Jaroslav Hurt (30. prosince 1877, PřerovMatriční záznam o narození a křtu – 15. dubna 1959, Tábor) byl český herec, režisér, divadelní ředitel a pedagog.
Pocházel z herecké rodiny, na divadle začínal jako technik. Do roku 1925 působil v Národním divadle, současně se věnoval pedagogické činnosti. Vyučoval na pražské konzervatoři a na Právnické fakultě Univezity Karlovy, kde přednášel řečnictví. Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 606 Napsal také knihu Řečnictví v teorii a praxi (1934). Působil i v rozhlasovém vysílání a ve filmu. Od roku 1914, byl manželem zpěvačky Vlasty Loukotkové (1893–1973), se kterou měl syna Jiřího Hurta (* 1915).
Životopis Byl synem herce a divadelního ředitele Jana Hurta, jeho bratr Josef Hurt byl také divadelním ředitelem a výtvarníkem. Gymnázium studoval v Jindřichově Hradci, ale v sextě studia ukončil. Roku 1893 odešel za otcem, ředitelem Divadla a Arény u Deutschů v Praze, kde pracoval jako technický pracovník a nápověda. Protože se rozhodl stát hercem, školil se také soukromě u Josefa Šmahy. Sedm let putoval mezi různými společnostmi, hrál u Kokoškové, Dobrovolného, Choděry, Chmelenského, Štětky aj. V letech 1904–1906 získal konečně angažmá v Plzni, odkud si ho v roce 1906 Jaroslav Kvapil převzal do souboru Národního divadla v Praze.
Éra Národního divadla náhled|Jaroslav Hurt v roli Zdislava Berky z Dubé ve hře B. Adámka Salomena, 1918 Národní divadlo v Praze se stalo jeho domovem téměř na dvacet let, působil zde jako herec i režisér, po Kvapilově odchodu z divadla po něm převzal vedení činohry (1919–1921). Mezi jeho významné herecké role v Národním divadle patří Jago (Othello) a Polonius (Hamlet) v shakespearovském cyklu roku 1916, vodník Ivan v Jiráskově Lucerně (1905) a několik nastudování Vojnara (Alois Jirásek, Vojnarka). V Národním divadle vytvořil přes 250 rolí a režíroval téměř 50 inscenací.
Jako velký obdivovatel Jaroslava Kvapila vyznával jeho hereckou školu psychologického realismu, v němž rád ztvárňoval postavy s ostrým až sarkastickým slovním vyjadřováním. Jeho mimika byla úsporná, gesta pevná, jeho artikulace byla precizní a osobitě řezaná. Často se dostával do konfliktu s Eduardem Vojanem, jehož v dialozích často přehrával. Roku 1920 byl iniciátorem zabrání Stavovského divadla a jeho začlenění jako druhé scény Národního divadla. J. M. Gottlieb: Jednou za život, nakl. Lidová demokracie, Praha, 1960, str. 124 V roce 1922 se postavil proti novému šéfovi K. H. Hilarovi, s nímž měl rozpory ke způsobu hereckého vyjadřování, směřujícího k expresionismu, vzdal se funkce šéfa činohry a roku 1925 z divadla odešel.
Rozhlasová práce Roku 1927 se stal prvním stálým režisérem rozhlasových činoher v Radiojournalu, když zde již od roku 1925 hostoval. Od roku 1932 byl pak šéfrežisérem. Už v listopadu 1925 přednesl v rozhlase monolog z Molièrova Misantropa. Od svých režijních počátků se snažil dokázat, že činoherní děj je možné v rozhlase realizovat i bez vizuálních počitků, především doplňováním různých zvukových efektů, které dokreslují místo děje, atmosféru, postavy i děj samotný. Specifiku rozhlasového vedení herce viděl ve zdůraznění patosu ve vyjadřování, melodičnosti přednesu, správného a vhodného akcentu. K tomu se hodila klasická melodramata, v lednu 1928 bylo uvedeno melodrama Jaroslava Vrchlického s hudbou Zdeňka Fibicha Námluvy Pelopovy. Po úspěchu této hry byla uvedena i druhá část Vrchlického trilogie, Smír Tantalův, kde hráli např. Bedřich Karen, Václav Vydra, Eva Vrchlická a Jarmila Kronbauerová. Pro rozhlasovou práci vytvořil stálou skupinu mladých herců, s níž spolupracoval. V roce 1939 odešel do starobního důchodu.
Pedagogická práce V letech 1919–1928 byl profesorem dramatického oddělení pražské konzervatoře, kde vyučoval deklamaci a studium rolí. Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 502 Mezi jeho žáky patřili Ladislav Boháč, Marie Glázrová, Jarmila Horáková, Miloslav Jareš, Jan Škoda, František Salzer, Otomar Korbelář, Miloš Nedbal, Jan Pivec, Světla Svozilová aj.Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 175 Mladí posluchači a absolventi třídy J.Hurta hrávali ve dvacátých letech svá mimoškolní veřejná představení v holešovické Legii malých.Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 86. V letech 1926–1934 přednášel řečnictví na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.
Poslední léta Těsně před koncem války se na čas vrátil do divadla, aby vedl Divadlo práce, pozdější Revoluční scénu (hrála v Komorním divadle). Po zrušení této scény Hurt hrál a režíroval s ochotníky v různých jihočeských městech a působil jako ředitel, šéf činohry a režisér v Českých Budějovicích (1945–1950). I zde též vystupoval jako herec a s budějovickým divadlem se rozloučil rolí prof. Poležajeva v Rachmanově hře Neklidné stáří.
Citát
Ocenění 1953 Řád práce 1960 titul Zasloužilý člen ND
Filmografie Jeho práce u filmu nebyla rozsáhlá. Před 1. světovou válkou pomáhal jako herec u společnosti ASUM, pro kterou také režíroval svůj jediný film, Falešný hráč. Většina filmů se nezachovala, významná byla role v historickém filmu Stavitel chrámu, dnešní divák ho může postřehnout v dosud hraném filmu Voskovce a Wericha Peníze nebo život, kde hrál nastávajícího tchána Jiřího Voskovce.
Herecké role němý film Dáma s barzojem, 1912 – role neuvedena Falešný hráč, 1912 – role neuvedena Rozvedená paní, 1913 – role neuvedena Stavitel chrámu, 1919 – první stavitel, ďábel (dvojrole) Šílený lékař, 1920 – detektiv Harry Gordon Modche a Rezi, 1926 – role neuvedena Pantáta Bezoušek, 1926 – rada Burdych, Mařenčin otec Pražský flamendr, 1926 – truhlářský mistr Jahoda
zvukový film Peníze nebo život, 1932 – Pepíkův tchán Osudná chvíle, 1935 – bankovní ředitel dr. Bartoš
Režie Falešný hráč, 1912
Odkazy
Reference
Literatura Josef Balvín: Martin Růžek, Orbis, Praha, 1964, str. 23, 26, 91 Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 15 B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 54–6, 102, 136, 149, 160, 222, 250, 256–7, 266 Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 141, 142, 150, 460, 462, 463, 502 Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 29–31, 35, 37–8, 58, 67, 82–3, 85–6, 88, 90, 91, 108, 245, 380, 305 Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1898–1930, Orbis, Praha, 1959, str. 208, 225 František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 191, 229, František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 110 František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 227 Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 31, 58, 227, 266, 310, 349, Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. . S. 133, 192–194, 323, 395, 424. Český hraný film I., 1898–1930, NFA Praha, 1995, Český hraný film II., 1930–1945, NFA Praha, 1998, Rudolf Deyl: Vojan zblízka, Orbis, Praha, 1953, str. 295–7, 359 Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 191 J. M. Gottlieb: Jednou za život, nakl. Lidová demokracie, Praha, 1960, str. 123–5 Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 87, Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. I. díl : A–K. 1. vydání (dotisk). Praha : Libri, 2009. 750 s. . S. 464. Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 341, 372 Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 22, 122, 129, 164, 521 Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 174–5 Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 14–6, 54, 56, 62, 7–3, 78, 115 Hana Konečná a kol: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 140, 169, 307, 386 František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 116 Jarmila Kronbauerová: Hodiny pod harlekýnem, Melantrich, Praha, 1973, str. 82–6 Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 511 Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 38 Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, 1975, vyd. Divadelní ústav, Praha, str. 71, 105 Josef Teichman: Eduard Vojan, Orbis, Praha, 1947, str. 54, 59 Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 34 Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 67–9, 76, Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 205,
Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 28–9, 31–2, 35–6, 39, 165, Jindřich Vodák. Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 178–181.
Externí odkazy
Jaroslav Hurt v souborném katalogu Akademie věd ČR
Jaroslav Hurt na stránkách Českého rozhlasu Osobnosti Jindřichohradecka Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
Kategorie:Čeští herci Kategorie:Čeští divadelní herci Kategorie:Čeští filmoví herci Kategorie:Čeští herci němého filmu Kategorie:Herci Národního divadla Kategorie:Herci Divadla Josefa Kajetána Tyla Kategorie:Čeští režiséři Kategorie:Čeští divadelní režiséři Kategorie:Čeští filmoví režiséři Kategorie:Rozhlasoví režiséři Kategorie:Režiséři Národního divadla Kategorie:Čeští divadelní ředitelé Kategorie:Čeští divadelní pedagogové Kategorie:Pedagogové na Pražské konzervatoři Kategorie:Pedagogové na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Kategorie:Lidé Českého rozhlasu Kategorie:Lidé Jihočeského divadla Kategorie:Nositelé Řádu práce Kategorie:Umělci z Přerova Kategorie:Narození 30. prosince Kategorie:Narození v roce 1877 Kategorie:Narození v Přerově Kategorie:Úmrtí 15. dubna Kategorie:Úmrtí v roce 1959 Kategorie:Úmrtí v Táboře Kategorie:Muži Kategorie:Absolventi gymnázia v Jindřichově Hradci Kategorie:Lidé Radiojournalu