Katedrála svaté Julie a svaté Eulálie v Elne (francouzsky Cathédrale Sainte-Julie-et-Sainte-Eulalie d'Elne) je bývalý biskupský sídelní kostel ve městě Elne v departementu Pyrénées-Orientales v regionu Okcitánie.

Od založení diecéze v roce 571 byl zdejší chrám sídlem elneského biskupa, jehož církevní správa zahrnovala historické katalánské komarky Roussillon, Vallespir a Conflent. Monumentální stavba dominuje městu Elne a jeho širokému okolí z vyvýšeniny, na níž je situována.

Dochovaná románská katedrála, vybudovaná v průběhu 11. a 12. století, představuje jednu ze stěžejních architektonických památek katalánského románského umění. Sídlem biskupství pro tuto severní část historického Katalánska byla od 6. století až do roku 1602, kdy byl biskupský stolec definitivně přenesen do nedalekého Perpignanu. Chrám je zasvěcen svaté Julii a svaté Eulálii z Méridy.

Klášterní křížová chodba (ambit) je chráněna jako národní historická památka (monument historique) již od roku 1840, samotný katedrální kostel pak od roku 1875.

Historie Biskupství v Elne je poprvé spolehlivě doloženo k roku 571 a jedná se tedy o vizigótskou fundaci. Vizigóti, kteří v regionu vystřídali Římany, vyčlenili část území ze správy arcibiskupství v Narbonne a založili v Elne novou diecézi. V té době bylo město po předchozích vlnách barbarských invazí a plenění jedinou dostatečně významnou sídelní aglomerací v Roussillonu, která byla schopna plnit roli biskupského sídla.

Po krátkém období muslimské nadvlády na počátku 8. století území dobyli Frankové a v rámci karolínské reconquisty vzniklo hrabství Roussillon. V důsledku feudálních spojenectví a postupné ztráty centrální moci Karlovců se Katalánsko na konci 10. století fakticky emancipovalo od císařské moci, přestože formálně zůstávalo pod teoretickou suverenitou francouzského krále. V roce 1172 přešlo hrabství Roussillon pod přímou vládu barcelonských hrabat.

Starší stavební vývoj předchozích katedrálních komplexů v Elne byl dlouho neznámý. V letech 2018–2019 však archeologické vykopávky vedené východně před průčelím současné katedrály odhalily významné pozůstatky stavby, která pravděpodobně představovala původní vizigótskou katedrálu ze 6. století. Tyto nově objevené pozůstatky raně středověkého chrámu, situované pod náměstím Place des Garaffes, byly v roce 2023 zapsány na seznam historických památek.

Stavba současného románského chrámu byla zahájena pravděpodobně na samém počátku 11. století. K roku 1042 je doložen významný finanční dar od soukromé osoby v hodnotě deseti zlatých mincí (mancusi). O několik let později, v roce 1057, podpořila probíhající výstavbu katedrály další velkou finanční donací samotná vlivná barcelonská hraběnka Ermesinda Barcelonská.

Románské období a válečné útrapy V roce 1069 byl slavnostně vysvěcen hlavní oltář, což dodnes dokládá dochovaný latinský nápis na oltářní desce (mense) umístěné v hlavní apsidě. Stavební práce na komplexu však pokračovaly až do konce 12. století (v roce 1140 nechal biskup Udalguer celou budovu dodatečně opevnit) a protáhly se dokonce až do 13. století. Tyto dlouhé etapy dokládají architektonické změny v konstrukci hlavní lodi, jejíž valená klenba nevykazuje slohovou jednotnost.

Zvonice s mohutnou věží pochází již z 11. století. Západní mramorový portál nese dodnes viditelné stopy po požáru z roku 1285, kdy město dobyla vojska francouzského krále Filipa III. Smělého, který tehdy vedl válečné tažení proti aragonskému králi a barcelonskému hraběti Petru III. Francouzští vojáci tehdy zapálili vstupní bránu a následně celou katedrálu vyplenili.

Masivní zešikmená podezdívka na základně věže představuje statické zpevnění, které v roce 1415 provedl slavný mallorský architekt Guillem Sagrera, jenž tehdy působil jako hlavní stavitel ve službách zdejšího biskupa.

Gotické úpravy a ambiciózní projekty Po odstranění škod způsobených vypleněním z roku 1285 naplánovali elneští biskupové rozsáhlé zvětšení své katedrály. Původní románská bazilika mohla v tomto období vrcholné gotiky působit již velmi zastarale. V nedalekém Perpignanu byl navíc v roce 1324 položen základní kámen ambiciózního kolegiátního kostela svatého Jana. Z iniciativy biskupa Raymonda byla 18. dubna 1311 vyhlášena rozsáhlá finanční sbírka, která měla výstavbu nové gotické katedrály umožnit.

V letech 1317 až 1336 byla zahájena stavba rozlehlého gotického závěru (kněžiště) se sedmi paprskovitými kaplemi, který měl kompletně nahradit původní románský chór. Prudký rozmach a rozkvět města Perpignanu pod vládou mallorských králů, kteří zde začali budovat budoucí katedrálu svatého Jana Křtitele, však znamenal postupný úpadek významu Elne. Celý projekt byl proto předčasně opuštěn a z plánovaného gotického chóru byly vztyčeny pouze základové zdi.

Během 14. a 15. století tak došlo alespoň k menším úpravám: do jižní stěny hlavní lodi byly proraženy otvory pro vybudování postranních kaplí v gotickém slohu, které byly zaklenuty klasickou křížovou žebrovou klenbou.

Klasické a moderní období: Konec biskupství Demografický a urbanistický růst Perpignanu v průběhu celého středověku předznamenal politický úpadek Elne. Zdejší biskupové, kteří zároveň zastávali úřad hlavních kaplanů perpignanské kolegiátní kapituly a většinu času fakticky sídlili tam, dosáhli v roce 1601 oficiálního povolení k přenesení své rezidence do Perpignanu. Samotné sídlo diecéze formálně zůstalo v Elne až do roku 1801. Kolegiátní kostel svatého Jana v Perpignanu se tak stal novou katedrálou.

I přes tento úpadek prošel chrám v Elne během novověku několika úpravami a restaurátorskými zásahy:

V hlavní apsidě byl v 18. století vztyčen klasicistní oltář, což vedlo k narušení původního středověkého uspořádání prostoru. Výtěžek z prodeje staršího gotického stříbrného retáblu kanovníci využili k financování stavby monumentálního baldachýnu ve francouzském stylu, který byl inspirován pařížskými architektonickými vzory.

V průběhu 19. století došlo ke stavebním opravám a především k rozšíření oken v hlavní apsidě. Cílem bylo přivést více přirozeného světla do interiéru románské baziliky, která byla do té doby velmi temná (jediný výraznější zdroj světla předtím zajišťovala pouze okna pozdějších gotických bočních kaplí).

Architektonický popis exteriéru Současná katedrála je orientovaná sakrální stavba (směřující oltářem k východu), která je výsledkem několika navazujících stavebních etap realizovaných od 11. do 14. století. Vnější rozměry chrámu jsou monumentální, přičemž celková vnitřní délka budovy dosahuje 49,60 metru a celková šířka činí 20,50 metru bez započtení pozdnějších gotických bočních kaplí.

Románský závěr kostela Původní románský závěr kostela sleduje tradiční půdorys se třemi apsidami. Hlavní apsida je prolomena třemi okny zvětšenými v 19. století a zdobena mělkými pískovcovými pilastry nesoucími slepé arkády s prvky síťového zdiva (opus reticulatum). U základny se nachází drobná absidiola z 11. století a celá konstrukce je zvenčí dodatečně zpevněna dvěma vzácnými románskými opěrnými oblouky.

Nedokončený gotický chór Přímo za románskou apsidou se rozkládá podezdívka zamýšleného deambulatoria se sedmi paprskovitými kaplemi ve stylu pozdní plaménkové gotiky. Výstavba tohoto chóru byla z důvodu vyčerpání finančních prostředků definitivně přerušena v roce 1408.

Západní průčelí

Strohost západního průčelí katedrály svaté Eulálie dodává celé stavbě výrazný pevnostní charakter. Je vybudováno z nepravidelného lomového kamene.

Podle původního architektonického záměru měla fasáda zahrnovat dvě identické věžové zvonice. Samotná čelní stěna je zcela bez ozdob a je prolomena románským portálem z modrého mramoru z Céret, který je rovněž bez jakékoliv sochařské výzdoby či dekorace. Portál je výsledkem několika stavebních etap a jeho ostění je dodnes popraskané a ohořelé od ohně. Jedná se o přímé svědectví útoku vojsk francouzského krále Filipa III. Smělého na město Elne v roce 1285. Elegance tohoto mramorového portálu kontrastuje se surovým a archaickým zdivem okolních stěn.

Nad portálem se nachází malé půlkruhové okno lemované dekorem v podobě lombardských pásů.

Strukturální poruchy románského zdiva (z 11. až 13. století) byly způsobeny vahou jižní zvonice, jejíž základna proto musela být v 15. století dodatečně zpevněna masivní opěrnou podezdívkou. V téže době bylo celé průčelí v rámci fortifikačních prací zvýšeno a osazeno ozubeným cimbuřím, což vedlo k destrukci původního románského trojúhelníkového štítu.

Katedrála je kromě hlavního západního vstupu vybavena také bočním portálem, který sloužil pro přístup z přilehlých kapitulních budov nebo křížové chodby.

Věžové zvonice thumb|Pohled na věžové zvonice katedrály Obě věžové zvonice jsou navzájem konstrukčně spojeny hradbou s cimbuřím. Věže nijak nevystupují z linie západního průčelí ani nepřesahují boční stěny samotného kostela.

Při středověké výstavbě katedrály byla vybudována pouze jižní věž; severní věž představuje novodobou přístavbu pocházející až z 19. století.

Jižní věž Masivní původní celokamenná jižní věž se skládá ze čtyř pater čnících nad spojovací hradbou. V každém patře a na každé straně věže se nacházejí čtyři půlkruhová okna, která jsou buď otevřená, nebo zaslepená jako slepé arkády. Věž je na samém vrcholu zakončena cimbuřím.

Severní věž Severní věž je postavena z červených cihel. Je celkově méně masivní a znatelně nižší než sousední jižní věž. Její první patro kombinuje režné cihly s kamenem a je zcela bez ozdob. Druhé patro je na každé straně prolomeno dvěma půlkruhovými okny, zatímco ve třetím patře se nachází již pouze jedno, avšak širší okno. Věž je stejně jako její sousedka zakončena střešní terasou s cimbuřím.

Přízemní prostory věží Přízemní prostory obou věží se v nejstarší stavební fázi otevíraly přímo do bočních lodí chrámu, což dodnes dokládají patrné klenební pasy. Prostor byl původně propojen také s hlavní lodí; tyto velké propojovací arkády byly zazděny až v pozdějších staletích při stavbě empor (tribun).

Interiér thumb|Pohled do hlavní lodi katedrály v Elne Chrám je postaven na bazilikálním půdorysu se třemi loděmi. Skládá se z hlavní lodi o sedmi klenebních polích a dvou bočních lodí. Každá z těchto lodí je na východní straně zakončena půlkruhovou apsidou, která je zaklenuta konchou.

Hlavní loď Hlavní loď je zaklenuta půlkruhovou valenou klenbou, která v západní části budovy přechází do klenby mírně lomené. Tento jev jasně dokládá různé etapy výstavby a jejich postup v závislosti na aktuálním stavu financí tehdejšího biskupství. Masivní kamenná klenba je nesena mohutnými pilíři křížového půdorysu, které jsou ozdobeny příložnými polosloupy.

Středověcí románští stavitelé zde použili promyšlený optický trik pro umělé zlepšení perspektivy: pilíře jsou mírně nakloněny směrem dopředu a podélná podokapní římsa se nad hlavními arkádami směrem k závěru postupně zvedá.

Boční lodě a narthex thumb|Pohled do jižní boční lodi Boční lodě byly v nejstarší stavební fázi zaklenuty křížovými klenbami bez žeber. Když se však přistoupilo k vyzdění valené klenby nad hlavní lodí (která byla do té doby kryta pouze plochým dřevěným krovem), byly boční lodě přezděny a zaklenuty půlvalenou klenbou z důvodu statického zajištění bočního tlaku. Ototisky a stopy po původním dřevěném krovu jsou dodnes patrné na mezilodním pasu (mezilehlém oblouku) přímo nad varhanami.

Před samotnou loď je předsazen narthex (předsíň) tvořený dvěma klenebními poli, který ve své horní části staticky nese varhanní kůr.

Velmi slabé osvětlení interiéru zajišťují v podstatě pouze okna proražená do gotických bočních kaplí podél jižní lodě. Nízký počet oken, která jsou navíc rozměrově malá, vytváří v interiéru mystické šero a pableskující stíny, což je typický a charakteristický znak sakrálních staveb v celém Roussillonu.

Hlavní loď dosahuje celkové délky 42 metrů, šířky 8 metrů a výšky 16 metrů. Výška bočních lodí činí 11,20 metru.

Mobiliář a umělecká výzdoba