Maribor () je druhé největší město ve Slovinsku a sídlo stejnojmenné územně-správní jednotky (občiny). Je univerzitním, hospodářským, finančním, kulturním a turistickým centrem severovýchodního Slovinska. Je významnou dopravní křižovatkou. V Mariboru žije obyvatel. Je sídlem římskokatolické arcidiecéze.
Poloha Město leží na úpatí horského masivu Pohorje, na jeho východním konci. Protéká jím řeka Dráva, která zde vstupuje do širokého údolí (), přecházející na východní straně v otevřenou a rovinatou krajinu. Nachází se přibližně 60 km jižně od Grazu (Štýrského Hradce), 100 km severně od chorvatské metropole Záhřebu a 110 km severovýchodně od slovinského hlavního města Lublaně. Rakousko-slovinská hranice leží 18 km severně od města.
Klimatické poměry Průměrná roční teplota vzduchu v Mariboru činí 9,0 °C. Nejnižší průměrná teplota je v lednu, −2,3 °C, nejvyšší potom v červenci, 20,7 °C. Mírnější klima, než má většina Střední Evropy, dokládá v případě města Mariboru i dlouholetá vinařská tradice.
Průměrný roční úhrn srážek zde činí 1050 mm, nejvíce deště spadne v květnu, červnu a červenci. Na podzim prší zřídka. V létě je v průměru okolo 260 slunečných dní.
Název První německý historicky doložený název města zněl Marchburch a odkazoval na pevnost vybudovanou na obranu tzv. marky. Později docházelo k jistým změnám názvu; v roce 1254 byl doložen název Marpurg, později Marburg, který je v německém jazyce užíván dodnes. Název Marburg an der Drau byl zvolen proto, aby nedocházelo k záměně s obdobně znějícím Marburgem v Hesensku v Německu.
Slovinský název vznikl poslovanštěním německého, nejprve jako Marprok. Dnešní název poprvé použil ve svém dopise slovinský básník Stanko Vraz, adresoval jej chorvatskému obrozenci Ljudevitu Gajovi v roce 1836. Překlad učinil obdobně k páru Branibor/Brandenburg. Tento název se rozšířil mezi slovinskou veřejností ale až v 60. letech 19. století poté, co jej začal používat poslanec Lovro Toman, resp. jej použil v básni s názvem Mar i Bor.
Historie
Nejstarší dějiny Nejstarší známé stopy osídlení v oblasti současného města Mariboru pocházejí z konce 5. tisíciletí př. n. l., tedy z doby úsvitu doby měděné. Při stavbě silničního obchvatu Mariboru u obce Radvanje byly objeveny pozůstatky rozsáhlého osídlení z druhé poloviny 44. až 42. století př. n. l. Stopy osídlení z přibližně stejné doby byly nalezeny také v bezprostřední blízkosti kostela ve vesnici Spodnje Hoče. Ze stejného období pocházejí i archeologické vykopávky pod Meljským vrchem u Malečniku. Keramické nálezy spojují všechna tři sídliště s lasinjskou kulturou.
Další archeologicky doložené sídliště v oblasti Mariboru se nachází pod Meljským vrchem u Malečniku a pochází z druhé čtvrtiny nebo poloviny 4. tisíciletí př. n. l. Náleží ke kultuře Retz-Gajary.
Intenzivní osídlení oblasti Mariboru nastalo na konci 3. tisíciletí př. n. l. s nástupem starší doby bronzové. Do tohoto období spadá např. nález džbánu z dnešní Smoletovy ulice.
V pozdní době bronzové, tj. ve 13.-12. století př. n. l., v době kultury žárových pohřebišť, která pokrývala téměř celý evropský kontinent, byla oblast Mariboru opět na nějakou dobu osídlena.
Kolem roku 1000 př. n. l. se podél Drávy mezi Ormožem a Rušami usadili noví přistěhovalci. Při výkopech v dnešní mariborské Mladinské ulici bylo objeveno žárové pohřebiště z tohoto období, které vyniká bohatou hrobovou výbavou, zejména zbraněmi, jako jsou bronzové hroty kopí, sekery a umělecky zpracované nože.
S nástupem nové doby železné a s ní i halštatské kultury se objevují nová sídla na vyvýšených místech. Mezi ně patřila např. Postštela, opuštěno bylo na konci 6. století př. n. l. a znovu osídleno v druhém nebo prvním století před naším letopočtem.
Starověk a středověk V období existence Římské říše se v lokalitě dnešního Mariboru nacházela řada různých vesnic, vil a dalších prvků zemědělsky využívané a osídlené krajiny.
Ve 12. století byla oblast dnešního města součástí Východofranské říše a byla vystavena útokům Maďarů. Okolo roku 1130 zde vznikl nejspíše farní kostel. Roku 1164 zde byla postavena pevnost, která existovala pod německým názvem Marchburch. Dokládá tak nejstarší záznam o názvu města, který mluví o místním grófovi jménem Bernhard von Marburg
vpravo|náhled|Veduta s Mariborem z roku 1681. První písemná zmínka o Mariboru pochází z roku 1204. Městská práva obdržel Maribor v roce 1254. Prudký rozvoj města nastal poté, co Rudolf Habsburský zvítězil nad Přemyslem Otakarem II. a probíhal po celé 13. století. V něm také bylo postaveno opevnění města. Habsburkové potom učinili z Mariboru hlavní obchodní křižovatku v obchodě s vínem, to bylo možné poté, co se jim podařilo k vlastní říši připojit Kraňsko a Korutany.
V témže století se také usídlili v Mariboru první Židé. V písemných pramenech je jejich přítomnost doložena již roku 1274, věnovali se především obchodu. Svoji synagogu postavili až v 14. století. Stala se jednou z nejstarších v Evropě. Místní katedrála vznikla rovněž v období středověku, a to ve 12. století. Roku 1382 získalo město první špitál. V roce 1452 zde byla založena první soukromá škola. V letech 1473 až 1483 zde nechal císař svaté říše římské, Fridrich III. Habsburský, vybudovat hrad. Jeho využití bylo na snadě, neboť Maribor odolal obléhání vojsky Matyáše Korvína v letech 1480 a 1481 a později i Osmanské říše v letech 1532 a 1683. Po tureckých vpádech bylo městské opevnění poškozeno, bylo ale následně přebudováno.
Moderní doba Město zůstalo pod kontrolou habsburské monarchie až do roku 1918. Až do konce 18. století jej často postihovaly požáry, např. v letech 1601, 1645, 1648, 1700 a 1797. Město bylo ve své době hospodářským centrem regionu, kromě požárů jej zmítaly ale také epidemie moru. Jen v roce 1680 kvůli morové ráně přišlo město o 35 % obyvatel. V hospodářských vztazích docházelo k častým střetům v obchodu s vínem s nedalekým městem Ptuj, které má také vlastní vinařskou tradici.
Městu pomohla výstavba silnice z Terstu přes Maribor dále do vnitrozemí Habsburské monarchie. Díky níž se totiž mnohem více dařilo obchodu. V polovině 18. století se stal Maribor centrem kraje, což znamenalo koncentraci úřadů a tedy nárůst významu sídla. Jako opevněné město s opevněním v půdorysu čtyřúhelníku, jižní stranou přiléhajícího k řece Drávě, jej vyobrazuje první (josefinské) vojenské mapování z konce 18. století. Tento půdorys byl typický pro oblasti bývalého jižního Rakouska. Patrný je také i most přes řeku Drávu a vznikající předměstí na východní straně směrem k městu Ptuj a po proudu řeky Drávy. Zástavba již existovala i jižně od řeky, u ní je uvedena poznámka, že k Mariboru patří (zu Marburg).
Na počátku století devatenáctého žilo v Mariboru 2 200 lidí. Roku 1825 zde byl instalován první parní stroj. Průmyslový rozvoj potom začal od 60. let 19. století, kdy se zde objevily velké pivovary.
V období rozvoje železnice byla do Mariboru zavedena Rakouská jižní dráha, která tudy procházela z Vídně do Terstu. V roce 1846 byla otevřena trať do Celje; do Terstu vlaky vyjely z Mariboru až v roce 1857. Pro její potřeby byla přemostěna řeka Dráva 200 m dlouhým nejprve dřevěným a od 60. let 19. století ocelovým mostem. Železnice umožnila rychlý růst města. Jen v závěru století zde bydlelo již 24 000 osob. Podobu železničního uzlu v podstatě již dnešní zaznamenává druhé vojenské mapování z poloviny století. To také zaznamenává rozšiřování města, např. na jižní straně, kde místní část Magdalena je poznamenána jako předměstí, název získalo nejspíše podle župního kostela, který je sv. Magdaleně zasvěcen, a který se dochoval i do 21. století.
vlevo|náhled|Mariborský kraj v roce 1760. Na sklonku 19. století měl Maribor tři mosty, stála zde již katedrála, hrad, důstojnický dům, divadlo a další instituce nezbytné pro fungování města přelomu století. Třetí vojenské mapování z konce století zde zaznamenalo mimo jiné i plánovanou výstavbu severně od centru města a vznik městského parku. V té době bylo statutárním městem a vlastním okresem v rámci Štýrska. Elektřinu město získávalo postupně, nejprve bylo zavedeno elektrické osvětlení v průmyslových podnicích, a to roku 1883. O tři roky později se elektřina využívala již pro potřeby průmyslu.
Z kulturního hlediska bylo město dějištěm významných změn. V roce 1882 zde založil Hermann Goethe vinařskou školu. Místní biskup, Anton Martin Slomšek, zde inicioval vznik bohosloveckého semináře. Sám Slomšek se zasadil o to, že sem v roce 1859 bylo přemístěno sídlo biskupství. Nacházelo se tu také gymnázium. V roce 1865 zde vznikl tzv. Mariborský program, který prosazoval sjednocení všech zemí, obývaných Slovinci, do jednoho celku. Od roku 1868 zde začal vycházet také tiskopis Slovenski narod. O několik let později začal vycházet v Mariboru i časopis Slovenski gospodar. Nejen deníky byly rozdělené na slovinské a německé; obdobná byla situace např. i v profesních a jiných organizacích ve městě. Od roku 1903 působí v Mariboru i historická společnost (). Stejně jako v řadě dalších měst na území dnešního Slovinska byly v této době budovány také národní domy. Ten mariborský byl dokončen roku 1899.
V roce 1888 se začalo na místních gymnáziích vyučovat také ve slovinském jazyce. A to i přes to, že v období před první světovou válkou byla populace města tvořena z osmdesáti procent rakouskými Němci a z dvaceti procent Slovinci. Při sčítání lidu z roku 1910 zde bylo evidováno 81 % německých a 14 % slovinsky mluvících obyvatel (dle jazyka) z celkových 38 000. 24 tisíc bylo Němců a 4 tisíce Slovinců, ostatní národnosti byly rovněž zastoupeny. Většina městského dění byla pod rakousko-německou kontrolou. Okolí města však bylo osídleno z velké míry Slovinci.
První polovina 20. století V roce 1909 zde již stála elektrárna, která vyráběla elektřinu na plyn a existoval plán na výstavbu vodní elektrárny na řece Drávě při Mariborském ostrově.
Atmosféra ve městě byla velmi napjatá před vypuknutím první světové války a po atentátu na následníka trůnu v Sarajevu. Německojazyčný tisk a časopisy útočily na slovinské obyvatelstvo s tím, že je odpovědné za atentát. V první rok války byl častý slovinský aktivismus proti válce, později došlo k vystupňování represí, což situaci zmírnilo. Ke konci války, kdy přibývaly stávky a obecná nespokojenost, docházelo k dalším nárůstům střetů.
Během první světové války bojovali někteří místní vojáci v Itálii na frontě na řece Isonzo.
vpravo|náhled|Maribor v meziválečném období. Po první světové válce byl Maribor nárokován Státem Slovinců, Chorvatů a Srbů i Německým Rakouskem. Německé obyvatelstvo zakládalo vlastní ozbrojené složky, jejichž počet bojovníků postupně rostl. 1. listopadu 1918 se v meljských kasárnách uskutečnila jednání o osudu města. Jednání byl přítomen také major Rudolf Maister, etnický Slovinec. Ten byl Národní radou slovinského Štýrska povýšen do hodnosti generála a téhož dne začal organizovat slovinské ozbrojené jednotky k ovládnutí města. Rakouští vojáci a důstojníci byli demobilizováni a posláni do Rakouska. Městská rada na svém tajném zasedání však rozhodla učinit vše možné k připojení města k Německému Rakousku. Byly zřízeny ozbrojené oddíly . Přibližně čtyři sta vyzbrojených příslušníků Schutzwehru se pokoušelo vyvolat nátlak na Maistera. Slovinské jednotky však Schutzwehr 23. listopadu odzbrojily. Situace ve městě byla velmi chaotická. Mariborem projížděly mimo jiné i transporty demobilizovaných vojáků z italské fronty, byly časté stávky (např. železničářů), panoval kritický nedostatek obecně i základních surovin. V listopadu přebírali Slovinci místní soudy, v prosinci policejní sbor a v lednu 1919 poté celou místní samosprávu. Úředníci, kteří neovládali slovinštinu byli okamžitě propuštěni a emigrovali do zbytkového Rakouska.