náhled|Ilustrace k článkuAntipsychiatrie je široké hnutí převážně anglosaského původu, které se v 60. letech 20. století rozešlo s kritérii a metodami klasické psychiatrie.
Charakteristika a historie Původní hlavní směr antipsychiatrie vznikl v rámci psychiatrie (vedli jej sami psychiatři). Odmítal existenci psychických poruch jako specifických nemocí a vykládal je jako reakci na sociální prostředí, přičemž klasická psychiatrie je podle něj oporou patologické a patogenní společnosti.Jan Jandourek: Sociologický slovník, Portál, Praha, 2001, . Str. 28, heslo antipsychiatrie. Klasické psychiatrické výklady tak brání kritice stavu společnosti, psychiatrické metody jsou společensky schvalovaným násilím a nástrojem moci pod rouškou medicíny a vědy.Pavel Hartl, Helena Hartlová: Psychologický slovník. Praha, Portál, 2000, . Str. 49, heslo antipsychiatrie.
Umírněnější a racionálnější směry vycházející z antipsychiatrie nebo k ní alternativní kritizují především používání neprověřených předsudků a postupů a „psychiatrických legend“ a zaměřují se na analýzu společenské role psychiatrie, psychiatrického nálepkování (labelling) a stigmatizace, procesu sociálně-administrativního psychiatrického dělení lidí na „blázny“ a „normální“ osoby. Podobnými otázkami se zabýval i Michel Foucault.Michel Foucault: Psychologie a duševní nemoc, Dauphin, Praha, 1999. Orig. Maladie mentale et psychologie, Presses universitaires de France, Paříž, 1962 a 1966, předchozí verze Maladie mentale et personnalité, 1954.Michel Foucault: Naissance de la clinique (Zrození kliniky), 1963Michel Foucault: Surveiller et punir (Dohlížet a trestat), 1975 (vývoj vězeňství, včetně paralel s psychiatrií)
Většina přístupů řazených k tzv. „antipsychiatrii“ odmítá užívání psychiatrických léčiv (psychofarmak) nebo elektrošoků a preferuje alternativní metody šetrnější k lidskému tělu, zejména psychologické metody (arteterapie, přijetí a integrace odlišnosti psychiky atd.). Odmítá například internování schizofreniků v psychiatrických léčebnách.
Například schizofrenie může být interpretována jako reakce na stresovou situaci – tzv. psychologické zhroucení. Zkušenost získaná během změněného prožívání může vést k osobnostnímu růstu jedince, psychofarmaka tento proces naruší. V rámci antipsychiatrického hnutí bývá zdůrazňováno, že psychiatři neznají příčiny duševních nemocí a nevědí, jak je vyléčit. Předmětem kritiky bývá i to, že psychiatři mnohdy léčí psychofarmaky i stavy, které mohou mít somatické příčiny.
Na přelomu 20. a 21. století bylo předmětem antipsychiatrické kritiky nadužívání psychiatrické stigmatizace u dětí (např. ADHD – dětská hyperaktivita s poruchou pozornosti) a masové nasazování psychofarmak k úpravě vybočujících dětí.
Do „antipsychiatrického hnutí“ se počítají jak modernější a humánnější psychiatrické přístupy, z nichž některé dnes již mají v psychiatrii své místo, tak i přístupy odmítající psychiatrii jako celek, například z náboženských nebo jiných ideologických pozic (např. scientologie). Michal Černoušek považoval antipsychiatrii za sebereflexi oboru psychiatrie, která ovšem došla tak daleko, že popřela povahu psychiatrie jako medicínského oboru sloužícího pomoci nemocným a shledala ji sociálně-administrativním nástrojem segregace lidí.
Cyrille Koupernik, historik psychiatrie, ve své knize Smysl a nesmysl antipsychiatrie shrnul myšlenky antipsychiatrického hnutí následovně: místo skutečné diagnostiky používá psychiatrie jakýsi „předem daný herbář patologie lidské botaniky“, proti psychiatrické represi je třeba bojovat, pochopit v některých případech i svobodu psychopatologického projevu, je třeba posunout zastaralé metody psychiatrie, jejichž podstatou je nálepkování a internace.
Thomas Szasz, jeden ze zakladatelů antipsychiatrie, vycházel z těchto myšlenek: ne všechny psychické poruchy jsou psychickými chorobami, duševní zdraví je tak složitá věc, že nemůže být předepisováno pouhou medicínou – často bývá duševní nemoc důsledkem sociální patologie, institucionálně aplikovaná psychiatrie může někdy z duševně zdravého jedince vytvořit pomateného a duševně chorého.
Antipsychiatrie se sama stala obětí nálepkování, když mnohé, často rozdílné i oprávněně kritické pohledy na psychiatrii byly označeny za jediné hnutí s názvem antipsychiatrie, což může napomoci jejich diskreditaci. Podle Černouška tato paušalizace neodpovídá skutečnosti.
Působení scientologické církve Jako jedna z vůdčích platforem antipsychiatrického hnutí v současné době vystupuje Občanská komise za lidská práva (CCHR, Citizens Commission on Human Rights), založená scientologickou církví v roce 1969.
Jako svůj cíl deklaruje boj se zločiny proti lidským právům spácháné psychiatry a ostatními profesionály, kteří se podílejí na léčení duševních chorob (např. psychologové). Tvrdí, že se zasloužila na odhalení zvěrstev psychiatrů, podvodů v psychiatrických léčebnách apod., vydává publikace dokazující odhalení podvodu psychiatrů či celé společnosti vo vzťahu k pacientom.
Podle českého psychologa Michala ČernouškaMichal Černoušek: Šílenství v zrcadle dějin. Grada Avicenum, Praha, 1994, . O antipsychiatrii je speciálně kapitola 1.4, str. 26. byl prvním průkopníkem antipsychiatrického uvažování anglický filosof A. Meyerson, který v roce 1936 popsal v článku Omyly v psychiatrii předsudky a přežitky obsažené v základech psychiatrického myšlení.
Antipsychiatrie v levicové teorii Antipsychiatrické názory dnes prosazují i některá levicovo-liberálně orientovaná hnutí, případně anarchistická hnutí. Jejich kritika psychiatrie spočívá v přesvědčení, že jde o korporátní a státní nástroj k utlačování a pronásledování lidí kvůli jinému názoru, chování či osobné výjimečnosti. Ti radikálnější proti psychiatrii aktivně vystupují, konají různé benefiční akce na pomoc pacientům a vyzývají psychiatry k diskuzi. Psychiatrii kritizují jako škodlivou pavědu založenou na segregaci postižených a nezřídka ji přirovnávají k nacismu či eugenice.
Mezi nejvýznamnější zastánce této teorie patří např. hnutí ANTIFA, nebo na Slovensku působící organizace Spravodlivosť pre všetkých a Inštitút ľudských práv.
Sporné je i zařazení stoupenců tzv. Teorie neurodivergence, kteří tvrdí, že lidská psychika je spektrum, tudíž není možné dělit lidské chování a myšlení na zdravé a nezdravé. Teorie neurodivergence je blízká levicovému pohledu, svůj původ má v sociálních teoriích 20. století, podobně jako rodové teorie.
Představitelé antipsychiatrie David Cooper Ronald David Laing Thomas Szasz, původně psychoanalytik. Knihy: Manufaktura šílenství Mýtus duševní nemoci Giorgio Antonucci Marc Rufer. Publikace: Irrsinn Psychiatrie (Šílenství psychiatrie), 1988, nakl. Cytglogge, Bern Wer ist Irr? (Kdo je blázen?), 1991, nakl. Cytglogge, Bern Psychiatrie – Taeter, Opfer, Methoden (Psychiatrie – pachatelé, oběti, metody), 1996, nakl. Cytglogge, Bern Tabletky štěstí. Extáze, Prozac – návrat psychofarmak?, nakl. Books, Brno, 1998, , orig. vydání Glückspillen. Extasy, Prozac und das Comeback der Psychopharmaka., 1995, Droemersche Verlaganstalt Th. Knaur Nachf. München.
Odkazy Reference
Literatura Karel Chromý: Duševní nemoc – Sociologický a sociálněpsychologický pohled. Praha, Avicenum, 1990. Erving Goffman: Stigma, 1963, česky 2003 Cyrille Koupernik: Smysl a nesmysl psychiatrie Abraham Myerson: Omyly v psychiatrii (článek, 1936)
Související články Občanská komise za lidská práva Psychiatrie: pomoc nebo hrozba?
Externí odkazy
The Antipsychiatry Coalition, anglicky Občanská komise za lidská práva Citizens Commission on Human Rights, anglicky
Kategorie:Psychiatrie Kategorie:Lékařská etika Kategorie:Lidská práva Kategorie:Psychologické směry