Smil z Lichtenburka (okolo 1220–1269) byl přední český šlechtic a zakladatel rodu Lichtenburků (rozrod Ronovců).
Narodil se jako syn Jindřicha ze Žitavy. V pramenech se poprvé objevil v roce 1237. Roku 1246 se možná zúčastnil bitvy u Lávy. V letech 1248 až 1249 při vzpouře českého panstva zůstal na straně Václava I. a pravděpodobně se podílel na potlačování povstání. Za věrnost byl dosazen do úřadu nejvyššího purkrabího, který vykonával mezi lety 1249 a 1251 nebo 1253. Své postavení si dokázal udržet i za panování Václavova syna Přemysla Otakara II. Opustil sice funkci nejvyššího purkrabího, ale Přemysl ho často pověřoval diplomatickými misemi. V roce 1253 se například účastnil jednání s papežským nunciem Velascem. Na přelomu let 1254 a 1255 českého krále doprovázel na jeho první křížové výpravě do Pruska. O dva roky později spolu s Přemyslem neúspěšně táhl do Bavorska. Poslední bitvou, které se zúčastnil, byla roku 1260 bitva u Kresenbrunnu. V roce 1269 Smil zemřel. Z prvního manželství s neznámou manželkou po sobě zanechal syna Jindřicha a z druhého svazku s Alžbětou z Křižanova vzešli Smil II., Oldřich a Rajmund z Lichtenburka.
Smil za svůj život dokázal vybudovat rozsáhlé panství na území Železných hor a Českomoravské vrchoviny. Získal zde zřejmě rodový hrad Lichtenburk (dnes nazývaný Lichnice), podle nějž se také začal psát. Tato oblast byla velmi výnosná díky těžbě stříbra. Smil byl někdy označován jako nejbohatší český šlechtic své doby. Centrem místního dolování bylo město Brod (dnešní Havlíčkův Brod). Poblíž vlastnil také hrad Žleby a Ronovec. Měl jako první z českých šlechticů vlastní kancelář a vydával listiny s titulaturou „rytíř z Boží milosti“.
Život Počátky kariéry náhled|vlevo|Fiktivní portrét Václava I. z 18. století|alt=Kresba hlavy a ramen jednookého dlouhovlasého muže v brnění s korunou na hlavě, který drží královské žezlo. Smil z Lichtenburka se narodil jako nejstarší syn Jindřicha ze Žitavy a jeho neznámé manželky okolo roku 1220. Poprvé ho prameny zmiňují v roce 1237, kdy král Václav I. dosvědčil tepelskému klášteru, že mu Smil za 75 hřiven stříbra prodal část vsi Klapý v dolním Poohří. Smila tehdy jeho otec pravděpodobně pověřil spravováním rodových statků v dolním Poohří po dobu, co bude zaneprázdněn vykonáváním úřadu kastelána v Budyšíně. Na královské listině Smil poprvé svědčil v září a říjnu 1242, kdy v Praze osvědčil dvě privilegia krále Václava I. určené moravským johanitům. V obou případech je uveden bez přídomku pouze jako „syn Jindřicha ze Žitavy“. Ctižádostivý Smil v tu dobu postupně začal nahrazovat svého otce mezi nejbližšími dvořany Václava I. Roku 1244 se Jindřich stáhl do ústraní a od té doby se věnoval pouze rozšiřování rodových držav.
V lednu 1246 se Smil z Lichtenburka podle básně Fürstenbuch z pera Janse Enikela zúčastnil českého vpádu do Rakous,Smil, s. 26–27. jenž vedl břeclavský vévoda Oldřich Korutanský. Rakouské a české vojsko se střetlo v takzvané bitvě u Lávy, v níž byli Češi rakouským vévodou Fridrichem Bojovným na hlavu poraženi. Mnoho z nich následně padlo do rakouského zajetí – sám Oldřich Korutanský a několik českých a moravských pánů. Jestli mezi ně patřil i Smil z Lichtenburka, není známé. Otázkou podle Tomáše Somera zůstává také to, zda se Smil bitvy vůbec zúčastnil, protože Jans Enikel o tomto střetnutí psal s čtyřicetiletým odstupem. Pokud by odpověď na tuto otázku byla kladná, jednalo by se o první známou Smilovu účast v bitvě.Smil, s. 26–28. Jan Urban o pravdivosti Enikelova vyprávění nicméně příliš nepochybuje. Domnívá se totiž, že Enikel mohl čerpat z řady epických básní tradovaných na vídeňském dvoře, které si obvykle všímaly účasti, výzbrojí a družin jednotlivých pánů v bitvě. Podle Urbana mohla Smila do bitvy zatáhnout touha po slávě a dobrodružství i jeho příbuznost s Bočkem z Jaroslavic a ze Zbraslavi, jenž byl do bitvy ze svého úřadu znojemského purkrabího zainteresovánLichtenburkové, s. 48. a byl v ní dokonce možná i zajat. Enikel o Smilovi v souvislosti s bitvou u Lávy píše:
Na sklonku vlády Václava I. náhled|upright|Přemysl Otakar jako moravský markrabě (Gelnhausenův kodex)|alt=Miniatura na níž je vyobrazen mladý muž sedící na trůně, jenž drží kopí s vlajkou, na které je znak Moravského markrabství, a královské jablko. Muž má zelený oděv a něm modrobílý plášť. Mezi lety 1248 a 1249 v českých zemích proti králi Václavovi I. probíhal odboj jeho mladého syna a tehdejšího moravského markraběte Přemysla, jenž byl předáky českého panstva bez vědomí Václava I. zvolen „mladším“ českým králem. Václav svého syna však nakonec porazil a ponechal mu pouze titul markraběte.Čechy královské, s. 784–814. Smilův otec Jindřich ze Žitavy a jeho bratr Častolov ze Žitavy po celou dobu Přemyslova odboje válčili na straně „starého“ krále.Lichtenburkové, s. 31–35. Zda se bojů účastnil i sám Smil a jestli se v táboře přívrženců Václava I. během odboje vůbec nějak angažoval, není podle Tomáše Somera známo.Smil, s. 47. Jiný názor zastává Jan Urban, který se domnívá, že Smil se na potlačování odboje aktivně podílel. Argumentuje tím, že Smil se v průběhu potlačování odboje koncem července 1249 v Litoměřicích objevil v blízkosti Václava a že po skončení domácí války ho Václav jmenoval nejvyšším pražským purkrabím, což podle něj dokazuje, že v předešlých událostech hrál významnou roli.Lichtenburkové, s. 33–35, 49.
Smil z Lichtenburka se ve svém novém úřadě nejvyššího purkrabího v pramenech poprvé představil 22. září 1249. Někdy v tu dobu kolem 20. září 1249 pozval král Václav svého pokořeného syna Přemysla a jeho důvěrníky, bývalé povstalce, k návštěvě hradu Týřova. Hned po příjezdu však byli zatčeni a uvězněni. Přemysl nezůstal uvězněn dlouho a brzy se mohl vrátit na Moravu, musel své bývalé důvěrníky ale nahradit lidmi oddanými Václavovi. Hlavní podněcovatele vzpoury král nechal z Týřova převést do vězení na Pražském hradu,Čechy královské, s. 814–815. čímž se jejich žalářníkem stal de facto sám Smil z Lichtenburka, protože Pražský hrad z funkce nejvyššího purkrabího tehdy spravoval. To zřejmě příliš neprospělo jeho vztahům s bývalými povstalci. Mnoho z nich zůstalo v kobkách dlouho a někteří byli dokonce i popraveni. Podle Zdeňka Kalisty se dohledu nad Přemyslem, poté co se poražený kralevic vrátil na Moravu, mimo Havla z Lemberka a jiných ujal i Smil z Lichtenburka. Jan Urban však poukázal na to, že taková možnost je vyloučena, poněvadž Smil se v kralevicově okolí vyskytoval až od roku 1251.Lichtenburkové, s. 49.
V lednu 1251 Smil svědčil na jedné z konfirmací markraběte Přemysla, a to pravděpodobně kvůli tomu, že se následně zúčastnil jeho vpádu do Bavorska. Téhož roku Smil markraběte doprovázel při ovládnutí Rakouského vévodství. Nároků na Rakousy se ale nevzdal ani Přemyslův soupeř Béla IV., uherský král, jenž proti Přemyslovcům vytvořil silnou koalici.Čechy královské, s. 842.Století posledních Přemyslovců, s. 77. Přemysl musel v roce 1252 proto čelit uhersko-polskému vpádu na Moravu,Velké dějiny, s. 44–52.Čechy královské, s. 837–846.Století posledních Přemyslovců, s. 76–77. v čemž mu pomáhal i Smil z Lichtenburka, jak to dokazuje jeho přítomnost v Přemyslově družině k listopadu 1252 v Linci.Velké dějiny, s. 47. Smil si funkci nejvyššího purkrabího udržel nejdříve do ledna 1251, kdy v ní vystupuje naposledy, a nejpozději do roku 1253, kdy se po smrti Václava I. 22. září 1253Čechy královské s. 851–852.Velké dějiny, s. 53. a převzetí královského žezla Přemyslem Otakarem II. v říjnu téhož rokuStoletí posledních Přemyslovců, s. 79. jako nejvyšší purkrabí poprvé připomíná důvěrník obou Přemyslovců Jaroš ze Slivna.Velké dějiny, s. 218. Smil se spolu s Jarošem a svým švagrem Bočkem ze Zbraslavi brzy poté zúčastnil Přemyslova jednání s papežským legátem Velascem, jež bylo završeno 8. listopadu 1253 slavnostní královou přísahou věrnosti církvi a římskému králi Vilémovi.Velké dějiny, s. 54.
Po boku krále železného a zlatého náhled|upright|vlevo|Přemysl Otakar II. (Gelnhausenův kodex)|alt=Miniatura muže sedícího na koni. Kůň má čabraku se znaky Moravského markrabství a Českého království. Muž má brnění, štít se znakem rakouského vévodství, meč a na hlavě korunu. Na přelomu let 1254 a 1255 se Smil z Lichtenburka zúčastnil křížové výpravy Přemysla Otakara II. vyhlášené na pomoc Řádu německých rytířů v boji proti pohanským Prusům a Litevcům.Velké dějiny, s. 64–71.Smil, s. 48–53. Po návratu do Čech Smil německým rytířům zřejmě daroval faru ve svém městě Brodu (dnešní Havlíčkův Brod). Jako její majitelé se rytíři poprvé připomínají v roce 1256.Smil, s. 54. Podle Dalimilovy kroniky Smila z Lichtenburka spolu s jeho švagrem Havlem z Lemberka a jistým Hronem český král vyslal do Říše, aby ho zastupoval při volbě římského krále. Zde Smil podle Dalimila měl v turnaji do svého erbu získat červeného kapra v klenotu.Lichtenburkové, s. 51–52. Dalimil o účasti třech vyslanců na volbě římského krále píše:
Tato událost je obvykle kladena mezi roky 1256 a 1257, kdy se v Německu odehrávala takzvaná dvojí volba, při které byl římským králem zvolen Alfons X. Kastilský a Richard Cornwallský zároveň,Velké dějiny III., s. 74–75.Rozmach české moci, s. 53–67. ačkoli se o třech vyslancích českého krále v tuto dobu žádné jiné prameny nezmiňují.Lichtenburkové, s. 52. Dalimil tuto zmínku navíc klade ještě do vlády Václava I.Přemysl Otakar II., s. 102. Jan Urban ji proto nepovažuje za příliš věrohodnou a domnívá se, že jí Dalimil možná chtěl pouze vyzdvihnout rodové erbovní pověsti nebo vlastnosti těchto tří mužů. To podporuje také skutečnost, že kapr v klenotu lichtenburského erbu, o kterém kronika píše, je v celém lichtenburském rodě poprvé doložen až roku 1302 na pečeti Smilova vnuka Václava Žlebského z Lichtenburka. Podle Tomáše Somera si Dalimil Smilovu účast na volbě římského krále jenom vymyslel na základě, že Lichtenburkové v erbu kapra později pravidelně nosili.Smil, s. 81.
náhled|upright|Béla IV. Uherský v boji s Přemyslem Otakarem II. (Chronicum Pictum)|alt=Miniatura několika mužů v brnění na koni, kteří pronásledují jiné tři muže v brnění na koních. V čele pronásledujících mužů je muž, který má na helmě nasazenou korunu a svůj meč drží pod krkem jednomu pronásledovanému mužovi, který má na své helmě také nasazenou korunu. V roce 1257 Smil z Lichtenburka doprovázel českého krále při jeho tažení do Bavorska,Smil, s. 62–66. jež však nakonec dopadlo totálním vojenským fiaskem. Vojska českého krále totiž porazil dolnobavorský vévoda Jindřich XIII. Ustupující vojsko se následně uchýlilo do Mühldorfu, kde bylo několik dní obléháno. Přemyslova armáda nakonec město ubránila a posléze se s potupou vrátila do Čech.Přemysl Otakar II., s. 107–109.Rozmach české moci, s. 73–74. Roku 1260 se Smil však zároveň zúčastnil největšího vojenského triumfu krále železného a zlatého.Smil, s. 75–76. Jednalo se o bitvu u Kressenbrunnu, v níž český král rozdrtil svého soupeře, uherského krále Bélu IV.Přemysl Otakar II., s. 112–114.Rozmach české moci, s. 85–90. Byla to patrně poslední bitva, ve které pan Smil bojoval.Smil, s. 76.
Sklonek života a smrt