Ozbrojené síly Ukrajiny (, Zbrojni syly Ukrajiny) mají v souladu s ukrajinskou ústavou za úkol obranu Ukrajiny, ochranu její svrchovanosti, územní celistvosti a nedotknutelnosti. Ozbrojené síly Ukrajiny (ZSU) zajišťují potlačení ozbrojené agrese proti Ukrajině a následný vojenský odpor proti ní, ochranu vzdušného prostoru státu a teritoriálních vod Ukrajiny, stejně jako účast v aktivitách zaměřených na boj proti terorismu.
V roce 2025 je tvořilo dle odhadu 730 tisíc aktivních vojáků. Země vzhledem k válečnému stavu během ruské invaze na Ukrajinu od roku 2022 výrazně navýšila svůj rozpočet na obranu; v roce 2025 by měla Ukrajina na obranu vydat v přepočtu zhruba 34,8 miliard dolarů, tedy přes 18 % svého HDP.
Ozbrojené síly Ukrajiny dlouhodobě spolupracují s NATO a zapojují se do misí Aliance.
Historie Po vyhlášení nezávislosti 24. srpna 1991 Ukrajina zdědila po SSSR jednu z nejsilnějších armád v Evropě, vyzbrojenou jadernými zbraněmi, a také na tu dobu moderními typy konvenční výzbroje i vojenské techniky.
Dne 24. srpna 1991 ukrajinský parlament schválil rozhodnutí o vzetí pod svou jurisdikci všechny vojenské jednotky Sovětské armády nacházející se na ukrajinském území a vytvoření klíčového pro chod státu Ministerstva obrany Ukrajiny. Pod jurisdikci Ukrajiny přešly: 14 divizí mechanizované pěchoty, 4 tankové a 3 dělostřelecké divize, a 8 dělostřeleckých brigád (9 293 tanků a 11 346 obrněných vozidel), 1 brigáda zvláštního nasazení, 9 brigád vojska protivzdušné obrany, 7 pluků bojových vrtulníků, 3 letecké armády (přibližně 1500 bojových letounů) a samostatná armáda protivzdušné obrany. Strategické jaderné síly nasazené na území Ukrajiny měly 1 272 mezikontinentálních balistických raket a zhruba 2 500 kusů taktických jaderných zbraní. V době vyhlášení ukrajinské nezávislosti se počet vojáků na Ukrajině pohyboval okolo 980 000 osob.
Obnovení ukrajinské armády v roce 1991 posloužilo k legalizaci vojenských ozbrojených sil, reorganizaci vojenských struktur, vytvoření vhodných systémů řízení, zabezpečení a dalších položek nezbytných pro jejich provoz. Vznik Ukrajinské armády byl doprovázen významným snížením vojenských struktur, počtu zaměstnanců, zbraní a vojenského vybavení.
Dne 5. prosince 1994 se v maďarském hlavním městě Budapešti konala konference, na které byla Ukrajinou, Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Ruskem podepsána smlouva (známá jako Budapešťské memorandum), jíž se Ukrajina jako první a jediná země na světě zavázala vzdát se svého jaderného arzenálu výměnou za garanci respektování ukrajinské nezávislosti, suverenity, územní celistvosti, zdržení se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině výše zmíněnými státy. K 1. červnu 1996 se na ukrajinském území nenacházely žádné jaderné zbraně.
Válka na východní Ukrajině
Po vítězství protestního revolučního hnutí Euromajdan v Kyjevě v únoru 2014 Rusko zahájilo vojenskou agresi proti ukrajinskému státu. Vzhledem k využití široké škály i nevojenských prostředků byly ruské operace označovány za hybridní válku.
Ukrajinské ozbrojené síly, tvořené především branci, ani politická reprezentace země nebyly na konflikt vůbec připraveny. Redukce neefektivní postsovětské armády ubírala nedostatkové zdroje, infrastruktura byla orientována zejména na západě země, armáda byla silně infiltrována Rusy a potýkala se s nedostatečným výcvikem, který odrazoval západní země od poskytování zbraní. Případnou obranu poloostrova Krym navíc komplikovala legitimní přítomnost minimálně 14-16 tisícŠír (2017), s. 99-100 příslušníků ruského Černomořského loďstva v přístavu v Sevastopolu, který měli Rusové pronajatý nejméně do roku 2042.
Během obsazení Krymu ruskými tzv. zelenými mužíčky, které vzhledem k jejich profesionální výzbroji a výstroji tvořili zejména příslušníci ruských speciálních sil, byly místní ukrajinské vojenské a policejní posádky zablokovány na základnách a jejich opuštění bylo možné pouze za použití násilí.Šír (2017), s.104 Ukrajinci však nedisponovali jasnými rozkazy, odpovídajícím vybavením ani dostatečnou morálkou, a Krym tak byl obsazen prakticky bez odporu.
Další fází ruské agrese bylo obsazování vládních a policejních budov proruskými aktivisty ve městech na Donbasu (Slovjansk, Kramatorsk a Bachmut). V reakci na to ukrajinská vláda 15. dubna 2014 vyhlásila tzv. protiteroristickou operaci, při které ukrajinské jednotky čelily nejen nepřátelsky naladěným civilistům, kteří například vlastním tělem bránili průjezd těžké techniky, ale i profesionálně vedeným přepadům ze strany povstalců.
Fenomén dobrovolnických jednotek Na ukrajinské operaci se kromě pravidelné armády zpočátku podílely i dobrovolnické formace stojící mimo její oficiální strukturu. Vzhledem k panujícímu chaosu nebyla armáda připravená na nábor proukrajinských dobrovolníků (obvykle bývalých vojáků nebo policistů), ovšem vznik neoficiálních formací byl dle platných zákonů nelegální.Forró (2020), s. 84-85. Řada dobrovolníků přesto protizákonně a bez nároku na odškodnění za případné zranění nebo smrt bojovala po boku armády včetně speciálních sil zhruba půl roku, než došlo k legislativní úpravě.
Z dobrovolníků již na jaře 2014 vznikaly samostatné formace jako pluky Azov, Donbas, Kyjevská Rus nebo Ukrajina, finančně podporované zejména ukrajinskými oligarchy jako Ihor Kolomojskyj nebo Arsen Avakov.Forró (2020), s. 87-88. K dobrovolnickým formacím se kromě bývalých vojáků začali ve velkém přidávat zejména nacionalističtí fotbaloví fanoušci a zahraniční dobrovolníci, obvykle veteráni jiných válečných konfliktů, díky čemuž dobrovolníci již v prvních týdnech tvořili sílu o celkem 6-10 tisících mužů, zatímco pravidelná ukrajinská armáda měla podle analytiků bojeschopných pouze zhruba 6 tisíc mužů.
Přestože bojový přínos dobrovolníků byl v první fázi války zásadní, po prvních měsících bojů se začaly projevovat i negativní stránky, kdy jednotky kromě obrany územní integrity země začaly vynucovat i ekonomické zájmy svých podporovatelů z řad ukrajinských oligarchů, ohrožovat domácí i zahraniční ukrajinskou politiku a dopouštět se násilných trestných činů ve válečné zóně, které byly následně zveličovány ruskou propagandou.Forró (2020), s. 90-92. Největší pozornost zejména proruských médií získaly jednotky Azov a Pravý sektor, mezi jejichž bojovníky byli významně zastoupeni pravicoví extrémisté.Forró (2020), s. 93-101. Ukrajinská vláda si však problematickou úlohu dobrovolnických formací, které navíc vesměs odmítaly příměří s povstalci, uvědomovala, a proto je postupně začleňovala do oficiálních struktur – například Azov byl v listopadu 2014 přičleněn k Národní gardě a minimálně neskrývaní extrémisté postupně vyhozeni.
Modernizace armády V létě 2014 se armádě a dobrovolníkům podařilo povstalce výrazně zatlačit do defenzívy, ovšem v září téhož roku povstalci, podporovaní těžkou technikou pravidelné ruské armády, přešli do protiútoku a uštědřili Ukrajincům těžké porážky v bitvě o Ilovajsk nebo později v bojích o Debalceve, které na ukrajinské straně vyvolaly rozsáhlé spory o odpovědnost. Zatímco ukrajinský generální štáb obviňoval z neúspěchu dobrovolníky, kteří měli opustit své pozice, ti naopak kritizovali špatnou komunikaci, nedostačné zásobování a chybějící posily.
Po následném podpisu druhé minské dohody se intenzita bojů snížila a umožnila ukrajinským ozbrojeným silám provést potřebnou modernizaci. Tehdejší prezident Petro Porošenko požádal o pomoc Západ a později byly přijaty strategické dokumenty směřující ke sladění standardů s NATO a označující Rusko jako bezpečnostní hrozbu. V roce 2021 byl stanoven desetiletý plán rozvoje a priorit, v němž byl důraz kladen zejména na speciální síly, dělostřelectvo a raketová vojska.
Ukrajina spustila řadu vlastních modernizačních projektů jako například raketomety Vilcha nebo modernizaci starších protivzdušných systémů, doplněnou nákupy v zahraničí jako v případě stovek protitankových střel Javelin z USA. Neméně důležitou součástí bylo navýšení armádního rozpočtu z 1,4 miliardy dolarů na téměř 5 miliard dolarů v předválečném roce 2021 a výrazná zahraniční pomoc ze zemí NATO v hodnotě jednotek miliard dolarů včetně společných cvičení.
Zásadní proměnou musely ukrajinské ozbrojené síly projít po personální stránce. Došlo k nahrazení zkostnatělého sovětského systému velení a větší odpovědnost za plnění úkolů byla přesunuta na nižší důstojníky, kteří zároveň získali větší pravomoci reagovat na aktuální situaci. Symbolem proměny armádního myšlení se stal v červenci 2021 nově jmenovaný náčelník generálního štábu Valerij Zalužnyj, který již neprošel sovětským vojenským vzděláváním a jako velitel brigády se zúčastnil bojů na východě Ukrajiny.
Na počátku roku 2022 byly vytvořeny Síly územní obrany Ukrajiny, složené z dobrovolníků a rezervistů, které měly v rámci své územní příslušnosti doplňovat profesionální armádu a ve válce dosáhnout počtu zhruba 120 tisíc příslušníků.
Ruská invaze na Ukrajinu
Záchrana ukrajinského státu Již na konci roku 2021 západní tajné služby varovaly před shromažďováním až 175 tisíc ruských vojáků poblíž hranic s Ukrajinou a možnou invazí. Přestože byla ukrajinská strana v polovině ledna 2022 ředitelem CIA Williamem J. Burnsem varována před hrozícím výsadkem ruských výsadkářů na letišti v Hostomeli poblíž Kyjeva, ukrajinské velení upíralo pozornost k Donbasu, kam před invazí odeslalo větší část posádky letiště i s těžkou technikou. Na místě zůstalo dislokováno pouze zhruba 300 vojáků, z nichž podstatnou část tvořili branci bez bojových zkušeností, přesto se jejich pohotová reakce na útok v úvodních hodinách invaze 24. února 2024, kdy dokázali zabránit ruským výsadkářům v rychlém obsazení letiště a přísunu posil, ukázala jako klíčová pro následnou bitvu o Kyjev, ale i průběh celé války.
Zatímco metropoli Kyjev i druhé největší město Charkov Ukrajinci dokázali proti přesile ubránit a následně invazní jednotky vytlačit i z celé Kyjevské oblasti, Rusové postupovali zejména v Luhanské oblasti a na jihu země, kde pronikli až k Mykolajivu a ohrožovali i Kryvyj Rih. Po týdnech bojů pak byl v květnu 2022 dobyt Mariupol, kde zůstali v obklíčení ukrajinští obránci včetně příslušníků pluku Azov. V létě a na podzim 2022 se však Ukrajincům podařilo vytlačit ruské síly ze západního břehu Dněpru včetně Chersonu a zároveň během mimořádně úspěšné protiofenzívy na východě Ukrajiny osvobodit zhruba 12 tisíc km2.
Poziční válka Následně převzali iniciativu na bojišti Rusové a během zimy a jara 2023 za cenu značných ztrát, které měly dosahovat poměru k těm ukrajinským až 7:1, obsadili zejména město Bachmut. Náčelník ukrajinského generálního štábu Zalužnyj, který prosazoval dřívější stažení obránců, se však kvůli obraně města dostal do sporu s prezidentem země Volodymyrem Zelenským. Opotřebovávací boje v Bachmutu, znamenající na ukrajinské straně ztráty zejména zkušených vojáků, zatímco na ruské straně se jednalo především o špatně vycvičené vězně v jednotkách Wagnerovy skupiny, byly think tankem RUSI označeny za vojenskou chybu a jako jednu z příčin neúspěchu následné ukrajinské protiofenzívy v létě 2023. Během ní se Ukrajinci i s využitím Západem dodané obrněné techniky pokoušeli na jižní frontě prorazit k Azovskému moři, čímž by přetnuli ruské jednotky na dvě části a výrazně by zhoršili jejich logistiku, ovšem byli zastaveni silným opevněním a početnými ruskými zálohami v oblasti.
Ozbrojené síly v krizi