Ťan-šan (čínsky 天山, pinyin Tiān Shān, český přepis Tchien-šan, rusky Тянь-Шань, Tjan'-Šan', kazašsky také Тәңіртау, Tengirtau, kyrgyzsky Теңир-Тоо, Tengir-Tó, ujgursky تەڭرىتاغ, transliterováno Tängritagh) v překladu z čínštiny „Nebeské hory“, z ujgurštiny, kyrgyzštiny a kazaštiny „Tengriho hory“, je rozsáhlé pohoří ve střední Asii, táhnoucí se rovnoběžkovým směrem v délce asi 2800 km od Kyrgyzstánu po Sin-ťiang. Průměrná šířka pohoří je 300–600 km. Je šestým nejvyšším pohořím na světě.
Ťan-šan je starší než jižněji ležící horstva Alpsko-himálajského systému, neboť začal vznikat už při kaledonském vrásnění. Jeho vývoj však pokračoval i během vrásnění hercynského (variského), kimmerského a alpinského. Díky tomu pokrývá Ťan-Šan pestrý reliéf od zarovnaných povrchů po glaciálně modelovaný vysokohorský reliéf.
Členění K vymezení a geografickému členění Ťan-šanu existuje několik přístupů. Geologicky orientované vymezení a členění přiřazuje k Ťan-šanu také Pamiro-alaj (Gissaro-alajský systém) a Ťan-šan je v tom případě členěn na pět částí na severní (zahrnující Zailijský Alatau, Kungej Alatau, Džungarský Alatau a Tarbagataj, Kyrgyzský hřbet a někdy také Talaský Alatau), centrální (tvořený trojúhelníkem hřbetů Ferganského, Kokšaal-tau a Těrského, někdy rozdělovaný ještě na Ťan-šan centrální a vnitřní), západní (hřbety ze severu ohraničující Ferganskou kotlinu – hřbety Čatkalský, Ugamský, Pskemský, Kuraminský), jižní (Pamiro-alaj, tedy hřbety Alajský, Turkestánský, Zeravšanský a Hissarský) a východní (Ťan-šan na území Číny – hřbety Chalyk-tau, Borochoro, Bogda, Barkol a Karlik).
Naproti tomu geografové obvykle považují Pamiro-alaj za samostatný horský systém a člení Ťan-šan pouze na tři části, a sice na západní (kromě hřbetů ze severu ohraničujících Ferganskou kotlinu též Talaský Alatau, Kyrgyzský hřbet, Zailijský a Kungej Alatau), centrální (tvořený trojúhelníkem hřbetů Ferganského, Kokšaal-tau a Těrského, tedy shodné vymezení) a východní, kam je kromě hřbetů v Číně přiřazován též Džungarský Alatau a Tarbagataj. Ze západního je někdy vyčleňován ještě severní Ťan-šan zahrnující Zailijský a Kungey Alatau. Toto členění je také obvykle používáno mezi horolezci a horskými turisty.
Geologie náhled|Letecký pohled na centrální Ťan-šan. Uprostřed Chan Tengri Ťan-šan je vrásno-zlomové pohoří vrásněné při kaledonském (severní části pohoří) a hercynském (jižní části pohoří) orogénu. Následně byla zdejší oblast peneplenizována a k reaktivaci výzdvihu došlo v souvislosti s kimmerským a poté alpinským vrásněním.
Vhledem k velkému územnímu rozsahu i složitému geologickému vývoji je geologická stavba pohoří velmi pestrá. Nacházíme zde hlubinné vyvřeliny proterozoického i paleozoického stáří, prvohorní vulkanity, nejrůznější sedimentární i metamorfované horniny od proterozoika po mezozoikum. Mezihorské deprese jsou pak vyplněny terciérními sedimenty.
Geomorfologie náhled|Chan Tengri s ledovcem Severní Inylček Vzhledem ke značnému rozsahu horského systému Ťan-šanu se v jeho jednotlivých částech výrazně liší i reliéf. Najdeme zde jak oblasti s vysokohorským reliéfem s extrémní vertikální členitostí, tak i pouze středohorské oblasti se zarovnanými povrchy. Nejvyšších výšek dosahuje centrální Ťan-šan ve své východní části v horském uzlu hřbetů Kokšaal-tau, Meridionální a Sarydžaz, kde se nacházejí nejvyšší vrcholy pohoří – sedmitisícové Džengiš Čokusu (7439 m n. m.) a Chan Tengri (6995 nebo 7010 m n. m.) a také řada dalších šestitisícových vrcholů. Na západ od tohoto horského uzlu, ve střední části centrálního Ťan-šanu, se nachází vysoko vyzdvižená, nicméně relativně málo vertikálně členitá syrtová oblast s náhorními plošinami, zarovnanými povrchy a poměrně krátkými paralelními hřbety. Horstva západního Ťan-šanu jsou nižší, s výjimkou Zailijského Alatau nepřesahují nadmořskou výšku 5000 m n. m., přesto jsou však obvykle značně vertikálně členitá s výrazně alpínským reliéfem. Východní Ťan-šan tvoří izolované hřbety, dosahující obvykle nadmořských výšek nad 5000 m n. m., a zvedající se přímo z okolních sníženin, což posiluje jejich vertikální mohutnost. Nejvýchodnější části Ťan-šanu (Barkol-šan, Karlik-šan) již tak vysoké ani vertikálně mohutné nejsou.
Zalednění Celý Ťan-šan je intenzivně zaledněn a ledovce nalezneme ve většině zdejších horských hřbetů. Celková plocha zalednění v pohoří dosahuje 10 000 km². Zatímco v nižších hřbetech západního Ťan-šanu jsou zejména drobnější karové a svahové ledovce, případně krátké ledovce údolní, v centrálním Ťan-šanu je zalednění skutečně masivní. Centry zalednění jsou zejména horský uzel hřbetů Kokšaal-tau, Meridionální a Sarydžaz s nejdelším ťanšanským, 60,5 km dlouhým ledovcem Inylček, dále pak západní část hřebene Kokšaal-tau kolem piku Dankova a masiv Ak-šijrak.
Hranice sněžné čáry se zvyšuje s rostoucími teplotami a zejména klesajícími úhrny srážek od severozápadu k jihovýchodu. Zatímco v Džungarském Alatau je její výška kolem 3000 m a v Zailijském Alatau či Čatkalském hřbetu je její výška kolem 3600 metrů nad mořem, v jižní a východní části centrálního Ťan-šanu se zvyšuje až nad 4200 m n. m. a v některých částech hřbetu Kokšaal-tau je dokonce 4600 m n. m. vysoko. Velký vliv na zalednění a výšku sněžné čáry má také expozice svahů. náhled|Ledovec Inylček s jezery Merzbachera Během svrchního pleistocénu došlo v horách střední Asie ke dvěma glaciálním cyklům, přičemž při tom starším byl rozsah zalednění větší. Rozsah zalednění při posledním glaciálním maximu kulminoval před 14–16 tisíci lety a rozsah zalednění v té době byl jedenapůl až dvojnásobný než rozsah dnešní. Pozice sněžné čáry byla o 150–300 metrů, v některých případech dokonce až o 450 m níže, než je její současný stav. Mezi lety 9000–3000 před naším letopočtem se ledovce rozkládaly zhruba na stejné ploše jako v současnosti, poté se rozsah zalednění oscilačně zvyšoval až do 19. století.
Naprostá většina ledovců je nyní v ústupové fázi. Například v masivu Ak-šiirak mezi lety 1934 a 1977 ustoupilo 83 % ledovců, dalších 13 % bylo stabilních a pouhé 4 % postoupily. Zaledněná oblast v Zailijském Alatau se mezi padesátými a osmdesátými lety 20. století zmenšila o více než 63 km². Kromě samotného ústupu je pozorované též ztenčování ledovců. Předpokládá se, že ve výškách pod 4100–4300 metrů nad mořem zde mohou ledovce zcela zaniknout. Odtání ledovců by mělo velký vliv na změnu vodního režimu řek pramenících v Ťan-šanu a tím i velké ekonomické a společenské dopady.
Klima Ťan-šan se nachází na rozhraní mezi subtropickým a mírným podnebným pásmem. Místní klima je extrémně kontinentální a poměrně aridní. Jsou zde velmi velké rozdíly v teplotách mezi jednotlivými ročními období. V zimě se na severní úpatí nasouvá chladný sibiřský vzduch a vznikají zde četné teplotní inverze, které však nezasahují příliš vysoko. Díky tomu má severní podhůří Ťan-šanu vyšší průměrné zimní teploty než okolní nížiny. Normální vertikální gradient zimních teplot je obnoven od výšek cca 1500 metrů nad mořem. Mírná zima je také v chráněné Ferganské kotlině a v kotlině jezera Issyk-kul, kde je zima zmírňována vlivem nezamrzajícího jezera. Naopak ve vysoko položených oblastech a horských údolích centrálního Ťan-šanu se průměrné zimní teploty pohybují kolem −20 °C a teploty mohou spadnout i pod −50 °C. Oproti tomu v létě je ve všech výškách zachováván normální teplotní gradient, průměrné červencové teploty dosahují nad 26 °C ve Ferganské kotlině a nad 24 °C v Čujské dolině a klesají na méně než 8 °C na syrtových plošinách centrálního Ťan-šanu ve výškách kolem 3500 m n. m. náhled|Řeka Naryn Vlhkost je do oblasti Ťan-šanu přinášena zejména od západu atlantickými vzdušnými masami. Nejvyšší úhrny srážek jsou proto dosahovány zejména v západních částech pohoří, kdy návětrné západní svahy Ferganského hřbetu dosahují více než 1000 mm srážek. Směrem k východu množství srážek ubývá. Výrazně se také projevují efekty návětří a závětří – mezihorské kotliny ve srážkovém stínu okolních hřbetů dostávají méně než 200 mm srážek. V různých částech pohoří je také různá sezonalita srážek. V pohořích obklopujících Ferganskou kotlinu jsou nejvyšší úhrny srážek dosahovány v jarních měsících, kdy se sem posouvá íránská větev polární fronty, a poměrně srážkově bohaté je i zimní období. Jarní srážková maxima jsou i v severních podhorských oblastech a nížinách. Všechny ostatní horské hřbety mají nejvyšší úhrny srážek v letních měsících a zima je z důvodu přítomnosti sibiřské anticyklony téměř beze srážek. V mezihorských kotlinách centrálního Ťan-šanu jsou tak i přes velké zimní mrazy zimy bezsněžné.
Hydrologie Celá oblast Ťan-šanu je odvodňována do bezodtokých pánví a žádná část vody odtékající z Ťan-šanu se tak nedostává až do světového oceánu. Západní část pohoří i části centrálního Ťan-šanu se nachází v povodí Aralského jezera a je odvodňována řekou Syrdarja a její zdrojnicí řekou Naryn. Severní části Ťan-šanu jsou odvodňovány řekou Ču, která se ztrácí ve sníženině Aščikol, a řekou Ili do jezera Balchaš. Jižní svahy Ťan-šanu odvodňuje řeka Tarim a její zdrojnice, její voda se ztrácí v oblasti dnes již vyschlého jezera Lobnor. Severní svahy hřbetů Borochoro, Bogda, Barkol či Karlik ve východním Ťan-šanu a jihovýchodní svahy Džungarského Alatau jsou odvodňovány kratšími vodními toky do Džungarské pánve. náhled|Jezero Song-kul Odtokový režim horských řek Ťan-šanu je niválně-glaciální, glaciálně-nivální a pouze v pohořích bez zalednění (například části Ferganského hřbetu) také čistě nivální. Maxima průtoku jsou tedy dosahována v pozdně jarních nebo letních měsících.
Jezera Na území Ťan-šanu se nachází několik velkých tektonických jezer. Největším z nich je s plochou přes 6200 km² jezero Issyk-kul, nacházející se v tektonické depresi mezi hřbety Kungej a Těrskej Alatau. Jméno jezera, znamenající v překladu „horké jezero", má svůj původ ve faktu, že jezero ani při nejchladnějších zimách nezamrzá. Dalšími velkými jezery jsou Song-kul nebo Čatyr-kul v Kyrgyzstánu nebo Sayram v Číně. Kromě nich najdeme v pohoří nesčetné množství glaciálních jezer.
Fauna a flóra náhled|Údolí Karakol v Těrském hřbetu s porosty smrku Schrenkova Ťan-šan a obecněji pohoří střední Asie jsou jedním ze čtyř center biodiverzity na území bývalého Sovětského svazu. Nacházíme zde zvláštní mix druhů indo-himálajských, mongolských, eurasijských a středomořských, stejně tak jako řadu lokálních endemitů. Relativní bohatost zdejší bioty v porovnání s okolními nížinami je dána dále větší stanovištní diverzitou horského prostředí a také tím, že kryté horské oblasti mohly sloužit jako refugia v klimaticky nepříznivých epochách.
Pohoří se zvedá z okolních polopouští a pouští a najdeme v něm všechny výškové vegetační stupně. V severním Ťan-šanu navazuje na pásmo pelyňkové polopouště kavylová step s častými křovinami růží (Rosa) nebo zimolezů (Lonicera) ve stinných lokalitách nebo v údolích. Na horní hranici tohoto pásma přechází v lesostep se střemchami (Prunus padus) a divokými jabloněmi (Malus sieversii). Dolní hranice lesa, tvořeného smrkem Schrenkovým (Picea schrenkiana), je na severních svazích ve výškách 1500–1800 metrů nad mořem, přičemž na jižních svazích například v Kungej Alatau, často stupeň lesa úplně chybí. Horní hranice lesa je pak mezi 2500–3000 m n. m. Nad ní jsou v subalpinské zóně dlouhostébelnaté trávníky s porosty různých druhů jalovců. Nad 3000–3500 m n. m. jsou pak alpinské trávníky s nižší druhovou diverzitou. náhled|Jezero Sary-čelek, oblast výskytu ťanšanské jedle (Abies sibirica var. semenovii)