vpravo|300px|náhled|Prasklý puchýř na pysku u krávy nakažené slintavkou a kulhavkou (SLAK).
Slintavka a kulhavka (SLAK), někdy také FMD (zkratka z anglického ) () je akutní vysoce nakažlivé virové onemocnění sudokopytníků charakterizované horečkou, tvorbou typických puchýřů a aft na sliznici dutiny ústní, na mulci, nozdrách a spárcích. Onemocnění způsobuje virus slintavky a kulhavky, patřící mezi RNA viry z čeledi Picornaviridae. Nejvnímavější k infekci je skot, prase a ovce, ale postihuje vodní buvoly, kozy, antilopy, jeleny a bizony, známá je nákaza u slonů a ježků. Člověk onemocní SLAK velice zřídka. Člověk, zvláště malé děti, jsou často postihováni zaměnitelnou chorobou nemocí rukou, nohou a úst, která je způsobena viry ze stejné čeledi, ale jde o odlišné onemocnění.
Charakteristika Slintavka a kulhavka je jednou z nejnakažlivějších infekčních chorob na světě (morbidita, tj. nemocnost, dosahuje 100 %). Virus se vylučuje slinami, močí, trusem, mlékem a přenáší se kontaktem s nemocnými zvířaty, vzduchem (např. v mírném klimatickém pásu, až na vzdálenost 60 km nad pevninou, případně až 300 km nad mořskou hladinou), dále pak mechanicky na povrchu zvířat, člověka, nástrojů či dopravních prostředků. Naopak smrtnost je u dospělých zvířat nízká (do 5 %), ale u selat a jehňat může dosáhnout až 75 %.
Hlavním klinickým příznakem jsou puchýře na jazyku, v dutině ústní, na mulci a na končetinách – paznehtech a spárcích. Puchýře během krátké doby nemoci praskají a na jejich místě zůstávají afty, jež mohou být kontaminovány bakteriemi. Pro zvířata jsou tyto léze bolestivé a v důsledku toho dochází k nadměrné tvorbě slin (slinotok), postižená zvířata skřípají zuby, vykazují apatii, nechuť k žrádlu, kulhají a ulehají. Selata, telata, jehňata a kůzlata mohou náhle hynout bez příznaků následkem myokarditidy.
Diagnostika se provádí pouze v akreditovaných laboratořích pomocí metod jako je ELISA, virus neutralizační test nebo real-time PCR. Terapie se neprovádí a preventivní očkování je zakázáno v celé EU od roku 1992. Pouze ve výjimečných případech při vzniku ohniska a nebezpečí rychlého šíření nákazy je povolena nouzová vakcinace zdravých zvířat kolem ohniska. Onemocnění se vyskytuje endemicky zejména v Asii, Africe a některých zemích Jižní Ameriky. Výskyt nemoci ve vyspělých zemích s vysokou koncentrací hospodářských zvířat může mít velmi dramatický ekonomický i sociální dopad. Příkladem je epidemie slintavky a kulhavky v západní Evropě v roce 2001, která zasáhla více než 2000 chovů dobytka. Utraceno bylo kolem 5,8 miliónů zvířat. Ztráty při této katastrofě ve Velké Británii dosáhly 13 miliard amerických dolarů, a tak likvidace nákazy ovlivnila i obyčejné obyvatelstvo Británie.
Historie výzkumu Zřejmě první písemné zmínky o slintavce a kulhavce se datují do roku 1594, kdy italský filozof a lékař Girolamo Fracastoro popsal příznaky tohoto onemocnění u dobytka. Nelze ovšem vyloučit, že již onemocnění skotu popsané Aristotelem 350 let před naším letopočtem jako mor skotu bylo ve skutečnosti epidemií SLAK. Ačkoliv se o původu SLAK nic nevědělo téměř až do konce 19. století, chovatelé dobytka již věděli jak nákaze alespoň částečně čelit. Šlo o metodu tzv. aftizace, při které se v případě vzplanutí ohniska v chovu vzala tekutina z afty krávy a pomocí štětce se touto tekutinou nakazil všechen dobytek na statku a zvířata v sousedství. Zvířata tak prodělala chorobu najednou, zabránilo se tím cirkulaci viru v prostředí a dotčené statky a celá území se rychleji vypořádaly s nákazou. V Prusku byla dokonce aftizace v roce 1781 uzákoněna. Vzhledem k obrovským ztrátám, jež slintavka působila na území dnešního Německa (tehdejší Německé císařství), vypsal v roce 1893 pruský ministr zemědělství peněžitou odměnu pro toho, kdo objeví příčinu nemoci. To se povedlo až profesorovi Friedrichu Loefflerovi z Greisswaldu a jeho berlínskému kolegovi Paulu Froschovi, kteří v letech 1897–1898 poprvé referovali o viru slintavky a kulhavky. Bylo to jen 5 let od publikování prvního objeveného viru – viru tabákové mozaiky. Virus slintavky a kulhavky byl tak vůbec prvním popsaným virem, jenž způsoboval onemocnění zvířat. V roce 1920 byla popsána možnost experimentálně replikovat virus v morčeti. Dalšího významného posunu bylo dosaženo roku 1922, kdy byla odhalena antigenní variabilita viru, tedy skutečnost, že virus existuje ve více sérotypech. V letech 1928–1932 byly sérotypy vyvíjeny v Rusku, na ostrově Gorodomlja. Mezi první známé sérotypy patřil sérotyp O a A. Následně byl izolován sérotyp C a během 40. let byly v Africe popsány sérotypy SAT1, SAT2, SAT3. Jako poslední byl objeven v roce 1954 v Pákistánu sérotyp Asia-1.
Původce
Původcem slintavky a kulhavky je RNA virus z čeledi Picornaviridae, rodu Aphtovirus. Každá virová částice (virion) viru slintavky a kulhavky (zkratka FMDV) je tvořena molekulou RNA, 4 typy strukturálních proteinů (VP1, VP2, VP3, VP4) a několika dalšími nestrukturálními proteiny. V elektronovém mikroskopu se jeví virion FMDV jako kulatý útvar s hladkým povrchem o velikosti 25 nm. Podobně jako ostatní viry z čeledi Picornaviridae má kapsida ikosahedrický tvar a neobsahuje žádné lipidy. Významnou vlastností FMDV je antigenní a imunologická variabilita, jež spočívá v existenci viru v různých sérotypech a subtypech. Na světě existuje celkem 7 sérotypů, které se označují písmeny dle oblastí, kde byly poprvé identifikovány:
A (objeven v Německu a název pochází od slova Allemagne = Německo ve francouzském jazyce) O (název odvozen dle francouzské oblasti Oise) C (objeven jako třetí v pořadí a proto mu bylo přiřazeno třetí písmo abecedy) SAT1 (název odvozen od jižní Afriky – South Africa Territory) SAT2 SAT3 Asia-1 (objeven v Pákistánu)
Tyto sérotypy se dále dělí do několika subtypů. Nejběžnější je sérotyp O, který se vyskytuje po celém světě.
Fyzikálně-chemické vlastnosti viru Virus slintavky a kulhavky je relativně odolný vůči vnějšímu prostředí. Přežívání viru v prostředí je velmi variabilní a závislé na materiálu, ve kterém je virus lokalizován, na původní koncentraci viru, kmenu viru, vlhkosti, teplotě a hodnotě pH. Virus je schopen přežívat například na seně či slámě až 20 týdnů, až 14 dní na uschlých výkalech, 39 dní v moči, až 6 měsíců v blátě, 3 dny na půdě v létě a 28 dní na půdě na podzim. Virus je daleko odolnější ve tkáních než ve vnějším prostředí. Teploty nad 50 °C virus zcela inaktivují, při chladničkové teplotě a teplotě pod bodem mrazu virus přežívá. Pokud jde o pH, virus je schopen přežívat při pH od 6 do 9. Při zrání masa, kdy pH klesá díky biochemickým procesům ve svalové tkáni pod pH 6,0, se virus zcela inaktivuje. Virus FMDV naopak přežívá v kostech a lymfatických uzlinách poražených infikovaných zvířat. Při nedostatečném poklesu pH při zrání masa může rovněž přežívat. V mléce z infikovaných krav je virus překvapivě chráněn vůči vyšším teplotám, pasterizace mléka nebo UHT ohřev však virus bezpečně zničí. Při výrobě sýrů chrání virus v mléce mléčný tuk i při poklesu pH.
Epidemiologie Slintavka a kulhavka je jednou z nejvíce nakažlivých chorob zvířat a lidí na světě vůbec, což je dáno zejména rychlou replikací viru v hostiteli a přenosu viru ve formě aerosolu.
Hostitel K onemocnění jsou vnímaví prakticky všichni sudokopytníci, a to především skot, ovce, koza, prase domácí, jak, buvol, dále pak všichni volně žijící zástupci čeledi turovitých (např. muflon, antilopa, pakůň), jelenovitých (např. jelen, srnec, daněk), žirafovitých (např. žirafa, okapi), prasatovitých (např. prase divoké, prase bradavičnaté). Velbloudovití (např. velbloud, lama, alpaka) vykazují velmi nízkou vnímavost vůči viru. Obecně platí, že domácí sudokopytníci jsou vnímavější k nemoci než volně žijící zvířata a dále volně žijící sudokopytníci se daleko častěji nakazí od domácích zvířat. Výjimku představuje buvol africký (Syncerus caffer), jenž je významným zdrojem viru slintavky a kulhavky pro dobytek v Africe. Lichokopytníci nejsou k onemocnění vnímaví. Z jiných zvířat než sudokopytníků byl potvrzen výskyt SLAK ve volné přírodě například u slona. V laboratoři byli experimentálně infikováni myši, potkani a drůbež, avšak předpokládá se, že tyto druhy se v přirozených podmínkách nenakazí a mohou hrát pouze roli mechanického přenašeče (viz kapitola přenos). Člověk může také onemocnět slintavkou, nicméně výskyt nemoci u člověka je extrémně vzácný. Člověk se může nakazit pitím nepasterizovaného kontaminovaného mléka nebo přímým kontaktem s nemocným zvířetem, případně při práci s virem v laboratoři.
Přenos SLAK se přenáší přímým kontaktem s nemocným zvířetem a nepřímo přes kontaminované sekrety, exkrety, živé či neživé vektory (přenašeče) nebo vzduchem. Živé vektory mohou být všechna zvířata, včetně člověka, která přenášejí virus mechanicky, tzn. virus je ukryt v jejich těle nebo na jeho povrchu, aniž by se množil. Z epizootologického hlediska hrají významnou roli zejména ptáci, potulní psi a kočky. Volně žijící spárkatá zvěř sice představuje potenciální riziko pro chovaný dobytek, nicméně kupříkladu ve Velké Británii nebyl nikdy prokázán přenos SLAK z jelenovitých na domácí zvířata. Navíc se u jelenovitých neprokázalo dlouhodobější vylučování viru. Dalším významným přenašečem viru je člověk. Virus může lidem ulpívat na kůži (dlaně, za nehty), na oblečení nebo na botách. Rovněž vybavení farem (nářadí) kontaminované virem nebo kontaminovaná kola a podvozky aut se podílejí na přenosu SLAK. Vzduchem se SLAK přenáší ve formě aerosolu na vzdálenost až 60 km nad pevninou a až 300 km nad mořem. Přenos viru je samozřejmě velmi ovlivněn aktuálními klimatickými poměry.
Zdroje nákazy Hlavním zdrojem jsou především infikovaná zvířata, a to jak klinicky nemocná, tak zvířata v inkubační době (tzn. zatím bez klinických projevů SLAK). Je to dáno tím, že virus se vylučuje všemi sekrety a exkrety již 2–3 dny před propuknutím klinických příznaků. Virus FMDV lze nalézt ve vydechovaném vzduchu infikovaných zvířat, v moči, trusu, slinách, mléku a spermatu. Zdrojem viru mohou být také tzv. „trvalí nosiči“, kteří jsou definováni jako zvířata, u kterých se virus vylučuje i po 28. dni infekce a později. U buvolů v Africe bylo prokázáno, že někteří jedinci mohou vylučovat FMDV až po dobu 5 let. Aerosol obsahující virové partikule FMDV je nejvýznamnějším zdrojem infekce pro skot, ovce a kozy. Uvádí se, že nejvíce aerosolu vyprodukují infikovaná prasata, poté skot a ovce. Na druhou stranu skot nakažený slintavkou a kulhavkou vyprodukuje nejvíce viru FMDV ze všech druhů, a je tak považován za dominantní zdroj kontaminace prostředí. Pro názornost: jedna kráva během prvního týdne nemoci kontaminuje svými exkrety (sliny, moč, trus, tekutina z prasklých aft) prostředí více než jednou miliardou infekčních jednotek. Maso a masné výrobky pocházející z infikovaných zvířat jsou dalším významným zdrojem viru, ale pouze v případě, pokud pH v mase nekleslo pod 6,0 nebo masné výrobky nebyly tepelně opracovány.
Výskyt vpravo|280px|náhled|Státy, ze kterých byl v letech 1990–2002 hlášen výskyt slintavky a kulhavky způsobený sérotypem 0. Slintavka a kulhavka je rozšířena téměř po celém světě, přičemž k rapidnímu globálnímu šíření došlo zejména po 2. světové válce. V současné době se SLAK vyskytuje endemicky především na Středním východě, v Africe, některých částech Asie a v Jižní Americe. Světová organizace pro zdraví zvířat (OIE, anglicky The World Organisation for Animal Health) dělí země dle výskytu SLAK do třech kategorií: 1. státy prosté SLAK bez vakcinace, 2. státy prosté SLAK s použitím vakcinace, 3. státy s výskytem SLAK. Každá kategorie je přesně definována a toto dělení má zásadní vliv na mezinárodní obchod s živými zvířaty a živočišnými produkty.