nepřesahovala gramotnost člověka, který slabě dokončil kurz základní školy. V kancelářských spisech protojereje se uchovával jeden jeho dopis na mé jméno. V dopise každé nové slovo začíná velkým písmenem a za každým slovem je tečka. Písmeno ‚jat‘ chybí“. Podle archivních údajů nestudoval na gymnáziu, ale na Petrozavodském městském učilišti. V „Církevních věstnících“, oficiálním vydání Svatého synodu, o něm bylo napsáno: „nezískal systematické vzdělání v duchovních ani světských vzdělávacích ústavech, ale od útlého věku pobýval v monastýrech a kromě toho byl od přírody člověkem živého ducha a mimořádně zvídavým, podařilo se mu částečně dlouhou školou mnišství a částečně cestou samostatného studia děl svatootcovské písemnosti získat <…> znalosti v náboženské oblasti a <…> duchovní zkušenost“.

Podle vzpomínek současníka „byl velkým vtipálkem, duchaplným, drzým chlapíkem, který dokázal vést nekonečné vyprávění a všechno ve verších. Ale měl ještě jednu pozoruhodnou schopnost – uměl bezkonkurenčně napodobovat ženský hlas. <…> Především měl pravidlo být na maškarádě výhradně v ženských kostýmech, ať už v podobě ruské bojarské dívky, prostě skromného černého domino, nebo dokonce v kostýmu baleríny“. Výmluvná je legenda dochovaná v análech emigrantských pamětí: jednou, když se Vasilij převlékl do ženských šatů, podařilo se mu dostat na guvernérovu maškarní ples, přičemž se vyprávělo, že sám guvernér věnoval neznámé „dívce“ svou pozornost. Tento zábavný příběh přinesl mladíkovi sice krátkodobou, ale širokou známost v gubernském městě.

V těchto letech se nevyznačoval zbožností. Během vykonávání kněžského svěcení biskupem mohl v odpovědi na biskupovu repliku „ať na tebe sestoupí milost Svatého Ducha“ říci: „No, to má náš biskup ale milosti. Po všech těch širokých kněžských kapsách je jich nacpáno“, a když sbor zpíval „axios, axios, axios“, Nakropin „odhaluje plody svého krátkého pobytu na gymnáziu a jako by se na nikoho neobracel, přizpěvoval: ‚asinus, asinus, asinus‘“ (lat. asinus – „osel“).

Mnich a kněžská činnost V roce 1895 nebo 1896 „náhle mění směr a obyvatelé Petrozavodsku se setkávají se známou postavou zahradníka, upovídaného obchodníka se zeleninou, která se zcela proměnila. V prostém, téměř žebráckém obnošeném žlutém zipunu – podriasu z látky, které se tehdy říkalo „ďáblova kůže“, v jakémsi ne zcela jasném klobuku či složité papache (pokrývka hlavy), se objevuje Vasilij. A řeči už nejsou stejné. Všechno mluví o Bohu, o spáse duše, o nutnosti křesťanských činů. Vasilij ještě více než dříve běhá a pobíhá po malém městě, o něčem jakoby usiluje, něčím hoří a znepokojuje se a nakonec se již objevuje v podobě skutečného, alespoň navenek, mnicha“. Je známo, že Vasilij Nakropin v 90. letech 19. století spolu se svým otcem Alexandrem Ivanovičem opakovaně navštěvoval Blagověščenskou Jašezerskou pustyni.

Ve třiceti šesti letech vstoupil jako poslušník do Klimeněckého monastýru oloněcké eparchie, kde 13. července 1897 přijal mnišský postřih se jménem Varnava. Dne 11. dubna 1898 byl biskupem Pavlem (Dobrochotovem) vysvěcen na jerodiákona; 12. dubna téhož roku na jeromonacha.

Dne 11. února 1899 byl jmenován správcem Klimeněckého monastýru; od 30. září téhož roku představeným monastýru. Když se postavil do čela monastýru, energicky se pustil do jeho rozvoje. V roce 1901 se v jeho zdech konaly kurzy organizované eparchiálním misionářem a knězem Konstantinem Plotnikovem, s velkou podporou představeného jeromonacha Varnavy (Nakropina). Obrovskou ránu materiálnímu stavu monastýru způsobil silný požár, který vypukl 15. dubna 1902. V ohni byly poškozeny všechny dřevěné stavby monastýru včetně devítikupolového Trojického chrámu. Díky aktivní činnosti Varnavy se dary a vklady znatelně rozmnožily a staly se štědřejšími. V roce 1902 byl Varnava představen v Gatčinském paláci carevně Marii Fjodorovně a velkokněžně Olze Alexandrovně, které následně opakovaně posílaly do vzdáleného Klimeněckého monastýru své dary, nejčastěji peníze. Od velkoknížete Konstantina Konstantinoviče a velkokněžny Jelizavety Mavrikijevny přišla na ostrov zásilka s tmavou látkou „na podriasy pro všechny mnichy“. 18. června 1904 byl povýšen do hodnosti igumena.

Dne 18. února 1905 byl jmenován představeným Paleostrovského monastýru téže gubernie s povýšením do hodnosti archimandrity. Dne 6. března 1908 byl na žádost moskevského metropolity Vladimira (Bogo­javlenského) jmenován do funkce představeného Novogolutvinského monastýru ve městě Kolomně Moskevské gubernie; o dva roky později byl přeložen do Starogolutvinského monastýru. Jak napsal Georgij Šavelskij, „vrozený rozum, velká obratnost, vychytralost a odvaha hraničící s drzostí mu pomohly nejen stát se archimandritou, představeným velmi bohatého Golutvinského monastýru v Kolomně, ale také proniknout do mnoha vysoce postavených domů a rodin“.

Varnavův původ z prostého lidu mu umožňoval vést prosté důvěrné rozhovory s lidmi jak v chrámu, tak mimo něj, což se stalo příčinou jeho popularity v Kolomně a Moskvě. Varnava dobře znal Svaté Písmo, životy svatých a své promluvy sestavoval netradičním způsobem: prokládal řeč frazeologismy lidového původu, vtipnými příslovími a okřídlenými slovy. Zároveň v jeho kázáních zcela chyběl takový neodmyslitelný atribut, jako je poučování. Nenáročnému stádu se neobvyklý archimandrita zjevně líbil, kolem něj se vytvořil jakýsi kroužek obdivovatelů a obdivovatelek, kteří Varnavu uctívali jako asketu, chránili ho a plnili jeho drobné úkoly.

Obyvatelé Kolomny dokonce zašli k moskevskému metropolitovi a ke Svatému synodu s žádostí o otevření nového vikářského biskupského stolce kolomenského biskupa a povýšení archimandrity Varnavy do této hodnosti.

Biskupská služba Na základě protekce Rasputina byl určen k biskupské službě. Arcibiskup Antonij (Chrapovickij) v soukromém dopise metropolitovi Flavianovi (Goroděckému) z 11. srpna 1911 psal o tom, jak členové Svatého synodu toto jmenování přijali: „Již se namáčí pero a zítra panovník podepíše, že se archimandrita Varnava stává kargopolským biskupem; jeho chirotonie bude v Moskvě. Jak k tomu došlo? A takto. Vl. K. Sabler prohlásil, že panovník si přeje vidět jej biskupem. Mnich Dmitrij řekl: ‚A potom bude třeba vysvětit na biskupa i Rasputina.‘ Začal jsem navrhovat, aby byly vysvětleny nesnáze tohoto přání; tehdy V. K. vytáhl z aktovky svou nejponíženější žádost o odstoupení a vysvětlil, že v odmítnutí Synodu spatří svou neschopnost být prostředníkem mezi panovníkem a Synodem a přenechat tuto věc někomu jinému. Tehdy jsem jménem hierarchů řekl: ‚Abychom vás udrželi ve funkci, vysvětíme na biskupa i černého kance, ale nebylo by možné poslat ho do Bijsku, vysvětit ho v Tomsku a podobně?‘ Večer 8. srpna jsme se tajně shromáždili u přepodobného Sergeje a po mnoha vzdeších jsme se rozhodli ze dvou stolců vybrat ten menší.“

Dne 12. srpna 1911 se proběhlo nařízení o tom, že se stává kargopolským biskupem, vikářem oloněcké eparchie a správcem Spaso-Preobraženského monastýru ve městě Kargopol; jeho sídlo bylo určeno ve Spasském monastýru v Kargopolu. Eparchiální tiskový orgán v souvislosti se zřízením kargopolského vikariátu 12. srpna 1911 poznamenal: „Nelze říci, že by toto zřízení bylo zde vyvoláno množstvím písemné agendy a složitostí eparchiální správy. <…> ale přesto jsou služby, poučování, besedy, shromáždění, cesty vikáře zcela možné a užitečné. Pokud k tomu ještě vezmeme v úvahu i osobnost Varnavy jako člověka známého ve vyšších kruzích a mezi dobrodinci hlavních měst, jako zvelebovatele obydlí a milovníka církevní řádnosti bohoslužeb, pak se nelze neradovat za Olonii a město Kargopol. Sláva Bohu, že nám Panovník daroval vikariát dříve než mnoha jiným eparchiím.“

Dne 27. srpna v Myrovarní komoře moskevský a kolomenský metropolita Vladimir (Bogojavlenskij) předsedal jmenování archimandrity Varnavy kargopolským biskupem, vikářem oloněcké eparchie. 28. srpna se při slavnostní bohoslužbě v Uspenském soboru Moskevského Kremlu uskutečnila jeho biskupská chirotonie, kterou vykonali: moskevský a kolomenský metropolita Vladimir (Bogojavlenskij), arcibiskup Vladimir (Sokolovskij-Avtonomov), dmitrovský biskup Trifon (Turkestanov), serpuchovský biskup Anastasij (Gribanovskij), biskup Jevfimij (Jelijev), biskup Tichon (Nikanorov).

Jak psaly noviny „Oloněcký týden“, „zpráva o jmenování a chirotonii Jeho Přeosvícenosti Varnavy, prvního kargopolského vikáře, se koncem srpna rychle rozšířila v Kargopolu a jeho okolí. Informace o tom však byly po dlouhou dobu nepřesné, dokonce ani místní duchovenstvo neznalo žádné podrobnosti. Konečně se roztříštěné zvěsti staly skutečností a v 1 hodinu v noci z 1. na 2. října 1911 dorazil Jeho Přeosvícenost Varnava vologdským vlakem na stanici ‚Njandoma‘, poté po odpočinku odjel na koních do Kargopolu“. Cestou byly zastávky na stanici Rjagovskaja a na Malošalgském pogostu, kde vikáře vítali místní duchovní a obrovské davy lidí. Do Kargopolu dorazil 2. října 1911, o čemž informoval oloněckého biskupa Nikanora (Naděžina); „proto mezi archijereji došlo k bratrské výměně pozdravů“.

Často podnikal cesty do vesnic. V týchž novinách se psalo: „Kázání Jeho Přeosvícenosti je vždy určeno posluchači zcela prostému – málo obeznámenému s učením víry a křesťanským životem. Takový posluchač mu porozumí, tím spíše mu porozumí posluchač vzdělanější. Velkou službu biskupovi – kazateli prokazuje jeho paměť, pohotovost a pozorovací schopnost. Díky tomu je řeč biskupa Varnavy bohatá na příklady – obrazy, podobenství ze slova Božího, ze životů svatých, z literatury a současného života, což ji oživuje a činí plodnou. Jako zručný houslista vyluzuje z houslí podivuhodné zvuky, tak i biskup Varnava svým obrazným slovem přiměje věřit, milovat a doufat.“

Při četných cestách po špatných venkovských cestách za každého počasí se biskup Varnava silně nachladil a „ve zcela bezvládném stavu byl svými ctiteli dopraven do Kargopolu, kde byla přijata energická opatření k obnovení zdraví Jeho Přeosvícenosti“.