Lehnice (, do roku 1946 Lignica, ) je město v jihozápadním Polsku v Dolnoslezském vojvodství, má postavení samostatného městského okresu a zároveň je sídlem okresu Lehnice. Leží na historickém území Dolního Slezska na řece Kačavě, levém přítoku Odry. V roce 2023 zde žilo přibližně 91 tisíc obyvatel, jedná se o třetí největší město ve vojvodství.
První zmínka o lehnickém hradišti pochází z roku 1149. V polovině 13. století proběhla lokace města podle magdeburského práva. Lehnické knížectví bylo od roku 1329 součástí českých zemí. Po první slezské válce připadlo Prusku a Lehnice se stala sídlem jednoho ze tří vládních obvodů provincie Slezsko. Po druhé světové válce byla přičleněna k Polsku a odsunuté německé obyvatelstvo nahradili polští přesídlenci z tzv. Kresů nebo osadníci z centrálního Polska. Město bylo obsazeno bez boje, ale velká část historického jádra se přesto nezachovala v důsledku vypálení Rudou armádou v květnu 1945 a rozsáhlých demolic v 60. letech 20. století. V poválečné době si Lehnice vysloužila přezdívku Malá Moskva, protože byla sídlem velitelství Severní skupiny sovětských vojsk a některé čtvrti byly vyhrazeny pro rodiny sovětských vojáků a důstojníků.
V jihozápadní části města se rozkládá velký průmyslový areál měďařské společnosti KGHM. Lehnice je spolu s nedalekým Lubinem a Hlohovem centrem Dolnoslezské měďařské pánve (Dolnośląskie Zagłębie Miedziowe).
Historie První písemná zmínka o Lehnici (Legnice, iuxta Legnicham) a zdejší kapli svatého Benedikta pochází z roku 1149, objevuje se v listině Boleslava IV. Kadeřavého. Dendrologické průzkumy však naznačují, že lehnické hradiště mohlo existovat již na sklonku 10. století. V minulosti byla Lehnice někdy chybně ztotožňována s Lugidunum, hlavním oppidem Lugiů zmiňovaným ve Ptolemaiově Geografii. náhled|vlevo|Bitva u Lehnice: ilustrace manuskriptu Legenda o svaté Hedvice z roku 1353 9. dubna 1241 se odehrála bitva u Lehnice mezi slezským, moravským, velkopolským i malopolským rytířstvem a Mongoly zvanými také Tatary (viz mongolský vpád do Evropy), v níž křesťanská vojska utrpěla drtivou porážku. Mezi tisíci padlých byl sám vojevůdce Jindřich II. Pobožný. Mongoly zanechaná spoušť urychlila německou kolonizaci Slezska. V polovině 13. století byla Lehnice opět založena jako město podle magdeburského práva. Dochovaly se tři listiny týkající se udělování městských privilegií: z roku 1252, 1264 a 1280. K rozvoji města v pozdním středověku a raném novověku napomáhala výhodná poloha na obchodní stezce Via Regia, kromě toho se v blízkosti města (Złotoryja, Mikołajowice) těžilo zlato. náhled|vlevo|Lehnice v roce 1650 V roce 1248 bylo z Vratislavska vyděleno Lehnické knížectví, které se roku 1329 stalo se lénem českých králů a následně součástí zemí Koruny české. V roce 1419 bylo sloučeno s Břežskem a v roce 1523 s Volovskem. Lehnicko-brežsko-volovské knížectví vyniklo tím, že po třicetileté válce bylo kromě Olešnicka a města Vratislavi jediným územím ve Slezsku, kde byla podle principu cuius regio, eius religio ponechána náboženská svoboda protestantů, a také, že se jednalo o území, jež nejdéle zůstalo v rukou piastovské dynastie. Jejím posledním představitelem byl Jiří Vilém Lehnický. Po jeho smrti v roce 1675 připadlo jako odúmrť pod přímou správu českých králů.
V roce 1708 byla zřízena Rytířská akademie v Lehnici – elitní škola pro šlechtickou mládež jak protestantského, tak katolického vyznání. V původní formě existovala do roku 1811. Poté bylo na ní umožněno studovat i mladíkům nešlechtického původů a vzápětí se stala státním gymnáziem, jež pokračovalo v jejích tradicích až do roku 1945.
Po první slezské válce v roce 1742 došlo k rozdělení Slezska, Lehnicko připadlo Pruskému království a stalo se součástí provincie Slezsko. Vznikl okres Lehnice (Landkreis Liegnitz). Méně známá bitva u Lehnice se odehrála 15. srpna 1760 během sedmileté neboli třeti slezské války a skončila prohrou rakouských vojsk pod velením Ernnsta Gideona von Laudona. Roku 1815 byla provedena reforma pruské státní správy, v rámci které došlo ke zřízení vládního obvodu Lehnice (Regierungsbezirk Liegnitz) zahrnujícího celou západní část provincie. Termín Dolní Slezsko (Niederschlesien) byl v 19. století často zužován na tuto oblast, protože území vládního obvodu Vratislav se běžně označovalo jako Střední Slezsko (Mittelschlesien). náhled|Vratislavské náměstí (Breslauer Platz) na pohlednici z počátku 20. století V roce 1844 byla zprovozněna železniční trať Lehnice – Vratislav, jednalo se o úsek Dolnoslezsko-markické dráhy, která po dokončení roku 1847 spojila Slezsko s Berlínem. Výstavbou dalších tratí ve směrech Střehom, Hlohov a Złotoryja se Lehnice v druhé polovině 19. století stala významným železničním uzlem. Ve městě se vyvíjel zejména textilní a strojírenský průmysl, existovaly rovněž čtyři továrny na klavíry a pianina. Industriální ráz dostala severní a severozápadní předměstí, zatímco jižně od historického jádra a na východním břehu Kačavy vyrůstaly nové obytné čtvrti. V roce 1874 byla Lehnice vydělena jako samostatný městský okres (Stadkreis Liegnitz). V roce 1898 do ulic vyjely první tramvaje (v provozu do roku 1968). Počet obyvatel stoupl ze 9 592 v roce 1825 (z toho 82,9 % evangelíků, 16 % katolíků a 1,1 % židů) na 54 822 v roce 1900 (z toho 79,9 % evangelíků, 17,6 % katolíků a 1,6 % židů). Do roku 1939 se počet obyvatel zvýšil na 78 456. náhled|Hlavní náměstí (Rynek) po přestavbě v 60. letech Leteckým útokům a ničivým bojům na sklonku druhé světové války se Lehnice vyhnula. Stala se však obětí plundrování a záměrně devastace po obsazení Rudou armádou 11. února 1945, zejména pak na začátku května, kdy sovětští vojáci oslavující kapitulaci nacistického Německa založili v historickém centru celou sérii požárů označovaných jako „ohně vítězství“. Magistrátní komise v roce 1947 vyhodnotila 2,8 % budov jako úplně zničené a 20,2 % jako vážně poškozené. Nicméně stěžejní vliv na současnou podobu Starého Města s převahou panelákové zástavby měla ani ne tak devastace v prvních poválečných měsících, jako velká „modernizace” zahájená v roce 1962. Během 60. a 70. let 20. století bylo zbouráno několik set historických budov v centru nehledě na jejich technický stav.
Na základě jaltských ujednání a Postupimské dohody byla Lehnice v roce 1945 připojena k Polsku. Původní německé obyvatelstvo bylo z velké části odsunuto a nahrazeno polskými přesídlenci z východních území postoupených Sovětskému svazu, repatrianty a osadníky z centrálního Polska. Zůstavší německá menšina, docela aktivní v prvních poválečných letech, prakticky zanikla v důsledku emigrace a asimilace v 50. a 60. letech. náhled|vlevo|Bývalé sídlo velitelství Severní skupiny vojsk Sovětské armády V červenci 1945 bylo rozhodnuto o umístění do Lehnice velitelství Severní skupiny vojsk, tj. uskupení Sovětské armády udržujícího kontrolu nad Polskem. Polští osídlenci, stejně jako všechny úřady, byli náhle vykázáni do pravobřežní části města, neboť centrum na levém břehu Kačavy mělo sloužit výhradně sovětské vojenské správě. Sice po několika týdnech došlo k podstatnému zmírnění těchto opatření, ale i tak po celou dobu přítomnosti armády v Lehnici, tedy až do roku 1993, existovaly oblasti vyhrazené pro sovětské vojáky i důstojníky a jejich rodiny, zcela nedostupné pro běžné obyvatelstvo. Nejznámější z nich byl Kwadrat (Čtverec) – zdí oddělená vilová čtvrť o rozloze 39 ha na jihu města. Poválečná Lehnice, poznamenaná svérázným soužitím polských a sovětských občanů, si vysloužila přezdívku Malá Moskva.
V letech 1950–1952 byla na jihozápadním okraji města vybudována a uvedená do provozu slévárna mědi Huta Miedzi Legnica (původně Metalurgické závody V. I. Lenina), nyní provozovaná společností KGHM. Lehnice se stala vedle Hlohova a Lubinu jedním z center tzv. Dolnoslezské měďařské pánve (Dolnośląskie Zagłębie Miedziowe). Počet obyvatel dosáhl předválečného stavu v polovině 70. let a na sklonku 80. let překonal hranici 100 tisíc, pod níž opět klesl v roce 2018. V srpnu 1968 byl ze zdejšího velitelství sovětských vojsk vydán bezprostřední rozkaz k invazi do Československa. Mimo přestavované centrum vznikla velká panelová sídliště na pravém břehu Kačavy: Koperníkovo sídliště (Osiedle Mikołaja Kopernika) a Piekary. V letech 1975–1998 byla Lehnice hlavním městem Lehnického vojvodství. Po jeho zániku se stala součástí Dolnoslezského vojvodství, které navázalo na Vratislavské vojvodství existující v letech 1946–1975.
Pamětihodnosti náhled|Piastovský hrad náhled|Divadlo Heleny Modrzejevské náhled|Kostel Panny Marie náhled|Průčelí Rytířské akademie náhled|Činžovní domy ve čtvrti Tarninów náhled|Háj múz ve Městském parku
Piastovský hrad – postavený na počátku 13. století na podnět Jindřicha Bradatého na místě starého slovanského hradiště, od roku 1248 sídlo lehnických knížat; v průběhu staletí prošel rozsáhlými přestavbami v gotickém, renesančním, barokním a novogotickém duchu; v roce 1945 byl vypálen, obnova proběhla v 60. letech 20. století; nyní je sídlem Dolnoslezského centra celoživotního a jazykového vzdělávání pracovníků (Dolnośląskie Centrum Kształcenia Ustawicznego i Językowego Kadr);Oficiální webové stránky Dolnoslezského centra celoživotního a jazykového vzdělávání pracovníků (polsky) dominantním architektonickým prvkem jsou dvě vysoké románsko-gotické věže: severovýchodní věž sv. Petra (zpřístupněná v letním období jako rozhledna, výška je 68 m) a jihozápadní věž svaté Hedviky; pro muzejní účely byly též zpřístupněny relikty hradní kaple svatého Benedikta a Vavřince; Rynek – ústřední náměstí v historickém centru; většina měšťanských domů, které jej dříve obklopovaly, byla v 60. letech 20. století zbourána a nahrazena moderní panelákovou zástavbou, přesto se zde dochovalo několik významných památek: Stará radnice – barokní, postavená v letech 1737–1741, prošla jistými přestavbami v roce 1836 a v letech 1926–1928; sídlo magistrátu do roku 1905; v současnosti je integrována s přilehlou budovou divadla, nachází se zde divadelní kanceláře, garderoby, archiv, výtvarná pracovna či klubovna; Divadlo Heleny Modrzejewské, původně Městské divadlo – sídlí v klasicistní budově podle návrhu Carla Ferdinanda Langhanse z roku 1842;Oficiální webové stránky Divadla Heleny Modrzejewské (polsky) Sleďové krámy (Kramy Śledziowe) – soubor osmi trojpodlažních měšťanských domů s podloubím a renesančními či klasicistními atikami přiléhajících k budově Staré radnice a Divadla Modrzejewské; dvě fasády jsou ozdobeny sgrafitem z druhé poloviny 16. století; Dům u křepelčího koše (Dom Pod Przepiórczym Koszem) – pětipodlažní měšťanský dům s dochovanou sgrafitovou dekorací fasády z poloviny 16. století; Katedrální náměstí (Plac Katedralny) – plynule navazuje na Rynek jihovýchodním směrem: Katedrála svatých apoštolů Petra a Pavla, též Horní kostel – farní kostel doložený již ve 13. století, od dob reformace do konce druhé světové války evangelický, současnou podobu získal během novogotické přestavby v letech 1892–1894; v roce 1992 byl povýšen na katedrálu, sídelní kostel lehnických biskupů; k nejcennějším prvkům interiéru patří renesanční kazatelna od Caspara Bergera z roku 1588 či soubor pískovcových soch apoštolů z první poloviny 14. století; Nová radnice – sídlo magistrátu, novorenesanční budova z roku 1905; Pasáž Petra a Pavla (Pasaż Piotra i Pawła) – honosný činžovní dům s obchodní pasáží postavený v eklektickém stylu v letech 1884–1886; Kostel Panny Marie, též Dolní kostel – nachází na místě nejstaršího farního kostela zmiňovaného již na sklonku 12. století; byl postaven v gotickém stylu v letech 1362–1386, později několikrát rozšiřován a upravován; jedná se o jediný kostel v Lehnici, který nepřetržitě od roku 1522 do současností slouží evangelíkům; každou první a třetí neděli v měsíci se konají bohoslužby i v němčině;