náhled||Fotografie Turínského plátna v plné délce Turínské plátno je relikvie, o níž se zejména v katolické církvi traduje, že je plátnem, do kterého bylo krátce po ukřižování zahaleno tělo Ježíše Krista, poté co jej z kříže sňali Josef z Arimatie a Nikodém. Na plátně je pouhým okem viditelný otisk mužské postavy. Název plátna je odvozen od italského města Turín, kde je tato relikvie od roku 1578 uchovávána.
Popis Jedná se o lněnou textilii (s nepatrným podílem bavlny), která je dlouhá 436 centimetrů, široká 110 centimetrů a váží 1420 gramů.
Na plátně je otisk mužské postavy. Otisk, který připomíná fotografický negativ, je nezřetelný, sépiové barvy a pouhým okem je rozeznatelný při pohledu z větší vzdálenosti (na fotografiích bývá většinou zvýrazněn). Nejde však o kontaktní otisk. Krom toho jsou na plátně jasně ohraničené skvrny zaschlé krve, rezavé barvy.Libor Kukliš: Turínské plátno , Gnosis9.net, 21. 5. 2006 Otisk těla zasahuje pouze tenkou vrstvu plátna o tloušťce 180 až 600 nanometrů a přesně odpovídá anatomii. Povaha otisku umožnila vytvořit trojrozměrnou rekonstrukci tváře včetně detailů jako kapky krve na vousech, stopy rozmazané krve na pravé tváři, otisk mincí v očních důlcích. Restaurátorské práce z roku 2002 odhalily na zadní straně ještě jeden otisk identické tváře.
Postava je vysoká asi 175 až 180 cm, odhadovaného stáří 35 až 40 let, s vousy a vlasy sahajícími až po ramena, dobře vyvinutým svalstvem, odhadované hmotnosti do 81 kilogramů. Tradičně je ztotožňována s Ježíšem Kristem.
Fotografie náhled|Secondo Pia: negativ fotografie Turínského plátna, 28. května 1898
Vůbec prvním, kdo plátno fotografoval, byl Ital Secondo Pia. Okolnosti, za kterých nevědomky udělal první krok na poli moderní sindonologie, byly velmi neobvyklé.Arthur Barnes, 2003 Holy Shroud of Turin Kessinger Press pages 2-9 V roce 1898 město Turín slavilo 400. výročí turínské katedrály svatého Jana Křtitele a také 50. výročí Ústavy (Statuto Albertino) z roku 1848. V rámci oslav byla naplánována také výstava sakrálního umění včetně Turínského plátna. Šéf výstavní komise Baron Manna požádal krále o právo na fotografie plátna za účelem propagace výstavy. K překvapení všech král schválil nejen plátno vyfotografovat, ale také jeho veřejné vystavení. Je zapotřebí mít na paměti, že v té době nikdo netušil, že se objeví na plátně ještě zřetelnější převrácený obraz tváře, který pro svou slabou kresbu nemohl být pozorován pouhým okem.
Secondo Pia byl překvapen, když byl v tak pozdním termínu jmenován oficiálním fotografem pro propagaci výstavy. Osmidenní výstava právě začínala, což bylo příliš pozdě na to, aby se snímek stal součástí reklamní kampaně. Přesto však využil příležitosti, aby pořídil vůbec první fotografii Turínského plátna.
Dne 25. května 1898, ihned po slavnostním zahájení výstavy během polední přestávky, začal Pia v Turínské katedrále připravovat techniku. Fotografování byli přítomni ještě dva lidé: páter Sanno Salaro a šéf bezpečnosti katedrály, poručík Felice Fino. Nejednalo se však o jednu z prvních příležitostí, kdy se při fotografovaní využila elektrická žárovka; umělé osvětlení použil již v roce 1884 George Bretz.
Logistika organizace fotografické akce a potřebné vybavení byly pod vedením Seconda Pia, podařilo se mu sehnat dvě žárovky o svítivosti každé asi 1000 kandel. Vzhledem k tomu, že v chrámu nebyla elektřina, musel Pia světla napájet z přenosného generátoru. Sotva se mu podařilo vyrovnat se s vysokými teplotami vládnoucími toho roku na konci května, bylo fotografování přerušeno otevřením dveří katedrály po polední pauze. Výsledky žel nebyly příliš úspěšné, jak se ukázalo po vyvolání fotografických desek.
Večer 28. května 1898 se Pia do chrámu vrátil na druhou návštěvu asi ve 21:30 a tentokrát se mu podařilo pořídit o několik expozic více. Na základě předchozího experimentu z 25. května použil různé expoziční časy a měnil osvětlení. Kolem půlnoci se tři muži vydali desky vyvolat. Pia později řekl, že v temné komoře málem upustil a rozbil skleněnou fotografickou desku z šoku z toho, co v ten okamžik spatřil: na negativu byl rozpoznatelný obraz muže s obličejem, který při pozorování plátna pouhým okem nebyl patrný. Ten večer začalo tajemství obrazu spojeného s tváří Ježíše Krista.
Historie Podle biblického podání nechal Ježíšovo tělo sejmout z kříže, zabalit do rubáše a uložit do hrobu bohatý člen židovské velerady a tajný Ježíšův učedník Josef z Arimatie.
Podle legendy bylo plátno brzy po Ježíšově smrti přemístěno z Jeruzaléma do Edessy, později do Konstantinopole, ve středověku do Francie a nakonec do Itálie.
Roku 1532 bylo plátno málem zničeno během požáru v Chambéry ve východní Francii, ale na poslední chvíli se ho podařilo zachránit. Do dnešních dnů jsou na plátně ohořelé oblasti, dvě řady tmavých míst odpovídající tomu, jak bylo plátno složeno.
Od roku 1578 je relikvie uchovávána v kapli v Katedrále sv. Jana Křtitele v Turíně, kam ji přinesla královská rodina Savojských. Roku 1983 jej exkrál Umberto II. odkázal papeži Janu Pavlu II. Dnes je umístěno ve speciální nádobě naplněné argonem. V roce 1978 byl zahájen projekt vědeckého výzkumu plátna. Roku 1997 opět plátno těsně uniklo požáru, tentokrát v Guariniho kapli turínské katedrály.
Podle tvrzení agentury Reuters z roku 2009 katolická církev netvrdí, že je Turínské plátno skutečným plátnem, kterým byl zakryt Ježíš, ale považuje jej za působivou připomínku Kristova utrpení. Turínský kardinál Severino Poletto v dubnu 2010 řekl, že rozhodnutí o původu plátna není na církvi, ale na vědě. Vatikán však podle ČTK plátno označuje za významný symbol Kristova utrpení.
Nejstarší doklad o veřejném vystavování plátna se vztahuje k roku 1389. V moderní době bylo poprvé vystavováno roku 2000, 10. dubna 2010 byla zahájena další, šestitýdenní veřejná expozice, během níž jej zhlédly asi 2 miliony lidí.Italové po deseti letech znovu vystavili turínské plátno, 10. 4. 2010, ČTK
Ukrytí plátna za války Italský rod Savojských a Vatikán se rozhodli ukrýt za 2. světové války toto plátno. Jako důvod bylo uváděno bombardování Turína, ve skutečnosti bylo plátno ukryto před samotným Hitlerem, který jím byl posedlý.Turínské plátno: spor o pravost stále trvá. Časopis 100+1
Zkoumání původu Počínaje rokem 1978, kdy byl zahájen výzkumný projekt turínského plátna, bylo plátno mnohokrát vědecky zkoumáno množstvím nezávislých laboratoří. Autenticitě plátna nasvědčují například použitý materiál, způsob tkaní, otisk mince z roku 29, použité k zatlačení očí mrtvého, a přítomnost pylu a otisků endemických druhů rostlin, anatomické a fyziologické stopy. Jako zpochybnění pravosti byly medializovány zejména závěry zkoumání radiokarbonovou metodou. Vznik samotného otisku těla se dosud nepodařilo uspokojivě objasnit.
Textilní technologie Z hlediska textilních technologií plátno zkoumali v roce 1973 profesor Gilbert Raes z Belgie a v roce 2002 švýcarská historička textilií Dr. Mechthild Flury-Lemberg.
Plátno je tkáno metodou zvanou šupinový kepr, tři k jedné, který se používal pouze v krátkém období na začátku našeho letopočtu, je v dané době a oblasti doložen. Tento způsob tkaní je zřetelný i na ilustraci z Prayova kodexu, maďarského rukopisu napsaného mezi roky 1192 a 1195 a uloženého v Széchenyiho národní knihovně v Budapešti, která zobrazuje Kristův pohřební rubáš. Shoda této ilustrace s Turínským plátnem je považována za silný argument proti původu Turínského plátna ve vrcholném středověku.
Plátno má tloušťku 0,35 milimetru a je tkáno ze lněných nití o průměru kolem 0,15 milimetru. Jako příměs je použita bavlna bavlníku bylinného (Gossypium herbaceum) běžně rozšířeného v zemích Blízkého východu – v Evropě bavlna nebyla známa až do 16. století, kdy ji Arabové přivezli na jih dnešní Itálie.
Fluryová-Lembergová se domnívá, že i způsob přehýbání plátna a stopy vlhkosti v lemech nasvědčují autenticitě plátna a jeho skladování v amfoře.
Chemické metody určování stáří tkaniny Týmy z univerzit v Oxfordu, Curychu a Tucsonu v roce 1988 zkoumaly radiokarbonovou metodou odstřižený vzorek o velikosti 1 × 7 cm, který byl pro tato pracoviště rozdělen na tři díly. Došly shodně k závěru, že látka byla zhotovena kolem roku 1325 s 95% pravděpodobností plus minus 65 let. To odpovídalo známému faktu, že první historicky doložené vystavování plátna se konalo roku 1389, což vedlo k domněnce, že plátno je církevním padělkem.
V roce 2000 však výzkum potvrdil, že textilie byla ve středověku opravována, zejména byla na okrajích záplatována. Roku 2002 byly tyto záplaty odstraněny a restaurátoři vyjádřili pochybnosti o vzorku použitém v roce 1988.
Raymond Rogers z Los Alamos National Laboratory v roce 2003 znovu zkoumal zbytek vzorku z roku 1988, závěry publikoval v roce 2005 v časopise ThermoChimica Acta. Tento vzorek skutečně na rozdíl od zbytku plátna obsahoval mořené barvivo, mořidlo z oxidu hliníku, vanilin a spletená vlákna vlny se lnem. Prokazatelně šlo tedy o záplatu, která podle vanilinové metody určování stáří lněných látek pochází z jiné doby než plátno samo. Vzorek z roku 1988 přezkoumával také tým ze Spolkového vysokého učení technického (Eidgenössische Technische Hochschule, ETH) v Curychu. Rovněž výzkum skupiny STURP metodou ultrafialové fluorescence skončil závěrem, že cíp zkoumaný roku 1988 není shodný s ostatními částmi roucha.
Mechthild Flury-Lemberg vyjádřila názor, že uhlík inkrustovaný v použitém vzorku pochází z požáru v roce 1532. Rovněž další výzkumy nasvědčují tomu, že vzorek zkoumaný roku 1988 pochází ze záplaty, která vznikla v roce 1534 po požáru v kapli ve francouzském Chambéry (4. prosince 1532), kdy sestry řádu svaté Kláry látku vyspravily a záplaty obarvily hnědým barvivem, aby dosáhly podobného odstínu, jaký měla původní látka.
Stopy rostlin V roce 1973–1975 provedl švýcarský kriminolog Dr. Max Frei, specialista na falšované obrazy, analýzu vzorku odebraného lepicí páskou z povrchu plátna. Ve vzorku nalezl a následně identifikoval 165 zrníček pylu 48 druhů rostlin. Identifikované rostliny rozdělil do čtyř skupin: pouštní rostliny z oblasti Palestiny, stepní rostliny typické pro tureckou Anatolii, několik rostlin vázaných na okolí Konstantinopole (dnešního Istanbulu) a rostliny z jihozápadní Evropy. náhled|Blín zlatý (Hyoscyamus aureus in Israel) rostoucí dodnes v jeruzalémském Starém Městě, byl nalezen v Turínském plátně pod elektronickým mikroskopem v měřítku 1100:1 Podle jiného zdroje v listopadu roku 1973 odebral botanik a dlouholetý vedoucí vědeckého oddělení curyšské policie Dr. Max Frei z plátna na 12 místech za pomoci lepicích proužků vzorky. A pylová zrnka odpovídala 58 různým druhům rostlin, přičemž doplňuje, že jen 17 z nich roste v Itálii a ve Francii (tam je výskyt plátna dosvědčován od 14. století.). Konstatuje, že velká většina zrnek odpovídá specifickému spektru jeruzalémské květeny a že výskyt těchto druhů pylu na plátně připouští závěr, že plátno se opravdu kdysi nacházelo v těchto krajích. Osvětluje, jak plátno putovalo, tj. že Kristova podoba ve starých zprávách z Edessy, považovaná za acheiropoiéton – tj. věc kterou neučinila lidská ruka, znovu vzbudila pozornost, co se týče těchto zpráv, protože tato podoba Krista byla roku 944 přinesena do Konstantinopole, kde beze stopy zmizela při plenění města francouzskými křižáky v roce 1247. A pylová zrnka ukázala na stopu vedoucí do západní Evropy. Dále konstatuje, že od 8. do 13. října 1978 bylo Turínské plátno zkoumáno týmem odborníků složeným z 25 vědců metodami mikroskopie, spektrografie, spektrometrie, a pořízením ultrafialových, infračervených a roentgenových snímků, s výsledkem, že Turínské plátno není ani umělecké dílo ani falzifikát, nýbrž rubáš, do něhož byla zavinuta mrtvola zbičovaného a ukřižovaného muže. Při dalším zkoumání bylo odebráno 17 kousků vláken a 2 kousky tkaniny. Mimo jiné, pokud se týče oné Edessy, o níž se zde zmiňuje Gerhard Kroll, Turínské plátno podle údajné zprávy z Edessy mělo vydávat výraznou vůni.