náhled|300x300px|Signatářské státy Evropské úmluvy o lidských právech (2009) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, zkráceně Evropská úmluva o ochraně lidských práv nebo Evropská úmluva o lidských právech, je lidskoprávní úmluvou sjednanou v rámci Rady Evropy a základem regionální mezinárodněprávní ochrany lidských práv v Evropě. Byla podepsána v Římě dne 4. listopadu 1950, v platnost vstoupila 3. září 1953; postupně je doplňována doplňky označovanými jako Protokoly (viz níže).
Československo bylo roku 1992 vůbec prvním státem střední a východní Evropy, který se stal stranou Úmluvy (úmluva byla ratifikována 18. března 1992 a publikována pod č. 209/1992 Sb.).
Práva zaručená Úmluvou povinnost respektovat lidská práva (čl. 1) právo na život (čl. 2) zákaz mučení (čl. 3) zákaz otroctví a nucených prací (čl. 4) právo na svobodu a osobní bezpečnost (čl. 5) právo na spravedlivé řízení (čl. 6) uložení trestu jen na základě zákona (čl. 7) právo na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8) svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 9) svoboda projevu (čl. 10) svoboda shromažďovací a sdružovací (čl. 11) právo uzavřít manželství (čl. 12) právo na účinný právní prostředek nápravy (čl. 13) zákaz diskriminace (čl. 14) – platí subsidiárně k ostatním právům zaručeným Úmluvou
Katalog práv vyjmenovaných v Úmluvě byl později doplněn dalšími právy, zaručenými v protokolech k Úmluvě. První protokol přinesl ochranu majetkových práv (článek 1), právo na vzdělání (článek 2) a volební právo (článek 3). Protokolem č. 4 byly do okruhu chráněných práv doplněny zákaz uvěznění pro dluh (článek 1), svoboda pohybu (článek 2), zákaz vyhoštění státních občanů (článek 3) a zákaz kolektivního vyhoštění cizinců (článek 4). Protokol č. 6 přinesl zákaz trestu smrti v době míru; Protokol č. 13 zakotvil absolutní zákaz trestu smrti. Protokol č. 7 doplnil procesní záruky při vyhoštění cizinců (článek 1), právo na odvolání v trestních věcech (článek 2), právo na odškodnění za nezákonné odsouzení (článek 3), právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát (článek 4) a rovnost mezi manželi (článek 5). Všechny tyto dodatkové protokoly Česká republika ratifikovala. Neratifikovala však Protokol č. 12, který zakotvuje všeobecný zákaz diskriminace.
Přehled protokolů Číslo protok. Otevření smlouvy Vstup v platnost Obsah 1 20. 3. 1952 18. 5. 1954 Nová práva: ochrana vlastnictví, právo na vzdělání a právo na svobodné volby. 2 6. 5. 1963 21. 9. 1970 Zavedení pravomoci ESLP podávat posudky k výkladu EÚLP a jejím dodatkům. 3 6. 5. 1963 21. 9. 1970 Změna čl. 29, 30 a 34. 4 16. 9. 1963 2. 5. 1968 Nová práva: zákaz vězení pro dlužníky, svoboda pohybu a pobytu, zákaz vyhoštění státních občanů, zákaz kolektivního vyhoštění cizinců. 5 20. 1. 1966 20. 12. 1971 Změna čl. 22 a 40. 6 28. 4. 1983 1. 3. 1985 Nová práva: zrušení trestu smrti (lze užít jen ve výjimečných případech). 7 22. 11. 1984 1. 11. 1988 Nová práva: právo na procedurální záruky při vyhoštění cizinců, právo na odvolání v trestních věcech, právo na odškodnění za nezákonné odsouzení, ne bis in idem, rovnost v právech a povinnostech mezi manželi. 8 19. 3. 1985 1. 1. 1990 Evropská komise pro lidská práva získala možnost ustavit Komory, o nejméně sedmi členech, které posuzovali individuální stížnosti, které mohly být vyřešeny na základě konstantní judikatury či nepředstavovaly vážnou otázku při interpretaci EÚLP. Komise rovněž mohla zřídit výbory o nejméně třech členech, kteří mohli jednomyslně deklarovat nepřijatelnost stížnosti. Tato ustanovení se neaplikují na stížnosti států. 9 6. 11. 1990 1. 10. 1994 Právo stěžovatele obrátit se se svou stížnosti přímo na soud. Komise však musí stížnost shledat přijatelnou. Do přijetí tohoto protokolu rozhodoval soud pouze na návrh komise či státu. 10 25. 3. 1992 Změny v hlasování ve Výboru. 11 11. 5. 1994 1. 11. 1998 Racionalizace soudního procesu. Všechna tvrzená porušení práv jsou postupována přímo novému stálému soudu. Ve většině případů zasedá soud v sedmičlenných senátech. Soud se zabývá individuálními i mezistátními stížnostmi. Podání se zřejmými vadami mohou být odmítnuta jako nepřijatelná na základě jednomyslného hlasování výboru tří soudců. Stěžovatel může v určitých případech ve lhůtě 3 měsíců od vyhlášení rozsudku požádat o projednání případu před Velkým senátem. Výbor ministrů se již nezabývá meritem případů, ale zabývá se prosazováním rozhodnutí soudu. 12 4. 11. 2000 1. 4. 2005 Změna čl. 14 – zavedení obecného zákazu diskriminace. 13 3. 5. 2002 1. 7. 2003 Absolutní zákaz trestu smrti. Zákaz vypovězení nebo výjimek z protokolu č. 13. 14 13. 5. 2004 1. 6. 2010 Odmítání beznadějných případů jedním soudcem namísto tříčlenného výboru. Zavedení nového kritéria přijatelnosti stížnosti – podstatná újma na právech. 14bis 27. 5. 2009 1. 10. 2009
Praktické užití Úmluvy Evropským soudem pro lidská práva Konkrétní požadavky a pravidla Úmluva v určitém kontextu obsahuje, specifikuje ve své judikatuře Evropský soud pro lidská práva („Soud“, „štrasburský soud“, „ESLP“). Jeho rozsudky nejsou jen posouzením individuální věci, ale obsahují i obecné zásady. Ty představují podrobnější pravidla než samotný text Úmluvy. Soud jimi poměřuje nejen posuzovaný případ, ale i všechny obdobné, ať již je žalovaný stát jakýkoli.
Úmluva v prvé řadě zakotvuje občanská a politická práva (viz vyjmenovaná výše). Mezi těmito právy a hospodářskými, sociálními a kulturními právy ale není neprostupná hranice. Tato práva se navzájem ovlivňují a prolínají. V evropském kontextu jsou kromě Úmluvy sociální práva chráněna především Evropskou sociální chartou. Při použití Úmluvy na vnitrostátní úrovni je potřeba mít na paměti, že Úmluva zakotvuje minimální standard ochrany základních práv a svobod. Vnitrostátní, unijní i mezinárodní právo mohou poskytovat vyšší ochranu než Úmluva.
Prostor pro uvážení při aplikaci Úmluvy Prostor pro uvážení je klíčovou zásadou, jíž se výklad a použití Úmluvy řídí. Souvisí se zásadou subsidiarity. Proto Protokol č. 15 zakotvil prostor pro uvážení do preambule Úmluvy. Vyjadřuje myšlenku, že Úmluva stanoví jen minimální standard ochrany a vnitrostátní orgány musí mít s ohledem na své úzké sepjetí s podmínkami dané země a to, že vykonávají demokraticky vyjádřenou vůli lidu, manévrovací prostor pro rozhodnutí, jakým konkrétním způsobem určité právo naplní a zajistí.
Prostor pro uvážení není neomezený. Stát nemůže jít pod určitou minimální úroveň ochrany. Šíře prostoru pro uvážení se liší podle dotčeného práva a kontextu. Obecně platí, že čím je pro jednotlivce právo významnější, tím menší má stát prostor do něj zasahovat. Menšího prostoru pro uvážení tak stát požívá například při zásazích do fyzické integrity člověka než při omezení svobody pohybu. Vliv má také, pokud míří zásah do samotného jádra dotčeného práva. Méně manévrovacího prostoru tak má stát například pro omezení politického projevu než pro regulaci reklamy.
Šíře prostoru pro uvážení má vliv na intenzitu přezkumu napadeného opatření ze strany ESLP. Požívá-li stát v dané věci širokého prostoru pro uvážení, míra přezkumu ze strany štrasburského soudu je nižší. Naopak, jde-li o otázku, v níž Úmluva státu ponechává jen úzký prostor pro uvážení, ESLP přistoupí k velmi důkladnému přezkumu namítaného zásahu do práv.
Prostor pro uvážení je důležitým faktorem při hodnocení přiměřenosti přezkoumávaného zásahu. Vyplývá z něj, že přiměřenost ve smyslu Úmluvy neznamená nutně zvolení nejméně omezujícího opatření. Pokud i jiné řešení s sebou nese stále přiměřený zásah do práv, stát ho může zvolit, pokud svou volbu dostatečně odůvodní.
Přistoupení k Úmluvě I po přijetí Listiny základních práv EU je pro ochranu lidských práv v právu EU zcela zásadním dokumentem evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP), ačkoliv se nejedná o přímý pramen unijního práva. Přistoupení EU k EÚLP se v EU řeší již od roku 1979Viz dokument Accession of the Communities to the European Convention on Human Rights: Commission Memorandum, Bulletin of the European Communities, Supplement 2/79, COM (79) final. přičemž ESD označil v březnu 1996 tento krok za natolik zásadní, že podmínkou jeho uskutečnění je revize zakládacích smluv.Viz Opinion of the Court 2/94, ze dne 28.03.1996. ECR I-01759, Dostupný na: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:61994CV0002:EN:PDF, vyhledáno 13.02.2014. Touto revizí je právě Lisabonská smlouva.
V čl. 6 odst. 2 SEU se EU zavazuje k přistoupení k EÚLP, přičemž je počítáno s tím, že přístupová smlouva zohlední specifické rysy EU a umožní EU kontrolu v orgánech EÚLP a dostatečné rozlišení případů, kdy stížnost směřuje proti jednotlivému státu a kdy proti EU (Protokol č. 8 k čl. 6. odst. 2 Smlouvy o Evropské unii o přistoupení Unie k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Čl. 2 Protokolu č. 8 opět stanoví, že přistoupení se nijak nedotkne pravomocí EU ani postavení členských států ve vztahu k EÚLP (zejm. zvláštního postavení vyplývajícího z jejich vztahu k protokolům a opatřením a výhradám na základě čl. 15 a 57). V čl. 3 protokolu je stanoveno, že platnost EÚLP pro EU neumožní, aby se spory ze Smluv řešily jinými způsoby, než stanoví Lisabonská smlouva (čl. 344 SFEU). Prozatímní návrh přístupové dohody EU k EÚLP nenabízí k otázce „stížností mezi stranami“ (zatím „mezistátních stížností“) konkrétní řešení, které bude zřejmě nutné nalézt v rámci práva EU.Viz zpráva The Fifth Negotiation Meeting between the CDDH ad hoc Negotiation Group and the European Commission on the Accession of the European Union to the European Convention on Human Rights z 10.06.2013, 47+1(2013)008rev2, s. 28. Dostupná v angličtině na: http://www.coe.int/t/dghl/standardsetting/hrpolicy/accession/Meeting_reports/47_1(2013)008rev2_EN.pdf, ve francouzštině na: http://www.coe.int/t/dghl/standardsetting/hrpolicy/accession/Meeting_reports/47_1(2013)008rev2_FR.pdf, vyhledáno 12.02.2014.
Právem EU je proces přistoupení je upraven v čl. 218 SFEU, stanovící pravidla pro uzavírání dohod mezi Unií a třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi. Na jeho základě Rada vydává směrnice pro přístupová jednání a zmocňuje vyjednavače. Průběh jednání je kontrolován Radou, která po jejich skončení zmocňuje k uzavření dohod a uzavírá je. V případě procesu přistoupení k EÚLP rozhoduje Rada jednomyslně a k rozhodnutí o uzavření dohody musí dát souhlas EP. Další podmínkou platnosti dohod je ratifikace členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy. Rada pro spravedlnost a vnitřní věci schválila směrnice pro jednání 4. června 2010 a zmocnila k němu Komisi. Po jednáních Komise s neformální skupinou 14 odborníků vyslanou ESLP začala v červnu 2012 vyjednávání v ad hoc skupině nazvané 47+1, jejichž plodem je návrh přístupové dohody předložený k připomínkám ESD, EP a členským státům.Viz zpráva The Fifth Negotiation Meeting between the CDDH ad hoc Negotiation Group and the European Commission on the Accession of the European Union to the European Convention on Human Rights z 10.6.2013, 47+1(2013)008rev2, Dostupná v angličtině na: http://www.coe.int/t/dghl/standardsetting/hrpolicy/accession/Meeting_reports/47_1(2013)008rev2_EN.pdf, vyhledáno 12.02.2014.
Zaměříme-li se na nejdiskutovanější momenty přistoupení EU k EÚLP, jedná se zejména o otázky rozsahu přistoupení, institucionální a organizační otázky včetně problematiky stížností na porušení EÚLP mezi jejími členy navzájem (které by patrně byly v rozporu s čl. 344 SFEU), vyčerpání vnitřních opravných prostředků a vliv přistoupení k EÚLP na monopol ESD na výklad práva EU.Podrobněji např. JACQUE, Jean-Paul et al. L'adhésion de l'Union européenne à la Convention européenne des droits de l'homme (dossier). in Revue trimestrielle de droit européen, No. 1 janvier – mars 2011, Editions Dalloz 2011, s. 7 – 40.