Mamilárie (Mammillaria), též cecuně, je rod stonkových sukulentních rostlin z čeledi kaktusovité (Cactaceae). Je druhově nejbohatším rodem čeledi. Přesný počet uznávaných druhů se liší podle použité klasifikace. Z moderní klasifikace Pilbeam uznává 181 druhů, Hunt rozlišuje 145 druhů, starší taxonomické klasifikace a praktičtí kaktusáři rozlišují okolo 300 druhů. Centrem výskytu rodu Mammillaria je Mexiko a jižní státy USA. Rod několika málo druhy zasahuje do ostrovů Karibské oblasti a dále až po sever Jižní Ameriky do Kolumbie a Venezuely.
Mamilárie jsou poměrně malé, při zemi rostoucí rostliny s oválným stonkem. Rostou jednotlivě nebo v trsech. Mamilárie jsou základním rodem pro kaktusáře a jsou i základem nabídky kaktusů v obchodech pro širokou veřejnost. Pěstují se poměrně snadno. Sběr rostlin v hlavní domovině v Mexiku je jako u všech kaktusů zakázán. Několik druhů je zapsáno do seznamu CITES.
Popis náhled| Mammillaria longimamma má ze všech druhů největší mamily. náhled|Detail květu Mammillaria dioica K. Brandeg. Někdy jsou květy tohoto druhu jednopohlavní. Stonek Rostou jednotlivě nebo odnožují až tvoří nízké trsy. Stonek je buď kulovitý, protáhlý až ve stáří, nebo již od mládí válcovitý. Běžný průměr jednotlivých stonků kulovitých druhů je 2 až 15 cm (bez trnů) a výška u válcovitých okolo 30 cm, několik druhů dosahuje 60 cm výšky. Větší rozměry jsou vzácné, průměr 25 až 30 cm dosahují M. grusonii a M. winterae. Nejmenší druhy mohou kvést již při velikosti 1 cm. Mnoho druhů v dolní části stonku odnožuje nebo roste trsovitě. Trsy mohou mít až 1 m v průměru. Známá M. gracilis tvoří odnože i v horní části stonku. Zajímavé je dichotomické dělení, kdy se postupně růstový vrchol stranově protáhne a rozdělí na dva, až vzniknou dvě nové hlavy stonku, např. u M. parkinsonii, M. perbella, M. celsiana, M. karwinskiana. Některé druhy mají pletiva, epidermis a cévní svazky velmi měkké, označují se jako měkkomasé. Tělní šťáva některých druhů na vzduchu dostává mléčné zbarvení (tvoří latex) a tuhne v žlutavou hmotu. U sekce Galactochylus (nově Mammillaria) se tak chová šťáva z celého stonku, zatímco u sekce Subhydrochylus nepravidelně hlavně šťáva z cévních svazků. Sekce Hydrochylus latex netvoří. Stonky jsou většinou zelené, výraznější pigmentace bývá jen u druhů s řídkým otrněním.
Povrch těla je členěn do kuželovitých výstupků, bradavek, počeštěně z latinského názvu mamil. Jsou od sebe zcela oddělené (tím se liší od žeber rozpadlých do hrbolů např. u rebucií) a jsou uspořádány do spirály. Mohou být krátce kuželovité, kónické, značně protáhlé, prohnuté či kyjovité, širší na konci. Nejmenší mají jen několik mm (skupina M. crucigera), nejširší až 2 cm a nejdelší až 5 cm (M. longimamma). Nejmenší tvoří jen malou část objemu stonku na povrchu, naopak u podrodu Dolichothele dlouhé mamily tvoří většinu stonku. Na vrcholu každé mamily se nachází vegetační bod zvaný areola. U mamilárií došlo k jejímu rozdělení na část nesoucí trny na vrcholu mamil a generativní část nazývanou axila, která se přesunula k bázi mamily. Oddělení areoly a axily je dokonalé na rozdíl od ostatních rodů z mammilloidní vývojové větve (rody Coryphantha, Escobaria, Pelecyphora, Neolloydia a Ortegocactus), u kterých může být areola a axila ještě spojena zřetelnou brázdou s vlnou. Areola nese trny, případně chlupy a vlnu, axila bývá holá nebo se zde tvoří vlna a někdy štětiny. Z axil se vyvíjí květy a později plody, ze starých axil na bázi vyrůstají odnože.
Trny jsou velmi různorodé a mnohdy velmi ozdobné. Na jedné rostlině mohou být až tři druhy trnů, okrajové, které bývají početnější, slabší, světlé a výrazné barevné středové trny, z nichž jeden může být ještě silnějí a výraznější nebo háčkovitý. Střední trny mohou být různě zbarveny na špičce, ve středu a u báze a mohou tak mít tři různé barvy v délce. Trny mohou být velmi silné, tvrdé ale řídké, často doplněné hustou vatou. Nebo mohou být slabé, ale početné a rostlinu značně halící. Trny mohou být přeměněné ve vlasy a rostlinu zahalovat do chlupaté koule, např. u oblíbené M. bocasana. Několik druhů, např. M. herrerae, M. humboldtii, M. lasiacantha, M. magallanii, M. solisoides, M. stella-de-tacubaya má trny velmi početné, přitisklé, bělostné, zcela rostlinu obalují a vytvářejí vzhled bílé koule. Unikátní trny má “labutěnka“ M. plumosa. Jsou mnohonásobě zpeřené a připomínají bělostné ptačí peří. Mírně zpeřené trny mají i další druhy, např. M. schiedeana, M. pennispinosa. Trny může ještě doplňovat hustá vata a štětiny. Husté otrnění, vlna, vata umožňuje rostlinám na exponovaných stanovištích vytvořit příznivější chladnější mikroklima kolem stonku.
Květy Z axil pak v době květu vyrůstají jednoduché souměrné květy s velkým počtem tyčinek. Květy rostou v kruzích. Barva a tvar květu se je velmi různá: bílá, smetanová, růžová, červená nebo purpurová. Několik druhů kvete i žlutě.
Plody náhled|Plody druhu M. coahuilensis (Boed.) Moran vyrůstající z úžlabí bradavek Plody se tvoří a dozrávají zanořené ve stonku. Po dosažení zralosti, případně po období klidu na začátku další růstové sezony jsou vytlačeny na povrch. Až druhým rokem jsou vytlačeny plody M. bombycina. Plody jsou podlouhlé, válcovité, kyjovité, málokdy oválné, někdy drobné, jindy relativně značně velké. Nejdelší plody má M. bocasana, až 4 cm dlouhé, tenké, fialové. Plody jsou holé, bez chlupů a šupin. Na vrcholu zůstává zbytek květu. Mají silnější masitou stěnu, někdy vysychavou, uvnitř dutinu se šťávou a semeny. Plody většiny druhů jsou zbarveny červenými barvivy anthokyany červeně, oranžově, fialově, narůžověle. Jen u mála druhů zůstávají zelené bez červených odstínů, většinou u druhů z podrodu Dolichothele. Zelené plody mají M. baumii, M. brachytrichion, M. carmenae, M. carretii, M. decipiens, M. melaleuca, M. heidiae, M. longiflora, M. surculosa, zelenobílé M. backebergiana a M. vetula, zelenožluté M. solisioides a plody žluté má M. longimamma. Počet semen v plodu se různí podle druhů, od deseti až po několik set drobných semen. Plody mnoha druhů jsou jedlé.
náhled|vlevo|Semena druhu M. matudae Bravo dosahují délky 1 mm
Několik druhů mamilárií, M. deherdtiana ( včetně subsp. dodsonii), M. luethyi, M. napina, M. saboe (subsp. goldii, haudeana), M. sanchez-mejoradae, M. tepexicensis a M. theresae zralé plody nevytlačují ze stonku. Semena se uvolňují až po odumření okolních mamil na bázi stonku nebo po uhynutí rostliny. Např. M. deherdtiana roste na malých holých vrcholových paloucích na pahorcích z denudovaných vápenců, okolí je porostlé dubovým lesem. Zde již růst nemůže. Zadržování semen je adaptací na prostorové omezení lokality, kdy šíření semen do okolí nemá smysl a nová generace může růst až po úhynu rodičovské. Jev, kdy plody zůstávají ukryty ve stonku rostliny se nazývá kryptokarpie. Jev, kdy jsou semena uvolněna až po úhynu polykarpické mateřské rostliny se nazývá serotinie.
Život v extrémních podmínkách Jedná se o CAM rostliny, které mají přes den průduchy zavřené, což jim umožňuje bránit ztrátám vody výparem. V noci se průduchy otevírají a mamilárie (podobně jako ostatní sukulenty) přijímají oxid uhličitý. Ten je vázán do sloučeniny malátu, který je v průběhu dne štěpen v Calvinově cyklu na pyruvát. Tyto cykly jsou součástí fotosyntézy a umožňují rostlině výrobu energie. CAM je anglická zkratka pro Crassulacean Acid Metabolism, tedy „metabolismus kyselin tlusticovitých (Crassulaceae) rostlin“, u kterých byl tento cyklus pozorován poprvé. CAM cyklus je obměnou Hatch-Slackova cyklu u tzv. C4 rostlin.
Mimo CAM cyklus chrání před horkem a velkým výparem i tlustá pokožka a pletiva nasáklá vodou. Také členitost jejich povrchu, včetně trnů a vlny, umožňuje mamiláriím vytvářet odlišné mikroklima v těsné blízkosti jejich povrchu. Jsou díky tomu schopné přežít vysoké teploty běžné na stanovištích, kde se vyskytují. Jak bylo zjištěno z pozorování některých mamilárií (např. M. pectinifera, M. napina, M. hernandezii, M. crucigera, M. dixanthocentron M. supertexta) v údolí Tehuacán v Mexiku, teplota půdy v místech, kde tyto rostliny rostou, dosahuje až 52 °C. Také bylo zjištěno, že rostliny rostoucí vertikálně ve skalách jsou proti takto vysokým teplotám chráněny a teplota okolní půdy bývá v průměru o 14 °C nižší.
Systematika Původ jména náhled|Carl Linné pojmenoval druh Cactus mammilaris, který dal později vzniknout Haworthovu typovému druhu Mammilaria simplex Název rodu je latinského původu. „Mamilla“ totiž značí bradavku, což souvisí s charakteristickými výrůstky na povrchu mamilárií. Z těchto bradavek pak u takových druhů vyrůstají vlasy a trny. V češtině se běžně používá jméno mamilárie. Starší český název tohoto rodu je cecuň.
Latinské rodové označení zavedl v roce 1812 anglický botanik Adrian Hardy Haworth (1767–1833) ve své knize Jedná se o dílo s použitím typového jedince Mammillaria simplex Haw., který vznikl vyčleněním Cactus mammillaris (L., 1753) do samostatného rodu. Cactus mammillaris je starší název, který použil Carl Linné v roce 1753 jako typový druh pro rod Cactus ve své knize .Jedná se o dílo S označením „mammillaris“ (tedy bradavčitý) tak nepřichází při svém popisu druhu Haworth, ale použil ho již Carl Linné v roce 1753. Linnéův taxon C. mammillaris je starší než Hawortův M. simplex, a tak mu někteří autoři dávají přednost a Haworthův taxon je v tom případě označován jako mladší synonymum.
Aby problémům nebyl konec, rodové jméno Mammillaria bylo v roce 1809 (tedy o tři roky dříve než Haworthem) použito k označení zcela odlišného rodu. Anglický botanik John Stackhouse jím totiž označil rod řas dnes známý jako Gigartina. Aby neexistovala dvě rodová jména s označením Mammillaria, pro kaktusy a řasy, označení Mammillaria pro řasy se přestalo používat a bylo nahrazeno rodovým jménem Gigartina.
To bylo pak i stvrzeno v roce 1930 na mezinárodním botanickém kongresu. Ještě předtím se v roce 1923 botanici Nathaniel Lord Britton a Joseph Nelson Rose pokusili zavést nové označení pro tento rod kaktusů, tak aby je odlišily od řas – Neomammillaria. To je dnes považováno za homonymum. V roce 2000 bylo jméno Mammillaria pro rod kaktusů právoplatně zapsáno do Mezinárodního kódu botanické nomenklatury, jako chráněné pro rod Cactus.
V průběhu více než 160 let, které následovaly po popisu první mamilárie, došlo k podstatnému překlasifikovávání tohoto rodu. Botanici byli odkázáni hlavně na popisy dostupných zástupců. První snahy spadají do roku 1837, kdy německý botanik Ludwig Pfeiffer rozdělil rod Mammillaria na 2 skupiny na základě vzhledu trnů.
Současná klasifikace Postupně následují studie dalších botaniků a nadšenců do kaktusů až po druhou polovinu 20. století, kdy přichází se svojí klasifikací anglický botanik David Richard Hunt. Ten rozdělil rod Mammillaria na 6 podrodů, 3 sekce a 14 sérií. Objevují se i další pokusy o systém. Zajímavá je např. Buxbaumova teorie vývojového stupně Mammillaria z roku 1951. Klasifikace Huntova popisuje 6 podrodů (Mammilloydia, Oehmea, Dolichothele, Cochmiea, Mamillopsis a Mammillaria) přičemž podrod Mammillaria dále dělí na tři sekce: Hydrochylus, Subhydrochylus a Mammillaria a ty na série. Sekce Hydrochylus je rozdělena do 8 sérií, jmenovitě Longiflorae, Ancistracanthae, Stylothelae, Proliferae, Lasiacanthae, Sphacelatae, Leptocladodae a Decipeintes. Sekce Subhydrochylus pak do 3 sérií: Heterochlorae, Polyacanthae a Supertextae; sekce Mammillaria pak také do 3: Leucocephalae, Mammillaria a Polyedrae.
náhled|M. guelzowiana – květy