Makedonie (řecky Μακεδονία, Makedonía) bylo starověké řecké království ležící na severu moderního Řecka. Poté, co si Alexandr Makedonský podrobil Perskou říši a započala epocha helénismu v řeckých dějinách, představovala Makedonie po určitou dobu nejmocnější stát starověkého světa. Pro toto období se někdy užívá termínu makedonská říše. Starověké Makedonské království (řecky Μακεδονικό Βασίλειο) původně sousedilo s královstvím Épeiros na západě a menšími státními útvary Ilýrie, zatímco na východě hraničilo s ještě více nejednotnou Thrákií. Za vlády Filipa II. si Makedonie podmanila řecké obce a stala se mocností starověkého Řecka. Pod Alexandrovým vedením se říše rozrostla až k hranicím Indie.

Historie Prehistorie a mytologie Území starověké Makedonie bylo osídleno již v období eneolitu. Podle řeckých pramenů vstoupili Makedonci do této země společně s Dóry někdy kolem roku 1200 př. n. l. Někteří historikové označují Makedonce za potomky několika různých národů – Frygů, Thráků a Ilyrů.

Teorie makedonské spřízněnosti s Řeky nachází svou oporu taktéž v mytologii. Ve výčtu řeckých kmenů a trójských spojenců v Homérově Iliadě nejsou Makedonci vůbec zmiňováni. Nejstarší doklad o nich byl nalezen v Hésiodově Seznamu žen, kde se uvádí, že Deukaliónova dcera Thyia porodila Diovi dva chlapce, Magnéta a Makedona, kteří se usadili na území rozkládajícím se kolem Olympu a na sever odsud. Jelikož za Deukaliónova syna bývá pokládán praotec Řeků Hellén, jsou Makedonci podle této mytologické konstrukce blízkými příbuznými Řeků. Oliva, Pavel, Řecko mezi Makedonií a Římem, str. 69.

Zrod království První státní útvar, jemuž vládli králové z dynastie Argeovců, vytvořili Makedonci někdy na přelomu 8. a 7. století př. n. l. Prvním prokázaným panovníkem byl Perdikkás I. (ačkoliv jsou rovněž uváděna jména dřívějších, pololegendárních vládců), který si vybudoval své sídlo Aigy nedaleko dnešního severořeckého města Veria.

Makedonie zůstávala po mnoho staletí na periferii řeckého světa. V horských regionech země se lidé, živící se pastevectvím skotu, přidržovali ještě v poměrně pozdních dobách nomádského způsobu života. Klasického vzdělání se dostávalo přinejlepším úzkému okruhu vládnoucích vrstev. Z archaického období se tudíž dochovalo jen velmi málo psaných dokumentů, s výjimkou soukromých textů, zatímco v ostatním Řecku představovala znalost písma nástroj fungování městských států (poleis).

Teprve koncem 6. století př. n. l. se společenské a ekonomické poměry změnily v důsledku vzniku stálých sídel a intenzivního rozvoje hospodářských a kulturních styků s Helény, což přispělo k rozšíření používání písma, především kvůli diplomatickým účelům. Již před začátkem 4. století př. n. l. vzrůstaly helenizační tendence podporované samotnými králi, třebaže mnozí význační Helénové pokládali Makedonce za hrubý, neotesaný a barbarský národ.

Místní jazyk (starověká makedonština) zřejmě náležel ke skupině severozápadních řeckých dialektů. Pozdější rozmach kultury a vzdělání vedl patrně v druhé polovině 4. století př. n. l. k postupnému nahrazení makedonského jazyka, takřka nepoužívaného v písemném styku, klasickou attičtinou. V důsledku toho makedonština (s výjimkou osobních jmen) pravděpodobně už někdy na počátku našeho letopočtu zcela vymizela.

Perská nadvláda náhled|upright=0.4|vlevo|Tzv. Ión na Xerxově náhrobku je zřejmě Makedonec ve službách Persie Počáteční dějiny Makedonie se vyznačovaly neustálými boji s Ilyry a Thráky. Zřejmě od roku 512 př. n. l., kdy vojevůdce Dareios I. Megabazos, obdržel tribut od krále Amynta I. (547–498 př. n. l.), se Makedonie nacházela v dočasném područí Peršanů. V achaimenovských královských nápisech z oné doby je Makedonie zmiňována jako jedna ze zemí poddaných perské říši. Po krátkém období perské nadvlády získala Makedonie opět nezávislost za Alexandra I. (498–454 př. n. l.), za něhož bylo dovršeno konstituování jádra království v oblasti Dolní Makedonie (území zhruba mezi řekami Haliakmon a Strýmón). Díky organizačním a administrativním schopnostem tohoto prvního velkého vládce, který poskytl Řekům informace o síle perských vojsk, čímž přispěl k Mardoniově porážce v bitvě u Platají, Makedonci rozšířili svůj vliv do okolních oblastí Elymiotis, Orestis a Lynkestis v Horní Makedonii. Tato drobná, nezávislá knížectví na západě a severu země byla poprvé sjednocena a podrobena ústřední autoritě a uznala tak suverenitu králů z argeovské dynastie.

Makedonie v klasické době Souběžně s územním růstem nastal také ekonomický rozmach v důsledku těžby stříbra. Nadšenému helénofilovi Alexandrovi I. bylo rovněž jako prvnímu makedonskému králi dovoleno zúčastnit se soutěží na olympijských hrách a tím byl fakticky uznán za rovna Helénům.

náhled|vlevo|upright=0.8|Makedonie (oranžová) v době peloponéské války Perdikkás II., syn Alexandra I., který panoval více než 40 let (454–413 př. n. l.), musel čelit dynastickým svárům, ale především mnoha mocným zahraničním nepřátelům. Trvalé nebezpečí pro Makedonii tehdy představovaly jednak neklidné thrácké kmeny, jednak odbojné šlechtické rody Horní Makedonie. Současně se ale Perdikkás musel vyrovnávat s chaosem, do nějž celé starověké Řecko uvrhla peloponéská válka na konci 5. století př. n. l. Athénské a spartské armády několikrát pronikly do srdce Makedonie. Perdikkás se přitom osvědčil jako schopný a úskočný diplomat, obratně lavírující mezi oběma válčícími stranami pružným měněním aliancí. Touto obojakou politikou se mu podařilo v oněch nejistých dobách zachovat územní integritu království.

Zajištění Makedonie před vnějšími zásahy a její vnitřní konsolidaci dovršil Perdikkův nástupce, Archeláos (413–399 př. n. l.), který byl podle antických autorů i moderních historiků velice prozíravý a inteligentní vládce, jehož panování se vyznačovalo rozsáhlými reformami ve státní administrativě, armádě a obchodu. Byla zásadně reorganizována obrana země, dále byly posíleny čilé kulturní kontakty s Řeckem a položeny základy silniční sítě. Krále bavila v jeho královském paláci ve městě Pella, kam přesunul sídlo vlády z Aig, řada básníků a herců, včetně velkého Eurípida. Makedonie se stala za Archeláa domovem mnoha výjimečných umělců a malířů, v této souvislosti je taktéž zmiňováno jméno Zeuxida. Ve městech Dión a v makedonské Olympii byly pořádány náboženské slavnosti a atletické závody na počet Dia. V době Archeláova zavraždění, v roce 399 př. n. l., tak Makedonie představovala jeden z nejmocnějších řeckých států.

náhled|upright=0.5|vpravo|Slunce z Verginy, symbol Filipa II. V následujících čtyřiceti letech se však země zmítala ve víru zmatků a konfliktů, přičemž se stala předmětem sporů mezi mnoha krátkodobě vládnoucími králi. Království bylo pustošeno vpády Ilyrů, útoky Řeků z obcí na poloostrově Chalkidiké a po určitý čas bylo dokonce poplatné Athéňanům. Přesto za vlády krále Amynta III. (kolem 393–370 př. n. l.) zřejmě došlo k trvalému sjednocení země, nicméně příkrý rozdíl mezi relativně bohatými nížinnými oblastmi, oplývajícími městy budovanými podle řeckého vzoru, a divokými horskými kraji nadále přetrvával. Amyntás měl tři syny. První dva, Alexandr II. a Perdikkás III., vládli jen krátce. Slibný počátek vlády druhého jmenovaného byl ukončen invazí Ilyrů, při níž Perdikkás III. přišel o život. Skutečný rozmach Makedonie proto nastal až za vlády Amyntova třetího syna, Filipa II.

Vzestup za Filipa II. náhled|upright=0.7|Makedonské království v roce 336 př. n. l. náhled|upright=0.4|vlevo|Filip II. náhled|upright=0.5|vpravo|Filip II. na medailonu Strategický génius a diplomatické schopnosti Filipa II. (359–336 př. n. l.) přispěly rozhodujícím způsobem k proměně Makedonie z bezvýznamného a okrajového státu v největší mocnost starověkého Řecka a připravily tak prostor pro expanzi Makedonie na východ za vlády jeho syna Alexandra. Filip reorganizoval makedonskou armádu v pružné a úžasně efektivní vojenské těleso.

Díky athénské zaneprázdněnosti válkou se spojenci Filip rychle dobyl řecká města na pobřeží a otevřel tak Makedonii přístup k moři. Současně zpacifikoval barbarské Ilyry a Thráky. V dalších letech rozšířil svůj vliv obratnou kombinací diplomacie a vojenské síly do Thesálie. Makedonská převaha nad všemi řeckými poleis pak byla stvrzena vítězstvím nad spojenými silami Helénů v bitvě u Chairóneie v roce 338 př. n. l. Nato byl Filip ustaven hegemonem korintského spolku, jenž sdružoval všechny řecké obce a který si vytkl za cíl válku proti Persii. Jeho neočekávaná násilná smrt o dva roky později už nemohla změnit nic na faktu, že Makedonie se ujala vůdčí role v Řecku.

Říše Alexandra Velikého

náhled|upright=0.4|vlevo|Busta Alexandra Velikého v Glyptotéce v Kodani náhled|upright=1.0|Alexandrova říše rozdělená mezi satrapy Za Filipova syna Alexandra Velikého (356–323 př. n. l.) dosáhla Makedonie vrcholu své moci a svého největšího územního rozsahu. Pod záminkou odvetného tažení za perský vpád do Řecka před 170 lety se Alexandr vypravil v čele spojeného makedonského a řeckého vojska do Asie. Zde dosáhl nad Peršany, jímž vládl Dareios III., tří drtivých vítězství: v bitvách u Gráníku (334 př. n. l.), u Issu (333 př. n. l.) a u Gaugamél (331 př. n. l.). Přitom si podmanil Malou Asii, Sýrii, Egypt, Babylónii, Írán a hranice své říše posunul až do střední Asie a za řeku Indus. Tímto unikátním vojenským tažením vstoupil Alexandr do dějin jako jeden z největších vojevůdců. Zároveň tím započala nová historická etapa řeckých a vůbec světových dějin – helénismus. Řecká kultura pronikla díky Alexandrovým výbojům do nejzazších koutů tehdy známého světa.

Po Alexandrově smrti v Babylóně v roce 323 př. n. l. vypukly mezi jednotlivými makedonskými vojevůdci – diadochy – několik desetiletí trvající války. Diadochové si rozdělili Alexandrovu říši a na jejich troskách založili vlastní království, z nichž největší byly seleukovská a ptolemaiovská říše.

Makedonie za Antipatrovců

Po dobu Alexandrovy nepřítomnosti spravoval záležitosti v Makedonii a v Řecku regent Antipatros, který jen s vypětím sil porazil v roce 322 př. n. l. povstalé Helény v lamijské válce. Po Antipatrovi se moci v Makedonii domohl jeho syn Kassandros (317–297 př. n. l.), který odstranil poslední členy Alexandrovy rodiny a ukončil tak panování argeovské dynastie. Kassandros se projevil jako schopný, třebaže výjimečně krutý král, jenž zajistil Makedonii relativní stabilitu. Jeho potomci si však nedokázali udržet kontrolu nad Makedonií, kterou v roce 294 př. n. l. ovládl Kassandrův úhlavní nepřítel Démétrios I. Poliorkétés z dynastie Antigonovců. Kvůli všeobecné nespokojenosti s jeho despotickými způsoby a v souvislosti s vpádem Pyrrha a Lýsimacha, byl Démétrios již po šesti letech nucen zemi opustit. V dalších chaotických letech se v Makedonii vystřídalo několik vládců. Poslední z nich Antipatros Etesias se ujal vlády roku 279 př. n. l., ale byl brzy sesazen jistým Sósthenem, snad bývalým Lysimachovým generálem. Antipatros vládl jen 45 dní.

Antigonovská říše

Teprve Démétriův syn, Antigonos II. Gonatás (276–239 př. n. l.), vypudil keltské Galaty, kteří vpadli na počátku 70. let 3. století do Řecka, a obnovil pořádek a prosperitu, čímž položil základy nové vládnoucí dynastie. Třebaže etapa velkých konfliktů skončila, vedl Antigonos prakticky po celou dobu své vlády nepřetržité boje s četnými nepřáteli: nejprve s Pyrrhem a později s Helény, usilujícími zbavit se s podporou Ptolemaiovců makedonské hegemonie. V Chrémonidově válce sice Antigonos zlomil odpor Athén a Sparty, avšak poradit si s nově vznikajícími federacemi městských států, jako byly aitólský či achajský spolek, bylo nad jeho síly. Teprve Antigonos III. Dósón (229–221 př. n. l.) mohl využít obtíží achajského spolku, ohrožovaného spartským králem Kleomenem III., k potvrzení vedoucí pozice Makedonie v Řecku vítězstvím v bitvě u Sellasie.

náhled|upright=0.8|vlevo|Antigonovská říše (oranžová) v roce 200 př. n. l.