Mikoláš Aleš (18. listopadu 1852 MiroticeMatriční záznam o narození a křtu – 10. července 1913 Královské VinohradyMatriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti Král. Vinohrady - Sv. Ludmily) byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor, jedna z nejvýznamnějších osobností takzvané „Generace Národního divadla“, klasik českého umění 19. století. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, přičemž vycházel z odkazu Josefa Mánese, později směřoval spíše k secesi.
Životopis Jeho otcem byl František Aleš, písař a později městský tajemník, člen významné a zámožné mirotické rodiny, matkou Veronika Alšová, rozená Famfulová. Kvůli finančním potížím se celá rodina několikrát přestěhovala. V roce 1856 nejprve do Písku a následně do Prahy. Ani tam se však nepodařilo situaci zlepšit a Alšové se v únoru 1859 vrátili zpět do Mirotic.
Kreslit začal už ve čtyřech letech. V roce 1862, podobně jako jeho dva bratři František a Jan, nastoupil na školu v Písku a v roce 1865 na gymnázium, které však pro neshody s jedním z tamních pedagogů musel opustit.
Začal se učit malířem a roku 1867 vstoupil do druhé třídy písecké reálky, kde studoval až do roku 1869, kdy odjel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Během studia si přivydělával vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi. Jeho učiteli byli Josef Matyáš Trenkwald a Jan Swerts.
V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesoru A. Woltmannovi, který během své přednášky v německém vzdělávacím klubu Concordia popřel sice existenci českého umění v době gotické a barokní; uvedl, že české umění pouze přejímalo v té době německé vzory. Čeští studenti, kteří přednášku navštívili, hlasitě protestovali a neopustili přednáškovou síň, na což profesor Woltmann reagoval vyklizením síně. Později protesty přerostly v potyčky mezi německými a českými studenty. Aleš byl potrestán několikadenním vězením a vyloučen z akademie.Radio.cz: Mikoláš Aleš a jeho druhý život náhled|Mikoláš Aleš ve své pracovně upright=0.8|náhled|Busta na Vyšehradském hřbitově je dílem Bohumila Kafky
Po tom, co předčasně zemřeli oba jeho bratři (1865 František, 1867 Jan), zemřela v roce 1869 také jeho matka. Otec se v roce 1874 znovu oženil, ale téhož roku zemřel. Protože se Mikoláš Aleš se svou macechou nikdy nespřátelil, zůstal ve 22 letech zcela sám a bez prostředků odjel natrvalo do Prahy.
V roce 1879 společně s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem Vlast v konkursu na výzdobu foyer Národního divadla, šlo celkem o 14 lunet. Téhož roku, po sňatku s Marynou Kailovou (1858–1941) začala rodina bydlet na Malé Straně v Praze. Následně odjel na studijní cestu do Itálie a po svém návratu v letech 1880–1881 pracoval na čtrnácti velkých lunetách pro Národní divadlo a ilustracích pro Arbesův časopis Šotek. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní Osiřelo dítě a následovaly další cykly. Od roku 1889 s ním spolupracoval Josef Bosáček, jenž podle jeho návrhů sgrafita a fresky realizoval. Alšovým posledním dílem byl akvarel Svatý Václav, namaloval jej na jaře roku 1913.
Pro neshody s vedením Národního divadla v Praze ztratil na čas práci a pracoval pro různé časopisy, například pro slovenský Černokňažník, který vycházel v Martině.Encyklopédia Slovenska I, A-D, vydav. VEDA, SAV, Bratislava 1977, str. 617. V článku jsou i čtyři Alšovy obrázky: Poďme, chlapci, poďme zbíjať; Ja som bača velmi starý; Janošík, Janošík; Na Kysúci pána není. V letech 1893 a 1897 cestoval po Slovensku; při druhé cestě navštívil i Bratislavu.E. Svoboda, Mikoláš Aleš na Moravě a na Slovensku, 1929
Mikoláš Aleš zemřel na mozkovou mrtvici dne 10. července 1913 na Vinohradech v ulici Bělehradská (kdysi Havlíčkova) 1018/64. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově (hrob 12B-60) v Praze.
Rodinný život Dne 28. dubna 1879 se Mikoláš Aleš v Miroticích oženil se svou dětskou láskou Marií (Marynou) Kailovou (1858–1941).
Mikoláš Aleš a Maryna Alšová měli čtyři děti: Veronika (16.–25. ledna 1880) Tomáš (1881–1941) Maryna (1882–1973, provdaná Svobodová) Eliška (1884–1970, provdaná Hlubinková)
Příbuzní Alšovým strýcem byl svérázný vojenský vysloužilec Tomáš Famfule, švališér, jemuž je věnována stejnojmenná povídka Aloise Jiráska. Vnukem Alšova bratrance, řezbáře Jana Tesky (autora kazetového stropu Teskova sálu na Orlíku), je československý lékař a významný mezinárodní vědec, publikačně afiliovaný v USA a Švédsku – profesor MUDr. Miroslav Mikulecký DrSc. Z alšovské lásky k Slovensku, v rodině tradiční, věnoval celý svůj kariérní život od roku 1953 Univerzitě Komenského v Bratislavě. Dalším Alšovým bratrancem byl Josef Aleš-Lyžec, vydavatel okultní literatury, propagátor lyžování a otec malíře Josefa Váchala.http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=887
Pražské adresy
Citát
Hodnocení Mikoláše Alše za jeho života a mecenáši Mikoláš Aleš byl uznáván za svého života spíše jen jako kreslíř a dekoratér; jeho olejomalba byla doceněna až ve 20. století. Na Národopisné výstavě v roce 1895 bylo vystaveno mnoho jeho sgrafit. V roce 1896 vydal spolek Mánes první samostatnou dvoudílnou publikaci o jeho díle, Mikoláš AlešDatabáze NK ČR: Mikuláš Aleš a k šedesátým narozeninám byl jmenován pražským měšťanem a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Jeho zásluhy o české výtvarné umění byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění, jejím řádným členem byl zvolen 28. listopadu 1908 (dopisujícím 1. prosince 1892, mimořádným 30. listopadu 1895). Na druhé straně se mu v Praze dostávalo i nevděku a ponižování. Traduje se jeho výrok „...nebýt tehdy toho žida Brandejse, tak bych byl musel snad zahynout...“ Alexandr Brandejs byl milovník umění a Alše často hostil za různé umělecké protislužby, včetně například návrhů na kostýmy. Mikoláš Aleš u Brandejse pobýval v letech 1877–1878 a vytvořil v Suchdole u Prahy zejména návrhy cyklu Vlast pro Národní divadlo. Svému hostiteli vyzdobil figurálními a ornamentálními kresbami některé kusy nábytku. Mikoláše Alše podporoval též Josef Šebestián Daubek, majitel velkostatku Liteň a Brněnec, který jej spolu s dalšími předními umělci (Václav Brožík, Vojtěch Hynais, Josef Václav Myslbek, Max Švabinský a další) zval na zámek v Litni a do Brněnce.
Posmrtné připomínky
Pomníky a pamětní desky První pomník Mikoláše Alše stojí od roku 1914 v Praze 4 – Lhotce v ulici Na Větrově v Alšových sadech před Villou Voyta, autorem je sochař Josef Rada.ALEŠ Mikoláš – V Alšových sadech v ulici Na Větrově v Praze 4-Lhotce. In: Pamětní desky v Praze. Průvodce po pražských pamětních deskách. Václav Bártík, 14.10.2020. [cit. 2020-12-09]. Dostupné online.Mikoláš Aleš, národní malíř. In: Payne.cz. Jiří Payne. [cit. 2020-12-09]. Dostupné online. Pamětní deska od Josefa Šejnosta z roku 1930 je na domě v Bělehradské ulici, ve kterém Mikoláš Aleš zemřel. Tex na desce zní: V tomto domě 13 let tvořil a dne 10.7.1913 zemřel Mikoláš Aleš, v tomto třípokojovém bytě bydlel od roku 1900.Pamětní deska: Mikoláš Aleš Na hrobě Mikoláše Alše je jeho busta od Bohumila Kafky Pomník Mikoláše Alše do sochaře Antonína Lhotáka je v Miroticích od roku 1955 Památník Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého je v Miroticích, na místě Alšova rodného domu Pomník Mikoláše Alše (bronzový reliéf s pamětní deskou) od Antonína Lhotáka je od roku 1952 v Praze-Suchdole
Životopisný film V roce 1951 natočil režisér Václav Krška životopisný film Mikoláš Aleš; jeho děj je poplatný době svého vzniku a není historicky věrohodný. Hlavní roli zde hrál Karel Höger.Filmová databáze FDb.cz: Mikoláš Aleš
Dílo náhled|Rottův dům v Praze s výzdobou od M. Alše
Obrazy cykly obrazů Smysly (1876), Živly (1881), Praha (1882), Život starých Slovanů (1891) společně s Františkem Ženíškem cyklus obrazů „Vlast“ pro Národní divadlo (1877–1881, 14 lunet, 4 nástěnná a 3 nástropní pole ve foyeru.) Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou (spolu s Vojtěchem Bartoňkem, Karlem Vítězslavem Maškem a Václavem Jansou olejomalba Husitský tábor (1877, NG Praha) olejomalba „Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem“ (1878) akvarel „Svatý Václav“ (1913) malba sv. Jiří, sv. Vojtěcha a sv. Václava v kostele v Mikulči, 1900
Domovní fasády Významným dílem Mikoláše AlšePozn. k tvaru Alše: Vypouštění „e“ v 2.p. j.č. u tvaru Mikoláše Alše se považuje za tradiční, v jiných případech se používá zřídka.Viz Internetová jaz. příručka: Aleš jsou jeho návrhy výzdoby domovních fasád, zejména ve spolupráci s Antonínem Wiehlem. Wiehlovy fasády byly od 70. let přijímány veřejností i odborníky příznivě jako nový prvek ve výzdobě domů a v atmosféře pražských ulic. Wiehl na výzdobě domů postupně precizoval svoje pojetí české novorenesance. Wiehl ponechával spolupracujícím malířům a sochařům prostor a v projektu pouze vymezil plochu pro sgrafita a vlastní návrhy výzdoby zpracoval v kartonech malíř Wiehl s Mikolášem Alšem. V sedmdesátých a osmdesátých letech spolupracoval na výzdobě domů čp. 1682 Na Poříčí, U Mladých Goliášů, Staroměstská vodárna. Aleš pro fasády těchto domů navrhoval sgrafita, renesanční štíty a lunety. Vrcholem této spolupráce jsou Alšovy alegorie na monumentální výzdobě Wiehlova domu. Wiehlův kolega architekt Jan Koula Wiehlovo úsilí, na kterém se podílel i Aleš, definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako „výklad o vývoji a stylu A. Wiehla“ „...Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj ‚sgrafitový domek‘ v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o ‚české renesanci‘; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...“ O uplatnění sgrafit referoval Jan Koula v článku „Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera“
Dle Alšových návrhů byly vyzdobeny domy: fresky a sgrafita na průčelí mnoha domů v Praze (např. Rottův dům, Wiehlův dům na Václavském náměstí a v Nuslích) návrhy fresek a sgrafit na 17 fasádách domů v Plzni fasády domů v Nerudově ul. č. 2 (Klatovská tř. 30) a v Nerudově ul. č. 4, 6, 8 a 10 výzdoba domu na Klatovské třídě č. 28 cyklus Sběr léčivých bylin na domě s Lékárnou U bílého jednorožce na nám. Republiky č. 27 (čp. 53) dům U Červeného srdce na nám. Republiky č. 36 z roku 1894 cyklus Řemesla na domě v Sedláčkově ul. č. 31 (Solní ul. č. 13) fasáda Cingrošova domu v Bezručově ul. č. 31 cyklus Sv. Jiří na Štechově vile na Klatovské třídě 123 (Dvořákova ul. č. 1) fasády domů v Tovární ul. č. 4, 6 a 8 (Kollárova 16) výzdoba domu v Solní ul. č. 19 výzdoba domu v Purkyňově ul. č. 35 výzdoba domu na rohu Jagellonské ul. a Petákovy ul. č. 1 sgrafita na průčelích hotelu Otava v Písku sgrafita na budovách spořitelny a školy na Velkém náměstí ve Strakonicích výzdoba fasády domu č. 209 na třídě Národní svobody v Písku výzdoba chrámu Narození Panny Marie na náměstí Svobody ve Vodňanech domy v Praze fasáda – sgrafita domu čp. 1682 Na Poříčí fasáda – sgrafita Staroměstská vodárna fasáda – sgrafita Dům U Mladých Goliášů fasáda – sgrafita Wiehlova domu, Václavské nám. 792
Ilustrace a drobné práce knižní ilustrace děl Františka Ladislava Čelakovského, Aloise Jiráska a Jakuba Arbese a anonymních autorů (české lidové písně, Špalíček pohádek, pověstí a přísloví…) kresby pro časopisy Květy, Zlatá Praha a Šotek Národní mariášové karty (1893) inspirace ke znaku Junák - český skaut (1913 – Psí hlava ve znaku Junáka není přímo dílem Mikoláše Alše, je však inspirována podobnou kresbou, kterou Aleš pro Junák vytvořil a která byla poprvé použita v roce 1913.)
Galerie
Skloňování příjmení Vypouštění písmene „e“ u křestního jména Aleš (například Alše) je považováno za zastaralé a je běžně užíván tvar Aleše. Pro malířovo příjmení jsou však zkrácené tvary jako Alše či Alšovi tradiční a mnohem častěji užívané i v současných zdrojích. Nejsou považovány za chybné.
Odkazy