náhled|vpravo|Klíčovým zájmem výzkumu mezinárodních vztahů je existence a vývoj národního státu
Mezinárodní vztahy (MV) jsou sociálněvědná politologická disciplína, která zkoumá společenské jevy odehrávající se v rámci mezinárodního systému. Oblast studia zahrnuje roli národních států, mezinárodních organizací, nevládních organizací, nadnárodních korporací, jednotlivců a dalších aktérů, jejichž akce mohou mít mezinárodní dopad. Mezinárodní vztahy jsou oblastí akademického výzkumu a veřejné sféry.
Disciplína vychází z politologie, nicméně prolíná se také s ekonomií, historií, mezinárodním právem, geografií, sociologií apod. Její historie sahá k antickým tradicím. Za významné zdroje současné disciplíny mezinárodních vztahů se považují Thúkydidés, Niccolò Machiavelli, Hugo Grotius, Thomas Hobbes, Immanuel Kant a další.
Disciplína disponuje významnou teoretickou tradicí, a i v současnosti se vedou spory o základních ontologických a epistemologických podmínkách fungování mezinárodních vztahů. Tradiční (pozitivistické) teorie mezinárodních vztahů čítají realismus, liberalismus a marxismus, ty současné, post-positivistické, potom sociální konstruktivismus, post-strukturalismus či neomarxismus. Liší se ve vnímání příčiny fungování mezinárodního systému, dominujících aktérů a podoby vztahů mezi nimi. Tradiční teorie věří v existenci objektivních pravidel ve společnosti a pokouší se vysvětlit mezinárodní vztahy skrze odhalování skrytých zákonitostí mezinárodního systému. Současné teorie existenci objektivních zákonů rozporují. Zaměřují se více na kontext vytváření politiky, vnáší do něj opomíjené aktéry a témata, a rozšiřují paletu metodologií i analytických přístupů.
V 20. století proběhly tři důležité konflikty, které formovaly systém mezinárodních vztahů; šlo o první a druhou světovou válku a studenou válku.
Klasifikace
Historická klasifikace Původně se politologie (politická věda) dělila do tří základních okruhů:
politická filosofie a teorie vnitřní politika zahraniční politika
Dnešní klasifikace Tato stratifikace byla opuštěna a současné pojetí klasifikace se zrodilo na konferenci UNESCO v Paříži (1948), odkdy se politická věda člení na oddíly:
politická teorie a politické ideologie politická systémová analýza komparativní systémová analýza mezinárodní vztahy
Mezinárodní vztahy Mezinárodní vztahy mají kořeny již ve staré Číně, Indii a antickém světě. Pojem „mezinárodní vztahy“ poprvé použil Jeremy Bentham před koncem 19. století. Původně se tento segment politické vědy nazýval zahraniční politika a zkoumal užší výsek zájmů než MV. Konkrétně to byly zahraniční vztahy jednotlivých národních států a faktory, které je ovlivňovaly (rozhodovací procesy, vznik agendy, diplomacie, embarga, hrozby…). Jako vědní obor se mezinárodní vztahy emancipovaly po 1. světové válce. První katedra tohoto zaměření se zrodila v Aberystwythu na University of Wales (1919).
Mezinárodní politika Mezinárodní politika (MP) je částí MV a studuje způsob uchopení a řešení konfliktů. MP byla definována jako součet všech zahraničních politik národních států, které vznikají chováním politických elit. Po 2. světové válce však MP není výhradně uskutečňována státy, ale i dalšími aktéry mezinárodního systému jako jsou různé vládní či nevládní organizace, korporace, různé skupiny lobby, vědecké týmy atd. Zvýšila se tedy síť jednotlivých vazeb mezi aktéry, vzrostla jejich vzájemná závislost (interdependence) a zneprůhlednila se analýza výsledných kroků na poli světové politiky.
Vývoj mezinárodních vztahů v Československu a České republice Zájem o MV se v nově vzniklém Československu objevil hned po 1. světové válce, stejně jako tomu bylo v anglosaském světě. Přesto se MV u nás neetablovaly a neprosadily jako samostatný vědní obor. V meziválečném období byly zájmem především právníků a historiků.
Po 2. světové válce vzniká nová Vysoká škola politická a sociální, která je po Únoru 1948 zrušena. V roce 1949 vzniká Vysoká škola politických a hospodářských věd poplatná režimu, ale po reformě školství v krátké době taktéž zanikla. Nastal čas odesílání diplomatů a pracovníků v zahraničních vztazích na studia do Moskvy.
V rámci destalinizace byl v roce 1957 založen Ústav pro mezinárodní politiku a ekonomii (UMPE) při ministerstvu zahraničních věcí, který byl samozřejmě poplatný režimu. S nástupem "tání" vznikl v roce 1966 čtvrtletník Mezinárodní vztahy pod redakcí polistopadového diplomata a ministra zahraničí Jaroslava Šedivého. V roce 1968 nabrala diskuse na intenzitě, ale tento proces byl ukončen srpnem 1968.
Další pokus o oživení a seriózní studium MV začal po roce 1989, kdy se zformovaly dvě skupiny institucí. První skupina byla financována státem a jednalo se o Ústav mezinárodních vztahů při ministerstvu zahraničních věcí, Ústav strategických studií a Mezinárodní politologický ústav na Masarykově univerzitě atd. Druhým typem jsou občanské společnosti žijící z grantů a darů, jako Centrum pro ekonomii a politiku (CEP), Asociace pro mezinárodní otázky, Občanský institut atd. Souběžně začaly na českých univerzitách vznikat katedry se zaměřením na MV, v češtině vychází několik periodik věnující se mezinárodním vztahům (např. Mezinárodní vztahy, Politologický časopis, Mezinárodní politika).
Strukturální pojmy mezinárodních vztahů Struktury jsou normativně dané parametry chování, na něž se orientují aktéři. Uspořádání a struktura systému předurčuje chování aktérů. V mezinárodním systému existují pojmy (hierarchie, polarita, závislost, symetrie), metafory (pavoučí síť, kulečníková koule) a modely, které jsou používány k popisu struktury a chování takového systému.
Hierarchie Hierarchie popisuje uspořádání jednostranných vztahů závislosti mezi státy, které má charakter pyramidy. Na jejím vrcholu je dominující hegemon a ostatní státy jsou na něm v různé míře závislé. Hierarchie popisuje stav a formu vlády.
Polarita Polarita vytváří polární struktury systému, v němž jednotliví aktéři (státy) mají rozdílnou sílu a schopnost prosadit své záměry a cíle. Krajními stavy systému jsou unipolarita a multipolarita.
Unipolarita je hierarchickým systémem, kdy v čele pyramidy stojí jediný silný hegemon, který vládne sám (někteří se domnívají, že takový systém existuje dnes, kdy roli hegemona hrají USA).
Bipolarita je stav systému, v němž mají hegemonní postavení přibližně stejně silné dvě velmoci, jejichž vztahy určují a ovládají zbylé části systému. Důsledkem je vznik dvou uzavřených ideologických aliancí a minimalizace konfliktů (tento stav byl charakteristický v období studené války, tedy v období 1947–1991.
Multipolarita je charakterizována rozdělením moci mezi více, než dva aktéry systému. Uzavírání spojeneckých svazků je zde pružné, a to mezi státy společných zájmů a cílů. Tato spojenectví se neustále mění s cílem dosažení rovnováhy celku a ideologie není zpravidla rozhodujícím faktorem. Žádný aktér nemá sílu ovládnout celý systém, i když existují pokusy k dosažení takového cíle (příkladem multipolarity jsou 70. či 80. léta 20. století, kdy v systému existovalo více hráčů, než jen Sovětský svaz a USA. Byly to Čína, "státy tzv. třetího světa", lídři EHS a Japonsko. Stejně sem lze zařadit i počátek 90. let 20. století po rozpadu Východního bloku.
Nejstabilnějším z těchto stavů je systém bipolární (minimum konfliktů na centrální úrovni), méně stabilnějším je unipolární (jeden světový četník) a nejvíce náchylným ke konfliktům je systém multipolární (snaha zajistit si přežití na úkor druhých a stát se sám hegemonem).
Závislost, nezávislost, vzájemná závislost Vztahy závislosti jsou vyjádřeny jednostranným kauzálním vztahem, kdy jeden stát má vliv na druhý, opačně však tento vztah neexistuje.
Vzájemná závislost (interdependence) je dána stavem, kdy aktér A působí na aktéra B a totéž platí i obráceně; čin aktéra B má vliv na aktéra A.
Symetrie a asymetrie Symetrický vztah je popsán tak, že akce aktéra A vede k odpovídající akci aktéra B a opačně, za přibližně stejného rozdělení kapacity moci.
Asymetrický vztah je definován jako stav nerovných vztahů, kdy jeden z aktérů disponuje větší mocí, vlivem a kontrolou, než aktér druhý. Rozhodování slabšího/slabších v konfliktu se často řídí nátlakem či hrozbou silnějšího/silnějších. Dominují zde vztahy mezi centrem a periferií, kdy centrum periferii ovlivňuje a řídí (např. koloniální říše, imperiální uspořádání Východního bloku ve vztahu k Moskvě).
Centrum, semiperiferie a periferie Autorem teorie je Immanuel Wallerstein.
Centrum (jádro) je privilegovaným místem v určitém teritoriu. Řídí, kontroluje, ale samo je závislé na zdrojích z periférie.
Periférie je územní jednotka podřízená autoritě centra. Na vzdálenosti od něho nezáleží, ale pokud neznáme vlastnosti centra, nemůžeme chápat ani struktury a funkce periférie (příkladem je Britská koloniální říše).
Semiperiférie je termín používaný od konce 70. let 20. století. Leží mezi centrem a periferií, jedná se tedy o rozvinutější oblast než je periférie, ale nemá dostatek kvalit centra. Orientuje se na něho a opomíjí periferii.
Typické znaky pro centrum jsou demokratická forma vlády, vysoké mzdy a investice, sociální zabezpečení, dovoz surovin a vývoz výrobků pro semiperiférii jsou autoritativní forma vlády, nízké mzdy, slabé sociální zabezpečení, dovoz výrobků a surovin a vývoz surovin a polotovarů pro periférii jsou nedemokratická forma vlády, mzdy pod existenčním minimem, absence sociálního zabezpečení a vývoz surovin a dovoz výrobků.
Modely a metafory Modely a metafory se snaží vysvětlit chování aktérů v mezinárodním systému. Představují zjednodušené koncepty či konstrukce, které mají za úkol popisovat reálný děj, přičemž kladou důraz na některé charakteristiky systému, jež jsou považovány za důležité.
Základní modelací v MV je teorie her se schopností ukázat varianty tichého vyjednávání, rozvoje spolupráce, důrazu na skutečné chování aktérů, nikoli jen na teoretické možnosti. Racionální aktér (stát) usiluje o maximalizaci zisků a minimalizaci ztrát na hřišti mezinárodního systému. Jednotlivé modely teorie her ukazují, jak se má takový hráč zachovat, aby dosáhl požadovaných cílů. Proto je ovšem zapotřebí tří premis: hráči uvažují racionálně pravidla hry jsou známá všem hráčům a nemění se všichni hráči vědí o co hrají a jakou hodnotu mají zisky a ztráty.
Modely teorie her a) hra s nulovým součtem (zero sum game) – je realistickým modelem nekooperativní situace v mezinárodním systému. Hráč je buďto vítězem nebo poraženým.
b) hra s nenulovým součtem (non-zero sum game) – je liberálním modelem kooperativní situace v mezinárodním systému. Existuje zde kompromis.
Mezi další modely v MV patří např. vězňovo dilema, Hra na kuře aj.
Úrovně analýzy Úrovně analýzy souvisí s popisem sledovaného předmětu, který neexistuje ve vakuu, ale je zakotven a definován řadou prostorových parametrů s ostatními aktéry.
Úroveň je určena místy, kde se nacházejí zdroje i výsledky vysvětlení sledovaného předmětu analýzy. Do MV analýzu jednotlivých úrovní vnesli behavioralisté v 50. letech 20. století.
Používá se 5 základních úrovní analýzy: mezinárodní systém – jedná se o největší skupinu vzájemně reagujících a závislých jednotek, které již nad sebou nemají žádnou systémovou úroveň. Je to jakékoli uspořádání nezávislých politických entit – kmenů, říší, městských států – které se ovlivňují a reagují na sebe. V historii existovalo několik více či méně nepropojených systémů paralelně vedle sebe. V současnosti existuje jen jediný globální mezinárodní systém. mezinárodní subsystém – je tvořen skupinou jednotek v rámci jednoho mezinárodního systému, které se vydělují uvnitř takového systému díky nějaké specifické vlastnosti (intenzitě svých interakcí, interdependencí). Může být teritoriálně koherentní (ASEAN), nebo nekoherentní (OPEC, NATO).