Varfolomej (světským jménem: Sergej Dmitrijevič Gorodcev; 17. července 1866 Pozdnoje – 1. června 1956 Novosibirsk) byl ruský duchovní Ruské pravoslavné církve a metropolita novosibirský a barnaulský.

Život Narodil se 17. července 1866 ve vesnici Pozdnoje v rodině kněze. Jeho otec Dmitrij Andrejevič založil jako první v Rjazaňské gubernii ještě před zrušením nevolnictví školu pro výuku čtení a psaní farních dětí.

V roce 1886 absolvoval Rjazaňský duchovní seminář, v roce 1890 Petrohradskou duchovní akademii s titulem kandidáta teologie. Studoval společně s budoucím patriarchou Sergijem (Stragorodským). Získal titul magistra teologie (téma disertační práce: „Kniha Jóbova (Pokus o biblicko-psychologický rozbor obsahu knihy)“). Roku 1951 obhájil doktorskou disertaci.

Od roku 1890 byl pomocníkem inspektora Mogilevského duchovního semináře. Spolupracoval v „Mogilevských eparchiálních vědomostech“.

Služba v Gruzii Dne 11. prosince 1892 byl vysvěcen na diakona a 13. prosince na kněze, poté byl ustanoven do chrámu svatého Alexandra Něvského ve městě Tiflis. Od 1. ledna 1893 sloužil jako správce 2. misijního (Kazanského) chrámu v Tiflisu (v Andrejevské ulici, dnes ulice Giorgiho Čubinšviliho). V době jeho ustanovení byl chrám dřevěný. V letech 1893–1894 byl místo něj postaven kamenný chrám. V roce 1903 byl povýšen na protojereje. Od 28. prosince 1905 současně působil jako učitel náboženství a inspektor tříd Ioannikijevského eparchiálního ženského učiliště.

Byl předsedou misijního bratrstva, předsedou eparchiální školské rady, blagočinným ruských chrámů, učitelem náboženství ve škole pro nevidomé, čestným členem Tifliské vlastenecké společnosti (nejaktivnější a největší monarchistické organizace na Kavkaze). Publikoval v „Duchovním věstníku Gruzínského exarchátu“.

Byl odpůrcem autokefalie Gruzínské církve a v lednu 1907 byl v důsledku atentátu spáchaného odpůrcem ruského vlivu v Gruzii těžce zraněn šesti kulkami.

Byl vyznamenán řádem svatého Vladimíra IV. stupně (1908) a III. stupně (1914).

V posledních letech svého života v Gruzii byl představeným chrámu svatého blahověrného knížete Michaila Tverského v Tiflisu.

Zatčení a vyhnanství Po vyhlášení autokefalie Gruzínské církve byl nucen opustit Tiflis, od roku 1918 sloužil v Baku v chrámu v takzvaném „černém městě“. V roce 1923 byl zatčen a vyhoštěn do Ufy. Po přezkoumání případu v roce 1924 byl poslán do Soloveckého tábora zvláštního určení, kde sestavil akafist svatému metropolitovi Filipovi, který schválili biskupové, kteří byli spolu s ním ve vězení. Po odpykání trestu v Solovkách se od roku 1926 až do začátku roku 1931 nacházel ve vyhnanství v Barabinském okruhu Západosibiřského kraje. V roce 1931 mu bylo určeno místo pobytu ve městě Bogučar ve Voroněžské oblasti.

Služba v Moskevské oblasti Od roku 1935 se stal farním knězem v Klinském rajónu Moskevské oblasti. V tomto období často hovořil s patriarchálním locum tenens, metropolitou Sergijem (Stragorodským). Během Velké vlastenecké války byl chrám v obci Volovnikovo, ve kterém sloužil, vypálen německými vojsky. Požár zničil dům, ve kterém kněz bydlel, všechny jeho knihy a rukopisy.

Biskupská služba Dne 17. dubna 1942 byl výnosem patriarchálního locum tenens č. 196 protojerej Sergij Dmitrijevič Gorodcev ustanoven na stolec možajského biskupa, vikáře moskevské metropole.

Dne 29. května 1942 v Kazaňském chrámu v Uljanovsku provedl metropolita Sergij obřad postřižení na monacha, při kterém přijal jméno Varfolomej na počest svatého apoštola Bartoloměje.

Následujícího dne, 30. května, proběhlo jmenování jeromonacha Varfolomeje (Gorodceva) biskupem možajským.

Dne 31. května 1942, v neděli Všech svatých, byla vykonána jeho biskupská chirotonie. Obřad svěcení vykonali: patriarchální locum tenens metropolita Sergij (Stragorodskij), arcibiskup gorkovský Andrej (Komarov), arcibiskup kujbyševský Alexij (Palicyn) a arcibiskup uljanovský Ioann (Sokolov). V samotný den chirotonie byl nově vysvěcený biskup Varfolomej jako odměna za téměř půl století pastýřské služby povýšen do hodnosti arcibiskupa.

Od 17. října 1942 – arcibiskup uljanovský.

Na jaře 1943 zaslal velikonoční pozdrav patriarchovi-katolikosovi Gruzínské církve Kalistratu, s nímž udržoval přátelské vztahy během svého působení v Gruzii. V tomto období mezi Ruskou a Gruzínskou církví neexistovalo modlitební a kanonické společenství a Ruská církev neuznávala autokefalii Gruzínské církve. V dopise mimo jiné uznal, že před rokem 1917 „velmocenské tendence jak vládnoucí ruské církevní moci, tak i nás – řadových kněží – mohly na gruzínské vlastence působit negativním dojmem“. Toto poselství vedené ve smířlivém tónu přispělo ke smíření obou církví v říjnu 1943.

Novosibirská eparchie Dne 26. července 1943 byl jmenován arcibiskupem novosibirským a barnaulským, správce irkutské eparchie (do 3. června 1948) a dočasným správcem omské eparchie (do 28. listopadu 1946). Na novosibirském stolci zůstal až do své smrti.

Byl účastníkem Archijerejského sněmu Ruské pravoslavné církve v září 1943, na kterém byl metropolita Sergij jednomyslně zvolen patriarchou.

V roce 1947 dosáhl navrácení ostatků svatého Jana Tobolského věřícím.

V letech 1947–1948 dočasně spravoval vladivostockou eparchii.

Vyžádal si u Svatého synodu vikáře a 27. února 1949 vedl v Novosibirsku chirotonii archimandrity Nikandra (Voljannikova) na biskupa bijského.

Dne 24. dubna 1949 byl povýšen do hodnosti metropolity.

V letech 1950–1951 dočasně spravoval semipalatinskou eparchii.

Věřící ho považovali za člověka asketického života, prozíravého starce. Byl skromný a přístupný farníkům, zároveň však velmi náročný na sebe i na duchovenstvo, pokud šlo o dodržování obřadů, kanonických pravidel, pořádku bohoslužby (vystupoval proti jakémukoli jejímu zkracování) a křesťanské morálky.

Opakovaně vyzýval věřící rodiče, aby své děti vedli k návštěvě chrámu, učili je modlitby, studovali Zákon Boží a sami přiváděli své děti do kostela k vykonání svátosti křtu. S těmito výzvami přestal po obdržení pokynů Svatého synodu v roce 1948 (takové pokyny byly rozesílány do všech eparchií a vycházely z požadavku úřadů na potlačení misijní činnosti Církve).

V roce 1949 napsal zmocněnec Rady pro záležitosti Ruské pravoslavné církve při Novosibirském oblastním výkonném výboru Sozoněnok v tajné charakteristice o biskupovi:

„Arcibiskup Varfolomej je fanaticky nábožensky založený člověk s hluboce konzervativními názory, velký přívrženec ruského starobylého života, příznivě se staví ke všemu ruskému a negativně k Němcům a vůbec k jinověrcům, zvláště k baptistům a katolíkům, horlivý služebník pravoslavné církve, který se ze všech sil a prostředky snaží rozšířit vliv církve, upevnit její postavení, uchránit duchovenstvo a věřící před jakýmkoli pokrokovým vlivem zvenčí. V těchto otázkách je neúnavný navzdory svému věku.“

Často sloužil ve Vozněsenském katedrálním chrámu v Novosibirsku, navštěvoval farnosti své rozsáhlé eparchie (jen v letech 1944–1948 navštívil více než 20 farností, přičemž některé z nich 2–3krát). Z jeho iniciativy bylo zaregistrováno značné množství farností, aktivně podporoval žádosti věřících o otevření chrámů a modliteben. Podle názoru zmocněnce Sozoněnka vladyka zastával názor, že „jako duchovní pastýř nebude Bohu milý a nezaslouží si čestné místo v posmrtném životě, pokud nebude neustále horlivě sloužit a věnovat své síly službě Bohu a ponechá duchovenstvo a věřící svěřené eparchie bez svého vedení a duchovního poučení“. Několik měsíců před svou smrtí, již jako 89letý stařec, odcestoval z Novosibirsku do Altajského kraje, aby vykonal pohřební obřad za kněze.

Dne 26. prosince 1952 mu patriarcha Alexij udělil k šedesátému výročí služby právo nosit dvě panagie.

Zemřel 1. června 1956. Pohřben byl v kapli svatého Serafima Sarovského ve Vozněsenském katedrálním chrámu v Novosibirsku.

Odkazy Reference

Kategorie:Muži Kategorie:Biskupové Ruské pravoslavné církve Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Narození 17. července Kategorie:Narození v roce 1866 Kategorie:Narození v Rjazaňské oblasti Kategorie:Úmrtí 1. června Kategorie:Úmrtí v roce 1956 Kategorie:Úmrtí v Novosibirsku