Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian (9. dubna 1891 LiberecMatriční záznam o narození a křtu – 31. ledna 1962 Praha), přezdívaný Král komiků, byl český divadelní herec, režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, majitel dostihové stáje a jezdec na koních, podnikatel, filmový herec němé i zvukové éry filmu, mecenáš, spisovatel, mim a imitátor, který se díky mimořádné kombinaci talentu, ambicí a živelnosti vypracoval na hvězdu českého filmu, divadla i rozhlasu. Byl jedním z nejpopulárnějších herců a vůbec celebrit první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace, což fatálně poznamenalo jeho postavení i kariéru. Jeho obliba však utrpěla jen dočasně a trvá dodnes, o čemž svědčí vítězství v anketě České televize o „Krále komiků“ a časté televizní reprízy jeho filmů.

Život Mládí Narodil se libereckému krejčímu, vlastenci a ochotníkovi Antonínu Burianovi (* 1863), který byl původem ze vsi Tuchom na Nymbursku než se přestěhoval za prací do Liberce a jeho o pět let starší manželce Marii Burianové, rozené Škaloudové (* 1858), která měla z předchozího manželství dceru Žofii Pickovou (*1884). V Liberci prožil Vlasta Burian prvních deset let svého života. Roku 1901 se jeho rodina přestěhovala na pražské předměstí Žižkov,Pražské policejní přihlášky, rodina Antona Buriana protože jeho otec neměl v Liberci, kde byla většina obyvatel německá, vhodné prostředí k vlasteneckým aktivitám. Získal v Praze místo úředníka vybírajícího potravinové daně a svého malého syna vodil pravidelně do Národního divadla. Josef Vlastimil se později vyučil obchodním příručím na obchodní škole. Jako syn krejčího se od dětství setkával s lidmi, kteří měli zájem o divadlo, a měl možnost slýchat příběhy z tohoto prostředí. Sám už jako dítě zpíval na kůru a měl rád operu. Mladý Vlasta Burian měl také velkou zálibu ve sportu. Vynikal zejména ve fotbale, byl brankářem. Hrál za Union Žižkov, později za Viktorii Žižkov. Nejznámější je však jeho kariéra ve Spartě. Věnoval se také cyklistice a závodně hrál tenis. Pravidelně se zúčastňoval závodů a turnajů, které často vyhrával (existuje malá část jeho dosud dochovaných trofejí, které zabírají jednu velkou vitrínu). Časem však většina jeho sportovních aktivit ustoupila divadlu. Své bavičské nadání zpočátku uplatňoval převážně soukromí na večírcích svých přátel. Jeho nadání mu však postupně otevřelo cestu i k veřejnému vystupování (v němž mu otec nejdřív bránil, ale když viděl syna na jednom představení v hospodě, usoudil, že je výborný komik a nadále jej od umělecké činnosti neodrazoval).

+Milníky v životě Vlasty Buriana 9. duben 1891 Narozen v Liberci krejčímu, vlastenci a ochotníkovi Antonínu Burianovi, pocházejícímu ze vsi Tuchom, rodiště jeho matky Kateřiny Burianové, jejímž byl nemanželským synem. Jeho otcem byl Jan Brzák. Příjmení nosil po matce. 5. květen 1901 Jeho rodina se přestěhovala k blízkosti Prahy na Žižkov kvůli německému útlaku. kolem 1909 První vystoupení před diváky v jednom fotbalovém klubu, které mělo velký úspěch. 8. duben 1912 Z poměru s tanečnicí Anči Pírkovou se narodila jeho jediná dcera Emilie Burianová-Kristlová. 1919 Sňatek s Ninou Červenkovou-Burianovou 1923 První film Tu ten kámen aneb Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku 1. září 1925 Založení vlastního divadla – Divadlo Vlasty Buriana v divadélku Adrie. 1930 První role ve zvukovém filmu (C. a k. polní maršálek) a první velký úspěch. 1933 První (a jediné) vážné role ve filmu – falešný revizor Chlestakov (Revizor) a rytmistr Kilián (U snědeného krámu), za kterého získal Bílou stuhu. 1942 Získaní Státní ceny. 1. září 1944 Zavření všech divadel Němci, to se nevyhýbá ani Divadlu Vlasty Buriana. 1945–1950 Odsouzení z kolaborace, herecký distanc a znárodnění jeho divadla. 1950 Zrušení hereckého distancu a angažování do Karlínského divadla. 1951 První poválečná role ve filmu (Slepice a kostelník). 1953–1962 Konec účinkování v Karlíně a vystupování na zájezdových estrádách. 1956 Poslední role ve filmu (Zaostřit, prosím!). 31. leden 1962 Zemřel v Praze na plicní embolii. 1994 Soudní rehabilitace. 8. únor 2002 Přenesení ostatků Vlasty Buriana a jeho ženy Niny z Vinohradského hřbitova na Vyšehrad.

V soukromí náhled|400px|vlevo|Rodokmen Vlasty Buriana

Z poměru s tanečnicí Annou Emílií Pírkovou měl za svobodna dceru Emilii Burianovou (8. duben 1912 – 25. květen 1996)Milan Wolf: Vlasta Burian v obrazech, Levné knihy KMa, Praha, 2006, str.182, . Roku 1919 se oženil s Ninou Červenkovou-Burianovou. Ta mu byla největší oporou v těch nejtěžších dobách, měla ho velmi ráda a byla jeho největší obdivovatelkou. Musela být na každém Burianově představení, když se zpozdila, Vlasta nechal pozdržet představení, dokud Nina nebyla ve své lóži. Nebo když byla Nina nemocná, nechal zavést mikrofon na jeviště a Nina poté jeho výkon poslouchala telefonem. V roce 1944 se jeho dceři narodil syn Vlastimil Kristl.

Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový, vyhýbavý a měl deprese – trpěl zřejmě maniodepresivními stavy, spekuluje se i o Aspergerově syndromu či ADHD, jež nebyly v danou dobu ještě definovány a které by spíše mohly vysvětlovat jeho talent a stavy jeho duše. I proto se často uzavíral ve své vile Dejvicích, kterou měl elegantně a luxusně zařízenou. Každodenně sportoval, proto měl ve své vile velkou tělocvičnu a u vily postaven bazén, tenisový kurt a bohatě vybavenou kuchyni, kde měl nejlepšího českého kuchaře své doby, Jaromíra Trejbala. Vždy ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu (na pražské Klamovce si například zahrál několik tenisových zápasů s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem). Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka jedné pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč, aby mohli lépe sportovat. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář.

Zlom a dočasné přerušení kariéry V roce 1944 došlo v jeho životě a v popularitě k prudkému zlomu. Nejdříve jeho divadlo zavřeli Němci, po válce byl zatčen Čechy (a jeho divadlo bylo znárodněno). Nejdříve byl uvězněn do společné cely s esesáky a kriminálníky, kde byl velmi ponižován. Poté byl na intervenci Jana Masaryka propuštěn, vyšetřován na svobodě, nakonec jej soud osvobodil. Po negativním ohlasu v tisku i na zásah politiků (kteří ho chtěli exemplárně potrestat) byl opět uvězněn a na základě vykonstruovaných obvinění (především na základě pod trestem smrti vymámené výpovědi Lídy Baarové) odsouzen za kolaboraci s německými okupanty na několik měsíců k těžkému žaláři a pokutě půl milionu korun. Základem odsouzení byly tyto body:

obvinění: V rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimorem zesměšňoval exilovou vládu v Londýně, konkrétně Jana Masaryka. Obhajoba: K tomu byl donucen nacisty. A svědci, kteří skeč v rozhlase slyšeli, se divili, že Burian nebyl Němci za toto vystoupení nařčen ze sabotáže, protože prý strašnější výkon neslyšeli… A dalším vystoupením se vyhýbal předstíráním různých nemocí. obvinění: Ve své vile hostil německé okupanty včetně K. H. Franka. Obhajoba: Ve skutečnosti byli u Buriana ve vile Němci jen jednou, a to když na udání sousedů hledali na zahradě údajně zakopané zbraně. A s K. H. Frankem se viděl Burian pouze jednou, a to v restauraci. obvinění: Uplatil magistrátní úředníky, aby získal městský pozemek k rozšíření tenisového kurtu, a když za Protektorátu byl benzín na příděl, získal ho nepoctivým způsobem, i to, že jako jeden z mála mohl vůbec s autem jezdit. Obhajoba: S autem jezdil na fingované smlouvy s Lucernafilmem a ne z dovolení Němců. obvinění: Využitím německé protekce mohl vystoupit v Národním divadle jako principál ve Smetanově Prodané nevěstě. Obhajoba: Žádost, aby mohl pohostinsky vystupovat, si však Burian v divadle podal sám, aby demonstroval své upřímné „češství“, a vedení ho ochotně, bez nátlaku kladně vyřídilo. U soudu se také obhajoval, že schválně nepřijal role v německých filmech v dobách okupace. obvinění: Zdravil nacistickým pozdravem „hajlováním“ (zdviženou pravicí). Obhajoba: Zde Burian vypověděl, že takto nezdravil a pokud vůbec zdravil na jevišti se zdviženou pravicí, že to byla ruka se zaťatou pěstí, nebo že tento úkon doprovázel slovy: „Takhle vysoko skáče můj pes, když přijdu domů“, což mělo velký ohlas u diváků doprovázený salvami smíchu. Podle pamětníků dokonce vystoupil za okupace na jevišti s bičem a na něm bylo připevněno velké tiskací C. Když se ho poté ptali, co to znamená, tak odpověděl: „To je bič, na něm cé.“ Za takové provokace mohl za protektorátu hrozit trest vězení nebo dokonce smrti (podle knihy Vlasta Burian na cestě do 21. století, ve které Ondřej Suchý zpracoval obvinění a následnou Burianovu obhajobu podle dobových materiálů). náhled|Trestní nález Trestní nalézací komise Ústředního národního výboru města Prahy Po propuštění už divadlo nesměl obnovit, byl mu zabaven prakticky veškerý majetek (také vila v Dejvicích) a následujících pět let nesměl vystupovat. V jeho vile byla zřízena školka. Traduje se, že když šel Burian navštívit děti, které pobývaly v jeho bývalé vile, nepřišel nikdy s prázdnou. Ze začátku musel pracovat tvrdou manuální prací, byl vážným v severočeských dolech, pak jako poslíček pracoval na horských chatách, kde jezdil s autem pro rekreanty ROH a v kuchyni pak škrábal brambory. Zde už začal ilegálně vystupovat.

Smutný návrat a konec Za těch pět let, kdy nesměl hrát, se změnil: byl skromnější, ze sportovce s výbornou fyzickou kondicí se stal stařík – viditelně sešel, vězení a pronásledování mu podkopalo zdraví a do toho se přidalo pití. Teprve v roce 1950 mu byl herecký distanc zrušen. Po zkušebním představení v Městském divadle v Kladně začal hrát v divadle v Karlíně na přímluvu Jiřího Frejky a Jana Wericha (Werich se tím možná pokusil odčinit, když v roce 1941 v USA s Voskovcem nazpívali píseň nazvanou Kolaborant Burian, což byla reakce na jeho účast v Hvězdách nad Baltimore. Další pokus o odčinění bylo obsazení do role rádce Atakdále v pohádce Byl jednou jeden král...). Byl nucen krotit svou improvizaci a hrát veršovaná dramata např. Nezvalovy Tři mušketýry, kde hrál s Vladimírem Rážem. Ráž později vzpomínal, když během jednoho tohoto představení na konci děkovačky už to údajně nevydržel a zarýmoval si: „Kluci, my jsme reci, jdeme na dvě deci“, po odchodu za oponu k němu režisér Nezval přišel a řekl mu: „Vlastíku, tohle už mi nikdy nedělej.“ Od svého vyhození v roce 1953 začal vystupovat na různých estrádách, které mu úplně zničily zdraví – měl problémy se žílami a velmi mu otékaly nohy, proto nemohl chodit a musel při představení sedět, ale přesto se bavil. Jeho humor i komika byly ještě stále na dobré úrovni, ale už ztratily podstatnou část oné výbušnosti a osobitosti, které jim dřív dodávaly světovou úroveň, což neváhal přiznat i Burian sám. Některé pořady natočené pro rozhlas („Právní poradna“ aj.) jsou přesto vrcholem realizovaného humoru v této oblasti. Známá je však jeho smutná poznámka určená fanouškovi, který chtěl, aby se mu podepsal na fotografii jako Vlasta Burian, Král komiků: „Král? Kdepak král! Teď už jenom králíček…“ Tehdy mu bylo také povoleno natáčet filmy.

Aby se uživil, musel vystupovat na estrádách, i když byl nemocný. Poslední představení svého života odehrál s těžkým zápalem plic. Nakonec zemřel na plicní embolii, doma, v blízkosti své věrné družky Niny Burianové. Nina pak zemřela o devět týdnů později, podle pamětníků na manželově hrobě.