Předlitavsko (Cislajtánie, z němčiny Cisleithanien) neboli Rakousko (oficiálně Království a země na říšské radě zastoupené) byla jedna ze dvou částí Rakousko-Uherska v letech 1867–1918 s hlavním městem Vídní. Tvořila jej většina korunních zemí habsburské monarchie. Její druhá část, Uhersko nebo přesněji Země Koruny svatoštěpánské, byla nazývána Zalitavsko (Translajtánie).
Pojem „Předlitavsko“ byl neoficiální. Do roku 1915 se oficiálně užívalo spojení Království a země na říšské radě zastoupené (německy Die im Reichsrat vertretenen Königreiche und Länder), v roce 1915 se oficiálně začalo užívat názvu Rakousko. Předlitavsko vzniklo v roce 1867 jako výsledek tzv. rakousko-uherského vyrovnání (německy Ausgleich).
Název Označení je odvozeno od řeky Litavy, (německy Leitha, maďarsky Lajta), prastaré hraniční řeky rakouské marky, která tvořila malou část hranice dvoustátí jihovýchodně od Vídně, u Neziderského jezera. Je to tedy označení z pohledu sídelního města habsburského panovníka. Řeka však netvoří výraznou geografickou osu, která by monarchii dělila na dvě části.
Země Předlitavska Předlitavsko bylo tvořeno těmito korunními zeměmi:
Politický systém Předlitavska náhled|upright|vlevo|Budova Říšské rady ve Vídni. Přestože vyrovnáním nedošlo ke vzniku dvou samostatných státních celků, byl vývoj politického systému v Předlitavsku v některých ohledem odlišný než v Zalitavsku. Především je možné si všimnout větších snah o demokratizaci a poněkud vyrovnanější národnostní politiku (i když ta zůstávala problémem v Předlitavsku stejně jako Zalitavsku až do konce monarchie).
Základem politického systému Předlitavska byla tzv. prosincová ústava (také prosincovka) z prosince roku 1867. Jednalo se v podstatě o soubor ústavních zákonů přijatých Říšskou radou ve Vídni. Tento soubor zákonů zahrnoval především ústavní zákony týkající se Říšské rady (zastupování obyvatelstva), základních občanských práv, soudcovské, vládní a výkonné moci, které byly od nyní organizovány na principu tři oddělených mocí (zákonodárné – výkonné – soudní). Významnou součástí byly také ústavní zákony o svobodě shromažďování a spolků. Prosincová ústava také zaručovala svobodu slova, vědeckého bádání a uchování poštovního tajemství. K závažným změnám patřil také konec privilegovaného postavení římskokatolické církve, kterou jí původně zaručoval konkordát z roku 1855. Svoboda náboženství byla ústavně potvrzena.
Zákonodárná moc a místní samospráva Říšská rada náhled|vlevo|upright|Znak Předlitavska (neboli Rakouska jako části Rakousko-Uherska) náhled|upright|Interiér bývalé Říšské rady, centra politického života Předlitavska
Říšská rada byla ustanovena jako nejvyšší zákonodárný orgán Předlitavska. Skládala se ze dvou komor: Poslanecké sněmovny Říšské rady a Panské sněmovny.
Do Poslanecké sněmovny byli poslanci zpočátku voleni zemskými sněmy, od roku 1873 došlo v tzv. dubnové ústavě k zavedení přímých voleb. Volilo se potom dle kuriálního principu a zemského zastoupení (každá korunní země obsazovala daný počet poslanců rekrutovaných a rozdělených podle kurií).
Kuriální princip byl odrazem stále přežívajícího konzervativního přístupu ke vznikající zastupitelské demokracii, který se ale tehdy nijak dramaticky nelišil od jiných zemí v Evropě. Voliče rozděloval do několika skupin – kurií. Proporcionálně měly po dlouhou dobu početnější zastoupení v Říšské radě i zemských sněmech počtem relativně malé, ale vlivné kurie, což jim zaručovalo vliv na politický vývoj v zemi. Mimo to v Předlitavsku existoval také volební cenzus, tedy omezení volebního práva daňovým odvodem (osoby, které odváděly nižší než stanovené přímé daně, nemohly volit).
Předlitavská Říšská rada měla tyto kurie: velkostatkářská kurie kurie městská a obchodních a živnostenských komor (v roce 1873 od sebe odděleny jako dvě samostatné kurie) kurie venkovských obcí všeobecná kurie (zavedena v roce 1896).
Během let 1867–1907 docházelo k postupným demokratizačním změnám, které umožňovaly stále větší proporcionální přístup občanů k volbám. Volební reforma z roku 1882 snížila volební cenzus, čímž při zachování stávajícího kuriového systému došlo k výraznému rozšíření počtu oprávněných voličů. Badeniho volební reforma roku 1896 přidala pátou kurii všeobecnou, v níž bylo stanoveno všeobecné volební právo. Vrcholem reforem pak bylo zavedení všeobecného a rovného volebního práva v Předlitavsku pro muže od 24 let roku 1907, čímž kuriový systém zanikl. Zemský princip přetrval až do roku 1918. Každá korunní země (resp. království či země na Říšské radě zastoupená) měla v parlamentu zaručený určitý počet křesel, který přibližně odpovídal proporcionální velikosti dané země (velikost a počet obyvatel). Tento počet se samozřejmě během let 1867–1918 měnil s ohledem na výše zmíněné volební reformy v letech 1873, 1896 a 1907. Například České království delegovalo do Říšské rady po poslední reformě volebního systému v roce 1907 130 poslanců, Moravské markrabství 49 poslanců a Slezské vévodství 15. Říšská rada jako celek měla do roku 1873 203 poslanců, potom 353 poslanců. Badeniho volební reforma roku 1896 zvýšila počet poslanců na 425 a po zavedení všeobecného a rovného volebního práva stoupl jejich počet na 516.
Panská sněmovna byla složena z dědičných členů pocházejících z řad rakouské aristokracie, církevních hodnostářů a císařem (za zásluhy) doživotně jmenovaných dalších členů. K přijetí zákona bylo zapotřebí souhlasu obou komor.
Zemské sněmy I po roce 1867 byly jednotlivým korunním zemím ponechány místní zastupitelské orgány – zemské sněmy. V Předlitavsku jich bylo celkem 16. Do jejich pravomocí spadalo zemské zákonodárství. Do sněmů byly delegováni poslanci na základě stejného kuriálního principu a kromě toho v nich často připadalo několik míst pro tzv. virilisty (virilista držel poslanecký post z titulu své funkce a nikoliv na základě volby). Jednalo se většinou o vysoké církevní hodnostáře (arcibiskupy a biskupy), rektory univerzit nebo prezidenty akademii.
Volební systém do zemských sněmů nebyl jednotný a procházel v jednotlivých zemích odlišným vývojem. Například na Moravě tzv. Moravské vyrovnání z roku 1905 zavedlo všeobecnou kurii a rozdělilo většinu kurií na české a německé části. Český zemský sněm byl oproti tomu až do svého rozpuštění roku 1913 volen podle původního kuriového systému nastaveného v roce 1861. Zemský sněm coby zákonodárný sbor měl i svůj exekutivní sbor (zemský výbor).
Nižší úrovně samosprávy Předlitavsko disponovalo rozsáhlou lokální samosprávou na okresní a místní úrovni (okresní zastupitelstva a obecní zastupitelstva). V čele okresních samospráv stál okresní výbor a okresní starosta (v Haliči okresní maršálek). I na těchto úrovních bylo volební právo omezeno a voliči rozděleni do několika sborů (podle sociální příslušnosti a daňové poplatnosti).
Císař náhled|upright|vlevo|František Josef I., předposlední rakouský císař vládl od roku 1867 konstitučně náhled|upright|Karel I. se stal rakouským císařem jako poslední Nejvyšším představitelem Předlitavska a zároveň společným panovníkem a jedním z hlavních sjednocujících pilířů Rakouska-Uherska po vyrovnání byl císař a král. Tento titul se užíval oficiálně ve své nejkratší verzi a byl zosobněním rovného postavení obou celků (císař = rakouský císař a král = uherský král). Teoreticky byl tedy habsbursko-lotrinský panovník v Předlitavsku císařem. Mezi léty 1867 – 1918 v Předlitavsku vládli dva panovníci: František Josef I. (1848/1867–1916) Karel I. (1916–1918)
Postavení císaře a krále bylo upraveno ústavními zákony z roku 1867 takovým způsobem, že země byla v podstatě přeměněna na konstituční monarchii. Nicméně i přesto měl panovník v některých oblastech stále silné pravomoci. Na prvním místě rakousko-uherský monarcha zůstal panovníkem z Boží Milosti i po roce 1867. Mimo to mu ústava zaručovala posvátnost, nedotknutelnost a neodpovědnost. V otázkách vedení, velení a organizace rakousko-uherské armády mu byla ponechána samostatnost vycházející z jeho funkce vrchního velitele. Podobně mohl samostatně rozhodovat v otázkách udělování řádů a vyznamenání a udělování milostí. V zahraniční politice měl pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy (k závažnějším ale potřeboval souhlas parlamentu) a směl také vyhlašovat válku. Kromě toho měl jmenovací a propouštěcí pravomoci v exekutivě. Na druhou stranu zákon o odpovědnosti ministrů učinil z ministrů nikoliv pouhý poradní orgán panovníka, ale parlamentu odpovědný kabinet. V celé řadě případů bylo nutné mít kromě podpisu panovníka i podpis ministra. Tento systém znamenal, že panovník měl v zemi stále poměrně velký vliv, nicméně jeho postavení už nebylo absolutní. Vedle toho ztratil monopol na zákonodárnou iniciativu, která teď příslušela také parlamentu.
Vláda
Jako soustátí mělo Rakousko-Uhersko společné tři oblasti: Ministerstvo zahraničních věcí Ministerstvo války Ministerstvo financí (pouze společný, tedy zejména diplomatický a vojenský rozpočet)
Počet a portfolia ministrů předlitavské vlády se mezi roky 1867–1918 měnil. Předlitavsko mělo v tomto období tato ministerstva: vnitra financí (pro Předlitavsko) kultu a vyučování spravedlnosti veřejných prací obchodu zemědělství (orby) zeměbrany železnic sociální péče zdravotnictví ministr-krajan (český a německý) ministr bez portfeje (včetně ministra pro haličské záležitosti).
V čele vlády byl ministerský předseda.
Čeští zástupci v předlitavských vládách náhled|upright|Antonín Rezek byl českým ministrem-krajanem v letech 1900–1904 jako ministr kultury a vyučování Josef Jireček (únor až listopad 1871) jako správce ministerstva spravedlnosti Alois Pražák (leden až listopad 1881) jako ministr bez portfeje Alois Pražák (1879–1892) jako ministr financí Josef Kaizl (1898–1899) jako český ministr-krajan Antonín Rezek (1900–1904) jako český ministr-krajan Antonín Randa (1904),(1905–1906) a (1906) jako ministr obchodu Josef Fořt (1906–1907) jako ministr obchodu František Fiedler (1907–1908) jako ministr-krajan Bedřich Pacák (1906–1907) jako ministr krajan Karel Prášek (1907) jako správce ministerstva kultu a vyučování Josef Kaněra (1908–1909) jako český ministr krajan Jan Žáček (1908–1909) jako ministr zemědělství Albín Bráf (1911–1912) jako ministr veřejných prací Karel Marek (1911–1911) jako ministr veřejných prací Otakar Trnka (1911–1917).
Státní správa Po několika reformách před rokem 1867 se organizace státní správy Předlitavska ustálila a byla charakterizována dvoukolejným systémem rozdělení pravomocí mezi státní správu a samosprávu. Státní správa byla v podstatě trojstupňová: centrum (ministerstvo) země (zemské místodržitelství nebo prezidium) okres (hejtmanství)
Podle dostupných statistik mělo Rakousko-Uhersko (tedy Předlitavsko s Zalitavskem dohromady) celkem kolem 344 tisíc úředníků v roce 1910.BOLOGNESE-LEUCHTENMÜLLER, B., Bevölkerungsentwiklung und Berufstruktur. Gesundheits- und Fürsorgewesen in Österreich 1750–1918, Wien 1978, s.173–174 Ve stejném roce bylo jen v Předlitavsku na 266 tisíc učitelů a profesorůBOLOGNESE-LEUCHTENMÜLLER, s. 203–205. a asi 266 tisíc aktivních vojáků (v roce 1914 pak 290 tisíc).
Soudní moc Soudní moc byla ústavními zákony z roku 1867 oddělena od výkonné a zákonodárné moci. V rámci občanských práv byla také potvrzena rovnost před zákonem. Soudní moc byla organizována do celkem čtyř stupňů: centrum – Nejvyšší soudní a kasační dvůr a Správní soudní dvůr země – vrchní zemské soudy kraj – zemské nebo krajské soudy okres – okresní soudy Zvláštním konstitučním a kompetenčním orgánem byl Říšský soud.
Národnostní otázka v Předlitavsku náhled|upright|Národnostní složení Rakouska-Uherska v roce 1911. Mapa nezahrnuje některé jiné menšiny jako byli Albánci, Bulhaři, Řekové nebo Arméni a další.