Opatství svatého Petra a svatého Caprasia v Mozacu ( ), běžně známé jako opatství Mozac (nebo Mozat), je jedno z nejstarších a nejvýznamnějších opatství v oblasti Dolního Auvergne. Nachází se v obci Mozac (nedaleko Riomu v departementu Puy-de-Dôme). Bylo založeno na konci 7. století a od počátku se řídilo řeholí svatého Benedikta. V roce 1095 bylo připojeno k mocnému opatství v Cluny a pyšnilo se titulem „královské opatství“ (pod přímou ochranou francouzského krále). Mniši klášter opustili během Velké francouzské revoluce a v roce 1790 se klášterní kostel stal farním kostelem obce Mozac.
Opatství je zapsáno na seznamu Velkých evropských kulturních tras jako jedno z emblematických clunyjských míst. Toto označení uděluje Rada Evropy Evropské federaci clunyjských míst, jejímž členem je i obec Mozac.
Klášterní kostel a konventní budovy obklopující bývalý křížový ochoz jsou významným centrem románské architektury a jako národní historické památky Francie (monument historique) požívají památkové ochrany již od roku 1840.
Budova v sobě spojuje několik architektonických stylů. V důsledku ničivých zemětřesení v 15. století byla řada původních románských částí vážně poškozena a následně kompletně přestavěna a restaurována v gotickém slohu.
Celosvětová proslulost opatství pramení ze tří hlavních umělecko-historických pilířů: Románské hlavice: Výjimečná kamenosochařská kvalita a řemeslné zpracování figurálních i ornamentálních románských hlavic řadí Mozac k vrcholům auvergnatské sochařské školy. Předrománská krypta: V roce 1849 byla pod podlahou chrámu objevena unikátní, intaktně dochovaná předrománská krypta. Relikviářový poklad: Opatství uchovává světoznámou relikviářovou skříň svého zakladatele svatého Calmina a jeho manželky svaté Namadie. Tento luxusní středověký artefakt je vůbec největším relikviářem na světě vyrobeným technikou limogeského smaltu.
Klášter navíc již od 8. nebo 9. století vlastní cenné ostatky svatého Austremonia (Austremoine), prvního biskupa v Clermontu a hlavního evangelizátora celé oblasti Auvergne. Jeho kosterní pozůstatky jsou uloženy v malované dřevěné relikviářové skříni ze 16. století.
Historie Dvanáct století mnišského života Královské opatství bylo založeno s největší pravděpodobností v průběhu 6. nebo 7. století na jižním okraji tehdejší osady Mozac, v místě, které svými geografickými podmínkami ideálně vyhovovalo stabilnímu usídlení a budoucímu rozvoji řeholní komunity.
Samotný klášterní komplex vyrostl na vyvýšeném umělém ostrohu, který vznikl navršením a zarovnáním starověkých trosek. Nejstarší dochované stavební konstrukce kostela (krypta a západní karolínská předsíň či nartex) totiž ve vysoké míře vykazují druhotné využití (spolie) antických prvků – nacházejí se zde profilované římsy s válečkovým dekorem, obří kamenné kvádry s otvory pro popouštěcí kleště a další technické upínací systémy typické pro římské stavitelství.
Přítomnost pohanského gallo-římského oltáře přímo v prostoru klášterního křížového ochozu je navíc spolehlivě archivně doložena k roku 1604. Tento antický mramorový oltář je dnes uložen v hospodářských objektech panství Mons (které je v současnosti majetkem zemědělského holdingu Limagrain), kde byl po dlouhých staletích zapomnění v roce 1970 znovu objeven.
Tento mramorový oltář nese latinský nápis ze 2. nebo 3. století: GENIO ARVERN[O] | SEXT[VS] OR[GIVS] SVAVIS | AEDVVS
Podle výzkumů Reného Bouscayrola by to mohl být přímý doklad toho, že na tomto místě původně stála starověká svatyně zasvěcená Arvernskému Géniovi (ochrannému duchu tamního kmene Arvernů). Moderní historici však upozorňují, že takovéto zasvěcení by dávalo smysl pouze uvnitř hlavní arvernské metropole. Je proto více než pravděpodobné, že byl tento mramorový blok do Mozacu transportován z nedalekého Clermont-Ferrandu (Augustonemetum) v blíže neznámé epoše.
Volba této lokality byla zásadním způsobem podmíněna přítomností mimořádně bohaté hydrografické sítě tvořené říčkami Ambène, Moulins Blancs a dalšími vodními toky. Ty plnily klíčovou obrannou a hospodářskou funkci.
Na severní straně kláštera tvořilo koryto Ambène přirozený obranný příkop, podél něhož byly vztyčeny hlavní klášterní hradby oddělující mnišský areál od civilní vsi Mozac.
Vodní síť umožnila vybudovat dva velké vodní mlýny přímo uvnitř uzavřeného mnišského okrsku – severní fungoval na toku Ambène, jižní byl poháněn ramenem Moulins Blancs. V průběhu staletí se hospodářství opatství rozrostlo natolik, že na mozackém teritoriu fungovalo až 17 vodních mlýnů.
Klášter navíc profitoval ze své bezprostřední blízkosti u významného obchodního a tržního centra Riom (vzdáleného pouhé 2 kilometry východně) a ze strategické polohy přímo na frekventované trase staré římské silnice spojující antická centra Augustonemetum (Clermont) a Avaricum (Bourges). To opatství zajišťovalo stabilní ekonomický rozkvět, rychlou komunikaci a bezpečné spojení s okolním světem.
Od založení (6.–7. století) po clunyjskou afiliaci (1095) Podle hagiografického autora ze 17. století, který pracoval se staršími, dnes již zaniklými klášterními archivy, se jako předpokládané datum založení opatství uvádí rozmezí let 533 až 535. Za zakladatele jsou považováni Calminius (svatý Calmin) a jeho manželka svatá Namadie. Calmin nově vytvořenou komunitu obohatil o prestižní relikvie (svatého Petra a svatého Caprasia z Agenu), které osobně přivezl z Říma, Lerinských ostrovů a z Agenu. Ostatky obou zakladatelů jsou od konce 12. století uloženy v relikviáři s champlevé smalty z Limoges (Châsse de saint Calmin et de sainte Namadie), který je vůbec největším svého druhu na světě.
Roku 764 daroval král Pepin Krátký (podle jiných výkladů až v roce 848 akvitánský král Pipin II. Akvitánský) monastýru relikvie svatého Austremonia, prvního biskupa a evangelizátora Auvergne. Tímto aktem se Mozac transformoval na královské opatství. Tuto prvotní panovnickou ochranu následně potvrzovali a obnovovali další francouzští králové: V roce 1095 potvrdil král Filip I. podřízení Mozacu řádu v Cluny. Roku 1169 potvrdil privilegia opatství Ludvík VII. Francouzský. Král Filip II. August obnovil předchozí královskou chartu v roce 1217. Stejně učinil Ludvík VIII. roku 1224 a konečně Ludvík IX. v roce 1269.
V pozdním středověku byla tato trvalá královská ochrana vizuálně deklarována přítomností heraldické lilie přímo v erbovním znaku kláštera.
Clunyjská správa a gregoriánská reforma Vnitřní úpadek a rozklad řeholního života vedly v roce 1095 k rozhodnutí svěřit komunitu pod přímý dohled opatství v Cluny. Pouhých několik měsíců před příjezdem papeže Urbana II. na slavný Clermontský koncil (který vyhlásil první křížovou výpravu) postoupil auvergnatský biskup Durand opatství Mozac do rukou Cluny. Vzhledem k tomu, že Mozac požíval status královské fundace, král Filip I. potvrdil biskupskou donaci samostatnou listinou vydanou téhož roku.
Mozac si v rámci řádové hierarchie uchoval mimořádný význam, neboť mu byl ponechán prestižní titul opatství a nebyl degradován na pouhé převorství. To byl osud například opatství de Charlieu (které se stalo řadovým převorstvím Cluny roku 1040) nebo opatství de Sauxillanges, „dcery Cluny“, proměněné v převorství Hugem z Cluny v roce 1062. Papežská bula Urbana II. vydaná v Piacenze dokonce explicitně přisoudila chrámu svatého Austremonia v Mozacu „první hodnost a nejvyšší hierarchické postavení mezi všemi domy clunyjského řádu“.
Začlenění Mozacu do clunyjské sítě přímo doprovázelo prosazování gregoriánské reformy v clermontské diecézi. Umožnilo papežství a církvi převzít pevnou kontrolu nad řeholním majetkem na úkor laické usurpace církevních institucí světskými feudály. Mozac se stal hlavní strategickou základnou a předmostím clunisijského rozmachu v provincii Auvergne. Celkovou kontrolu nad územím zajišťovala síť čtyřiceti závislých míst (převorství, farností a hradních kaplí), z nichž většina lemovala severní Auvergne a kraj Bourbonnais, a vytvářela tak bezpečné etapové stanice na cestě z Mozacu do Cluny. Opatství v Mozacu zůstalo clunyjským až do definitivního zániku celého řádu za francouzské revoluce.
12. a 13. století: Královské a papežské intervence V letech 1122 a 1126 vtrhla vojska francouzského krále Ludvíka VI. Tlustého do Auvergne, aby donutila auvergnatského hraběte Viléma VI. k uzavření míru s clermontským biskupem Aimericem. Hrabě z Auvergne předtím vojensky obsadil nejen katedrálu v Clermontu, ale také klášterní kostel v Mozacu, který nechal narychlo přeměnit v pevnost proti královským silám. Královi vojáci však opatství Mozac dobyli hned při prvním útoku. Následně vyplenili interiér chrámu a kompletně roztříštili původní relikviář svatého Calmina a svaté Namadie, neboť se mylně domnívali, že ukrývá obrovské množství zlata. Tato nejstarší relikviářová skříň byla v dobových pramenech popsána jako dřevěná truhla natřená jasně červenou barvou, která byla umístěna přímo za oltářem svatého Petra. Její brutální zničení donutilo mnichy, aby na konci 12. století objednali současnou, celosvětově proslulou velkou relikviářovou skříň z limogeského smaltu.
Opatství dosáhlo absolutního vrcholu své moci a prosperity v roce 1165, několik desetiletí po celkové dostavbě románského chrámu. V tomto roce vydal papež Alexandr III. slavnostní bulu stvrzující klášterní statky a privilegia. Tato listina detailně jmenovala veškeré závislé državy, převorství a patronátní práva opatství Mozac, které tím bylo postaveno pod přímou a zvláštní ochranu Svatého stolce. Papežská bula z roku 1165 přitom plně převzala a potvrdila právní ustanovení, která předtím vytyčil Alexandrův předchůdce, papež Hadrián IV.
V červenci 1277 došlo k první historicky doložené právní dohodě mezi komunitou mnichů a sousedním městem Riom, která se týkala práv na pitnou vodu. Tehdejší mozacký opat Pierre de La Ferté postoupil riomským konšelům do trvalého užívání a správy vodní pramen Dragonescha, nacházející se v Saint-Genest-l'Enfant (území nynější obce Malauzat), aby tak zajistil zásobování Riomu vodou. Tato strategická městská transakce vynesla opatství Mozac jednorázovou kompenzaci ve výši 140 tourských livrů.
Od románského chrámu po zemětřesení v 15. století Ačkoliv není v archivech doloženo žádné přesné datum, na základě architektonického stylu lze spolehlivě vyvodit, že počátek 12. století přinesl výstavbu monumentálního románského opatského kostela, v odborné literatuře tradičně nazývaného Mozac II. Tato velkolepá stavba kompletně nahradila původní předrománskou svatyni, z níž se do nové struktury integrovaly a do současnosti dochovaly pouze západní věžová předsíň a podzemní krypta.
V letech 1452, 1477 a 1490 postihla opatství série ničivých zemětřesení, která klášterní areál z velké části zdemolovala. Tyto seismické katastrofy jsou spolehlivě doloženy v dochovaných archivech a dobových kronikách. Na samotné architektuře chrámu zanechaly tyto otřesy dvě hluboké materiální stopy: dlouhou, dodnes patrnou statickou trhlinu probíhající po severní fasádě západní věžové předsíně a extrémně poškozenou románskou listovou hlavici č. 47 v zadní části severní boční lodi, kterou drasticky zdeformoval náhlý kolaps kleneb.
Z původního předrománského a románského chrámu (Mozac II) se po této katastrofě v intaktním stavu dochovala pouze hlavní loď se svými 47 světoznámými figurálními hlavicemi, dále severní boční lodi (jejíž fasáda je viditelná z ulice) a základna s prvním patrem západní předsíně.
Veškeré ostatní zřícené části – včetně kompletního kněžiště (chóru), příčné lodi, jižní boční lodi, křížového ochozu a přilehlých konventních budov – nechal znovuvybudovat a velkolepě zrestaurovat opat Raymond de Marcenat (stavební etapa zvaná Mozac III). Při této zásadní obnově byl již uplatněn zcela nový architektonický styl – gotika. Původní světlý vápenec byl navíc nahrazen vysoce odolným tmavým vulkanickým andezitem.