Páni z Hradce (, ) byli příslušníky starého českého šlechtického rodu s hlavním sídlem v Jindřichově Hradci a od roku 1339 též na západomoravské Telči. Od 13. století do počátku 17. století se rod hradeckých řadil k druhé nejvýznamnější rodové linii pánů z Růže neboli Vítkovců. Páni z Hradce užívali nejprve erbu zlaté pětilisté růže v modrém poli, po polovině 16. století na srdečním štítku, položeném na čtvrceném štítě s růžovým věncem, děleným polem zlatým a červeným, zlatou kotvou a zlatým korunovaným písmenem M.
Historie
náhled|Páni z Růže, nástěnná malba podle Mikoláše Alše v Plzni, r. 1896, realizace Josef Bosáček Za zakladatele rodu je považován Jindřich (1205–1237), nejstarší syn Vítka z Prčice. V roce 1220 je uváděn s přídomkem de Nova Domo nebo de Novo Castro podle hradu, který postavil na místě starého přemyslovského hradiště a snad základů královského hradu. Hrad i město, které kolem něho postupně vzniklo, dostaly později název po svém zakladateli. Český predikát z Hradce použil poprvé v roce 1242 jeho syn Vítek (Witek de Gradec).
Vítkův syn Oldřich byl pokračovatelem rodu a za Přemysla Otakara II. královským podkomořím, jeho bratr Dětřich se stal olomouckým biskupem. Rodové statky měli především okolo jižní českomoravské hranice, kolonizovali také pomezní hvozdy na Moravě a v Rakousích. Od pánů z Hradce se oddělila další větev Vítkovců, páni ze Stráže (erbu modré růže na zlatém štít) a páni z Ústí (erbu černé růže na zlatém štítě). Většina příslušníků rodu působila ve významných funkcích v království. náhled|upright|Zámek Jindřichův Hradec, sál se svatojiřskou legendou, donátor Oldřich III. z Hradce v rytířské zbroji jako mladý sv. Jiří Z pánů z Hradce za vlády prvních Lucemburků vynikli Oldřich III. a Jindřich II. Za Oldřicha se na hradeckém panství usadili valdenští sektáři, proti nimž se Oldřich obrátil o pomoc k papeži. Získal pak odpustky za účast v křížové výpravě, která byla první zaměřenou do českých zemí. Jindřich II. neblaze proslul spory se svými sousedy. S Vilémem z Landštejna vedl řadu let trvající válku, která byla ukončena až zásahem Karla IV., pro jiný spor ho král dokonce na dva roky vypověděl ze země. V roce 1355 prokázal Jindřich svou statečnost, když Karla IV. zachránil při útoku spiklenců v Pise, když se vraceli z Karlovy korunovační cesty do Říma. Jeho syn Jindřich III. z Hradce, zvaný též Jindřich Starší, byl členem panské jednoty, která se vzbouřila proti králi Václavu IV.
V době husitské stáli páni z Hradce na obou stranách konfliktu. Jan mladší z Hradce na Telči z hradecké primogenitury podporoval Zikmunda, byl kostnickým koncilem označen jako nejkřesťanštější pán v Čechách a padl v bitvě pod Vyšehradem. Jeho bratr Oldřich zvaný Vavák se hlásil k umírněnému křídlu husitů, v letech 1420-1421 působil jako spojenec Jana Žižky a byl jedním ze správců království. Jindřich, velkopřevor strakonických johanitů, zemřel na následky zranění v boji proti husitům u Sudoměře.
Menhart z Hradce nejprve s husity bojoval, poté se na jejich straně zúčastnil bitvy u Tachova, v bitvě u Lipan patřil k panské jednotě. Později vykonával funkci nejvyššího purkrabího a byl spolu Oldřichem z Rožmberka protivníkem Jiřího z Poděbrad, který jej zajal a uvěznil. Když Menhart krátce po propuštění zemřel, jeho syn Oldřich patřil k iniciátorům Strakonické jednoty, která však v boji s Jiříkem nebyla úspěšná. Oldřichovou smrtí vymřela hradecká větev rodu, majetek zdědili příbuzní z telčské větve, bratři Jindřich (IV.) a Heřman. Také Jindřich IV. patřil k Jiřího nepřátelům, nejspíš ovlivněn bývalým poručníkem a tchánem Zdeňkem ze Šternberka. Za Vladislava Jagellonského pak byl nejvyšším purkrabím a v roce 1505 vedl zemskou výpravu proti Šlikům.
Za panování jeho syna Adama I. z Hradce nastala změna ve společensko-politické orientaci pánů z Hradce, která přetrvala až do vymření rodu na začátku 17. století. Spojení české stavovské tradice a oddanosti k panujícímu habsburskému rodu (Ferdinandovi I. a jeho nástupcům) a monarchii se projevovalo nejen v postojích, sňatkové politice a majetkových zájmech, ale také setrváním všech potomků u katolické víry. Adam byl vojenským poradcem krále Ludvíka při jeho výpravě do Uher, za což byl při korunovaci nezletilého krále roku 1519 jmenován nejvyšším kancléřem a zastupoval krále. Asistoval při korunovaci Ferdinanda I. Habsburského českým králem, byl pověřen nesením říšského jablka. Účastnil se i křtu králova syna Maxmiliána. Jeho synové Jáchym a Zachariáš uzavřeli dohodu o vzájemném dědění a rozdělili si majetek: Jáchym dostal Hradec, Zachariáš Telč. Za jejich působení byly oba hrady přestavěny na renesanční zámky.
Jáchym pobýval v mládí dlouhodobě u dvora Ferdinanda I. a vyrostl v kosmopolitně zaměřeného aristokrata. Pravidelně pobýval u dvora v Praze, Vídni, Augšpurku a cestoval v záležitostech úředních i diplomatických. Zůstal na Ferdinandově straně i při stavovském povstání v roce 1547. Od roku 1554 působil jako nejvyšší kancléř. Jeho bratr Zachariáš působil v zemských úřadech na Moravě, jeho smrtí tato větev vymřela. Jáchymův syn Adam II. z Hradce zastával funkce nejvyššího kancléře (1585–1593) a nejvyššího purkrabího (1593–1596) a pokračoval v přestavbě rodinného sídla. Roku 1604 zemřel poslední mužský potomek rodu, Adamův syn Jáchym Oldřich z Hradce, který byl karlštejnským purkrabím a jímž rod po meči vymřel. Sňatkem jeho sestry Lucie Otýlie s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka celý majetek přešel na rod Slavatů.
Dominium pánů z Hradce Za vlády posledních Přemyslovců a Lucemburků zásáhli představitelé rodu pánů z Hradce několikrát významně do dějin středověkého státu. V polovině 14. století drželi rozsáhlé statky v jižních Čechách a na jihozápadní Moravě: Jindřichův Hradec, trhovou ves Sedlčany a ves Řečici, Strmilov, Kunžak, Deštnou, Žirovnici, Pleše, Stodůlky, Studenou, Počátky, Velký Rodvínov, město Hořepník se sídelním hradem Konipasem, trhové vsi Slavonice, Dačice, Jeníkov, telecké panství, bílkovské panství. Od roku 1345 se rodová država nacházela rozdělená nejprve mezi čtyři bratrské linie, od roku 1404 mezi dvě rodové linie: hradecko-telčskou a řečicko-velhartickou. Po vymření velhartické větve se rodové statky znovu spojily do jednoho hradecko-telčského dominia, jehož hlavními sídly byly Jindřichův Hradec a Telč. Součástí rozsáhlého panství se také na kratší či delší dobu staly hrady Roštejn, Velhartice, Šternberk, Janštejn, městečka Horažďovice, Stráž nad Nežárkou, panství Polná či Přibyslav. Hrad Vítkův hrádek Vítek I. sice založil, ale věnoval ho německým rytířům působícím v Hradci.
Rodová država na jihozápadní Moravě ve středověku Na jihozápadní Moravě drželi páni z Hradce statky již ve 13. století (Slavonice, Řečice, Bačkovice). Od Jana Lucemburského získal Oldřich III. město Hořepník a hrad Konipas, dále s ním roku 1339 vyměnil hrad Bánov za telecké panství, do té doby zeměpanské. Sňatkem s Klárou z Bílkova rozšířil Oldřich rodové državy o bílkovské panství. V 2. polovině 14. století získali panství hradu Šternberk, křížovnické Dačice, majetky pánů z Landštejna, zeměpanské léno Janštejn a na počátku 15. století s věnem Elišky z Hradce zeměpanské léno Želetavu. Páni z Hradce skupovali i drobné statky nižší šlechty, které v případě potřeby hotovosti obratem prodávali. Takové transakce s deskovými statky ve službách pánů z Hradce podnikali například měšťané Mikuláš ze Slavonic a jeho syn Martin a jejich společníci.Stanislav Vohryzek: Šlechta na jihozápadní Moravě do husitských válek, s. 163.
Oldřich III. z Hradce zanechal synům Jindřichovi II., Menhartovi I., Oldřichovi IV. a Heřmanovi I. telecké a bílkovské panství, trhovou ves Slavonice, Kunžak a Strmilov a část Řečice. Jindřich II. z Hradce získal na Moravě Mladoňovice, které mu potvrdil v roce 1349 Karel IV. Později ale zeměpanské léno Mladoňovice ve spojení s pány z Hradce zmíněno není. V polovině 14. století vedli páni z Hradce s Lichtenburky z Bítova spor o hrad Cornštejn.
Jindřich rozšiřoval rodovou držbu především v okolí Telče. V roce 1350 mu Kateřina z Vydří zapsala dva lány v Zadním Vydří, později směnil Sviny (snad Trhové) za hrad a panství Šternberk, v roce 1361 koupil ves Dyjici, v roce 1358 prodal Velký a Malý Jeníkov a v roce 1361 Horní Meziříčko u Strmilova a podle deskového zápisu z roku 1365 přišli páni z Hradce také o Řečici, Brandlín, Milešice, Bolíkov, Horní Pole a Sumrakov, dvůr v Lovčovicích (nyní Slavíkovice) a lán v Rozsíčce.
Oldřich IV. z Hradce uzavřel v roce 1358 s bratrem Heřmanem spolek na hrad Bílkov a část Slavonic, kterou v roce 1366 vyměnil s markrabětem Janem Jindřichem za hrad Červený Hrádek. I ten nakonec prodal. Na Moravě znovu spravovali majetek až jeho synové. Vedle toho držel Žirovnici, část Kardašovy Řečice a Strannou, s bratrem Heřmanem vystavěl u Telče hrad Roštejn. V letech 1361 až 1367 držel též jihočeský Drahov. Před rokem 1367 směnil s vyšehradskou kapitulou vesnici Roseč s poplužním dvorem za svoje dědictví v Řečici (Kardašově Řečici).
Heřmanovi z Hradce patřila čtvrtina Slavonic a bílkovské zboží, které v roce 1385 zahrnovalo kromě hradu se stejnojmennou vsí, městečko Dačice a 10 vsí (Hříšice, Veleš, Manešovice, Dobrohošť, Chlumec, Němčice, Hradišťko, Toužín, Hostkovice, Lipolec s patronátním právem), dále k bílkovskému majetku patřilo zboží Matějovec (dříve pánů z Landštejna), které zahrnovalo devět vsí (Matějovec s patronátním právem a vsi Puczoslag, Vlastkovec, Vaneč, Radíkov, Benedín, Stoječín, Rapolec a Stálkov).
Jindřichovi synové Jindřich III. z Hradce, Jindřich mladší a Henslin zdědili nejen majetek po svém otci, ale i telečské panství jejich strýce Menharta z Hradce. V roce 1366 jejich majetky zahrnovaly: město Telč a vsi Sedlejov, Myslibořice, Dyjice, Zvolenovice, Slaviboř, Černíč, Krahulčí, Hostětice, Vaneč, Šiškov a Bolevčice. Menhart obdržel v roce 1369 věno v Radkově a v roce 1376 i další úrok v této vsi.
Jindřich III. z Hradce (Jindřich starší) držel po strýci telecké panství s 11 vsemi a majetky v Radkově. Černíč se pak nacházela v majetku Jindřicha mladšího a stejně tak i mlýn v Krahulčí. Větší část Krahulčí držel ale Jindřich starší. V roce 1373 prodal Lomy u Jemnice, v roce 1373 dva lány v Korolupech, dvůr v Mešovicích a dva lány v Radkově (nacházející se na výsluze po Vikartovi z Trnavy).„Die Tirna”. (Jahrbuch für Landeskunde v. N.-Oe. II.; Wien 1869, S. 325) auch F. X. Kießling, „Die drei Thayaburgen Buchenstein, Eibenstein, Unter-Thyrnau nebst der Oertlichkeit Lehstein" (Wien 1895) und „Bote aus dem Waldviertel", XVIII. Jahrg. 1895), Nr. 429. V roce 1378 odprodal v Radkově lán a půl, v roce 1385 Holešice a v roce 1386 dvůr v Račicích u Jemnice. V roce 1378 koupil šest lánů v Pěčíně, v roce 1381 čtyři lány s podsedkem v Sumrakově, v roce 1386 hrad Janštejn s Novou Vsí, Panskými Dubénkami a Jihlávkou, v roce 1390 Šebkovice, v roce 1390 Strachoňovice a Prostřední Vydří. Díky již dříve uzavřenému spolku mezi oběma Jindřichy tak mohl Jindřich starší po svém bratru Jindřichu mladším zdědit statky na Moravě. Kromě hradu Šternberka též 21 dalších držeb (Šternberské panství bez Krokvic, ale asi s Domašínem a Lomy). Ve stejném roce (r. 1392) získal od svého strýce Heřmana polovinu jeho dílu Slavonic, za což mu odevzdal po svém bratru zděděné šternberské zboží. Pravděpodobně mu po bratrovi zůstaly Lomy u Kunžaku, Jimramov, Domašín, obě Myslůvky, Peč, Řídelov, Šach, Uhliště a Vojkov. V roce 1398 přikoupil dva lány v Jilmu.