Nikita Sergejevič Chruščov (někdy nesprávně Chruščev; : , 15. dubna 1894 Kalinovka – 11. září 1971 Moskva) byl sovětský politik, v letech 1953 až 1964 první tajemník Komunistické strany Sovětského svazu a v letech 1958 až 1964 předseda Rady ministrů. Jako vůdce Sovětského svazu ohromil svět odsouzením svého předchůdce Josifa Stalina, kampaní destalinizace a zahájením karibské krize v roce 1962.
Nikita Chruščov se narodil roku 1894 na vesnici v západním Rusku. V mládí pracoval jako kovodělník a byl politickým komisařem v ruské občanské válce. Pod záštitou Lazara Kaganoviče stoupal v sovětské hierarchii. Během Stalinovy vlády aktivně podporoval velkou čistku a schválil tisíce zatčení. V roce 1938 ho Stalin poslal řídit Ukrajinskou SSR, kde Chruščov pokračoval v čistkách. Během velké vlastenecké války byl Chruščov opět komisařem a sloužil jako prostředník mezi Stalinem a jeho generály. Byl také přítomen obraně Stalingradu, na což byl velmi hrdý. Po válce se Chruščov vrátil na Ukrajinu, než byl povolán zpět do Moskvy jako jeden ze Stalinových blízkých poradců.
Stalinova smrt v březnu 1953 vyvolala mocenský boj, z něhož Chruščov nakonec vyšel vítězně poté, co upevnil svou autoritu jako první tajemník Ústředního výboru strany. 25. února 1956 na XX. sjezdu strany přednesl tajný projev O kultu osobnosti a jeho důsledcích, který odsoudil Stalinovy čistky a v Sovětském svazu zahájil méně represivní éru „tání“. Chruščovova domácí politika zaměřená na zlepšení života obyčejných občanů byla často neúčinná, zejména v zemědělství. V naději, že se v obraně lze spolehnout na rakety, nařídil Chruščov velké škrty v konvenčních ozbrojených silách. Navzdory tomu došlo během Chruščovovy vlády k nejnapjatější fázi studené války, která vyvrcholila karibskou krizí v roce 1962.
Jako vůdce Sovětského svazu se Chruščov koncem 50. let těšil značné popularitě díky úspěšnému vypuštění Sputniku v roce 1957 a také výsledkům suezské krize v roce 1956, syrské krize v roce 1957 a incidentu U-2 v roce 1960. Nicméně na počátku 60. let Chruščovův vliv výrazně oslabily jeho neúspěchy v domácí politice a řešení karibské krize. V důsledku toho jeho rivalové získali dostatečnou podporu nomenklatury, takže ho 14. října 1964 dokázali odstavit od moci. Po nuceném odchodu do důchodu Chruščov napsal rozsáhlé paměti, které byly propašovány na Západ a částečně publikovány v roce 1970. Následujícího roku Chruščov na své dače zemřel.
Mládí
Nikita Sergejevič Chruščov se narodil 15. dubna 1894 v Kalinovce, ruské vesnici v dnešním Chomutovském rajónu Kurské oblasti, poblíž současné ukrajinské hranice. V té době byla Kalinovka součástí Dmitrijevského újezdu v Kurské gubernii Ruského impéria. Jeho rodiče, Sergej Chruščov a Ksenija Chruščovová, byli chudí ruští rolníci, a měli dceru o dva roky mladší než Nikita, Irinu. Sergej Chruščov byl zaměstnán na různých místech v oblasti Donbasu na východní Ukrajině: pracoval jako železničář, jako horník a dělal v cihelně. Mzdy byly v Donbasu mnohem vyšší než v kurském regionu a Sergej Chruščov obvykle nechával svou rodinu v Kalinovce a vracel se, když měl dostatek peněz. Když bylo Nikitovi šest nebo sedm let, rodina se přibližně na rok přestěhovala do Juzovky (nyní Doněck), než se vrátila do Kalinovky.
Kalinovka byla rolnická vesnice; Chruščovova učitelka Lydia Ševčenková později uvedla, že nikdy neviděla tak chudou vesnici. Nikita od raného věku pásl domácí zvířata. Chodil do školy celkem čtyři roky, částečně ve vesnické škole a částečně pod vedením Ševčenkové ve státní škole v Kalinovce. Podle Chruščovových pamětí byla Ševčenková volnomyšlenkářka, která rozčilovala vesničany tím, že nechodila do kostela, a když ji navštívil její bratr, půjčovala pak Chruščovovi knihy, které byly carskou vládou zakázány. Nabádala Nikitu, aby usiloval o další vzdělání, ale rodinné finance to nedovolovaly.
V roce 1908 se Sergej Chruščov přestěhoval do donbaského města Juzovka; čtrnáctiletý Nikita ho následoval ještě téhož roku, zatímco Ksenija Chruščovová a její dcera přišly až později. Juzovka, která byla v roce 1924 přejmenována na Stalino a v roce 1961 na Doněck, byla v srdci jedné z nejprůmyslovějších oblastí Ruského impéria. Po krátké práci v jiných oborech našli Chruščovovi rodiče Nikitovi místo učně u kováře. Po dokončení učňovského výcviku nastoupil mladý Chruščov do továrny. O toto zaměstnání přišel, když vybíral peníze pro rodiny obětí masakru na Lenských zlatých dolech. Pak pracoval na opravě podzemního zařízení v dole v nedalekém Rutčenkovu, kde byl jeho otec odborovým organizátorem, a pomáhal distribuovat výtisky a organizovat veřejná čtení levicových novin Pravda. Prý uvažoval o emigraci do Spojených států za lepší mzdou, ale neučinil tak. Později na své zaměstnání vzpomínal: Začal jsem pracovat, jakmile jsem se naučil chodit. Do patnácti let jsem pracoval jako pastýř. Pásl jsem, jak říkají cizinci, když používají ruštinu, „malé krávy“, byl jsem ovčákem, pásl jsem krávy pro kapitalistu, a to vše ještě než mi bylo patnáct. Potom jsem pracoval v továrně pro Němce a pracoval jsem ve francouzském dole, pracoval jsem v belgické chemické továrně, a [nyní] jsem předseda vlády velkého sovětského státu. A v žádném případě se nestydím za svou minulost, protože každá práce si zaslouží úctu. Práce jako taková nemůže být špinavá, špinavé může být pouze svědomí.Chruščov v Hollywoodu (1959), CBS News (3:50–6:09)
Když v roce 1914 vypukla první světová válka, byl Chruščov osvobozen od branné povinnosti, protože byl kvalifikovaným kovářem. Byl zaměstnán v dílně, která obsluhovala deset dolů, a byl zapojen do několika stávek, které požadovaly vyšší mzdy, lepší pracovní podmínky a ukončení války. V roce 1914 se oženil s Jefrosinií Pisarevovou, dcerou operátora výtahu v dole Rutčenkovo. V roce 1915 se jim narodila dcera Julie a v roce 1917 syn Leonid.
Po abdikaci cara Mikuláše II. v roce 1917 měla nová ruská prozatímní vláda v Petrohradě na Ukrajině jen malý vliv. Chruščov byl zvolen do dělnické rady (nebo sovětu) v Rutčenkovu a v květnu se stal jejím předsedou. K bolševikům se připojil až v roce 1918, v roce, kdy začala naplno ruská občanská válka mezi bolševiky a koalicí odpůrců známou jako bílá armáda. Chruščovův životopisec William Taubman naznačuje, že se Chruščov k bolševikům připojil tak pozdě proto, že se cítil blíže menševikům, kteří upřednostňovali ekonomický pokrok, zatímco bolševici usilovali o politickou moc. Ve svých pamětech Chruščov naznačil, že čekal, protože existovalo mnoho skupin a bylo obtížné mezi nimi rozlišit.
V březnu 1918, když bolševická vláda uzavřela separátní mír s ústředními mocnostmi, Němci obsadili Donbas a Chruščov uprchl do Kalinovky. Na konci roku 1918 nebo začátkem roku 1919 byl mobilizován do Rudé armády jako politický komisař. Funkce politického komisaře byla zavedena nedávno, když se bolševici začali méně spoléhat na dělnické aktivisty a více na vojenské rekruty; mezi úkoly komisařů patřila indoktrinace nováčků o bolševismu a podpora morálky vojsk a bojové připravenosti. Chruščov začínal jako komisař u ženijního družstva, pak se vypracoval na komisaře u ženijního praporu a byl poslán z fronty na dvouměsíční politický kurz. Mladý komisař se mnohokrát dostal pod palbu, ačkoli mnoho příběhů z války, které později v životě vyprávěl, se týkalo spíše kulturní neobratnosti než bojů. V roce 1921 občanská válka skončila a Chruščov byl demobilizován a přidělen jako komisař k pracovní brigádě v Donbasu, kde on a jeho muži žili v bídných podmínkách.
Války způsobily rozsáhlou zkázu a hladomor a jednou z obětí byla Chruščovova manželka Jefrosinie, která zemřela na tyfus v Kalinovce, zatímco Chruščov byl v armádě. Komisař se vrátil na pohřeb a věrný svým bolševickým zásadám odmítl povolit, aby rakev jeho manželky vstoupila do místního kostela. Protože jediná cesta na hřbitov vedla přes kostel, nechal rakev přenést na hřbitov přes plot, čímž vesnici šokoval.
Stranický funkcionář
Roky v Donbasu
náhled|vlevo|Chruščov a jeho první manželka Jefrosinie v roce 1916
Díky přímluvě přítele byl Chruščov v roce 1921 přidělen jako zástupce ředitele pro politické záležitosti do dolu Rutčenkovo v Donbasu, kde předtím pracoval. V oblasti bylo tehdy ještě málo bolševiků. V té době bylo bolševické hnutí rozděleno Leninovou novou ekonomickou politikou. Ačkoli byl Chruščov odpovědný za politické záležitosti, zapojil se do praktických úkolů obnovení plné produkce v dole po chaosu válečných let. Pomáhal znovu spustit stroje (klíčové součástky a dokumenty byly odstraněny předsovětskými majiteli dolů) a při kontrolních prohlídkách nosil svůj starý důlní oděv.
Chruščov byl v dole Rutčenkovo velmi úspěšný a v polovině roku 1922 mu bylo nabídnuto řízení nedalekého dolu Pastuchov. Odmítl však tuto nabídku a usiloval o přidělení do nově založené technické školy (technikum) v Juzovce, ačkoli ho jeho nadřízení nechtěli nechat odejít. Protože měl pouze čtyři roky formálního vzdělání, přihlásil se do přípravky (rabfak, zkratka pro Рабочий факультет / Rabotčij Fakultět, neboli Dělnická fakulta) připojené k techniku, navržené tak, aby přivedla nedostatečně vzdělané studenty na úroveň střední školy, což byla podmínka pro vstup do technika. Během studia na rabfaku Chruščov pokračoval ve své práci v dole Rutčenkovo.
náhled|vpravo|Chruščovova druhá manželka (ačkoli se oficiálně vzali až v roce 1965) byla na Ukrajině narozená Nina Petrovna Kucharčuková, kterou poznal v roce 1922. Fotografie z roku 1924
Jeden z jeho učitelů ho později popsal jako špatného studenta. Úspěšnější byl v postupu v komunistické straně; brzy po svém přijetí na rabfak v srpnu 1922 byl jmenován stranickým tajemníkem celého technika a stal se členem byra (řídící rady) stranického výboru města Juzovka (přejmenovaného v roce 1924 na Stalino). Nakrátko se připojil k přívržencům Lva Trockého proti straníkům Josifa Stalina v otázce stranické demokracie. Všechny tyto činnosti mu ponechávaly jen málo času na školní práci, a ačkoli později tvrdil, že studia na rabfaku dokončil, není jasné, zda je to pravda.
Podle Williama Taubmana bylo Chruščovovo studium podporováno Ninou Petrovnou Kucharčukovou, dobře vzdělanou stranickou organizátorkou a dcerou zámožných ukrajinských rolníků, i když podle vlastních vzpomínek Niny byla rodina chudá. S Ninou žili po zbytek Chruščovova života spolu, ačkoli svůj vztah nezaregistrovali. Měli spolu tři děti: dcera Rada se narodila v roce 1929, syn Sergej v roce 1935 a dcera Jelena v roce 1937.
V polovině roku 1925 se Chruščov stal stranickým tajemníkem Petrovo-Marinského rajkomu, neboli okresního výboru VKS(b), poblíž Stalina. Okres měl rozlohu asi 1000 kilometrů čtverečních a Chruščov byl neustále v pohybu po celém svém území a zajímal se i o drobné záležitosti. Na konci roku 1925 byl Chruščov zvolen nehlasujícím delegátem XIV. sjezdu Komunistické strany SSSR v Moskvě.
Kaganovičův chráněnec
náhled|upright=1.1|Lazar Kaganovič, jeden z hlavních vykonavatelů Stalinovy diktatury a Chruščovův hlavní patron.
Chruščov se s Lazarem Kaganovičem setkal již v roce 1917. V roce 1925 se Kaganovič stal tajemníkem (stranickým vedoucím) ÚV KS Ukrajiny a Chruščov připadl pod jeho vedení byl rychle povyšován. Koncem roku 1926 byl jmenován druhým v pořadí vedení stranického aparátu ve Stalinu. Do devíti měsíců byl jeho nadřízený Konstantin Mojsejenko odstraněn, což se podle Taubmana stalo na Chruščovův podnět. Pak Kaganovič přeložil Chruščova do Charkova, tehdejšího hlavního města Ukrajiny, jako vedoucího organizačního oddělení Ústředního výboru Ukrajinské komunistické strany. V roce 1928 byl Chruščov přeložen do Kyjeva, kde sloužil jako vedoucí organizačního oddělení, tedy poměrně vysoký představitel tamní stranické organizace.