Zdeněk Svěrák (* 28. března 1936 Praha) je český dramatik, scenárista, herec, autor písňových textů a spisovatel. Po studiu na gymnáziu a Vysoké škole pedagogické, kterou dokončil roku 1958, odešel společně se svou budoucí manželkou učit do severozápadních Čech, nejprve do Měcholup a poté do Žatce. Po čtyřech letech pedagogickou dráhu opustil a začal pracovat v Československém rozhlase. Zde se stal jedním z autorů rozhlasového pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka, v němž vznikla postava nedoceněného českého velikána Járy Cimrmana. V rozhlase také poznal hudebníka Jaroslava Uhlíře, s nímž od té doby spolupracuje.
Roku 1967 vzniklo Divadlo Járy Cimrmana zkoumající odkaz Járy Cimrmana. Pro toto divadlo připravil Svěrák první hru pojmenovanou Akt a na dalších třinácti se pak spoluautorsky podílel s Ladislavem Smoljakem. Ve všech hrách divadla Svěrák hraje. Se Smoljakem začali psát i filmové scénáře a v natočených filmech se obvykle jako herci také objevovali. Některé scénáře, například pro filmy Vrchní, prchni nebo Tři veteráni, psal Svěrák sám.
Během osmdesátých let 20. století spolupracoval Svěrák také s režisérem Vítem Olmerem, v jehož několika filmech rovněž hrál. Na začátku devadesátých let téhož století začal Zdeněk Svěrák psát scénáře, podle nichž filmy natáčel jeho syn Jan. Vznikly tak snímky Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět či Vratné lahve. Film Kolja získal krom jiného Oscara za nejlepší cizojazyčný film roku 1996.
Od roku 1994 spolupracuje s Centrem Paraple, které pečuje o pacienty s poraněním míchy odkázané na invalidní vozík. Vedle dramat a filmových scénářů píše též písňové texty, které i zpívá, a pohádky či povídky. Je autorem tří povídkových knih nazvaných Povídky, Nové povídky a Po strništi bos. Připravil též televizní večerníček Radovanovy radovánky. Za své dílo získal několik ocenění, a to nejen v České republice, ale také v zahraničí.
Životopis Mládí Svěrák se narodil do rodiny Františka Svěráka, pracovníka v rozvodných energetických závodech na pražském Bohdalci, a jeho manželky Růženy rozené Synkové. Otec se vyučil zámečníkem a vedle toho pronikal do elektrikářského oboru, v němž se navíc samovzdělával prostřednictvím četby odborného časopisu Radioamatér. Postupně se v zaměstnání vypracoval až na vedoucího rozvodny, a to i přes to, že nebyl inženýrem. Navíc si například sám dokázal sestrojit televizor, zbudovat úl nebo ušít bačkory. Růžena Svěráková pracovala celý život v domácnosti a její manžel si zakládal na tom, že dokáže vydělat tolik peněz, aby jeho manželka mohla zůstávat doma a pečovat o výchovu jejich dětí.
náhled|vlevo|Dům na pražském Bohdalci, v němž Svěrákovi bydleli|alt=Pohled na třípodlažní činžovní dům s hnědou omítkou. Na ulici před domem parkují automobily. Manželé Svěrákovi se brali v roce 1929 a nastávající byla v té době již těhotná. Dítě se narodilo ještě v témž roce a dostalo jméno Zdeněk. V pěti letech (roku 1934) ale Zdeněk stoupl na rezavý hřebík a následně zemřel na sepsi.Čermáková, s. 11 Rodiče ztrátu těžce nesli a maminka se ze žalu pokusila i o sebevraždu. Druhé dítě se manželům Svěrákovým narodilo v březnu 1936 a dostalo také jméno Zdeněk.Hrbek, s. 81 Rodiče se o svého druhého syna po prožité zkušenosti s prvním dítětem velmi báli a úzkostlivě dbali, aby se mu něco nestalo. Posléze se jim ještě narodilo třetí dítě, dcera Božena, která se pak v dospělosti živila jako prodavačka v potravinách a následně se odstěhovala za Prahu do Třebotova, kde pečuje o svoji domácnost.
náhled|Podobizna staršího bratra stejného jména, Zdeňka Svěráka (1929–1934), na rodinném hrobě na Vršovickém hřbitově|alt=Fotografie chlapce v malém zlatavém rámečku umístěná na kamenném pomníku hrobu. Před druhou světovou válkou a na jejím počátku bydlela rodina Svěrákových na pražském Bohdalci, a to ve služebním bytě, jenž patřil podniku, v němž pracoval Zdeňkův otec. Jednomu z Němců se však byt Svěrákových líbil a měl o něj zájem. Označil proto Zdeňkova otce za nespolehlivého. V roce 1942 ho tak propustili ze zaměstnání a spolu s tím musel vrátit užívaný služební byt. Celá rodina se proto odstěhovala do otcova rodiště, do Kopidlna, kde Svěrák chodil do druhé a třetí třídy základní školy.Novák, s. 54. Po válce se v roce 1945 vrátili zpět do Prahy na Bohdalec.
V dětství se Zdeněk chtěl stát řidičem pekařského auta, posléze prezidentem nebo průvodčím. Podle rad z časopisu Rádce z Předmostí zkoušel v mládí také chovat holuby a včely, avšak ne s příliš velkým úspěchem. Když začal na Bohdalci chodit do základní školy, seděl hned od první třídy v lavici se svým kamarádem a pozdějším kolegou z divadla Bořivojem Pencem. Byl tak jeho nejstarším kamarádem.Hrbek, s. 79 Spolu navíc později hráli loutkové divadlo. V mládí Svěrák trochu sportoval (fotbal mu sice příliš nešel, ale uspěl v ledním hokeji a ve volejbale). Učil se též hrát na hudební nástroje. Nejprve na housle, kam ho rodiče přihlásili po návratu z Kopidlna, a pak na tahací pianovou harmoniku, ale příliš mu to nešlo.Čermáková, s. 19 Od mládí také rád četl. První knížku, kterou si vypůjčil a přečetl, byla Zvířátka a Petrovští.Čermáková, s. 12 Doma měli svázané celé dílo Aloise Jiráska, doplněné barevnými ilustracemi Adolfa Kašpara. Z něj rodičům nahlas předčítal a asi tam se, podle jeho vlastních slov, zrodila touha něco přednášet před publikem.Hrbek, s. 84 K jeho dalším oblíbeným autorům patřil Karel Čapek a Jan NerudaHrbek, s. 85 či Fráňa Šrámek, jehož verš „Rozlomíš chleba, podáš ženě půl“ z básně Splav si dal i na své svatební oznámení.
náhled|vlevo|Budova gymnázia, do něhož Svěrák chodil|alt=Třípodlažní zděný objekt v půdoryse ve tvaru „L“. Stavba je omítnuta žlutou barvou, jen v místech mezi okny je omítka hnědá. V ohbí písmene „L“ do objektu ústí vchod zakrytý svrchu silnou zděnou deskou. Před budovou je od školy plotem oddělená dlážděná komunikace, na níž parkují automobily. Po absolvování základní školy pokračoval dále na gymnáziu v pražské Kodaňské ulici, ale před maturitou byla jeho třída přemístěna na jiné gymnázium, které se tehdy jmenovalo StalinovoHrbek, s. 87 (nejpozději od roku 1994 gymnázium Voděradská), zatímco Penc šel do učení. Na gymnázium o rok níž chodil také budoucí režisér Jiří Menzel. Zdejším Svěrákovým spolužákem měl být i jistý Oliverius. Ke studiu ale nenastoupil a spolužáci ho tak nikdy nepoznali. Tato postava neznámého studenta byla posléze předobrazem žáka Hliníka z filmu Marečku, podejte mi pero! Na gymnáziu začal Svěrák psát první humorné povídky, jimiž bavil své spolužáky,Čermáková, s. 13 neboť zjistil, že mu dělá radost, když se lidé smějí. Aby ale sám nebyl spolužákům a kamarádům pro smích, uváděl svá díla pod pseudonymem „“, což je španělsky „šroub“. Pokoušel se však také o poezii.Čermáková, s. 17 Jedna z prvních básní se jmenovala Pětačtyřicet minut v husí kůži a pojednávala o Svěrákově učiteli matematiky a deskriptivní geometrie, jehož vyučovací hodiny probíhaly v permanentním strachu.Hrbek, s. 89
Svěrákův otec chtěl mít ze svého syna elektroinženýra a Zdeněk se skutečně na Elektrotechnickou fakultu Českého vysokého učení technického v Praze přihlásil.Novák, s. 55. Změna však nastala, když Svěrák vystupoval v Kulturním domě Barikádníků, kde přednášel Nerudovu báseň Balada rajská. Na představení byli přítomni i jeho rodiče a vystoupení mělo úspěch. Následně se Svěrák odhodlal a předstoupil před ně s přáním, že by se místo elektrotechniky raději věnoval něčemu jinému, například učitelství češtiny. Rodiče, podle jeho slov možná ještě ovlivněni synovou prezentací Nerudovy básně, se změnou souhlasili.Novák, s. 56. Navíc se Svěrák zhlédl v Aloisi Jiráskovi a ve svém učiteli z obecné školy Václavu Mejstříkovi, kteří oba během dopoledne učili ve škole a odpoledne psali knihy.Čermáková, s. 20 Chtěl se tedy stát spisovatelem, ale protože žádná škola pro tento obor nebyla, začal roku 1954 studovat na Vysoké škole pedagogické obor český jazyk a literatura, aby se – podle svých slov – jednak naučil pravopis a jednak dozvěděl, co již napsali jiní. Během vysokoškolských studií vydával se spolustudentem Miloněm Čepelkou školní časopis „Hříbě“, do kterého jim básněmi nazvanými Vandrácké zpěvy přispíval i jejich starší spolužák – student matematiky a fyziky – Ladislav Smoljak. Ten také režíroval studentský ochotnický soubor nazvaný „Dramatický soubor vysoké školy pedagogické“, v němž Svěrák s Čepelkou hráli. U přijímací zkoušky při vstupu do kroužku recitoval Svěrák Nerudovu báseň Balada rajská.Hrbek, s. 92 První rolí, v níž Svěrák hrál, byl druhý mladík v dramatu Federica García Lorcy Fantastická ševcová. Na škole také Zdeněk poznal svoji budoucí manželku Boženu Němečkovou (narozenou roku 1936), s níž v roce 1958 po dokončení studií odešel učit do západních Čech na Žatecko a o rok později spolu měli svatbu.
Šedesátá léta náhled|Žatecké gymnázium, na němž Svěrák učil|alt=Zdobená třípodlažní žlutě omítnutá budova. Na střeše se nad vchodem nachází věžička. Před budovou se nachází kovový plot se zděnou podezdívkou a sloupky. Nejprve Svěrák rok učil na základní škole v Měcholupech, kde také založil ochotnický spolek a sám jej režíroval. Uvedli například Černou vlajku od Františka Pavlíčka. Pak ale přešel do Žatce na základní školu v Komenského aleji a následně na gymnázium v tomtéž městě. V jím započaté práci v Měcholupech pokračovala jeho manželka Božena.Čermáková, s. 14 Počátkem února 1961 se manželům Svěrákovým v Praze narodilo první dítě, dcera Hanka.Komůrková, s. 13
Svěrák sice pocházel z antikomunistické rodiny, ale ovlivněn vyučujícími z vysoké školy, u nichž se domníval, že jsou-li univerzitními profesory, musejí mít přehled a pravdu, vstoupil roku 1961 do Komunistické strany Československa (KSČ).Čermáková, s. 115 Ke vstupu ho přesvědčovali také kolegové ve sborovně ve škole, jichž si vážil, a kteří již členy KSČ byli. Svěrák se domníval, že čím více bude ve straně dobrých lidí, tím snáze ji bude možné posunout k lepšímu.
Zdeněk Svěrák psal též texty k písním. Nejprve textoval nápěvy svého vzdáleného strýce Antonína Ulricha, jenž hrál jednak v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK a jednak ve svém vlastním Smyčcovém orchestru. Pro něj napsal text například k písním „Mám ráda hajnýho“, „Kapesníčky“ nebo „Málokdy se vydaří takhle pěkné předjaří“. Protože se však Svěrákovi tyto texty zdály nehodné jeho mládí, podepisoval je raději pseudonymem Emil Synek. Ten vznikl složením křestního jména Svěrákova tchána (jmenoval se Emil Němeček) a dívčího příjmení Svěrákovy matky (jmenovala se Růžena Synková). Nevěděl ale, že osobnost s takovým jménem již existovala. Byl jím český dramatik, spisovatel a novinář, který ovšem před druhou světovou válkou emigroval do zahraničí. Přesto si svůj pseudonym již Svěrák nechal.