Drač (albánsky Durrës, italsky Durazzo) je jedno z největších měst v Albánii, na břehu Jaderského moře. Je hlavním přístavem země a do roku 1920 byla i hlavním městem. Nachází se v centrální části země, 33 km západně od metropole Tirany, s níž tvoří prakticky jednu aglomeraci. podél severního okraje Dračského zálivu (alb. Gjiri i Durrësit).
Název Název města má původ ve starořeckém Δυρράχιον (Dyrrhachion), které patrně pochází z ilyrského výrazu pro příboj. Latinská podoba Dyrrhachium, poprvé doložená ve 3. století př. n. l., byla pak různě zkomolena – albánsky jako Durrës, italsky (Benátčany) jako Durazzo, slovanskými jazyky jako Drač (Драч) a turecky jako Dıraç.
Historie vlevo|náhled|Starořecké mince nalezené v Drači Drač byla založena řeckými kolonisty z Korintu a Korfu v 7. století př. n. l. Z období nejstarší existence města se do současné doby nicméně nedochovalo téměř nic. Podle legendy vzniklo město při boji Herakla proti svým bojům. Ten se postavil za místního vládce, jehož jméno znělo Dyrrachus. Místní obyvatelé dodnes považují Herakla za jednoho ze zakladatelů Drače. Původní řecký název osady zněl nicméně Epidamnos.
Na místě současného Drače se nicméně vystřídala celá řada kultur a civilizací. Dle starověkých písemností zde v 10. století př. n. l. žili ilyrští Taulantové a pravděpodobně také Liburnové. Řečtí kolonisté tak přišli již do osídleného kraje, v prostoru dnešního středu města zbudovali osadu v roce 627 př. n. l. Vznikl tak malý přístav. Řekové se postupem v průběhu desetiletí promísili s místními Taulanty. Navíc spolu s nimi vyhnali z oblasti Liburny, další starověký kmen, který obýval oblast střední Albánie.
Gaius Valerius Catullus Drač označil za hospodu Jadranu, neboť se v přístavu často zastavovali početní poutníci, kteří z Apeninského poloostrova cestovali směrem do východního Středomoří.
Po skončení ilyrských válek v roce 229 př. n. l. přešlo město pod římskou správu. Ilyrové byli poraženi a z regionu vyhnáni. Římská říše Drač přebudovala v klíčovou vojenskou a námořní základnu. Do města byla vedena silnice Via Egnatia, která pokračovala dál na Balkán; další silnice směřovaly např. po pobřeží na jih do města Butrintu. V té době se začal také používat latinský název města Dyrrachium, řecký Δυρράχιον/Dyrrachion. Během římské občanské války došlo v blízkosti přístavu v roce 48 př. n. l. k bitvě mezi Juliem Caesarem a Pompeiem, ve které Caesar prohrál. Později římský císař Augustus z Drače učinil město pro vojenské veterány svých legií, které se účastnily Bitvy u Actia. Byla také vyhlášen svobodným městem (latinsky Civitas libera).
Drač byla pravděpodobně jedním z prvních evropských měst, kam začalo okolo přelomu letopočtu pronikat po moři z Blízkého východu křesťanství. Město měl údajně navštívit i sám Pavel z Tarsu.
V letech 393–400 jej obsadil vizigótský král Alarich I.
Ve 4. století se město stalo metropolí římské provincie Epirus nova. Navíc se také proslavilo jako rodiště východořímského císaře Anastasia I. V 5. století Drač poškodilo silné zemětřesení, po němž část pobřeží i se zástavbou trvale zaplavilo moře. Škody se projevily především na opevněních a vojenských stavbách, které Byzantinci nařídili přestavět. Poté tak získala Drač jedny z nejmohutnějších hradeb na území západního Balkánu. Hradby, které v tomto století vznikly, byly vysoké 12 metrů a dostatečně široké na to, aby dle dobových historiků po jejich vrcholku mohlo jet čtyřspřeží koní. Některé části původních hradeb se dochovaly až do současné doby. V období čtvrtého a pátého století město zaznamenalo také díky množství obchodníků a řemeslníků období svého největšího rozkvětu.
V roce 481 obléhal město ostrogótský král Theodorich Veliký. V následujících stoletích učinila početné výpady na město i bulharská vojska.
Nejspíše v prvním desetiletí 9. století se Drač stala sídlem jednoho z tzv. themat, militarizovaných správních okrsků Byzantské říše. V polovině téhož století se nicméně vnitrozemí za Dračí dostalo na nějakou dobu pod bulharskou nadvládu a Byzantincům zůstalo město samotné a úzký pruh při pobřeží. Bulhaři samotnou Drač dobýt nedokázali. Až do 10. století nicméně zůstávalo město v byzantských rukou, poté se pravděpodobně pod vlivem sňatkové politiky stalo součástí bulharského carství. Bulharský car Samuel jmenoval Ašota Taronita správcem města, ten však utekl do Konstantinopole a žádal byzantského císaře o svržení Bulharů. Ten mu nakonec vyhověl; v roce došlo 1005 k obsazení města byzantským vojskem. Slovanský název města Drač se poprvé objevil nejspíše někdy okolo roku 1018.
Význam Drače byl v 11. a 12. století definován především přítomností byzantského vojska a církevních institucí. Ekonomický význam města byl relativně malý a jen stěží se mohl rovnat období své slávy v dobách antiky. V roce 1081 byla Drač obsazena spolu s částí současné Albánie Normany s Robertem Guiscardem v čele. Normané však drželi město pouze krátce; o svůj návrat se ještě neúspěšně pokusili v letech 1107 a 1108, poté Drač dokázali vyplenit ještě v roce 1185.
vlevo|náhled|Římský amfiteátr V roce 1205 se souvislosti s čtvrtou křížovou výpravou a rozvrácením Byzance zmocnila města Benátská republika, která zde ustanovila autonomní Dračské vévodství. O sedm let později bylo město dobyto vojsky Epirského despotátu, jednoho ze států vzniklých na troskách dočasně rozvrácené Byzantské říše. Časté střídání vládců provázelo město i po celé 13. století. Po nějakou dobu byla Drač pod kontrolou Sicilského království, usiloval o něj ale opět i Epirský despotát. V roce 1272 zde bylo vyhlášeno království pod vedením Karla I. z Anjou. Drač byl jeho hlavním městem. Dle Georgia Pachyméra postihlo v roce 1267 Drač silné zemětřesení; nebylo však v té době jediné. Země se zde třásla ještě jednou v roce 1273, ale škody se podařilo během několika málo let odstranit. V roce 1296 Drač dobyl srbský král Milutin a udržel ji pod svojí vládou devět let. Z téhož století pocházejí také první písemné záznamy o existenci židovské komunity, která v Drači žila, a která se věnovala především obchodu se solí. Obchod se solí z Drače zahájili nejspíše kupci původem z Dubrovníka; okolní laguny se ukázaly být vhodným místem pro zřízení salin.
Srbská nadvláda nad Dračí probíhala ještě v letech 1319–1322. Přestože srbský car Štěpán Dušan ovládl téměř celé území současné Albánie v polovině 14. století, Drač byla jediným městem, které zůstalo dynastii Anjouvců. Neustálý boj mocností o město a region vyústily v pestrou náboženskou strukturu obyvatelstva. Zatímco Byzantinci a Srbové posilovali vliv pravoslavné, resp. ortodoxní církve, ze západu byla prosazována Římskokatolická církev. Od roku 1272 bylo město sídlem biskupa a v roce 1278 zde byl založen i dominikánský klášter. Obyvatelstvo bylo smíšené i jazykově a co do etnického původu. Zastoupeni byli Řekové, Židé, Albánci a část místních mluvila také latinsky. Žilo zde v té době zhruba dvacet pět tisíc lidí.
vpravo|náhled|Město na obraze z roku 1573 Po smrti Štěpána Dušana v roce 1355 skončilo srbské panství nad albánským přístavem definitivně a Drače se zmocnil albánský feudální rod Thopiů (v r. 1382). Ti byli v roce 1392 vytlačeni Benátskou republikou. Benátčané dokázali město udržet poměrně dlouhou dobu; v roce 1466 odrazili tureckou invazi pod vedením sultána Mehmeda II., v roce 1501 se však Osmané města zmocnili nadobro. Během několika set let turecké nadvlády bylo obyvatelstvo postupně islamizováno. Vzhledem k přerušení čilých obchodních vztahů se zbytkem Středomoří a nástupu orientální mocnosti však prosperita Drače značně utrpěla a město ztratilo svůj dřívější význam. Situace se zlepšila až poté, co Turci podepsali Karlovický mír v roce 1699 a z velkého impéria spadlo břímě vedení nekonečných válek s evropskými zeměmi. I když situace nebyla idylická a srovnatelná s obdobím středověku nebo antiky, počátek 18. století představoval pro Drač mírný hospodářský vzestup. V závěru století začal růst význam Skadaru co do obchodu a Drač postupně upadala. V druhé polovině 19. století dosahoval počet obyvatel pravděpodobně jen několika tisíc lidí. Západní cestovatelé z počátku 20. století popisovali Drač jako malé město s opuštěnými budovami stojícími mezi rozvalinami monumentálních byzantských staveb, pozůstatky opevnění a kostelů. Ruský diplomat a etnograf Ivan Jastrebov zde zaznamenal sotva několik stovek domů. Běžný byl výskyt malárie ve městě.
I přes svůj úpadek sehrálo město v albánském boji za nezávislost na Osmanské říši klíčovou úlohu. Dne 26. listopadu 1912 byla právě zde vyhlášena samostatnost Albánie. Drač se stala provizorním hlavním městem státu. Ještě v ten samý den byla nicméně obsazena Srbskem, které se snažilo (spolu s Černou Horou) zajistit v oblasti severní Albánie lepší přístup k moři. Drač měl být hlavním srbským přístavem. Po intervenci evropských mocností se nakonec srbská armáda v dubnu 1913 z města stáhla.
vpravo|náhled|Pohled na město na začátku 20. století vpravo|náhled|Divadlo v Drači v roce 1978 Až do roku 1920, kdy tehdejší král Wilhelm Wied rozhodl o přesunu metropole do Tirany, zůstávala Drač hlavním městem země.
Během první světové války bylo město okupováno italským vojskem a po roce 1916 Rakousko-Uherskem. V závěru roku 1918 se v dračském zálivu odehrála námořní bitva, při níž dohodové mocnosti ostřelovaly rakouské lodě. Rakouští námořníci z lodí uprchli, škody byly především materiální povahy na místních budovách a ztrát na lokálním obyvatelstvu. Dne 16. října 1918, jen několik málo dní před kolapsem Rakousko-Uherska, byla Drač obsazena italským vojskem.
V roce 1922 bylo město obsazeno povstalci ze severní Albánie.
V meziválečném období se jako hlavní přístav nezávislé Albánie začalo město po dlouhém období stagnace začalo podstatněji rozvíjet. Vláda investovala nemalé prostředky především do modernizace místního přístavu, který se měl stát bránou pro zahraniční zboží do země. Potřebné technologie a investice zajistily italské firmy. Moderní přístav pro potřeby obchodních lodí byl v Drači budován v polovině 20. let 20. století dle návrhu italského inženýra Luigiho Luiggiho a dokončen v roce 1927. Mořské dno bylo prohloubeno až do sedmi metrů. Nový přístav učinil konec kotvení lodí na otevřeném moři, které bylo nebezpečné. Ačkoliv již město nebylo sídlem albánské vlády, nechal tehdejší král Zog I. vybudovat v Drači svůj letní palác, který se stal jednou z dominant města.
Město bylo částečně postiženo zemětřesením v roce 1926. Jeho obnova byla dalším z impulzů pro modernizaci původně orientální Drače. V roce 1930 zde žilo 19 389 lidí,
V roce 1934 byla Drač neplánovaně a bez oznámení tehdejší albánské vládě navštívena jednotkami italského námořnictva. Událost byla víceméně manifestací italského vlivu nad sousední Albánií a nátlak na albánského krále Zoga I. aby přístav předal do italské správy a reorganizoval armádu a policii dle italského vzoru. Král nakonec svolil k tomu, aby byl přístav dán v polovině 30. let 20. století do správy italské firmy a na jeho další modernizaci si vláda vzala půjčku ve výši tří milionů franků.