Mangan (chemická značka Mn, Manganum) je světle šedý, paramagnetický, tvrdý kov. Používá se v metalurgii jako přísada do různých slitin, katalyzátorů a barevných pigmentů.
Základní fyzikálně-chemické vlastnosti vlevo|náhled|Elektrolyticky vyčištěné manganové plátky a kostka 1 cm³ Kovový, křehký a značně tvrdý prvek světle šedé barvy. Patří mezi přechodné prvky, které mají valenční elektrony v d-sféře. Mangan je velmi elektropozitivní prvek, který je nejelektropozitivnější po alkalických kovech, kovech alkalických zemin a hliníku.
Mangan se vyskytuje ve třech stabilních modifikacích (α-mangan, β-mangan a γ-mangan), které se mění v závislosti na teplotě. První modifikace je stabilní za obyčejné teploty, druhá je stabilní v rozmezí 742 °C až 1070 °C a třetí v rozmezí 1070 °C až 1160 °C. První dvě modifikace jsou křehké a tvrdé a vznikají při aluminotermické výrobě manganu a třetí vzniká při elektrolytickém vylučování manganu a je měkká a tažná. Čtvrtá, ale nestabilní modifikace manganu, vzniká při teplotě nad 1160 °C a označuje se jako δ-mangan.
S rostoucím oxidačním číslem klesá zásaditost prvku a stoupá kyselost. Mangan se v některých svých vlastnostech i sloučeninách velmi podobá prvkům a sloučeninám sedmé hlavní podskupiny – halogenům – zejména pak chloru ve svém nejvyšším oxidačním čísle – chloristany se velmi podobají manganistanům.
Ve sloučeninách se vyskytuje především v řadě mocenství od Mn+1 po Mn+7. Nejstálejší jsou však sloučeniny manganu Mn+2, Mn+4 a Mn+7, ale snadno lze získat i sloučeniny s oxidačním číslem Mn+3, Mn+5 i Mn+6.
V silných minerálních kyselinách je mangan rozpustný za vývoje plynného vodíku, v koncentrované kyselině sírové se rozpouští za vzniku oxidu siřičitého a v kyselině dusičné se podle její koncentrace rozpouští buď za vzniku oxidu dusnatého nebo oxidu dusičitého. Protože je chemicky poměrně podobný železu, je jeho odolnost vůči korozi nízká. Jemně rozetřený práškový mangan je pyroforický – je samozápalný na vzduchu. Mangan je také schopný rozkládat vodu a uvolňovat z ní vodík. Mangan je za normálních teplot málo reaktivní, ale za vyšší teploty se slučuje s mnoha prvky – fosfor, halogeny, dusík, síra, uhlík, křemík, bor a další.
Historický vývoj Oxid manganičitý – burel – je znám již od starověku, kdy se používal při výrobě skla. Byl považován za odrůdu magnetovce (magnes). Římský filozof Plinius starší nazval burel jako „ženskou“ odrůdu magnetovce.
Středověk již rozlišoval rozdíl mezi magnes nebo magnesius lapis (magnetovec) a magnesia nebo pseudomagnes (falešný magnet čili burel). O něco později dali skláři burelu název podle jeho schopnosti odbarvovat železnaté sklo sklářské mýdlo a změnili jeho název na manganes neboli lapis manganensis.
Názor, že je burel železnou rudou, se udržel až do poloviny 18. století. V této době se však konečně došlo k názoru, že tato ruda musí obsahovat i jiný, dosud neznámý, kov. Objevil jej roku 1774 švédský chemik Carl W. Scheele, který předložil v tomto roce nezvratné důkazy Akademii věd ve Stockholmu.
V témže roce se podařilo mangan izolovat. Izoloval ho Johan Gottlieb Gahn při zahřívání burelu s dřevěným uhlím a olejem za vysoké teploty. Mangan v čisté podobě byl vyroben teprve ve třicátých letech dvacátého století elektrolýzou roztoků manganatých solí. Mangan dostal roku 1774 první název manganesium, ale později byl název změněn na mangan (latinsky manganum), aby se zabránilo záměně s hořčíkem (latinsky magnesium), který byl mezitím objeven.
Výskyt vlevo|náhled|Manganová ruda – burel MnO2 vpravo|náhled|Manganová ruda – manganit MnO(OH) Mangan je prvkem s poměrně značným zastoupením na Zemi i ve vesmíru. V zemské kůře činí průměrný obsah manganu kolem 0,9–1 g/kg, což odpovídá 0,1% nebo 1000 ppm (parts per milion = počet částic na 1 milion částic) a ve výskytu na Zemi se řadí na dvanácté místo. V mořské vodě se jeho koncentrace pohybuje na úrovni 2 mikrogramů v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom manganu přibližně 5 milionů atomů vodíku.
V přírodě se mangan vyskytuje prakticky vždy současně s rudami železa. Hlavním minerálem manganu je pyroluzit (burel) MnO2, další významnější nerosty jsou hausmannit Mn3O4, braunit Mn2O3, manganit MnO(OH) a rhodochrozit neboli dialogit MnCO3. Méně významné minerály jsou například wolframit (Fe,Mn)WO4, triplit (Mn,Fe2+)2(PO4)(F,OH), tephroit Mn2SiO4, tantalit, [(Fe, Mn) Ta2O6].
Roční těžba manganových rud byla v roce 2022 přibližně 20 milionů tun a z toho se vytěžilo 7,2 mil. tun v JAR, 4,6 mil. tun v Gabonu a 3,3 mil. tun v Austrálii.
V České republice se rudy manganu vyskytují v Krušných horách. V průběhu první světové války probíhala jejich těžba dole Marie Terezie v Potůčkách a v dole Štěpánka v Horní Blatné. Nejvýznamnějším ložiskem jsou však Chvaletice.Těžba manganových rud zde začala již začátkem 20. století. V letech 1951 až 1975 se těžba zaměřovala na pyrit. Haldy z této těžby tvoří dnešní ložisko. Koncem 80. let zde Bateria Slaný prováděla rozsáhlé studie k využití hlušiny k těžbě manganových rud k výrobě oxidu manganičitého pro využití v suchých bateriových článcích. Další zkušení vrty zde provedla v roce 2017 společnost Managan Chvaletice, dceřiná společnost kanadské společnosti Euro Managanese, která zde plánuje zahájit těžbu. Výstavba na zpracování rudy má začít v roce 2028, samotná těžba až po roce 2030.
Velmi zajímavé objekty jsou manganové konkrece, což jsou kulovité útvary o velikosti od průměru několika centimetrů až velikost fotbalového míče, které se hojně vyskytují na některých místech oceánského dna. Byly objeveny v letech 1872 až 1876 na dně Tichého oceánu. Obvykle je jejich výskyt spojován s místy, kde se stýkají dvě různé oceánské desky. Na dně oceánů je více než 1012 tun manganových konkrecí a ročně se jich usadí řádově 107 tun. Konkrece vznikají při zvětrávání a následném vyplavování hornin do řek a následně oceánů, tam se na dně opět shlukují a vznikají kulovité útvary. Konkrece jsou složeny z řady sloučenin přechodných kovů, převládají v nich oxidy manganu. Tyto konkrece obsahují 15–30 % manganu, železo a v menší míře nikl, měď a kobalt. Rudy, které se používají k průmyslovému získávání kovů musí obsahovat nejméně 35%, z čehož vyplývá, že tyto rudy nejsou ekonomicky nejvhodnější.
V 80. a 90. letech 20. století se dokonce vážně uvažovalo o možnosti těžby těchto rud, navzdory skutečnosti, že hloubka, ve která se konkrece nacházejí přesahuje obvykle 2 000 m. Na této těžbě se měla dokonce podílet i tehdejší ČSSR. Celosvětový pokles zájmu o tyto suroviny a tím i pokles jejich cen však tento projekt prozatím odsunul do budoucnosti.
Výroba Základem výroby manganu je redukce hliníkem nebo křemíkem. Při redukci uhlíkem vznikají pouze karbidy
Jelikož většina produkce manganu se spotřebuje při výrobě oceli, zpracovávají se rudy manganu hlavně redukcí směsi MnO2 a Fe2O3 uhlíkem za vzniku ferromanganu s obsahem manganu kolem 70–90%. Tato slitina je naprosto vyhovující pro další hutní zpracování při legování ocelí, protože v nich je železo přítomno jako hlavní složka.
Mangan se získává aluminotermicky redukcí kovovým hliníkem. Při výrobě se vychází z burelu, ale ten by s hliníkem reagoval příliš prudce, a proto se musí nejprve převést na Mn3O4, který reaguje klidněji. Reakce Mn3O4 s hliníkem probíhá podle rovnice:
3 Mn3O4 + 8 Al → 4 Al2O3 + 9 Mn
Zvláště čistý mangan se získává elektrolýzou roztoku síranu manganatého.
Využití náhled|vpravo|Ocelová helma amerických mariňáků Podstatnou část světové těžby manganu spotřebuje výroba oceli – je to asi 95% světové produkce manganu, dále manganového bronzu a slitin hliníku. Zbytek se spotřebuje ve sklářském a keramickém průmyslu a při výrobě chemikálií.
Manganistan draselný je látka se silnými oxidačními vlastnostmi. Pro svou zdravotní nezávadnost jsou proto roztoky KMnO4 používány k dezinfekci potravin, např. masa nebo syrové zeleniny v rizikových oblastech. Nevýhodou dezinfekce roztoky manganistanu je vznikající tmavý burel, což brání použití manganistanu při dezinfekci textilií nebo bytových ploch. Oxidačních vlastností manganistanu se využívá také v pyrotechnice, kde slouží k přípravě směsí pro pohon raket a obecně jako zdroj kyslíku pro kontrolované hoření.
Síran manganatý a chlorid manganatý se používají v barvířství, v tisku tkanin a k moření osiva. Chlorid manganatý se také využívá na výrobu sikativ pro fermeže.
Některé sloučeniny manganu se používaly a dnes ještě některé používají jako malířské barvy. K přírodním barvám manganu patří umbra a k umělým manganová hněď (zásaditý uhličitan manganatý), manganová běloba (uhličitan manganatý), manganová zeleň (někdy také kasselská zeleň) a permanentní violeť.
Slitiny V ocelářském průmyslu slouží mangan především jako složka, která při tavbě na sebe váže síru a kyslík, které je nutno z kvalitní oceli odstranit. Slouží tedy jako desulfurační a deoxidační přísada, která převede vzniklé sloučeniny S a O do strusky a vyčistí tak taveninu. Po dokončení tavby však v oceli vždy určité procento elementárního manganu zůstává, v některých případech pouze jako nezreagovaný přebytek po odstranění S a O, někdy je obsah záměrně vyšší tak, aby bylo dosaženo jiných mechanických vlastností vyrobené oceli. Kromě manganu obsahují oceli vždy jako základní složku železo, chrom a obvykle nikl.
Nejběžnější a nejdůležitější slitinou manganu je ferromangan, který obsahuje 70–90% manganu a zbytek železa. Další slitina manganu je silikomangan, který obsahuje 65–70% manganu a zbytek křemíku, a zrcadlovina, která obsahuje 5–20% manganu.
Další mimořádně důležitou slitinou s obsahem manganu je dural. Tento název označuje skupinu velmi lehkých a mechanicky odolných slitin na bázi hliníku a hořčíku s menším množstvím mědi a manganu.
Heuslerovy slitiny objevil roku 1898 Friedrich Heusler. Heusler totiž objevil, že mangan tvoří s mnoha kovy – například hliníkem, cínem nebo antimonem – slitiny, které jsou ferromagnetické, aniž obsahují ferromagnetický kov. Zdá se, že v těchto slitinách vznikají intermetalické sloučeniny. Nejsilnější vlastnosti se dosáhnou pokud nejsou přítomny v čistém stavu, ale jako směsné krystaly.
Barvení skla a keramiky Přídavek malého množství manganu do skloviny může zvýšit jasnost vyrobeného skla, protože odstraňuje zelenavý nádech, který po sobě ve skle zanechávají stopy železa.
U keramických materiálů nebo porcelánu se používá glazování, kdy je primárně vypálený střep pokryt vrstvou tekuté glazury, která jako barvicí pigmenty obsahuje většinou soli různých těžkých kovů. Opětným vypálením předmětu v peci se glazura stabilizuje ve formě různých směsných oxidů, křemičitanů a dalších solí, které trvale zbarví její povrch. Společně se solemi manganu se do glazur přidávají obvykle sloučeniny železa a výsledným efektem je hnědé až červeno-hnědé zabarvení.
Galvanické články Nejstarší komerčně vyráběný elektrický galvanický článek (baterie) se skládal ze zinkové katody a anody, kterou tvořil grafitový váleček umístěný v pastě s vysokým obsahem oxidu manganičitého (burel) MnO2. Článek poskytuje napětí přibližně 1,5 V a při odběru proudu dochází k oxidaci elementárního zinku na Zn+2 a redukci čtyřmocného manganu na Mn+2.
V průběhu posledních desetiletí byly tyto články z velké části nahrazeny jinými typy, které poskytují vyšší výkon na jednotku vlastní hmotnosti a nehrozí u nich riziko korozního zničení, i když články obsahující burel se stále komerčně využívají.
Sloučeniny Anorganické sloučeniny Z mnoha sloučenin manganu jsou nejvýznamnější sloučeniny v mocenství Mn+2, Mn+4 a Mn+7. Většina sloučenin manganu je jen minimálně toxická a téměř všechny jsou barevné.
Sloučeniny manganaté Mn2+ náhled|vpravo|200px|Chlorid manganatý náhled|vpravo|200px|Síran manganatý