Legie (z latinského slova legio „vojenské odvody“, což je odvozeno ze slova legere „vybírat“, „odvádět“, „shromažďovat“) je termín, jenž v širším smyslu označuje celé římské vojsko, případně v užším a běžnějším významu se jedná o základní vojenskou jednotku starověké římské armády. Její příslušníci se nazývali legionáři. Legie byla obvykle doprovázena jedním nebo více oddíly spojeneckých či pomocných sborů (auxilia), které nebyly tvořeny římskými občany a jež doplňovaly legionářskou těžkou pěchotu o jezdectvo, střelecké jednotky a oštěpaře.
Početní stav legie se v průběhu římských dějin různě proměňoval. Za římské republiky se skládala z asi 4200 legionářů a 300 jezdců, přičemž těžká pěchota byla rozdělena do manipulů po zhruba 120 mužích. Na počátku římského císařství měla přibližně 5200 legionářů, kteří byli uspořádáni do deseti kohort. První kohorta čítala 800 mužů, zatímco v ostatních devíti kohortách sloužilo po 480 mužích.
Až do Mariovy reformy, realizované kolem roku 107 př. n. l., nedisponovali Římané stálým vojskem. Legie byly proto svolávány v případě potřeby, načež byly opět rozpouštěny. V éře rané římské říše bylo podél hranic impéria rozmístěno zhruba 25 až 33 legií společně s pomocnými sbory. V důsledku římských vojenských úspěchů byla legie dlouho považována za nejlepší starověký vojenský útvar, za což vděčila své efektivnosti a flexibilitě, které spočívaly v dokonalejší výzbroji, výcviku a vyšší ukázněnosti jejích vojáků.
Historický vývoj Římští králové Stejně jako všechny údaje z doby římského království jsou i dostupné písemné doklady o počátcích římského vojenství značně kusé. Vznik legie spadá do poloviny 7. století př. n. l., kdy bylo římské vojsko organizováno podle řeckého a etruského vzoru do jediné linie falangy. Slovem legie se v tomto období označovala veškerá branná moc římského státu. Vojáci byli vyzbrojeni kopím a rozděleni do tří oddílů po tisíci mužích, jimž veleli vojenští tribuni (tribuni militum). K nim přináleželo 300 jezdců, takže celá římská armáda sestávala podle Livia z asi 3300 mužů. Do konce 5. století př. n. l. se tento počet přibližně zdvojnásobil. V legii povinně sloužili všichni občané mezi 17 a 46 lety. Starší muži do 60 let byli pověřováni střežením městských hradeb.
Někdy kolem poloviny 6. století př. n. l. prý král Servius Tullius provedl census – součet lidu a majetku. Na základě něho rozdělil veškeré branně schopné římské občany, kteří byli vlastníky půdy, do pěti tříd (classis) odstupňovaných podle velikosti majetku, neboť vojáci si sami opatřovali zbraně a vybavení. Tyto třídy byly dále uspořádány do setnin (centuriae) o sto mužích. Příslušníci nejbohatší, první třídy byli vybaveni jako řečtí hoplíté kopím, mečem, helmicí, bronzovým pancířem a kulatým štítem (latinsky clipeus, podobný řeckému štítu nazývanému aspiseus, případně hoplon). Méně majetní členové druhé a třetí třídy bojovali také jako kopiníci, nicméně jejich zbroj byla prostší, přičemž nosili větší štít oválného nebo obdélníkového tvaru. Vojáci čtvrté třídy si nemohli dovolit žádnou zbroj kromě malého štítu. Vyzbrojeni byli kopím nebo vrhali oštěpy. Z příslušníků páté třídy se rekrutovali prakovníci. Velitelé a jezdci byli vybíráni z předních občanů, kteří náleželi k jezdeckému stavu (equites). Z censu – a tedy i z vojenské povinnosti – byly vyloučeny nejchudší osoby (capute censi, případně proletarii).
Taktika se od té řecké nijak nelišila. V prvních čtyřech řadách pevně semknuté falangy stáli plně vyzbrojení těžkooděnci, následovaní dvěma řadami méně ozbrojených kopiníků z druhé a třetí třídy. Občané nejnižších tříd sloužili jako lehkooděnci, kteří v případě potřeby vyplňovali mezery ve falanze a protivníka znepokojovali vrháním oštěpů a kamenů.
Republikánská legie Občanská milice náhled|upright=0.6|Hastatus V době po vypuzení etruských králů z Říma (kolem 509 př. n. l.) legie disponovala téměř 5000 muži, jejichž velením byl pověřován jeden z konzulů. Vzrůstající moc města v 5. a 4. století př. n. l. se projevila schopností Římanů stavět do pole i více legií najednou. Ke každé z nich byl navíc přiřazován stejně početný sbor latinských či italických spojenců (socii). Legie i se spojenci tudíž čítala kolem 9000 mužů. K odvodům byli nadále povoláváni pouze jedinci disponující určitým majetkem, jelikož se vycházelo z předpokladu, že jen dostatečně movití občané oplývají patřičně vysokou morálkou a mají opravdový zájem na obraně státu. V nezbytných případech se ale Římané nebránili ani povolávání otroků.
Koncept občanské milice, strukturované podle množství majetku jejích příslušníků, byl v průběhu 4. století př. n. l. postupně doplněn o důraz na věk a zkušenosti jednotlivých vojáků. Tato inovace je připisována Marcu Furiu Camillovi, jenž zavedl žold a jako první ponechával legionáře v poli nepřetržitě několik let. Ke změnám římského vojska však docházelo spíše vlivem pozvolného vývoje než na základě jednorázových, převratných reforem. K nejzásadnější proměně legie v období rané republiky patrně došlo během samnitských válek. Ty se odehrávaly v obtížném, kopcovitém terénu, pro těžkopádnou falangu nevhodném. Potřeba vyšší pružnosti a pohyblivosti měla za následek transformaci rozestavení legie v útvar buňkového typu, sestávajícího z manipulů. Manipulový systém se v pozdějších taženích výborně osvědčil proti řecké a makedonské falanze. Reorganizovaná legie se skládala z lehkooděnců (velites) a jízdy (equites), ovšem její jádro tvořily tři typy těžkooděnců (hastati, principes a triarii), jejichž manipuly na bojišti nastupovaly v tzv. trojřadý šik (acies triplex).
Velites byli lehkooděnci odvádění z nejméně majetných občanů, kteří si nedokázali pořídit řádnou výzbroj. Jejich primární funkcí bylo napadat a zneklidňovat nepřátele, případně krýt pohyb spolubojovníků. V raných dobách se uplatňovali také jako průzkumníci. Velites byli umisťováni před těžkooděnce v čelo bitevní sestavy, odkud nepřátelské řady zasypávali oštěpy a kde se účastnili menších šarvátek. Po odhození oštěpů a přiblížení nepřátel se stahovali za hastaty. Velmi důležití byli při obraně před válečnými slony. Vyšší mobilita a lehčí vyzbrojení jim umožňovaly snáze se slonům vyhnout a napadat je z boku nebo z týlu. Právě vrhání oštěpů do boků slonů představovalo účinnou taktiku jejich eliminace. Velites byli ozbrojeni několika lehkými oštěpy nazývanými hastae velitaris (odtud jejich název) a krátkým mečem podobným tomu, jaký používali těžkooděnci. Jejich zbroj sestávala z pokrývky hlavy potažené vlčí kůží a malého kulatého štítu. Rorarii, předchůdci velites, bojovali jako prakovníci.
Hastati tvořili první linii římské těžké pěchoty, jež se skládala z mladších a relativně méně zkušených občanů. Mezi jejich vybavení náležel kůží potažený dřevěný štít oválného tvaru (scutum), bronzová přilbice (galea) a bronzové náprsní brnění. Vzhledem ke svému bohatství si mohli dovolit i lépe chránící kroužkovou zbroj, která ale nebyla u tohoto typu těžkooděnců obvyklá. Hastati byli ozbrojeni dvěma dvoumetrovými oštěpy (pila, singulár pilum), které vrhali na nepřátele ze vzdálenosti asi deseti až dvaceti kroků, načež bojovali mečem (gladius) s čepelí o délce přibližně 60 centimetrů. Jejich helmice zdobily purpurové nebo černé chocholy z peří, jež hastaty činily fyzicky vyššími, čímž měly protivníkům nahánět hrůzu. Hastati se zapojovali do bitvy jako první. Jestliže se situace nevyvíjela pro Římany příznivě nebo si vojáci potřebovali odpočinout, stáhli se za principes, kde se přeskupili, a potom znovu zasáhli do boje.
Principes byli pokládáni za výkvět republikánské legie, neboť se nacházeli na vrcholu svých sil a pocházeli z bohatších tříd římské společnosti. Disponovali nejkvalitnějším vybavením, třebaže se od hastatů lišilo jen málo. Válčili stejnými zbraněmi a chránili se téměř totožnou výstrojí. Oproti hastatům se však odívali do kroužkové zbroje (lorica hamata). Vítězství v bitvě vojsko dosahovalo převážně jejich zásluhou. Ve střetnutí působili jako posily hastatů a později přebírali na svá bedra hlavní tíhu bitvy. Nepřátelé tak byli nejprve vyčerpáni bojem s méně zdatnými hastaty, aby na ně v další fázi zápasu udeřily čerstvé elitní síly Římanů.
Triarii byli vystrojeni podobně jako hastati a principes. Způsobem válčení ovšem připomínali spíše řecké hoplíty než římskou těžkou pěchotu, jelikož namísto dvou oštěpů byli ozbrojeni asi 1,8 m dlouhým kopím (hasta), jež bylo jejich primární zbraní. Triarii byli obvykle nejstarší a nejzkušenější legionáři, kteří zasahovali v kritických momentech boje, případně aby odlišným vzezřením nahnali nepřátelům strach. Jestliže byly přední linie těžkooděnců donuceny k ústupu, triarii napřáhli kopí, nepřátelský nápor zadrželi a získali tak potřebný čas, aby se hastati a principes mohli zkonsolidovat. Triarii tedy fungovali jako poslední rezerva těžkooděnců. Latinské rčení „došlo až na triarie“ („rem ad triarios redisse“) se tudíž užívalo k vyjádření obzvláště svízelné situace.
Equites (jezdci) byli vystrojeni obdobně jako hastati. Jejich hlavním úkolem bylo zajišťovat průzkum nebo stíhat prchající nepřátele. Sloužili rovněž jako rychle dostupná podpora ohrožených úseků bitevní linie, přičemž mohli sesednout z koní a zapojit se do boje jako pěšáci. Jízda někdy podnikala i údery do boku nepřátelského šiku, větší účinnosti ale bránil její omezený počet. Římané nebyli považováni za příliš zdatné jezdce, efektivnost římské jízdy stoupla teprve zařazováním spojenců.
Těžkooděnci byli rozděleni do manipulů, z nichž každý tvořily dvě centurie po 60 mužích (u triariů po 30 mužích), jimž velel centurio. Starší z obou centurionů byl zároveň velitelem manipulu. Setnina se dále skládala z 10 contubernií po šesti (později osmi) mužích. Manipuly tedy čítaly 120, resp. 60 legionářů. Manipul hastatů byl organizován do 6 řad s čelem o 20 mužích. Manipul principes měl vpředu pouze 12 mužů a hloubku 10 řad. Konečně manipul triarii měl stejnou hloubku jako principes, avšak šířku čela poloviční. V legii bylo celkem 10 manipulů hastatů, 10 manipulů principes a 10 manipulů triariů, k čemuž bylo přiřazeno 1200 velites. Počet vojáků v legii dosahoval asi 4000 až 5000 (optimálně 4200), jež doplňovalo zhruba 300 jezdců rozdělených do 10 eskadron (turmae). Mezi manipuly byly v každé ze tří linií ponechány mezery, které se uzavíraly roztažením příslušné linie, jakmile se dostala do kontaktu s nepřítelem. Mezi jednotlivými liniemi těžké pěchoty se nacházely mezery podstatně větší, o šířce zhruba 90 metrů, takže celá bitevní sestava připomínala šachovnici.
Až do začátku punských válek byla římská taktika poměrně jednoduchá. Většina bitev nabývala podoby frontálního střetnutí dvou mas vojáků, které se nesnažily protivníka zdolat uplatněním nějakého taktického prvku, nýbrž prostou silou zbraní. Římané byli odváděni do vojska v případě nutnosti, čímž byl ale znemožněn jakýkoli systematický výcvik. Pokoušet se o komplikovaný manévr s netrénovanými legionáři tedy představovalo příliš vysoké riziko. Teprve války s Pyrrhem a především s Kartáginci přiměly Římany ve 3. století př. n. l. přehodnotit dosavadní přístup a manévrování si osvojit. Za hlavní příčinu těchto změn lze pokládat drtivé porážky Římanů od Hannibala, jenž na bitevním poli mnohokrát prokázal znamenité taktické schopnosti. Římský vojevůdce Scipio Africanus se z těchto nezdarů poučil a podroboval vojáky soustavnému drilu. V boji se nespoléhal na pouhou kvantitativní převahu, nýbrž snažil se nepřítele vymanévrovat. Africanův příklad následovali i další římští velitelé.
Žoldnéřské vojsko
náhled|upright=0.6|Kresba římského legionáře z