Sarajevo (cyrilicí Сарајево) je hlavní a největší město Bosny a Hercegoviny, v jehož hranicích na ploše 141,5 km² žije 275 524 obyvatel. V Sarajevské metropolitní oblasti, zahrnující kanton Sarajevo, Východní Sarajevo a okolní obce, žije přes půl milionu obyvatel. Sarajevo se nachází v Bosně v tzv. velké Sarajevské kotlině, je obklopeno Dinárskými horami a leží podél řeky Miljacky v srdci Balkánu, regionu jižní Evropy. Zároveň je hlavním městem Federace Bosny a Hercegoviny.
Sarajevo je politickým, finančním, společenským a kulturním centrem Bosny a Hercegoviny a významným centrem kultury na Balkáně s celoregionálním vlivem v oblasti zábavy, médií, módy a umění. Vzhledem k dlouhé historii náboženské a kulturní rozmanitosti se Sarajevu někdy říká „Jeruzalém Evropy“Stilinovic, Josip (3 January 2002). "In Europe's Jerusalem", Catholic World News. The city's principal mosques are the Gazi Husrev-Bey's Mosque, or Begova Džamija (1530), and the Mosque of Ali Pasha (1560–61). Retrieved on 5 August 2006. nebo „Jeruzalém Balkánu“. Je jedním z mála velkých evropských měst, kde se v jedné čtvrti nachází mešita, katolický kostel, pravoslavný kostel i synagoga.
Ačkoli osídlení oblasti sahá až do pravěku, moderní město vzniklo jako osmanská pevnost v 15. století.Valerijan, Žujo; Imamović, Mustafa; Ćurovac, Muhamed. Sarajevo. Sarajevo během své historie několikrát přitáhlo mezinárodní pozornost. V roce 1885 se Sarajevo stalo prvním městem v Evropě a po San Francisku druhým městem na světě, kde byla zavedena celodenní síť elektrických tramvají. V roce 1914 se stalo místem atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este, který spáchal aktivista místní Mladé Bosny Gavrilo Princip a který odstartoval první světovou válku, jež zároveň ukončila rakousko-uherskou nadvládu v Bosně a vedla ke vzniku Království Jugoslávie. Později, po druhé světové válce, vedlo vytvoření Socialistické republiky Bosna a Hercegovina v rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie k masivnímu rozvoji Sarajeva, tehdejšího hlavního města republiky, který vyvrcholil uspořádáním zimních olympijských her v roce 1984, jež znamenaly pro město období prosperity. Po vypuknutí jugoslávských válek ale město během bosenské války a rozpadu Jugoslávie trpělo 1425 dní od dubna 1992 do února 1996 nejdelším obléháním hlavního města v dějinách moderních válek.
Sarajevo prochází poválečnou rekonstrukcí a je nejrychleji rostoucím městem v Bosně a Hercegovině.Kelley, Steve. "Rising Sarajevo finds hope again", The Seattle Times. Retrieved on 19 August 2006. Série cestovních průvodců Lonely Planet označila Sarajevo za 43. nejlepší město na světěLonely Planet (March 2006). The Cities Book: A Journey Through The Best Cities in the World, Lonely Planet Publications, . a v prosinci 2009 ho zařadila mezi deset nejlepších měst, která stojí za to navštívit v roce 2010. V roce 2011 bylo Sarajevo nominováno na Evropské hlavní město kultury pro rok 2014 a v roce 2019 hostilo Evropský olympijský festival mládeže. V říjnu 2019 bylo Sarajevo jmenováno kreativním městem UNESCO za to, že kulturu staví do centra svých rozvojových strategií, a město je jedním z osmnácti tzv. světových Měst filmu.
Název Ve středověku je doložena existence pevnosti s názvem Hodidjed. Lokalita byla známá pod názvem Vrhbosna. Ten pravděpodobně pochází ze spojení slov „vrh“ (kopec, hora) a „Bosna“ (řeka, která v západní části údolí pramení). Název je v současné době v této podobě používán pro označení arcidiecéze římskokatolické církve, která v Sarajevu sídlí.O dějinách vrchbosenské arcidiecéze na místních stránkách
Začátkem 16. století, konkrétně od roku 1507, se používá – a je i doložený – současný název Sarajevo. Vyvinul se z tureckých jmen jako Saraj-ovasi, Bosna-saraj a Sarajbosna, přičemž slovo saraj označuje palác a do turečtiny bylo převzato z perského سرای (sarāy). Obdobné slovo pro palác se vyskytuje i v řadě dalších toponym po světě, např. Mugalsaráj v Indii, nebo Saray v blízkosti Istanbulu v Turecku. Obyvatelstvo mluvící slovanským jazykem jej přijalo v podobě Sarajevo. Existuje nicméně spor ohledně toho, zda koncovka -evo v názvu je skutečně slovanského původu, nebo je také původem z turečtiny a zdali původní turecký název označoval louky okolo paláce.
Oficiální název města v Osmanské turečtině zněl Saraybosna (a moderní turečtina jej převzala). Město mělo řadu přezdívek, do bosenštiny pronikl turecký výraz şehir v podobě šeher, který jej označoval prostě jako město. Díky své náboženské i kulturní rozmanitosti bylo přezdíváno také jako Damašek severuČlánek na portálu The Independent nebo Evropský Jeruzalém.
Historie
Starověk náhled|vlevo|Váza z neolitického období butmirské kultury Jedním z nejstarších nálezů osídlení v sarajevské oblasti jsou nálezy neolitické butmirské kultury. Butmirské nálezy byly učiněny na území dnešního sarajevského předměstí Ilidža v roce 1893 rakousko-uherskými úřady při stavbě zemědělské školy. Bohatství pazourku v této oblasti bylo pro neolitické lidi lákavé a osada vzkvétala. V osadě se vyvinula unikátní keramika a vzory keramiky, které charakterizují butmirský lid jako jedinečnou kulturu, jak bylo popsáno na Mezinárodním kongresu archeologů a antropologů, který se konal v roce 1894 v Sarajevu.
Další významnou kulturou v Sarajevu byli Ilyrové. Tento starověký národ, který za svou vlast považoval většinu západního Balkánu, měl v regionu několik klíčových sídlišť, většinou v okolí řeky Miljacky a v sarajevském údolí. Ilyrové v sarajevském regionu patřili k Daesitiatům, poslednímu ilyrskému národu v Bosně a Hercegovině, který se bránil římské okupaci. Jejich porážka římským císařem Tiberiem v roce 9 n. l. znamená počátek římské nadvlády v regionu. Římané nikdy nezastavěli oblast dnešní Bosny, ale římská kolonie Aquae Sulphurae se nacházela poblíž dnešní Ilidže a byla nejvýznamnější osadou té doby. Po Římanech oblast osídlili Gótové a po nich v 7. století Slované."Sarajevo", New Britannica, volume 10, edition 15 (1989). .
Středověk Ve středověku bylo Sarajevo součástí bosenské provincie Vrhbosna poblíž tradičního centra Bosenského království. Ačkoli město jménem Vrhbosna existovalo, o přesném osídlení Sarajeva v této době se vedou spory. Různé dokumenty zaznamenávají v regionu místo zvané Tornik, pravděpodobně v oblasti čtvrti Marijin Dvor. Podle všech indicií byl Tornik velmi malým tržištěm obklopeným úměrně malou vesnicí a raguskými kupci nebyl považován za příliš důležitý."Sarajevo", Columbia Encyclopedia, edition 6, Retrieved on 3 August 2006
Podle jiných badatelů byla Vrhbosna významným městem v širší oblasti dnešního Sarajeva. Papežské dokumenty uvádějí, že v roce 1238 zde byla postavena katedrála zasvěcená sv. Petrovi. V regionu se zastavili žáci Cyrila a Metoděje, kteří založili kostel nedaleko pramenu řeky Bosny. Ať už se město nacházelo někde v oblasti dnešního Sarajeva, nebo ne, dokumenty svědčí o jeho významu a významu regionu. Severovýchodně od Starého města se nacházela také citadela Hodidjed, která vznikla kolem roku 1263 a která byla obsazena Osmanskou říší v roce 1429.
Osmanská nadvláda náhled|vpravo|Pohled na Sarajevo před rokem 1697. Osmanská říše obsadila lokalitu dnešního Sarajeva roku 1435, kdy turecký paša dobyl hrad Hodidjed na území současného města. Postupně se začal projevovat kulturní a společenský vliv nových vládců a šířil se islám. V 60. letech 15. století vzniklo z podnětu správce města Isak-bega Ishakoviće kryté tržiště (bezistan), vodovod, a v neposlední řadě byly také vybudovány i objekty muslimské vakfuské nadace a od roku 1477 byly přístupné i veřejnosti. Vznikl tedy základ současného středu města.Valerijan, Žujo; Imamović, Mustafa; Ćurovac, Muhamed (1997). Sarajevo. Svjetlost. V první polovině 16. století se správcem města stal Gazi Husrev-beg, jenž nechal postavit mešitu, medresu (muslimskou střední školu) a další veřejné stavby. V té době bylo Sarajevo nejlidnatějším sídlem své provincie, nicméně jako administrativní centrum pro danou správní jednotku sloužila Banja Luka (někdy před 1554–1639) a nato Travnik (1699–1850).
Roku 1697 však rozvoj rychle ustal, když město vyplenila rakouská armáda pod vedením Evžena Savojského. Město bylo sice obnoveno, kvůli úpadku Osmanské říše však nikdy nedosáhlo rozkvětu, který zažilo do doby předvyplněním. Rovněž ztratilo postavení centra ejáletu.
Osmané vládnoucí městu si však uvědomovali blízkost nedaleké Habsburské monarchie, proto nechali v roce 1729 vybudovat městské opevnění (dnes čtvrť Vratnik) a na kopci nad městem pevnost (Bijela tabija). V jejich vládě se však v 19. století pomalu začaly objevovat první trhliny a náznaky úpadku; v roce 1827 se vzbouřili janičáři, později se objevovaly i další vzpoury pod vedením Huseina-kapetana Gradaščeviće (1831), který požadoval pro Bosnu autonomii. Roku 1842 zde vznikla i první pošta a mezi lety 1850 a 1878 zde sídlil též osmanský místodržící.
Období rakouské správy náhled|vlevo|Malba, zachycující Latinský most v Sarajevu s místním obyvatelstvem v roce 1883. Dne 13. července 1878 bylo na Berlínském kongresu rozhodnuto, že Bosna a Hercegovina bude obsazena Rakousko-Uherskem. Tak se také i stalo; 19. srpna téhož roku do města vstoupily rakouské jednotky. Bosna se stala protektorátem císařství a Sarajevo její metropolí. Obyvatelstvo Sarajeva vnímalo novou nadvládu s velkou nelibostí; především díky tomu, že Rakousko bylo dlouhodobým nepřítelem Osmanské říše, vnímané navíc jako centrum katolického vlivu.
Po obsazení Rakousko-Uherskem se Sarajevo začalo výrazně architektonicky měnit, a to z města orientálního v město evropského stylu. Největší zásluhu na této přeměně měl architekt českého původu Karel Pařík, který v letech 1884–1939 vyprojektoval většinu veřejných staveb v Sarajevu. Na vzhledu moderního města se na přelomu 19. a 20. století výrazně podepsalo i několik dalších českých architektů – např. František Blažek, Karel Pánek, Marian Pařík (syn Karla Paříka), Alexander Wittek, Jan Kotěra, Bedřich Hacar, Josef Pospíšil a další. Za rakousko-uherského protektorátu nastal oproti předchozí stagnaci rychlý rozvoj – vznikly továrny, školy, železnice a byla zavedena tramvajová doprava. Začalo se psát latinkou namísto arabicí (bosenskou variantou arabského písma) a cyrilice. V roce 1882 získalo město železniční spojení.
Počet obyvatel začal pozvolna růst. Zatímco v roce 1879 mělo Sarajevo 21 337 obyvatel, roku 1895 to bylo již 38 083 a v roce 1910 51 919 lidí. Tento nárůst však do značné míry odrážel narůstající počet přistěhovalců z Rakousko-Uherska, kteří do Bosny přišli ve snaze zemi zmodernizovat a dále rozvíjet. Zatímco v roce 1879 bylo město většinově muslimské, roku 1910 byl podíl muslimského a katolického obyvatelstva 1:1.
náhled|vpravo|Návštěva Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu jen několik chvil před atentátem, který odstartoval první světovou válku. Město navštívil roku 1910 i císař František Josef I. Čtyři roky nato zde došlo k atentátu na Františka Ferdinanda d’Este, historické události mezinárodního významu. 28. června 1914 byl na konci Latinského mostu u budovy radnice a parlamentu postřelen následník rakousko-uherského trůnu, který týž den zraněním podlehl. Útočníkem byl srbský nacionalista Gavrilo Princip. Událost dala podnět k první světové válce, ve městě začaly první násilnosti mezi tamějšími Srby, Bosňáky a Chorvaty.
První polovina 20. století Po vyhlášení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se Sarajevo ocitlo ve vnitrozemí nového státu. Jugoslávské království však na rozdíl od Rakousko-Uherska nemělo dostatečné prostředky na dotování dalšího rozvoje města, a tak došlo k útlumu překotného stavebního boomu. Od roku 1929 bylo město z administrativního hlediska centrem tzv. Drinské bánoviny, jedné z devíti administrativních jednotek v rámci královské Jugoslávie, jež nerespektovaly historické a národnostní hranice. V této době zde žilo mezi 60 a 70 tisíci obyvatel.