Ctihodný Pius XII., rodným jménem Eugenio Maria Giuseppe Giovanni Pacelli, (2. března 1876, Řím – 9. října 1958, Castel Gandolfo) byl od 2. března 1939 až do své smrti papežem a suverénem státu Vatikán.
Než byl zvolen papežem, sloužil jako sekretář Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, apoštolský nuncius a kardinál státní sekretář, v kterýchžto úřadech dojednal smlouvy mezi mnoha státy a Vatikánem, z nichž nejznámější je tzv. Říšský konkordát.
Hodnocení jeho vedení katolické církve v období druhé světové války a holocaustu je předmětem sporů. Na jedné straně je odsuzován za snahu zůstat neutrální a nedostatečné vyjádření ve věci holocaustu, na druhé straně jeho neveřejné diplomatické aktivity a jím iniciovaná a podporovaná „podzemní činnost“ církevních struktur zachránila před smrtí statisíce Židů. Pius XII. zachránil více židů než kdokoli jiný říká Gary Krupp, předseda židovské nadace Pave the Way
Po válce se stavěl za shovívavý přístup k poraženým národům a setrval v dlouhodobé tvrdé opozici vůči komunismu. V roce 1949 stvrdil dekret svatého oficia, který exkomunikoval z katolické církve členy komunistických stran a vyhlašoval automatickou exkomunikaci každého, kdo do takových stran vstoupí nebo je bude podporovat.
Pius XII. se stal po Piovi IX. druhým (a zatím posledním) papežem, který využil papežské neomylnosti od jejího definování jakožto dogmatu, k definici nového dogmatu, když v roce 1950 „ex cathedra“ vyhlásil Dogma o nanebevzetí Panny Marie. Vydal též apoštolskou konstituci Exsul familia, první dokument Svatého stolce, který systematicky řeší otázku migrantů.
Vydal 40 encyklik, včetně encyklik Divino afflante Spiritu, která měla velký vliv na následující vývoj katolické biblistiky, a Humani generis, která pojednává o stvoření člověka a o názoru katolické církve na evoluci a evolucionismus. Rozsáhlým jmenováním nových kardinálů na tzv. Velké konzistoři v roce 1946 ukončil 500 let přetrvávající většinu Italů v kolegiu kardinálů.
Dne 19. prosince 2009 jej papež Benedikt XVI. prohlásil za ctihodného.
Život
Rodina a dětství náhled|Papežská univerzita Gregoriana (foto z roku 2007) tehdy představovala, stejně jako dnes, vrchol teologického a církevně-právního vzdělávání. Pacelli byl aristokrat z rodu pevně svázaného se Svatým stolcem. Byl synem Filippa Pacelliho, významného právníka a děkana Římské roty. Jeho bratr, Francesco Pacelli, se stal uznávaným církevním právníkem a hrál klíčovou roli při uzavírání Lateránských smluv. Pius XII. mu později udělil titul markýze. Dědem Eugenia Pacelliho byl Marcantonio Pacelli, podsekretář papežského Ministerstva financí, ministr vnitra Papežského státu (1851–1870) a zakladatel vatikánského deníku L'Osservatore Romano. Bratrancem Pia XII. byl Ernesto Pacelli, klíčový finanční poradce papeže Lva XIII. Mladý Pacelli měl být původně právníkem, ale ve dvanácti letech oznámil rodičům své rozhodnutí stát se namísto toho knězem.
Pacelli získal střední vzdělání na Viscontiho institutu a v roce 1894 vstoupil do semináře v Almo Capranica (ze zdravotních důvodů ale mohl bydlet doma, nikoliv v semináři), na přednášky docházel na Gregoriánskou univerzitu. Zde vydržel pouze rok. Z důvodu svého vážného zdravotního stavu odešel na dlouhý ozdravný pobyt do venkovského sídla Pacelliů. Po návratu z něj se vrátil do semináře. Nikoliv však do Capranici, ale na Apollinareův institut Lateránské univerzity. Poté ještě započal studovat filosofii na Univerzitě La Sapienza. V roce 1899 promoval v oborech teologie a obojího práva a stal se knězem.
Kněz a monsignore náhled|vlevo|Pacelli byl žákem a pravou rukou kardinála Gasparriho. Pacelli byl vysvěcen na kněze o velikonoční neděli, 2. dubna 1899. Jeho světitelem byl arcibiskup Francesco di Paola Cassetta a prvním pověřením bylo místo kaplana v Chiesa Nuova, kde dříve ministroval. V roce 1901 se stal na doporučení kardinála Vannutelliho minutantem Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti.
V roce 1904 se stal Pacelli papežským komořím a o rok později monsignorem. V letech 1904–1916 pomáhal kardinálu Gasparrimu s kodifikací kanonického práva.
Jeho kariéra se stále více orientovala nejen do světa práva, ale též diplomacie. Jeho prvním významným úkolem v této oblasti bylo doručení kondolence Eduardu VII. poté, co zemřela jeho matka, královna Viktorie. V roce 1908 reprezentoval Svatý stolec na Mezinárodním eucharistickém kongresu, roku 1911 pak při korunovaci Jiřího V.
Pacelli postupně odmítl post profesora kanonického práva nejprve na Římské univerzitě (1908) a poté na Americké katolické univerzitě (1911). V roce 1911 se stal podsekretářem, pak mladším sekretářem (1912) a nakonec sekretářem (1914) Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti. Na posledním postu vystřídal kardinála Gasparriho, který nastoupil do úřadu státního sekretáře. Jako sekretář Kongregace Pacelli dojednal a uzavřel konkordát se Srbskem – podepsán byl deset dnů před atentátem na arcivévodu Ferdinanda. Dále se zasloužil o zrušení práva veta, které měly velké evropské katolické mocnosti při volbě papeže od 16. století.
Za první světové války spravoval vatikánský registr válečných zajatců. V roce 1915 navštívil Vídeň, aby pomohl nunciu Scapinellimu v jednáních s Františkem Josefem I. (týkala se rakousko-italských vztahů).
Arcibiskup a nuncius náhled|Pacelli jako nuncius v Bavorsku během návštěvy bavorské vesnice v rozhovoru s místními představiteli Nuncius v Bavorsku
23. dubna 1917 papež Benedikt XV. jmenoval Pacelliho apoštolským nunciem v Bavorsku a titulárním arcibiskupem sardským a 13. května téhož roku jej osobně vysvětil. Spolusvětiteli byli arcibiskupové Nasalli Rocca di Corneliano a biskup Zampini. Poté odcestoval do Německa.
Jelikož v té době nebyl jmenován žádný nuncius pro Prusko či Německo, byl Pacelli používán též jako diplomat ve vztahu k celému Německému císařství a předložil německé vládě mírovou iniciativu Benedikta XV. Jednal s bavorským králem Ludvíkem i s císařem Vilémem a jeho kancléřem von Bethmann-Hollwegem. Kancléř se stavěl k mírovým návrhům pozitivně, což vedlo Pacelliho nejprve k optimistickému hodnocení situace, že je zde konečně naděje na mír. Brzy však byl krutě zklamán, protože německá generalita pořád doufala ve vítězství ve válce a kancléř byl poté, co naznačil ochotu jednat o míru, rychle přinucen k rezignaci. Pacelli se poté soustředil na činnosti spojené s papežovými humanitárními projekty.
Pacelli byl jeden z mála vysokých zahraničních diplomatů, kteří po válce neopustili Mnichov ani během poválečných nepokojů a krátké existence Bavorské republiky rad. Tehdy také musel jednoho dne čelit bojůvce Spartakovců, kteří vpadli na nunciaturu a ohrožovali jej zbraněmi, údajně je však přesvědčil, aby bez dalších incidentů odešli. Tato příhoda je dodnes až anekdoticky připomínána (někdy s přirovnáním k slavnému jednání papeže Lva Velikého s Attilou) a někteří autoři se domnívají, že tato událost stála u základů ostře nepřátelského postoje Pia XII. ke komunismu, případně k celé levici. Na druhé straně Pacelli měl i později srdečné vztahy s některými levicovými politiky (Friedrich Ebert či Philipp Scheidemann) a řada autorů namítá, že na takovéto zkratkovité tvoření názorů byl prostě příliš inteligentní.
Nuncius v Berlíně náhled|vlevo|Jako nuncius v Německu Pacelli též tajně vyjednával se sovětským ministrem zahraničí Čičerinem. 22. června 1920 byl Pacelli jmenován apoštolským nunciem v Německu, nicméně nunciatura se z Mnichova do Berlína přestěhovala až v roce 1925, po dojednání a podepsání konkordátu s Bavorskem. Někteří klíčoví spolupracovníci, se kterými se Pacelli setkal v Mnichově s nimiž spolupracoval dál i v Berlíně, s ním už zůstali po celý zbytek života, např. jeho klíčový poradce Robert Leiber či sestra Pascalina Lehnert.
Jako nuncius byl Pacelli v Berlíně doyenem diplomatického sboru a vyvíjel mnoho společenských aktivit. Setkal se zde s mnoha významnými osobnostmi, jako byli Albert Einstein, Adolf Harnack, Gustav Stresemann, Clemens August von Galen či Konrad von Preysing a spolupracoval s Ludwigem Kaasem, vynikajícím expertem na vztah mezi církví a státem, působícím v Deutsche Zentrumspartei (od roku 1928 jejím předsedou).
Mimo plnění reprezentativních a pastoračních povinností věnoval Pacelli v Německu většinu času přípravě konkordátů s Německem a některými německými státy (viz níže). Jelikož však nebyl žádný nuncius v Sovětském svazu, byl v roce 1925 pověřen tajným jednáním i s tímto státem, kde byla katolická církev krutě pronásledována. Jednal se sovětskými diplomaty v Německu, později se i několikrát setkal s ministrem zahraničí Čičerinem. Jednání nevedla (a vzhledem k naprosto odlišným představám obou stran ani nemohla) vést k nějakým reálným výsledkům, byť tajně pokračovala až do roku 1927, kdy je Pius XI. nařídil Pacellimu ukončit. Sovětská strana jevila ochotu dohodnout se na několika nepodstatných detailech, ale zcela odmítla klíčové požadavky Svatého stolce (konkrétně požadavky umožnit náboženské vzdělávání a svěcení kněží a biskupů).
Na rozdíl od Vatikánu, Pacelli osobně podporoval tzv. Výmarskou koalici mezi křesťanskými demokraty, liberály a sociálními demokraty v Německu. Ačkoliv měl velmi srdečné vztahy s vrcholnými představiteli strany Zentrum, nepřizval je k jednání s německou vládou, neboť Vatikán dával ve vztazích s touto vysoce organizovanou stranou najevo značnou zdrženlivost. Pacelli podpořil snahy německé diplomacie o odmítnutí dodatečných opatření, která si prosazovaly vítězné mocnosti. Ostře se postavil proti jejich požadavkům na administrativní oddělení církevní správy Sárska od německé církve, které prosazovala Francie, podpořil dosazení apoštolského administrátora v Gdaňsku a pomáhal s integrací německých kněží vyhnaných z Polska.
Na druhé straně nebyly jeho vztahy k vládě tak úplně nekonfliktní. Pacelli kritizoval německou politiku ohledně finančních reparací jako nenápaditou a postrádající smysl pro realitu. Vyjádřil politování nad povolením k návratu z exilu pro korunního prince Viléma, neboť to považoval za destabilizující. V roce 1923 Svatý stolec jeho ústy veřejně odsoudil německé sabotážní akce zaměřené proti francouzské okupaci Porúří. Když byl v roce 1929 odvolán do Říma, dočkal se mnoha díků, ocenění a vyjádření obdivu ze strany jak katolíků, tak protestantů a byl u německých věřících populárnější, než kterýkoliv domácí kardinál nebo biskup.Nikolaus Junk, Im Kampf Zwischen Zwei Epochen, Mainz 1973, p.381
Státní sekretář a camerlengo náhled|vlevo|Znak kardinála Pacelliho náhled|Papež Pius XI. a státní sekretář Eugenio Pacelli při slavnostní inauguraci Radia Vatikán (1931) 16. prosince 1929 papež Pius XI. jmenoval Pacelliho kardinálem a 7. února 1930 jej povolal do úřadu Státního sekretáře. V této funkci podepsal Pacelli konkordáty s řadou nekomunistických státu, včetně konkordátu s Bádenskem (1932), Rakouskem (1933), Německem (tzv. Říšský konkordát, 1933) a Jugoslávií (1935). Konkordáty zajišťovaly katolické církvi právo svobodně zřizovat a řídit mládežnické organizace, školy, nemocnice a charity a zajišťovaly její právo na svobodné provozování kultu, svěcení kněží a jmenování biskupů. Zajišťovaly též, že státy budou akceptovat některé části kanonického práva (konkrétně šlo většinou o předpisy upravující uzavření a nulitnost manželství). V roce 1935 byl jmenován camerlengem.