Podkarpatská Rus (rusínsky a ukrajinsky Підкарпатська Русь, Pidkarpatska Rus nebo Закарпаття, Zakarpaťťa; maďarsky Kárpátalja; rumunsky Transcarpatia; polsky Zakarpacie; německy Karpatenrussland) je termín označující historické území, na jehož místě leží dnešní Zakarpatská oblast (s jen nepatrně odlišnými hranicemi) v rámci Ukrajiny. Tvořilo jednu z pěti, později čtyř samosprávných zemí Československa v letech 1919–1939, jež byla k Československu připojena po zániku Uherska.
V období, kdy Podkarpatská Rus byla součástí Československa, došlo k významnému společenskému a hospodářskému pokroku, a to zejména na poli školství a zdravotnictví. Byly stavěny nové školy, na Podkarpatskou Rus byli vysíláni čeští učitelé, poštovní úředníci, lékaři atd. (Během prvních dvou let bylo do země vysláno okolo dvaceti tisíc úředníků.) Byla provedena agrární reforma.RYCHLÍK, Jan – RYCHLÍKOVÁ, Magdaléna: Hospodářský, sociální, kulturní a politický vývoj Podkarpatské Rusi 1919–1939. Studie národohospodářského ústavu Josefa Hlávky, č. 3, 2013.
Hlavním zemským městem byl Užhorod; v listopadu 1938 po první vídeňské arbitráži, která přiřkla jihozápadní oblasti, včetně Užhorodu a Mukačeva, k Maďarskému království, se náhradním správním střediskem stalo město Chust.
Od května 1945 byla Podkarpatská Rus pouze formálně součástí Československa s hranicemi obnovenými do stavu před mnichovskou konferencí, 29. června 1945 pak byla odstoupena Sovětskému svazu.
Historické názvy Poprvé byla Podkarpatská Rus připomínána pod názvem Podkarpatsko nebo také Uherská Rus. S tímto označením se objevovala v tehdejším tisku a literatuře do roku 1918. Šlo tehdy ale jen o vágní označení Rusíny obydlené části Uherska, která neměla přesné vymezení. Administrativní platnost mělo dělení na župy, přičemž Uherská Rus byla tvořena částmi žup Ung (Užsko), Bereg, Ugoča a Marmaroš, případně i Zemplín, Šariš a Spiš (okrajově).
Označení Podkarpatská Rus, nebo také Zem podkarpatskoruská se začalo používat od podepsání Trianonské smlouvy z roku 1920, kdy byly definitivně stanoveny hranice Československa vůči Maďarsku. Do té doby nebylo jisté, jak velká část rusínského území bude k Československu připojena, původně se uvažovalo severní Maramureš nepřičleňovat vůbec. Nakonec byly ze strategických důvodů (železnice) připojeny i nížinné oblasti s převážně maďarským osídlením (města Čop, Baťovo, Berehovo, Vylok aj.).
V souvislosti s naplněním plánované, avšak neustále odkládané a zamezované autonomie se název území v listopadu 1938 změnil na „autonomní Karpatská Ukrajina“; přestala se používat předpona „pod-“, která měla poukazovat na polohu území z hlediska čs. orientace. Politická reprezentace tohoto území vyhlásila na několik dní v roce 1939 (14.–18. března) nezávislost jako Karpatská Ukrajina, poté však byla obsazena Maďarskem. V maďarštině se území nazývalo a stále nazývá jednoduše „Podkarpatí“ (Kárpátalja).
Po připojení k Sovětskému svazu se celé území stalo součástí Ukrajinské SSR jako Zakarpatská oblast; tento název odpovídal ukrajinskému či ruskému náhledu na situaci. Dnešní Zakarpatská oblast je jednou z administrativních jednotek od roku 1991 nezávislé Ukrajiny.
Národnostní složení Podkarpatské Rusi v roce 1930 náhled|upright=1.0|vlevo|Jazyková mapa Československa – 1930 V roce 1930 žilo na Podkarpatské Rusi 725 357 obyvatel, z toho 446 916 Rusínů, 109 472 Maďarů, 91 255 Židů, 33 961 Čechů a Slováků. 13 249 Němců, 12 641 Rumunů, zbytek obyvatel tvořili jiné národnosti a cizinci.LÁZŇOVSKÝ, Bohuslav; KLÍMA, Stanislav. Průvodce po Československé republice, Země Slovenská a Podkarpatskoruská. 4. vyd. Praha: Orbis, 1937. 755 s. S. 611. +národnostpočetpodílRusíni446 91661,6 %Maďaři109 47215,1 %Židé91 25512,6 %Češi a Slováci33 9614,7 %Němci13 2491,8 %Rumuni12 6411,7 %
Rusíni U rusínštiny neproběhla ještě její kodifikace. Hovořilo se o jazyku maloruském. Bylo stanoveno, že tento jazyk může být jazykem podání, projednávání a vyřizování. Tímto jazykem měly být též (kromě jazyka československého, kterým se označovala jak česká, tak slovenská verze tohoto jazyka) označovány úřední budovy a vydávány úřední vyhlášky. Žili zde Lemkové, Bojkové, Huculové a Doliňané.
Maďaři Postavení obyvatel maďarské národnosti se řídilo obecnými pravidly pro jazykové menšiny.
Židé Na tomto území se k židovské národnosti v rámci sčítání lidu hlásilo nejvíce obyvatel z celého bývalého Československa, v roce 1921 80 tis. a v roce 1930 přes 91 tis.Tóth – Novotný – Stehlík, Národnostní menšiny..., s. 625. Převzato z Prakticky všichni byli v roce 1944 deportováni do koncentračních táborů. Podkarpatští Židé většinou hovořili německy nebo maďarsky, mezi sebou hovořili jazykem jidiš.
Náboženství Před 2. světovou válkou bylo rozložení obyvatel podle náboženství takovéto: řečtí katolíci (49,5 % – většina Rusínů), pravoslavní (15,4 % – část Rusínů, Rumuni), židé (14,1 % – ne všichni se hlásili i k židovské národnosti), evangelíci (10,2 % – část Maďarů, Slováků a Němců) a římští katolíci (9,5 % – dtto). Drobné zastoupení zde měla také nově vzniklá Církev československá.
Historie náhled|upright|vlevo|Huculové obývající svahy Karpat
Středověk a novověk Za velkomoravského knížete Svatopluka (vládl 871–894) patřilo území pod vliv Velkomoravské říše. Po jeho smrti, za jeho syna Mojmíra II. (894–906), bylo ovládnuto Maďary, kteří možná právě tudy přišli do Karpatské kotliny. Po roce 981 byla oblast nakrátko ovládnuta Kyjevskou Rusí, ale během 11. století se stalo celé toto území nedílnou součástí Uherského království, a to až do první světové války.
Během tohoto dlouhého období neměla Podkarpatská Rus s českými zeměmi žádnou zvláštní spojitost. Pouze přechodně byla formálně pod vládou posledního Přemyslovce Václava III. v době, kdy byl uherským králem (1301–05, jeho faktická moc sem ale pravděpodobně nesahala), a od konce 15. století měly společného panovníka, neboť od roku 1490 až do roku 1918 bylo české a uherské království v personální unii (pod Jagellonci a pak skoro čtyři staletí pod Habsburky).
V období tureckého záboru Dolních Uher od poloviny 16. do počátku 18. století náležela východní část Podkarpatska (Maramureš) do tzv. Partia, části Sedmihradského knížectví, které bylo autonomním vazalským státem Osmanské říše. Západní část spadala pod zbytkové Uherské království ovládané rakouskými Habsburky. Po vyhnání Turků bylo celé Uhersko znovu sjednoceno v rámci Habsburské monarchie a roku 1867 se Podkarpatí stalo součástí samosprávného Zalitavska, kde později začala probíhat silná maďarizace, stejně jako na Slovensku a v Sedmihradsku.
Na území Podkarpatské Rusi zasahovala většina Užské župy (se sídlem v Užhorodu), téměř celá Berežská župa (Berehovo), většina Marmarošské župy (Marmarošská Sihoť), asi dvě třetiny Ugočské župy (Vynohradiv), okrajová severovýchodní část Sabolčské župy (Nyíregyháza) a okrajová část Szatmárské župy (Satu Mare), z níž do Podkarpatské Rusi náležela pouze obec Velika Palaď. Území bylo osídleno převážně Rusíny, v jižních rovinatých oblastech však převažovali Maďaři. Existovala zde i početná německá, židovská a rumunská menšina.
První světová válka V září roku 1914 probíhala bitva o Halič. Rakousko-uherská armáda ustupovala ke karpatským průsmykům, obývanými především Rusíny. V lednu 1915 byla fronta vzdálena asi 20 kilometrů od Užhorodu. Ruské vojsko, které zde operovalo v rámci tzv. bitvy v Karpatech. opustilo Karpaty v květnu 1915 a zanechalo za sebou desítky zničených rusínských vesnic. Stovky Rusínů utekly před pomstou rakousko-uherské armády za údajnou kolaboraci do Ruska. Za tuto údajnou kolaboraci bylo odsouzeno a popraveno mnoho Rusínů. Například v březnu 1915 Košický vojenský tribunál odsoudil 800 rusínských sedláků. Velkou zábavou maďarských vojáků bylo po „osvobození“ bití místních obyvatel. Vláda v té době trestala jakékoliv projevy národního uvědomění Rusínů, proto se o toto obrození postarali rusínští emigranti v USA. Představitelé rusínské emigrace pod vedením právníka Grigorije Žatkoviče, které Masaryk pozval, po setkání s prezidentem Wilsonem, na „kongres Středoevropské Unie“ koncem října 1918 do Filadelfie, uzavřeli 26. října dohodu s Tomášem Garrigue Masarykem, na jejímž základě měla být zdejší, do té doby Maďary národnostně utlačovaná oblast dosavadních Uher, začleněna do budoucího Československa jako jeho autonomní část (viz Filadelfská dohoda)PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, , s. 28–30, 48–51, 73–100, 108–121, 123–134, 136–144, 164–167. Představitelé Rusínů požadovali pro rusínská území autonomii ve formě členského státu federativně uspořádaného Československa, přičemž pro tento svůj rusínský stát požadovali mnohem větší území (požadovali župy Spišskou, Šarišskou, Zemplínskou, Abovskou, Boršodskou, Užskou, Berežskou, Ugočskou a Marmarošskou), než jaké později Podkarpatská Rus opravdu získala.
Po válce náhled|upright=0.9|Podkarpatská Rus po první světové válce, východní část bývalých Horních Uher náhled|upright=0.9|Podkarpatská Rus jako část Západoukrajinské lidové republiky 19. listopadu 1918 Americká národní rada uherských Rusínů v Scrantonu souhlasila s tímto plánem a v listopadu a prosinci téhož roku uspořádali američtí Rusíni plebiscit, v němž se 67 procent delegátů přihlásilo k myšlence spojit Podkarpatskou Rus s Československem, které pro ně bylo příslibem uceleného státu; 28 procent hlasovalo pro připojení k Ukrajině, 2 procenta pro samostatný stát a sotva 1 procento se hlásilo k Rusku, Maďarsku nebo k Haliči.
V prosinci 1918 odjela rusínská delegace do Budapešti za Milanem Hodžou, který tam jednal s maďarskou vládou, a tlumočila mu většinový názor, že se podkarpatská země hodlá odloučit od Maďarska a připojit se buď k Ukrajině nebo k Československu.
Názory na Podkarpatské Rusi se teprve tříbily. V Chustu národní rada vyhlašovala v lednu 1919 příklon k Ukrajině, i když ne zcela bez vnitřních rozporů. Užhorodská rada setrvávala na požadavku autonomie v rámci Uherska a národní rada v Prešově souhlasila s tímto plánem amerických Rusínů odloučení od Uher. Teprve závěrečné jednání Centrální rusínské národní rady v Užhorodě 8. května 1919 rozhodlo, že Rusíni se připojí k Československu (viz Užhorodské memorandum). 11. června 1919 též zanikla nikým neuznaná Huculská republika.
Maďarská vláda premiéra Karolyiho však nestála pasivně stranou. V prosinci 1918 vyhlásila pro Podkarpatsko autonomii ve spolupráci s užhorodskou Radou maďarských Rusínů. V době Maďarské republiky rad pronikly vojenské oddíly i na Podkarpatsko, kde se začala provádět četná socializační opatření, která však narážela na odpor obyvatelstva (např. zřizování zemědělských družstev a mobilizace do Rudé armády).
Hymna podkarpatských Rusínů pochází z roku 1919.
Mírová konference v Paříži a následný vývoj V únoru 1919 se v Paříži sešel Hrihorij Žatkovič s Antonem Beskidem, mluvčím Podkarpatska. Vytvořili rusínskou komisi a společně s československou delegací na mírové konferenci předložili plán na spojení Podkarpatské Rusi jako autonomní oblasti s Československem. Součástí dokumentů pro mírovou konferenci bylo i užhorodské memorandum z května 1919 doporučené prezidentu Masarykovi, který při přijetí delegace 23. května pravil, že „spojenci v Paříži uznali požadavek karpatských Rusů a přiřkli jim právo se přičlenit jako autonomní část k československému státu.“