Gomidas Keumurdžjan (arménsky: Կոմիտաս Քէօմիւրճեան; 1656, Konstantinopol – 5. listopadu 1707, tamtéž) byl kněz arménské katolické církve, odsouzený k trestu smrti za velezradu osmanského sultána a za tajné křtění muslimů. Byla mu nabídnuta plná milost a okamžité propuštění výměnou za konverzi k islámu, což opakovaně odmítl, načež byl veřejně popraven stětím v konstantinopolské čtvrti Samatya. Katolická církev jej uctívá jako blahoslaveného mučedníka.
Život
Raný život a kněžství Narodil se roku 1656 v Konstantinopoli jako syn arménského apoštolského kněze. Studoval u učeného vardapeta a před vysvěcením na diakona se ve věku asi dvaceti let oženil a nakonec zplodil sedm dětí. Stejně jako jeho otec se i on stal knězem arménské apoštolské církve a sloužil jako farář při chrámu sv. Jiří v Galatě. Jeho kázání přitahovala značné publikum nejen Arménů, ale i osmanských Řeků a tolik muslimů, že musel pravidelně kázat i v turečtině. Byl také autorem křesťanské poezie a složil veršovanou parafrázi Skutků apoštolů.
S povzbuzením francouzských jezuitských a kapucínských misionářů se v různých pravoslavných a starobylých východních církvích vytvořilo hnutí, které upřednostňovalo znovusjednocení se Svatým stolcem. Toto hnutí, kterému značně pomohla extrémně vysoká úroveň vzdělání, zakořeněná jak ve středověké scholastice, tak v renesančním humanismu, která byla požadována před svěcením katolických kněží po protireformaci, bylo mimořádně úspěšné a mnoho křesťanů se připojilo k některé z východních katolických církví.
V roce 1694, ve věku čtyřiceti let, Keumurdžjan se svou rodinou konvertoval k arménské katolické církvi. Spolu s dalšími kněžími Mekhitarem Sebastatsem a Chatčaturem Arakelianem se téměř okamžitě stal jednou z hnacích sil východokatolického hnutí mezi osmanskými Armény.
Přestože katoličtí i miafyzitští arménští kněží a laici sloužili a navštěvovali stejné farnosti bok po boku, neustálý růst východních katolických církví nakonec na naléhání hierarchů starobylých východních církví spustil intenzivní protikatolické náboženské pronásledování ze strany Osmanské říše. Toto pronásledování se vůči katolickým Arménům radikálně vystupňovalo poté, co byl v roce 1706 na příkaz Charlese d'Argental, hraběte z Fériolu, francouzského velvyslance u Vysoké porty unesen nedávno sesazený arménský patriarcha Konstantinopole. Patriarcha Avedik, který byl podezírán z případu slavného Muže v železné masce, byl propašován do Marseille a poté uvězněn na Mont-Saint-Michel a v Bastille za krádež diplomatických dopisů velvyslanectví a za urážku majestátu krále Ludvíka XIV.
Mezitím hrabě z Fériolu Keumurdžjana opakovaně varoval před důsledky tohoto politického napětí a nastalým pronásledováním katolické církve ze strany osmanské vlády, a nabídl mu a jeho rodině pomoc s útěkem z Osmanské říše. Považoval však za Boží vůli zůstat v Galatě a pokračovat ve svých pastoračních povinnostech, i kdyby to znamenalo jeho vlastní mučednickou smrt.
Mučednictví Večer 23. října 1707 (podle juliánského kalendáře) nebo 3. listopadu 1707 (podle gregoriánského kalendáře) byl zatčen na popud nově jmenovaného arménského patriarchy Hovhannese VII., který také nařídil zatčení několika arménských katolických biskupů, 40 kněží a 180 laiků.
Spolu s osmi dalšími arménskými kněžími, kteří byli rovněž podezřelí z konverze ke katolicismu, byl Keumurdžjan postaven před arménský milletský soud za velezradu sultána a narušení míru arménského lidu tím, že z nich měl dělat „Franky“. Jako mluvčí celé zatčené skupiny tvrdil, že se sice stali katolíky, ale ne „Franky“. Katolicismus znamenal náboženství, nikoli národnost. Jeho logika soud nepřesvědčila a on i osm dalších byli předvedeni k soudu tureckého kádího a tam prezentováni jako zrádci.
Kádí se zpočátku zdráhal v případu pokračovat, dokud patriarcha Hovhannes neobvinil Keumurdžjana z tajného vyučování a následného křtění velkého počtu muslimů a z toho, že hrabě z Fériolu zařídil jejich propašování z Osmanské říše, aby jeho konvertité mohli otevřeně hlásat svou novou víru. V reakci na to byl Keumurdžjan odsouzen k smrti za velezradu proti sultánovi Ahmedu III. a za porušení pravidel šaríi upravujících napomáhání odpadlictví. Jak bylo v té době v Osmanské říši zvykem, kádí nabídl Keumurdžjanovi a jeho osmi kněžským spoluobžalovaným plnou milost a svobodu výměnou za jejich okamžité obrácení k islámu. Ačkoli ostatních osm kněží okamžitě souhlasilo, pouze Keumurdžjan odmítl se slovy: „Nevyměním své zlato za vaši měď.“
Dne 5. listopadu 1707 byl v doprovodu své manželky, dětí a davu tří tisíc svědků odveden z vězení do konstantinopolské čtvrti Samatya. Stejně jako mnoho dalších umučených kněží byl i Keumurdžjan na popraviště následován svou manželkou a dětmi. Jeho žena ho povzbuzovala, aby zůstal neochvějný, zatímco jeho sestra Irena jej prosila, aby své rozhodnutí přehodnotil a nepřipravil rodinu o otce. Naléhala na něj, aby předstíral konverzi k islámu, a zároveň zůstal kryptokřesťanem.
Keumurdžjan nehnutě pokračoval, dokud nedosáhl křižovatky zvané Parmak Kapu, kde mu bylo nařízeno pokleknout. Učinil tak čelem k Jeruzalému, k velkému zděšení davu, který ho opakovaně marně volal, aby se otočil a místo toho se otočil čelem k Mekce. Když se k němu přiblížil kat s taseným mečem a naléhal na něj, aby si zachránil život konverzí k islámu, odpověděl: „Ne, dělej si svou práci,“ a začal recitovat nicejské vyznání víry v klasickém arménském liturgickém jazyce. Jeho modlitba přestala, až když mu byla sťata hlava.
Dědictví Po své smrti byl Keumurdžjan pohřben na arménském hřbitově v Konstantinopoli, kde za něj řečtí pravoslavní kněží ekumenického patriarchátu sloužili panychidu, protože žádný arménský katolický kněz se neodvážil tak učinit. Jeho tělo bylo později znovu exhumováno a převezeno k úctě do jezuitského noviciátu v Lyonu, kde bylo během Vlády teroru ztraceno.
Poprava Keumurdžjana vyvolala takové pobouření i mezi miafyzitskými Armény, že hrabě z Fériolu dokázal uvážlivým podplácením sultánových dvořanů a úředníků zařídit sesazení patriarchy Hovhannese a jeho nahrazení patriarchou Sahagem I., který byl známý jako umírněný. Pronásledování katolických Arménů následně ustalo, ale pouze dočasně.
Podle Donalda Attwatera Svatý stolec na podporu katolického hnutí mezi osmanskými Armény udělil extrémně vzácnou výsadu „communicatio in sacris“ (spoluúčast na posvátných úkonech) mezi katolickou a arménskou apoštolskou církví s nadějí, že nakonec bude možné dosáhnout přijetí závěrů Chalcedonského a Florentského koncilu a plného společenství. Náboženské pronásledování katolických Arménů arménskou apoštolskou církví a Osmany to však nakonec znemožnilo. Z tohoto důvodu se Abraham Bedros I. Ardzivian stal v roce 1742 prvním patriarchou Kilikie a hlavou arménské katolické církve.
Až do roku 1915, kdy arménská genocida zničila historicky velkou arménskou katolickou komunitu v Istanbulu, se výročí mučednické smrti blahoslaveného Gomidase každoročně připomínalo náboženským průvodem na místo jeho smrti. Kvůli rozšířeným protiarménským náladám jsou arménští katolíci, kteří v Istanbulu stále žijí, nuceni veřejné liturgické obřady omezovat. Spolu s neznámým počtem skrytých Arménů činil v roce 2008 oficiální počet věřících arménské katolické arcidiecéze Istanbulu, která má ve své jurisdikci všechny zbývající katolické Armény v Turecku, pouze 3 650 lidí.
Úcta Jeho beatifikační proces započal dne 12. května 1915, čímž obdržel titul služebník Boží. Dne 23. dubna 1929 podepsal papež Pius XI. dekret o jeho mučednictví.
Blahořečen pak byl tímtéž papežem dne 23. června 1929 v bazilice sv. Petra.
Jeho památka je připomínána 5. listopadu. V levé příčné lodi kostela San Nicola da Tolentino agli Orti Sallustiani v Římě je mu zasvěcen boční oltář. Obraz nad tímto oltářem, Kázání blahoslaveného Gomida, namaloval Mario Barberis v roce jeho blahořečení. Další obraz zobrazující jeho mučednictví se nachází v kostele Santa Maria della Scala.
Rodina Jedním z jeho synů byl Jean de Carbognano (asi 1706–1763), který poté, co osiřel, pomáhal s formací misionářů latinského ritu. Vstoupil do služeb Neapolského království jako dragoman. Jeho vlastní syn, Cosimo de Carbognano (1749–1807), vstoupil do služeb Neapolského království a později španělského krále a stal se rytířem Řádu zlaté ostruhy. V latině vydal zásady turecké gramatiky pro katolické misionáře působící v Osmanské říši.
Odkazy
Reference
Související články
Seznam světců a mučedníků katolické církve
Externí odkazy
Hagiography Circle Saints SQPN Santi e Beati
Kategorie:Blahoslavení Kategorie:Arménští katoličtí duchovní Kategorie:Konvertité Kategorie:Křesťanští mučedníci Kategorie:Narození v roce 1656 Kategorie:Narození v Konstantinopoli Kategorie:Úmrtí v roce 1707 Kategorie:Úmrtí 5. listopadu Kategorie:Úmrtí v Konstantinopoli Kategorie:Popravení stětím Kategorie:Popravení duchovní Kategorie:Muži