Schizofrenie je duševní porucha charakteristická selháváním myšlenkových procesů a sníženou schopností vnímat emoce a reagovat na ně."Schizophrenia" Concise Medical Dictionary. Oxford University Press, 2010. Oxford Reference Online.Maastricht University Library . 29 June 2010 prepaid subscription only Nejběžněji se projevuje sluchovými halucinacemi, paranoidními či bizarními bludy nebo zmatenou řečí a myšlením, a jde ruku v ruce s rozsáhlou sociální či pracovní dysfunkcí. Symptomy se začínají objevovat typicky v rané dospělosti s globální prevalencí přibližně 0,3–0,7 %. Diagnóza je založena na pozorovaném chování a zkušenostech popsaných pacientem.

Genetika, prostředí obklopující jedince v dětství, neurobiologie a psychologické a sociální procesy jsou důležitými faktory podílejícími se na vzniku nemoci; zdá se, že její symptomy způsobují či zhoršují některé rekreační drogy a předepisované léky. Současný výzkum se zaměřuje na roli neurobiologie, ačkoli dosud nebyla zjištěna žádná izolovaná organická příčina. Mnoho možných kombinací symptomů vedlo k zahájení debaty o tom, zda diagnóza představuje jedinou poruchu nebo řadu nespojitých syndromů. Navzdory etymologii výrazu – slovo vzniklo z kořenů řeckých slov schizein (σχίζειν, „rozštěpit“) a frén, fren- (φρήν, φρεν-; „mysl“) – schizofrenie neimplikuje "rozštěpenou mysl" a není totožná s disociativní poruchou identity (rovněž známou jako "mnohočetná porucha osobnosti" nebo "rozpolcená osobnost"), tedy onemocněním, s nímž je veřejným míněním často zaměňována.

Hlavní způsob léčby představují antipsychotika, která primárně potlačují činnost dopaminových (a někdy serotoninových) receptorů. Psychoterapie a pracovní a sociální rehabilitace jsou při léčbě rovněž důležité. V závažnějších případech, které představují riziko pro dotyčnou osobu i pro ostatní, může být nezbytná nedobrovolná hospitalizace, nicméně pobyt v nemocnici je kratší a méně častý, než tomu bývalo v minulosti.

U osob se schizofrenií je pravděpodobné, že budou trpět dalšími (souběžnými) onemocněními. Míra zneužívání návykových látek u těchto pacientů je téměř 50 %. Průměrná očekávaná délka života osob se schizofrenií je o 12 až 15 let nižší než u těch, kteří tímto onemocněním netrpí. Jedním z důvodů snížené očekávané délky života je vyšší četnosti výskytu sebevražd (přibližně 5 %).

Termín

Schizofrenie patří díky své výraznosti mezi jednu z prvních popsaných duševních poruch vůbec a její popisy se nacházejí už v hebrejské bibli, odkud pochází také zlidovělý výraz pro tuto nemoc (a přeneseně pro duševní poruchy vůbec): mešuge. Výraz „schizofrenie“—který lze přeložit přibližně jako "rozštěpení mysli" a jenž vychází z řeckého kořene „schizein“ (σχίζειν, „rozštěpit“) a „phrēn“, „phren-“ (φρήν, φρεν-, „mysl“)—použil poprvé roku 1908 Eugen Bleuler. Původně mělo toto slovo vystihnout oddělení fungování osobnosti, myšlení, paměti a vnímání. Bleuler charakterizoval hlavní symptomy pod názvem 4 A – oploštělé emoce (flattened Affect), autismus (Autism), rozvolnění souvislosti myšlenek (impaired Association of ideas) a rozpolcenost (Ambivalence). Už tehdy si uvědomil, že onemocnění není demencí, neboť stav některých z jeho pacientů se spíše zlepšoval než naopak. Proto navrhl pojem schizofrenie.

Nepochopení termínu Pojem schizofrenie je často nesprávně chápán jako slovo označující nemoc, v jejímž průběhu člověk trpí „rozpolcením osobnosti“. I když někteří nemocní, u nichž byla schizofrenie diagnostikována, mohou slyšet hlasy a vnímat je zřetelně jako samostatné osoby, schizofrenie nespočívá v tom, že by nemocný přebíral roli několika různých osobností. Toto zmatení vzniklo částečně v důsledku doslovné interpretace Bleulerova pojmu schizofrenie.

Symptomy Osoba, u níž je diagnostikována schizofrenie, může zažívat halucinace (nejčastěji slyšení hlasů), bludy (často bizarní nebo ovládavé) a zmatené myšlení a řeč. U posledně jmenované poruchy může jít o narušení myšlenkového pochodu přes významově pouze volně související věty až po výraznou nesouvislost projevu známou jako slovní salát (v závažných případech). Pro schizofrenii jsou běžné sociální stažení, nedbalost na hygienu a oblékání a ztráta motivace a úsudku.Carson VB (2000). Mental health nursing: the nurse-patient journey W.B. Saunders.. p. 638. Často lze pozorovat emocionální potíže, například ztrátu vnímavosti. Se schizofrenií souvisí zhoršení sociálního vědomí, stejně jako symptomy paranoie; běžně dochází i ke společenské izolaci. Často se rovněž objevují potíže pozorností, exekutivními funkcemi a rychlostí zpracování informací. V případě jednoho neobvyklého podtypu nemoci může být nemocný z velké části nemluvný, zůstávat nehybný v bizarních polohách či vykazovat neúčelné rozrušení, což jsou příznaky katatonie.

Hlavním obdobím nástupu schizofrenie jsou pozdní adolescence a raná dospělost, tedy roky kritické pro společenský a pracovní rozvoj mladého dospělého člověka. U 40 % mužů a 23 % žen s diagnostikovanou schizofrenií se nemoc projevila před 19. rokem života. Aby bylo minimalizováno narušení vývoje se schizofrenií spojované, odvedli vědci v posledním období mnoho práce na identifikaci a léčbě prodromální fáze nemoci, kterou je možné zjistit až 30 měsíců před nástupem symptomů. Osoby, u kterých se schizofrenie později rozvine, mohou během prodromální fáze zažívat přechodné nebo spontánně mizející psychotické symptomy stejně jako symptomy nespecifické, k nimž patří společenská stažení, podrážděnost, mrzutost a neohrabanost.

Schizofrenie je někdy spojována s vyšší měrou násilného jednání, i když k němu dochází především v důsledku nadměrného užívání návykových látek. Počet vražd souvisejících s psychózou je podobný počtu vražd souvisejících se zneužíváním návykových látek a odpovídá celkovému počtu v dané oblasti.

Schneiderova klasifikace Na počátku 20. století sestavil psychiatr Kurt Schneider soupis psychotických symptomů, o nichž se domníval, že odlišují schizofrenii od ostatních psychotických poruch. Ty se označují za symptomy prvního řádu nebo Schneiderovy symptomy prvního řádu. Patří mezi ně bludy o ovládání vnější silou; přesvědčení, že myšlenky jsou do vědomé mysli osoby vkládány nebo z ní vyjímány; přesvědčení, že myšlenky pacienta jsou šířeny mezi ostatní lidi; a slyšení halucinačních hlasů, které se vyjadřují k myšlenkám nebo činnostem nemocného nebo které konverzují s dalšími halucinačními hlasy. Ačkoli významnou měrou přispěly k vytvoření stávajících diagnostických kritérií, je specificita symptomů prvního řádu zpochybňována. Revize diagnostických studií provedených mezi lety 1970 a 2005 zjistila, že tyto studie neumožňují ani potvrzení, ani vyvrácení Schneiderových tvrzení. V rámci revize bylo navrženo, aby budoucí revize diagnostických systémů nebraly na symptomy prvního řádu takový ohled.

Pozitivní a negativní symptomy Schizofrenie je často popisována s pomocí pojmů pozitivní a negativní (nebo deficitní) symptomy. Pozitivní symptomy jsou ty, které většina osob normálně nezažívá, jež jsou ale u osob se schizofrenií přítomné. K nim řadíme bludy, zmatené myšlení a řeč; hmatové, sluchové, zrakové, čichové a chuťové halucinace, obvykle považované za projevy psychózy.Kneisl C. and Trigoboff E.(2009). Contemporary Psychiatric- Mental Health Nursing. 2nd edition. London: Pearson Prentice Ltd. p. 371 Halucinace rovněž obvykle tematicky souvisejí s bludy, které pacient zažívá. Pozitivní symptomy obecně dobře reagují na nasazení léků.American Psychiatric Association. Task Force on DSM-IV. (2000). Diagnostic and statistical manual of mental disorders: DSM-IV-TR. American Psychiatric Pub. . p. 299 V případě negativních symptomů jde o deficit normálních emocionálních reakcí či jiných myšlenkových procesů; na léky tyto symptomy reagují méně. Běžně zahrnují otupělost či oploštělé emoce, ochuzení řeči (alogie), neschopnost zažívat potěšení (anhedonie), chybějící touhu utvářet vztahy (asocialita) a ztrátu motivace (abulie). Výzkum ukazuje, že negativní symptomy přispívají k nízké kvalitě života, funkčnímu postižení a zátěži ostatních lidí více než symptomy pozitivní. Osoby s výraznými negativními symptomy mají často z období před nástupem onemocnění anamnézu špatného přizpůsobení a jejich odpověď na léčbu bývá omezená.

Příčiny Roli v rozvoji schizofrenie hraje kombinace genetických a environmentálních faktorů. U osob s rodinnou anamnézou schizofrenie, které trpí přechodnými nebo spontánně mizejícími psychózami, je pravděpodobnost diagnózy schizofrenie do jednoho roku 20–40 %. K mírnému zvýšení rizika rozvoje schizofrenie v pozdějším životě mohou přispět faktory jako hypoxie, infekce, stres nebo podvýživa matky během vývoje plodu.

Genetické příčiny Odhady týkající se dědičnosti se liší kvůli obtížnému oddělení působení genetických vlivů a okolního prostředí. Největším rizikem pro rozvoj schizofrenie je nejbližší pokrevní příbuzný, u něhož bylo onemocnění diagnostikováno (riziko je 6,5 %). Postiženo může být i více než 40 % jednovaječných dvojčat, kde jeden ze sourozenců trpí schizofrenií. Je pravděpodobné, že na vývoji onemocnění se podílí mnoho genů, přičemž vliv každého z nich je malý, jejich přenos a exprese nejsou známy. Navrženo bylo mnoho možných kandidátů, včetně specifických variant počtu kopií, NOTCH4 a lokusů proteinu histonu. Mezi další patří celogenomové asociace, například protein s motivem zinkového prstu 804A. Zdá se, že existuje významný genetický překryv schizofrenie a bipolární poruchy. Uvádí se i souvislost s Tay–Sachsovou chorobou.

Vezmeme-li v úvahu dědičný základ, potom vyvstává evolučně psychologická otázka, proč se vyvinuly geny, které zvyšují pravděpodobnost psychóz za předpokladu, že tento stav by byl z pohledu evoluce maladaptivní. Jedna z teorií pracuje s domněnkou, že se geny vyvinuly během evoluce jazyka a lidské povahy; takové úvahy ale dodnes stále zůstávají spíše v teoretické rovině.

Okolní prostředí Mezi environmentální faktory spojované s rozvojem schizofrenie patří životní prostředí, užívání léků a návykových látek, a předporodní zátěžové faktory. Nezdá se, že by styl rodičovské výchovy měl nějaký významnější efekt. Ačkoli pacientům, jejichž rodiče je podporují, se daří lépe než těm, jejichž rodiče se chovají kriticky či nepřátelsky. Život v městském prostředí, ať už v dětství nebo v dospělosti, prokazatelně zvyšuje riziko schizofrenie dvakrát, a to i po uvážení faktorů, jako je užívání drog, etnická skupina a velikost sociální skupiny. Mezi další prvky, které hrají významnou roli, patří sociální izolace a imigrace. Tyto faktory doprovází nepříznivý postoj ze strany společnosti: rasová diskriminace, špatné fungování rodinných vztahů, nezaměstnanost a nevyhovující podmínky bydlení.

Toto onemocnění je také spojováno s věkem otce nad 40 let nebo s věkem rodičů pod 20 let.

Zneužívání látek S rozvojem schizofrenie je dávána do souvislosti řada návykových látek, mezi něž patří konopí, kokain a amfetaminy. Přibližně polovina osob se schizofrenií požívá v nadměrné míře drogy a/nebo alkohol. Konopí může být příčinou nemoci, ostatní drogy ale bývají užívány pouze jako krycí mechanismus pro vyrovnání se s depresí, úzkostí, nudou a osamělostí.

Konopí je spojováno se zvýšeným rizikem rozvoje psychotické poruchy, zvyšujícím se v závislosti na velikosti dávek. S častým užíváním této látky souvisí dvojnásobné riziko vzniku psychózy a schizofrenie. Ačkoli užívání konopí je mnohými akceptováno jako vedlejší příčina rozvoje schizofrenie, zůstává tento argument kontroverzní. Amfetamin, kokain, a v menší míře alkohol mohou vyvolat psychózu, která se projevuje velmi podobně jako schizofrenie. Ačkoli se nikotin obecně nepovažuje za jednu z příčin onemocnění, osoby se schizofrenií jej užívají v mnohem vyšší míře než ostatní populace.

Mechanismy